Nebezpečné známosti 2 - Kapitola sedmadvacátá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola sedmadvacátá – Home? Not yet.


„Jak se cítíte?“ zeptá se mě jakási doktorka, která mi zrovna měří tlak.
„Nic moc.“ hlesnu, není mi moc do povídání a nějakého vysvětlování. Po tom incidentu, mě a i Bou převezli na Americkou ambasádu.
„Zařídili jsme vám armádní převoz letadlem, odletíte tak bezpečně domů. Ale bude to, až zítra ráno.“ vejde do bílé místnosti jakýsi chlápek oblečený ve vojenském. Zřejmě nějaký kapitán.
„Teď by jste si měla odpočinout.“ dodá muž a posadí se na židli k mé jednoduché posteli, kde mě doktorka ošetřuje.
„Máte nějaké přání?“ zeptá se mě po chvíli ticha.
„Až přiletím do Atlanty, chci aby se dostavil jeden z nejlepších právníků ve městě, pak nějaké bodyguardy a také chci aby tam byl tisk, ihned po příletu udělám tiskovou konferenci, už určitě všichni o tom vědí, že mě našli, jak jsem vůbec byla dlouho pryč?“ uvědomím si najednou.
„23 dní, slečno.“ odpoví voják a já nestačím věřit. Je to celkem dlouho. Dlouho v zajetí.
„Teď to trochu zabolí.“ upozorní mě doktorka, když mi začne očišťovat čelo a potrhanou kůži na spánku. Zasyčím bolestí, ale překousnu to. Můžu být ráda, že cítím bolest z ošetřování než z bití.
„Na co vám bude tiskovka?“ zeptá se zvědavě muž.
„To si zatím nechám pro sebe.“ odpovím vážně a přimhouřím oči, jelikož mě zaštípe dezinfekce na kůži.
„Tak já vás tu tedy nechám.“ řekne do větru voják a zvedne se.
„Chci aby jste Bou nechali letět se mnou. Chci ji pohřbít. Zaslouží si to.“ řeknu svou vážnou prosbu.
„Pokusím se to zařídit.“ kývne důstojně voják a pak odejde.



Asi po třech dalších hodinách, kdy se mi věnovala doktorka, jsem si zasloužila sprchu i jídlo a dokonce jsem si mohla zavolat. Usedla jsem k pevné lince a zvedla sluchátko. Namačkala tam nejprve předvolbu a náležitě číslo mého táty. Ztěžka jsem se nadechla a přiložila sluchátko k uchu. Začalo to vyzvánět a mě už teď nabíhaly slzy do očí a koutky mi cukaly.
„U telefonu Aaron Thomas, prosím?“ ozve se hlas mého milovaného bratra a já se rozbrečím. Nemohu popadnout dech, ani nedokáži promluvit. Jen zhurta pláču štěstím.
„Amber? Amber! Pane Bože! Jsi to ty že jo?! Volala nám armáda, že tě našla, pane Bože, Rachel pojď sem, Amber volá!“ rozkřičí se štastně Aaron a já se musím usmát nad jeho histerčením, které mi dělá dobře.
„Amber! Ty moje zlato, už aby ses vrátila domů, jsi v pořádku?“ začne hulákat do telefonu Rachel.
„J-jsem v pořádku, neboj.“ polknu několik slz, až se pomalu zalykám.
„Kde je táta?“ zeptám se dodatečně.
„On spí, nebylo mu dobře a ještě neví, že tě našli, zavolali nám asi před hodinou a něco, kdy přiletíš domů?“
„Zítra odlétám armádním letadlem do Atlanty.“ odpovím ji.
„Budeme tam, už se na tebe moc těším! Všichni se těšíme!“
„Já na vás taky, to my věřte. Musím končit-“ utrousím, když náhle uslyším zaťukání na dveře mého jednoduchého pokoje.
„Jasně, tak zítra! Pá puso!“ rozloučí se Rachel a já jak položím sluchátko, dovnitř vejde opět ten muž ve vojenském v závěsu s nějakou černovlasou a velmi pěknou ženou.
„Promiňte, že rušíme Amber, ale přivedl jsem vám někoho, kdo by vám mohl pomoct, a také byste se tu nemusela cítit sama. Po tom, všem.“ řekne muž s mírným úsměvem a ukáže na ženu vedle něj.
„Dobrý den jsem Alice Cluskyová, jsem armádní psycholožka a jsem tu jen pro vás.“ představí se mi žena a podá mi ruku. Já představení opětuji a dlaň ji pevně stisknu.
„To je od vás milé, ale já nemám náladu na žádné povídání ani vylévání srdce, jak hrozné to bylo, když nás mlátili, když nás unesli, kamarádce udělali obřízku a teď je mrtvá. Musím se s tím vypořádat sama.“ odpovím rozhodně.
„A jste na to dost silná?“ zeptá se vážně psycholožka Alice a mě dojde řeč. Asi nejsem. Nejsem už vůbec silná. Síly mi došly už dávno.
„Nejsem.“ zakroutím hlavou a podívám se kamsi do země.
„To nevadí, a jste unavená?“ zeptá se mě.
„Jsem, ale nechci zavřít oči, ještě ne. Až budu doma, v mé posteli, tak teprve pomyslím na spánek.“ odpovím upřímně.