Zakázané ovoce 2

„Mamíí, vážně tam musim?“ Zaškemrám už asi po desáte, ač vím, že je mi to houby platné.
„Vážně jo, co ti to udělá, ty snad nechceš poznat naší novou rodinu?“
Zatvářím se kysele: „Ty – si moje rodina!“ Řeknu a pohladím její zatím ještě ploché bříško, kde si už třetím měsícem vegetí můj nevlastní sourozenec. Vlastně jsem si vždycky sourozence přála, a teď tu vyvádím jako hysterka.
„Až poznáš Radka, tak se ti bude určitě líbit, neboj, je skvělej, jeho děti sice zatím neznám, ale určitě sou taky fajn!“
„Hm, určitě!“ Řeknu s malou dávkou ironie.
„Tak pojď, jedem!“ Vyžene mě z našeho bytu a zamkne za námi dveře.
Nasedneme do našeho prťavého červeného Fiata a hurá (jak pro koho) na Mělník!
„Hele, a jak mu mám řikat, když ho vůbec neznám, mám mu vykat nebo tykat? Já vážně nevim!“ Zeptám se mamky.
„Radši mu vykej, on ti hned stejně nabídne tykání, jak ho znám!“ Uculí se mamka jako patnáctiletá puberťačka. Je do něj tvrdá. Totálně.
Za půl hodiny jsme na Mělníku, to je teda město! Vůbec se mi nelíbí!
Projedeme zatáčkou kolem benzínové pumpy. „Tý jo, oni tu maj i benzínku, jo?“ Jakoby se podivím.
„Ale no tak, náhodou Mělník je docela hezkej a lidi tu nejsou zaostalý!“
„To se uvidí!“ Řeknu tvrdohlavě a snažím se co nejvíce zavrtat do sedačky.

Zastavíme před nádhernou obrovskou luxusní vilkou.
„Tady bydlí, jo?“ Vyhrknu překvapeně, aniž bych chtěla. Říkala jsem si, že budu ke všemu lhostejná, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech.
„Jo, tady!“ Řekne mamka a zhasne motor. Vystoupí z auta. Radši už nic neříkám a poslušně následuji mamky počínání. Dávám si přitom samozřejmě záležet, aby můj výraz byl dokonale zhusený a znuděný.
Mamka zmáčkne zvonek s nápisem VLACHOVI.
„Ano?“ Ozve se z přístroje dívčí hlas.
„Tady Lucie a Gábina!“ Řekne mamka.
„Jo, táta už letí!“ Odpoví ten hlas a zavěsí domácí telefon. To nemohl být nikdo jiný než jedna z Radkových dvojčat.
Domovní dveře se rozlétnou a v nich stojí velmi pohledný muž, který se může pyšnit svou vypracovanou sportovní postavou. Tak jestli je tohle vážně Radek, tak už se mamce zas tak nedivim, vypadá opravdu dobře.
„Ahoj, holky!“
„Ahoj, miláčku!“ Usměje se na něj mamka a já kuňknu zdvořile dobrý den.
Radek otevře branku, mamce dá pusu a obrátí se ke mně: „Ahoj, Gabčo, Lucie mi sice řikala, že má krásnou dceru, ale že až takhle? To sem opravdu netušil!“ Vysekne mi hned poklonu. Hm, musím říct, že mě to zahřálo u srdce. Podáme si ruce a já se skromně uculím: „Dobrý den, díky!“
„Žádný vykání, brzy přece budem jedna rodina, ne? Takže sem pro tebe Radek, jasný?!“ Zní to skoro jako výhružka. Až na to, že on se u toho usmívá, div mi přitom nerozdrtí ruku.
„Dobře, tak ahoj,“ Řeknu, ale cítím, jak mi přitom odumíra ruka, „jen kdybys prosím trochu povolil! Nechci totiž přijít o ruku!“
„Jéé, promiň, to sem fakt nechtěl!“ Omlouvá se mi a směje se při tom. „Tak poďte dál, holky!“
Úplně mě odzbrojil svou bezprostředností, chtě nechtě musím uznat, že je je fajn.

Vila je krásná nejen navenek, ale i zevnitř. Nemůžu tomu uvěřit, takový luxus, o tom se mi ani nesnilo.
Už jsem zvědavá na ty jeho dvojčata. Holčičky v naškrobených krajkových šatičkách, už to vidím. Při téhle představě se musím trochu pousmát. Snad si toho Radek nevšiml, aby si nemyslel, že jsem nějaká šiblá.
„Ema jej doma, ale Mikuláš ještě nedorazil!“ Oznámí nám Radek, ale já to moc nechápu.
„No, aby taky jo, vždyť ten chodí až v prosinci!“ Řeknu suverénně.
Mamka i Radek se rozesmějí jako blázni. Teď začínám pochybovat o tom, kdo z nás tří je tu normální. Co je na tom divnýho, vždyť Mikuláš fakt chodí až v prosinci a na tom není nic vtipného!
„Tak..tak to...to bylo vážně dobrý, Gábi!“ Radek nemůže skoro mluvit, tak moc se směje, div mu netečou od smíchu slzy.
„Nechápu, co je na tom dobrýho, normálka, ne?“ Valím na svou matku i jejího přitele oči, proboha, kam jsem se to dostala?!
„Ale néé, já sem myslel svýho syna...jmenuje se Mikuláš, víš!“ Vysvětlí mi konečně Radek.
„Ty máš teda tři děti?“ Nechápu pořád, to je fakt blázinec.
Teď ale očividně nechápe ani Radek: „Ne, jenom dvě!“
„Tak proč teď eště řikáš něco o ňákym Mikulášovi?“
V tom se otevřou vchodové dveře a já se dívám do tváře krásnýmu klukovi, proboha, co ten je zač?
Zazubí se a pronese: „Mluvil tady snad někdo o mně?“
„Ahoj, Miky! Jo, mluvíme právě o tobě!“ Odpoví mu Radek.
Tramtarará – Gábino, seznam se se svým novým nevlastním bratrem! No to snad ne!!
„Čus, sem Miky, ty musíš bejt Gábina!“ Podívá se mi do očí.
„Jo, takže ty si ten Mikuláš, kterej mi do toho stejně pořád nepasuje, co?“ Odpovím, protože už se chci dozvědět, jak to je. Mimochodem, nádherný modrý oči...
„Jak to?“ Uculí se.
„Myslela sem, že tvůj táta má dvojčata, ale on k těm dvoum holkám má eště tebe?“
Miky se začne smát: „Néé, já sem jedno z těch dvojčat, sme jenom já a Ema, nikdo další...sme dvojvaječný!“
„Aháá, tak konečně mi to někdo vysvětlil!“ Zaraduji se.
„Tak se to konečně vyřešilo!“ Promluví Radek, na kterýho jsem během svého rozhovoru s Mikym úplně zapomněla, vlastně i na mamku.
„Miky, seznam se ještě s Lucií!“ Představí Radek mamku.
„Dobrý den!“
„Žádný dobrý den! Sem Lucka, čau!“ Řekne mamka a natáhne k němu ruku.
Miky je překvapený, ale stiskne její ruku a řekne: „Tak ahoj, Lucko, vypadáš skvěle, vypadáte s Gabčou jako ségry, no vážně!“ Složí mamce kompliment. Je vidět, že je po svém otci!
„Díky, Miky, nepřeháněj!“ Zasměje se mamča.
„Kde je vlastně Ema?“ Zeptám se, protože už jsem opravdu zvědavá na svou novou „sestřičku“.
„Nevím, asi šla pomáhat do kuchyně!“ Pokrčí rameny Radek a zavolá její jméno. Jeho hlas se v prostorné hale rozlehne, že se skoro leknu.
„Už letim!“ Ozve se stejný hlas, který na nás mluvil z domácího telefonu. Slovo „letět“ je zřejmě Eminým nejoblíbenějším slovem.ještě jsem ji ani neviděla a už sem ho od ní slyšela dvakrát, během pár minut.

Když spatřím drobnou dívku s blonďatým krátkým rozcuchem a hnědýma očima, tak mi začne vrtat hlavou, jak můžou být Ema a Miky dvojčata. Vůbec si nejsou podobní. Miky je vysoký urostlý, tmavé dlouhé vlasy mu sahají po ramena a jeho tmavě modré oči mě neustále propichují.
„Ahoj, já sem Ema!“ Řekne s rukama vraženýma do kapes roztrhaných džíns.
„Ahoj, sem Lucie!“ Řekne a podá jí ruku. Ema tu svou ležérně vytáhne s kapsy a stiskne ji.
„A já Gábina, čau!“ Řeknu a taky si podáme ruku. Ta holka je divná, nemůžu si pomoct, něco mi na ní nesedí.
„Už je hotový jídlo?“ Zeptá se Radek své dcery.
„Jo, mám říct Kamile, aby nosila na stůl?“ Obrátí své tmavě hnědé oči na otce. To jediné po něm zdědila. Na rozdíl od Mikyho. Ten má z Radka skoro vše, kromě očí.
„Jo, budeme jíst! Tak poďte, tady je záchod, tady koupelna, ták, tady doprava a sme v jídelně!“ Naviguje nás Radek.

„Nejste vegetariánky, že ne?!“ Zeptá se nás po polévce Radek.
„Ne, nejsme!“
Kamila, jejich služebná přinese každému obrovský talíř. Máme kuřecí přírodní řízek s broskví a hranolky. Je to úžasný, ale v půlce jídla zjistím, že už do sebe nenacpu ani hranolku. Mám pocit, že prasknu. Za to v Mikym to zmizí během chvilky.
Po obědě mi Ema navrne, že mi ukáže pokoje nahoře, mezi nimi i můj nový pokoj. Jsem na něj děsně zvědavá, ale snažím se říct neutrálně: „Třeba!“
Nechci na sobě dát znát, že si mě můžou za peníze koupit, to fakt ne.
„Můžu se k vám přidat, holky?“ Zeptá se Miky a upře na mě své krásné oči. Proboha, vždyť tomuto pohledu se nedá dlouho odolat!
„No jasně!“ Usměji se na něj. Gábino, né, to nedělej, nemůže se ti líbit tvůj bratr, leč nevlastní!
Vystoupáme nahoru po dřevěných schodech a Ema otevře první dveře po levé straně : „Tady je můj pokoj!“
Tak velký sme neměly s mamkou ani obývák!
Miky ukáže na další dveře: „Tady je můj pokoj, ale nedoporučuju ani otvírat dveře, teď je tam fakt extrémní bordel, až si někdy uklidim, tak tě pozvu!“ Zasměje se.
„No dobře, tak jindy!“
Nakonec mi ukážou můj pokoj. Paráda, takového prostoru! Zatím je sice trochu pustý, však já už si ho zvelebím!