Zakázané ovoce 4

Rozhlédnu se po svém současném pokoji. Vypadá to tu momentálně docela zajímavě, jako po výbuchu atomovky, asi tak by se to dalo popsat. Všude krabice, napůl vybalené a věci poházené naprosto všude. Asi bych měla vybalit a všechno uklidit, ale nějak se mi do toho nechce. Překonám se a pomalu začnu otvírat zbylé krabice. To nastěhování a rozrovnání věcí mi zabere přibližně dvě hodiny a pak padnu polomrtvá na postel. Nutno podotknout, mám obrovskou postel, skoro manželskou. Ještě mít někoho s kým ji sdílet...
Po chvilce se ozve zaklepání na dveře.
„No?“ Zvednu hlavu.
Do pokoje nakoukne Mikuláš: „Tak co, nastěhováno?“ Zazubí se: „Hele, my dem za chvíli se ségrou ven, nejdeš s náma?“
„Jo, vybaleno. No já nevim, a kam jdete?“ Zeptám se rozpačitě. Tohle bych nečekala!
„Na zkoušku, já hraju v rockový kapele a ségra zpívá, tak si dem trochu nazkoušet a zapařit!“
„Fakt? Hraješ v rockový skupině, jo? To je hustý, docela ráda bych si vás poslechla!“ Řeknu nadšeně, ale radší rychle uhnu pohledem.
„Tak na sebe něco hoď a vyrazíme!“ Řekne a vrací se zpátky ke dveřím.
„Super, a za jak dlouho dem?“ Zeptám se ještě.
Mikuláš se otočí, šibalsky se usměje a prohlásí: „Nó, tak až se převlíkneš, namaluješ, učešeš a tak dále, tak na mě za ty dvě hodiny zaklepej!“
Zasměji se: „Neboj, já to zas tak nehrotim!“
„To sem rád, tak to si asi jedna z mála!“ Usměje se a vypadne z mého pokoje.
Jen co se za ním zavřou dveře, vylítnu jako blesk. Rychle, co na sebe? Je vedro. Nakonec se rozhodnu rychle pro džínsové minikraťásky, černý top za krk a černé conversky. Chci totiž Mikymu dokázat, že nejsem taková, jaká říkal.
Namaluji se jen lehce a rychle. Vlasy prokartáčuji hřebenem a volně sepnu do culíku. Mrknu na sebe do obrovského zrcadla. Sluší mi to, to musím uznat!

Vydám se tedy za Mikym. Zaklepu na dveře.
„Jo!“ Ozve se jeho hlas.
Otevřu tedy dveře, Miky zrovna dává svojí elektrickou kytaru do obalu.
„Tak můžem?“ Zeptám se a on se teprve teď otočí. Sjede mě pohledem od hlavy až k patě a zazubí se: „Ty si fakt rychlá a přitom ti to moc sluší, sestřičko!“
Ušklíbnu se a setřu toho drzouna: „Možná tak zdravotní, Mikulášku!“
„No jo, promiň, sem si dělal jenom prdel!“ Zasměje se spolu se mnou a hodí kytaru přes rameno.
„Jo, v poho, a kde je vůbec Ema?“ Jsem zvědavá a prohlížím si při tom jeho oblečení. Černé otrhané tříčtvrťáky, tričko s nápisem IRON MAIDEN a nějakým šíleným obrázkem. Ten název mi něco říká, myslím, že je to dost slavná rocková skupina, ale zrovna si nevybavuju žádnou písničku. Nejvíc se mi líbí Mikyho boty. Jsou to nějaké těžké boty, ale značku fakt nevím. Ale jsou krásný, černý, ale už pěkně ošoupaný na kulatých špičkách.
„Ema? To se neboj, na tu budem čekat eště nejmíň hodinu, jak jí znám!“ Řekne a bez zaklepání vletí do pokoje své sestry. Zůstanu stát mezi futry, dovnitř se neodvážím jít. U mě zatím Miky klepe, ale až mě opravdu začne brát jako sourozence, tak se mám na co těšit!
Ema má na sobě pouze podprsenku a kostkovanou minisukni a hrabe se ve velké skříni se slovy: „Kam sem ho doprdele mohla dát?“
Podle toho usoudím, že hledá nějaké konkrétní tričko.
„A co?“ Zeptá se Miky.
„To černý tílko, jak má vepředu to áčko a vzadu Punk´s not dead!“ Vysvětlí mu.
„Jé, to sem včera zrovna vyndaval ze sušičky, to bude dole!“ Vzpomene si Miky.
„Ty taky doma něco děláš, jo? To teda čumim!“ Řekne jakoby naivně Ema. S těmito slovy schází dolů po schodech. Hezky pomalu, vždyť jí přece nic neuteče. Je neskutečný, jak je ta holka ležérní.
„Sem ti řikal, že je to s ní děsný!“ Ušklíbne se Miky a s povzdechem si sedne na její postel.

Kolem čvrté hodiny odpolední už všichni tři umíráme v úděsném kopci, to snad není možný, ten musí být nekonečný!
Po vzoru Oslíka se ptám každých pět minut: „Už tam budéém?“
A Ema s Mikulášem odpovídají stejně jako Fiona a Shrek: „Eště né!“
Po chvíli odbočíme do jedné ulice a staneme před žlutou budovou s nápisem na velkých hnědých vratech DĚTSKÉ CENTRUM SLUNÍČKO.
Rozesměji se: „Tady máte tu zkušebnu, jo?“
Miky přikývne: „Jasný, nááhodóóu...je to luxusní zkušebna!“
„Tak to sem teda zvědavá!“ Řeknu a následuji ho.
Projdeme velkými dřevěnými hnědými dveřmi a ocitneme se ve velké chodbě. Slyším změť různých zvuků.
„Co to je?“ Ohlédnu se na Emu.
„Tohle je něco jako hudebka nebo tak, maj tu i výtvarný kroužky a tak, víš, no prostě samý blbosti pro děti!“ Vysvětlí mi.
„Aha, a to jim tady do toho vřeštíte, jo, to musej mít velkou radost!“ Zasměji se.
„Vřeštíme, jo? Jak to můžeš vědět, dyť si nás eště ani neslyšela!“ Durdí se jakoby Miky.
„Navíc je zkušebna ve sklepě, takže to snad neni tak hrozný!“ Přidá se Ema.

Jdeme tedy po schodech dolů do sklepa. Tam prolezeme spletitými chodbami, ve kterých bych se sama ztratila, zavřeme několikery dveře, až konečně před nějakými Miky zastaví a vezme za kliku. Ta ale nepovolí.
„Eště tu nejsou, a to sem si řikal, že budem určitě poslední!“ Zamumlá si spíš pro sebe a sáhne do takového výklenku nahoře a vytáhne klíč.
„To by neřek ani blbej, když je zamčeno!“ Uchichtne se Ema.
„Hele, sestra!“ Řekne celkem klidně a odemkne. Vstoupíme do zkušebny, je tu tma jako v pytli. Miky sáhne po vypínači a rozsvítí.
Je to celkem prostorná místnost, celkem dobře zařízená.
„Hele, ale to je fakt divný, že tu kluci eště nejsou!“ Podiví se Ema.
„To jo, ale znáš je, Karlos šel určitě eště koupit ňáký lahváče!“ Zasměje se Miky.
„Pravda! Tady jich už asi moc nebude!“ Ema otevře ledničku. No nevím, ale mám pocit, že láhví piva je tam dostatek. Spíš fakt hodně, lednička je nacpaná k prasknutí lahváčema.
„Usalaším“ se do velkého křesla a pozoruji dvojčata, jak zapojují aparaturu. Za chvíli dorazí i ostatní.
První se ve dveřích zkušebny objeví dlouhovlasý kluk, jehož vlasy mají havraní barvu. Na nose má lennonky a halasně se hrne dovnitř: „Tě péro, lidi!“
Potom se jeho pohled zastaví na mně. Nestačí nic říct, protože Miky ho předběhne: „To je Gábina, naše nová skoroségra, vždyť víš!“
Tak on jim o mně dokonce říkal, tak to je hustý!
„Ty vole, když si řikal, že budete mít novej přírůstek do rodiny, tak se nezmínil, že až tak pěknej!“ Zalichotí mi ten týpek. Samozřejmě zčervenám až ke kořínkům vlasů.
„To jsem jí totiž eště před tim neviděl, kámo! Jo, Gábi, tohle je Honza, těch jeho keců si nevšímej!“ Zaměje se Miky.
„Čau!“ Promluvím poprvé do té doby, co se tu Honza ukázal.
„Ahoj, Gábi, promiň, mám nevymáchanou držku, jak správně říká Mikeš!“ Usměje se na mě Honza a hned je mi o hodně sympatičtější.
„Kde sou ty dva kreténi?“ Zeptá se Honza.
„Nevim, doufám, že dorazej!“