Temnota duše 4.

Nevyhodil jí, i když komentář si neodpustil.

Slečno Brightová, sice se vám povedlo všechno přepsat, ale počet chyb je na hranici únosnosti, takže laskavě opravte nedostatky a přepište další část. Upozorňuji Vás rovněž, abyste na chodbě nekřičela ráno, ani v jinou denní nebo noční dobu. Přidávám Vám služební mobil, který noste neustále u sebe, musíte být vždy dostupná.  
A. B.

Vzhledem k tomu, že spolu komunikovali pouze skrz papír, vrátila se jí trocha drzosti a tak k hotové práci přiložila vzkaz.

Doktore Bleaku, pokud byste mi nenastražil za dveře papíry, určitě bych nekřičela. Navíc je opravdu štěstí, že mi nemusíte platit bolestné, protože jsem při tom málem přišla k úrazu. Svoji práci opravím a pokusím se zlepšit.
Přeji úspěšný den
T. B.

Čtvrtý den za sebou seděla zavřená u počítače a jen ťukala do klávesnice, Šlo jí to daleko lépe a rychleji než na začátku. A s potěšením zjistila, že poslední zápis je ze včerejšího dne. Bylo kolem šesté, když se jí povedlo všechno dokončit. Takže si úlevně vydechla. Konečně má volno a hlavně si může jít brzy lehnout. Ze všeho toho sledování obrazovky měla červené oči. Protáhla se a přemýšlela, jak naloží s volnem. Bylo dost pozdě na to, aby šla na procházku po okolí. Zašla za paní Johansonovou a pomáhala jí s koláčem. Nic náročného jen loupala a krájela jablka. Musela zjistit nějaké informace.

"Víte, paní Johansonová, je docela zvláštní, že jsem ještě neviděla doktora Bleaka."
"Hodně pracuje,“ odpověděla stručně.
"Je někde pryč?"
"Ne, má pracovnu a laboratoř tady v domě?"
"Takže se mi vyhýbá,“ Tara začala okusovat jablko, které právě oloupala a sledovala její reakci.
"Kdepak on se příliš nestýká s lidmi."
"Myslela jsem, že učí v Cambridgi?"
"Učil tam, ale opustil školu, aby se mohl věnovat výzkumu."
"Aha. A vám nevadí pro něj pracovat? Když jsme spolu mluvili po telefonu, byl tak trochu. No, protivný?."
"Já znám pana Alexe, už hodně dlouho. Kdysi jsem pracovala pro jeho rodiče, a když se přestěhoval do tohoto domu, nabídl mi tu práci. Drží si odstup od lidí, ale je to dobrý člověk. Jen nešťastný."
"Nešťastný,“ zvědavě se zeptala Tara.
"Dost. Jsi tu kvůli práci nebo kvůli drbům,“ překvapila jí razance, s jakou to hospodyně řekla.
"Promiňte,“ ustoupila raději Tara,
"Ne, neměla jsem na tebe křičet, ale nebudeme se bavit o panu Alexovi,“ raději mlčeli. Hospodyně potom odešla uklízet do místnosti, kam Tara nemohla. Bylo tu hodně dveří, kam měla zakázán vstup. Vlastně mohla jen do svého pokoje, pracovny, kuchyně a nejspíš i do jídelny. Čehož hned využila. Sedla si ke klavíru, může to zkusit, v nejhorším případě jí přijde vynadat paní Johansonová. Neměla noty, takže se pokoušela hrát po paměti, ze všeho, co poslouchala. Nehrála jen klasiku, zkoušela i moderní skladby, z filmů nebo jazz. Nikdo si zatím stěžovat nepřišel. Zarazila se, vzpomínala na melodii ze snu. Pokusila se jí zopakovat, ale zaznělo jen několik tónů. Zkoušela to znovu a znovu, ale se stejným výsledkem. Přešla, proto k něčemu, co zná. Zvuk se nesl pryč a postupně zaplavoval celý dům. Paní Johansonová ho slyšela, nejprve chtěla zasáhnout, ale nakonec se rozhodla to neudělat. Konečně něco přerušilo těžké ticho domu, do kterého se před pěti lety propadl. Jestli se má zlobit tak ať, klidně mu řekne, že jí o to sama poprosila. Nenechá, aby Taru propustil, byl tu alespoň někdo, s kým si mohla popovídat, někdo, kdo byl veselý a plný života. I když trochu drzý a nevychovaný.

Tóny se nesly dál, proplétaly se mezi sochami a klouzaly po obrazech, protáhly se každou mezerou, až se dostaly i do nejvzdálenějšího pokoje. Nebyla to jen paní Johansonová koho hudba zaujala. Dveře se otevřely a zvuk o něco zesílil, čím víz se přibližoval, tím byla i melodie hlasitější, došel až k jídelně a vzal za kliku. Malou škvírkou mohl vidět dívku, která sedí u klavíru a je zcela ponořená do své hry. Rozhodně vypadala jinak, než si jí představoval. Byla menší a měla o dost kratší vlasy, než by se mu líbilo. Zatím jí viděl jen z profilu. Dál poslouchal, ale hudba se najednou odmlčela. Dívka se zarazila a otočila ke dveřím. Rychle se stáhl zpět.

Nevnímala okolí, když jen nechávala prsty klouzat po klávesách. Najednou měla neodbytný pocit, že jí někdo pozoruje, Hrála dál, ale když dojem zesílil, skoro k nesnesitelnosti otočila hlavu. Dveře byly pootevřené. Zdálo se jí, že se za nimi něco mihlo. Tara vstala a vykoukla na chodbu. Nikoho neviděla.
"Haló, kde je kdo?" nikdo se neodpovídal, pak se nahoře na schodišti objevila paní Johansonová.
"Taro, stalo se něco?"
"Jen jsem si myslela, že je někdo na chodbě."

Ležela v posteli a nohy si položila na čelní pelest. Musela zavolat domů. Předtím jim poslala jen SMS a určitě budou chtít vědět, jak se jí vede.
"Taro, konečně, dávala sis načas."
"Promiň, měla jsem hodně práce."
"Vážně? Opravdu jsi pracovala?" zasmála se.
"Nech toho. Snažím se."
"A jinak?" ptala se dál.
"Strava výtečná. Ubytování luxusní."
"A šéífík."
"No, viděla jsem ho, jak o půlnoci obchází hřbitov s lopatou. Ptala jsem se ho, co dělal a prý prováděl výzkum. Jo, a včera jsem třídila lebky."
"A ve sklepě má mučírnu, co?"
"Samozřejmě a hladomornu,“ žertovala dál Tara.
"Teď vážně."  
"Nevím, ještě jsem ho neviděla. Nechává mi jen vzkazy, co mám udělat. Asi je pěkně cáklej."
"Podle tvých měřítek je cáklá většina lidí,“ upozornila jí Mara.
"Ale znáš ty vtipy o psychiatrech?" ptala se Tara.
"Ne, neznám."
"Prostě se ze svých pacientů taky zblázní. Co Jane?" přešla k jinému tématu.
"Má se dobře."
"Nestýská se jí."
"Hraje si s Nalou."
"S kým?" Nechápala Tara.
"S Nalou, koupili jsme jí psa."
"Tak to je skvělé. Nahradili jste mě nějakou čubou."
"Taro, nerozčiluj se, jen aby jí nebylo smutno."
"Doufám, že mě nesežere, až se vrátím domů."