Temnonta duše 3.

Zahrabala se do obří postele a peřinu si přetáhla až přes hlavu. Tmavý pokoj jí naháněl hrůzu, navíc se na ni neustále dívali dvě postavy podpírající krbovou římsu, vypadaly podobně jako ty u schodiště, jen neměli křídla. Navíc byl dům zvláštním způsobem tichý, pokud to tak mohla nazvat. Každý dům má svoji melodii. Její domov měl zvuky, z ulice, které k ní přicházeli i v nejhlubší noci. Někdy smích Jane nebo její pláč, dupot po schodech. Dveře od koupelny vrzaly, co si pamatovala, ale nikdy je nikdo nenamazal. Občas se ozvala televize nebo hudba, Mara si zpívala u práce nebo ve sprše. Když Mark chodil do schodů, slyšela ho, jak dupe. Pokaždé se zastavil v polovině, aby urovnal rodinnou fotografii.
Jenže starý dům měl tiché a o to strašidelnější a podivnější zvuky. Možná se tak bála právě proto, že ještě neznala melodii onoho místa. Vítr tančil kolem oken a kapky tu vydávaly podivně ploché zvuky. Všechno skřípalo, jako by si nábytek uvolňoval tělo po celodenní práci. Navíc několikrát měla pocit, že slyší šepot. Jenže nikdo nebyl nablízku, ani si nebyla jistá, odkud přesně vychází, jako by byl všude. Pozdě v noci uslyšela kroky na schodech, byly tiché ne tak razantní, jako když vycházela slečna Johansonová. Bála se jít podívat. Čekala, jestli se neprobudila potvora na schodech a nejde za ní do pokoje. Nevěřila na duchy a strašidla, ale tenhle dům ponořený do tmy ji pomalu začal přesvědčovat o opaku. Kroky se od ní začaly vzdalovat.

Vyskočila z postele, myslela si, že na ní padá střecha. Zmateně se rozhlédla a v první chvíli si neuvědomila, kde vlastně je. Pak lokalizovala příšerný hluk, který ji probudil. Budík od Mary byl opravdu účinný. Zaklapla ho a mžourala do ranního šera. V koupelně si pracně upravovala vlasy, dokud neměla každý vlas přesně tam, kde chtěla. Na každý pád pokud by jí potkal někdo, kdo ji neznal, myslel by si, že se zapomněla učesat, přesně tak se dal vystihnout její rozježený účes. Dokonce po sobě ustlala postel, což jí vždycky připadalo zbytečné, protože si do ní přece jsde večer zase lehnout. Pak přemýšlela, co má dělat teď. Nejspíš bude muset najít svého zaměstnavatele, aby jí dal nějaké instrukce. Třeba vlez si do klece a mlč a pak do ní bude pouštět elektrický proud a řezat skalpelem. Nejlépe udělá, když se půjde nasnídat a pak se uvidí. Vyšla z pokoje a akorát se jí povedlo do něčeho šlápnout. Podklouzla jí noha a ona pozpátku zapadla zpět do pokoje, kde dopadla na zadek.
"K čertu!" křikla.
Došlápla na kupu papírů, která se jí rozjela pod nohama a před dveřmi jí vytvořila pěknou rohožku.
"Co má být zase tohle?" Začala rovnat spoušť na podlaze, mezi papíry narazila na obálku. Rozlepila ji, první nahmatala CD a až za potom list papíru.

Vaším prvním úkolem je přepsat moje poznámky do počítače a uložit na přiložené CD. Místnost, ve které budete pracovat, je označena. Hotovou práci nechte na pracovním stole. Pokud nebudete mít všechno přepsané včas tak se s Vámi rozloučím. A vyvarujte se chyb, jinak bych nemohl být s Vaší prací spokojen.

A. B.

Takže si asi budou dopisovat. Z papíru alespoň neslyší jeho tón, což je plus. Navršila papíry zpět na kupičku a s úzkostí se na ní podívala, to přece nemůže stihnout přepsat. Doufala, že mosty v okolí Cambridge jsou luxusnější než takové co mají doma. Jinak vážně neví, kam půjde.

"Dobré ráno,“ pozdravila Tara, jakmile strčila hlavu do dveří.
"Dobré, Taro, jak si se vyspala?"
"Celkem dobře, jen jsem nemohla usnout. Slyšela jsem nějaké zvuky,“ paní Johansonová jí už dávala snídani na stůl.
"Jaké zvuky?"
"Já nevím, mumlání skoro jako hlasy,“ připadala si trochu hloupě, že o tom vůbec začínala.
"A proč si myslíš, že se jmenuje tohle místo právě tak jak se jmenuje? V kopci je hodně puklin a jeskyní, a když je vítr tak jimi profukuje, zní to jako šepot."
"Vážně, a já myslela, že mám halucinace."
 Tara prozatím odložila zadanou práci na stůl a pustila se do jídla. Hospodyně dalece přecenila její hlad, protože ta kvanta by do sebe nikdy nenasoukala. Postupně se obloha prozářila a do kuchyně začalo dopadat světlo, rozlévalo se na dřevě a porcelánu, místnost tím získala daleko veselejší a domáčtější atmosféru, možná to způsobovala i paní Johansonová, která si tiše pobrukovala melodii. Nechtělo se jí opouštět příjemnou atmosféru, ale čekalo jí práce až nad hlavu. Jakmile za sebou zavřela dveře, opět se ocitla v tichu odměřovaném tikáním hodin. V denním světle nevypadal dům tak strašidelně. Dokonce i vyřezávaná zrůdička získala jinou tvář. Rozhlédla se po dveřích, než našla cedulku nalepenou na jedněch z nich.: Vaše pracovna

Po celé délce místnosti stály police s knihami narovnanými až po strop.  Většinu protější stěny zabíralo okno, které vedlo na příjezdovou cestu. U okna stál pracovní stůl s počítačem, první vymoženost, které si tu všimla. Položila si papíry na stůl a dál se procházela místností. Na stěnách vyselo několik obrazů, lidí v divných úborech. U krbu byla rozestavěná křesla a stolek s prázdnou vázou. Došla až ke krbu, kde na římse stál rámeček se svatební fotografií. Byla na ní žena, vypadala skoro jako ta na obraze v hale. Vedle ní byl tmavovlasý muž, pohledem sledoval svoji novomanželku a usmíval se na ní. Nejspíš je to svatba doktorových dětí.

Papíry se jí přeházely, když na ně šlápla, což znamenalo práci o něco navíc, naštěstí byl každý zápis označen datem. I když měl Bleak rukopis celkem čitelný, některá místa byla napsaná ve spěchu. Jindy zkracoval slova, takže víceméně odvozovala, co to mohlo znamenat, a nejhorší byly odborné pojmy, kterých bylo požehnaně. Nebyla si jistá, jestli je čte správně. Dlouho je luštila, než jí napadlo hledat pomoc v knihách, které na ní shlíželi z polic. Našla si lékařský slovník a slovník pojmů z psychologie a psychiatrie a začala jimi listovat. Bylo to neuvěřitelně zdlouhavé a nudné. Brzy jí začalo bolet za krkem. Vlasy, které si ráno tak pečlivě upravovala, měla nyní uplácnuté k jedné straně, jak si podpírala hlavu, když luštila slova z papírů.
"Taro, nemáš hlad?" paní Johansonová nakoukla do dveří.
"Trochu, za chvíli přijdu,“ jenže chvíle se protáhla na dvě hodiny, bylo skoro půl třetí, když prázdný žaludek vyhrál nad jejím právě objeveným workoholismem. S nosem zapíchnutým do knihy vyšla na chodbu. Zastihla paní Johansonovou jak se chystá vejít do kuchyně s láhví vína v jedné ruce.
"Jejda Taro, jdeš se najíst."
"Nemůžu?" zarazila se, přece jí to sama říkala.
"Můžeš samozřejmě. Jen tě posadím někam jinam,“ zašla do dveří nalevo od kuchyně. Byla to jídelna a společenská místnost nebo něco podobného. V jedné části stál velký stůl s polstrovanými židlemi, spíš křesly a příborník. Naproti dveřím byl klavír a pohovka, šachový stolek.
"Počkej tady. Donesu ti to sem."
"Já bych se třeba najedla dýl."
"Ne, přece tě nenechám o hladu,“ vyšla zpět na chodbu a Tara zůstala v místnosti sama. Že by měla paní Johansonová pánskou návštěvu a nechtěla jí Taře představit. Zasmála se představě, jak schovává v kuchyni nervózního ctitele s velkou kyticí v ruce. Přešla ke klavíru, otevřela ho a začala vyťukávat melodii dětské písničky. Potřeboval by naladit. Posadila se k němu. Měla v hlavě spoustu melodií. Věděla, že její matka hrávala na klavír, velice dobře, byla dokonce v symfonickém orchestru, ale když se jí narodily děti, vzdala se hudby a věnovala se jen rodině. Tara hrála poprvé na staré rozladěné piano, do kterého denně mlátily spousty dětských rukou. Snažila se na něm vytvářet své melodie, jedna vychovatelka si toho všimla a sama jí začala učit. Někdy se jí zdávalo o starém rozbitém klavíru, seděla na zaprášené podlaze a poslouchala melodii, chraplavou, místy falešnou, ale magickým způsobem krásnou. Povědomou, přesto vzdálenou. Dlouho, hodně dlouho nehrála, Mara neměla ráda klavír. Nechtěla, aby se věnovala hudbě. Někdy, cvičila ve škole, tajně. Nejspíš si to nikdy neuvědomila, ale opravdu jí to chybělo.

Tara se protáhla a zabloudila prsty mezi černou a bílou. Hrála Chopina. Jednoho z jejích nejoblíbenějších skladatelů. Určitě udělala spoustu chyb, ale přesto melodie zaplnila tichý pokoj, vtiskla do koutu trochu čerstvosti a radosti.
Paní Johansonová přišla tentokrát jinými dveřmi, nejspíš spojovaly přímo kuchyni s jídelnou.
"Taro, co vyvádíš."
"Promiňte, neodolala jsem."  
"Jak ti jde práce?" zeptal se jí místo toho žena, zatímco pokládala tác na stůl.
"Pomalu,“ Tara se posadila do čela stolu.
"Nevěřila byste, co jsem se dozvěděla,“ natáhla se pro slovník a začala jím listovat.
"Třeba věděla jste, že existují halucinace a pseudohalucinace."
"Nevěděla."
"No, vidíte, já doteď taky ne. Když máte halucinaci tak vlastně nevíte, že ji máte. Teda jako to nepoznáte," vykládala, zatímco jí paní Johansonová nakládala na talíř.
"Víte, nerozlišíte skutečnost od halucinace."
"Aha."
"Ale pseudohalucinace. To máte vidění, ale víte, že je to vidění. Fakt nářez co?" když se nedočkala reakce, pokračovala.
"Myslíte, že když mi zvoní v uších je to zvuková halucinace nebo mi tam opravdu zvoní?"
"Nemám tušení."
"A normálně. V tomhle slovníku,“ Tara pozvedla knihu "Jsou vysvětlený i neuvěřitelný hovadiny. "
"Taro,“ napomenula jí.
"Promiňte. Ale koukněte třeba tady stud. Mají to tady normálně vysvětlený,“ ukázala jí řádek, aby jí věřila.
"Teda, než někdo vystuduje psychologii, musí z něj být debil."
"Taro. No tak."
"Vlastně to tu je taky. Hele debil viz. mentální retardace,“ Tara se podívala na paní Johansonovou, která pokukovala po dveřích. Také se tam ohlédla. Byly trochu pootevřené. Určitě je za sebou zavírala, když nesla jídlo
"Já musím běžet. Až dojíš tak na mě zaťukej,“ šla zpět a protáhla se tak úzkou mezerou, že tomu bylo vzhledem k její postavě těžké uvěřit.
Taru dost zajímalo, koho tam schovává. Uzobávala brambory a zeleninu, jenže hlad přemohla zvědavost. Přiložila ucho ke dveřím, ale těžké dveře žádný zvuk nepropouštěly, nebo prostě mlčeli. Sehnula se dolů a podívala se škvírou pode dveřmi, až na kus podlahy nic neviděla. Najednou se na v jejím zorném poli objevil tmavý pruh. Tara vstala, ale uskočit už nestihla, dostala dveřmi přímo do hlavy.
"Au,“ tiskla si ruku k čelu.
"Nevíš, že se neposlouchá za dveřmi. Zvědavost zabila koně,“ upozornila jí paní Johansonová, ale nezlobila se.
"Běž se raději najíst a nedělej hlouposti."

Nikdy v životě se tolik nesnažila, jako nyní. Přepisovala až do půl druhé do rána, oči jí už ze všeho slzely. Nicméně jakmile se seznámila s rukopisem, šlo jí to lépe. Postupně ani nepotřebovala slovník, protože hodně slov se opakovalo.
"Sestřičko, byla by si na mě pyšná,“ už jen doufala, že bude spokojen i doktor Nerudný.