Temnota duše 5.

Bylo hodně pozdě, vlastně spíš hodně brzy ráno, když vyšel ze své pracovny a zamkl za sebou dveře. Vyzvedl si hotovou práci. Za těch několik dní se o hodně zlepšila. Nedělala tolik chyb, i když tam stále nějaké našel. Rozhodl se jí to odpustit. Než se vydal spát, došel do kuchyně. Jeho hospodyně nechala na stole koláč. Kousek si ukrojil. Začal psát příkazy na další den a přitom ujídal moučník. K seznamu přidal peníze, klíče od auta a dopis. Dojedl a znovu se podíval na to, co napsal. Zamyslel se a nakonec poznamenal ještě jednu položku. Vyšel do patra a položil obálku před dveře. Zaposlouchal se, ale z pokoje nebylo nic slyšet. A tak se otočil a vydal se také spát. Potmě došel až k posteli, věci složil na židli vedle sebe a vlezl si pod peřinu. Byl den ode dne unavenější a podrážděnější, ale dnes se cítil uvolněnější. Usínalo se mu daleko lépe než v předchozích dnech.

Další vzkaz. Tentokrát jí, ale hodně překvapil obzvlášť, když se dostala až nakonec.

Slečno Brightová, svěřuji Vám klíče od auta, které parkuje v garáži. Jestli bude po Vašem návratu jakkoli poškozeno, opravu Vám strhnu z platu. Pojedete do Cambridge, kde předáte dopis mému kolegovi, pouze jemu osobně. Seženete mi knihu: Deprese a obstrukční spánková apnoe. Zaplaťte účty.
Objednejte ladiče pian.

A. B.

Takže to asi znamená, že si může někdy zahrát. Divila se, že jí za to nevynadal. Ještě se nakonec bude muset učit hrát na tu harfu.
Jela hodně opatrně, rozhodně nechtěla vydělávat jen na opravu. Nejdřív se rozhodla zaplatit účty. Zřejmě si nedělal starosti s penězi, protože splatnost vypršela skoro před dvěma měsíci a penále už byly pomalu větší než samotný účet. Ladič jí slíbil, že se odpoledne zastaví. Druhým úkolem bylo sehnat knihu. Předpokládala, že by ji mohli mít ve vědecké knihovně. Trvalo jí, než našla, kde leží. Na parkovišti se jí povedlo zaparkovat až napočtvrté, což pobavilo opodál stojící skupinku studentů. Hlavně, že nic neškrábla.
Vešla do velké haly, sálal z ní chlad. Podlaha, byla vyskládána do mozaiky různých vzorů, všude police knih tyčících se do závratných výšek. V přízemí stály stolky, každý měl svoji lampičku, porůznu tu posedávali studenti a vypisovaly z knih.
Došla k ženě sedící za pultem, nevypadala jako ty přísné staropanenské knihovnice ve filmech, co přísně lpí na výpůjčních dobách. Působila celkem mile.
"Dobrý den, potřebovala bych půjčit knihu,“ mluvila potichu, protože jí k tomu nutila atmosféra místa.
"Jste tu přihlášená:"
"Nejsem."
"Budu potřebovat váš řidičák,“ Tara jí ho podala.
"Nebydlíte v okolí,“ upozornila jí knihovnice.
"Já vím. Pracuju pro doktora Bleaka. Víte z..."
"Doktora Bleaka. Dobře. Tak co byste potřebovala?" Tara jí nadiktovala název knihy a žena začala hledat v počítači.
"Je mi moc líto, ale právě je půjčená. Jestli chcete, můžu vás napsat do pořadníku. Asi za měsíc byste jí mohla mít."
"Za měsíc. Pan Bleak mě pro ni posla. Potřebuje jí."
"Mohla bych vás posunout dopředu, když to půjde dobře, za týden by byla k dispozici,“ co když jí vyhodí, až nepřinese knihu, naštve se a Tara poletí. Byla už na odchodu, když se otočila zpět k ženě.
"Můžete mi dát adresu na toho, kdo jí má teď."
"Ale jen, že o to žádá doktor Bleak."

Tara vešla do vstupní haly koleje. Zamířila k muži, který hlídal vstup.
"Dobrý den, potřebuji mluvit s Charlesem Noltnem."
"A co od něj potřebujete, slečno?" tvářil se jak hlídací pes, který se vás svým vrčením snaží varovat: ještě jeden krok a začnu kousat.
"Má ode mě půjčenou knihu. Potřebuju z ní udělat nazítřek seminárku,“ plácla. Zkoumavě se na ní zadíval a Tara se přemáhala, aby neuhnula pohledem.
"Dobře. Zapište se. Pokoj 304."
Celou cestu do schodů cítila jeho pohled v zádech. Byla ráda, když se konečně ztratila z dohledu jeho pátravých očí. Vyšla až do třetího patra, pokoj 304 byl na dohled, slyšela z něho smích a hlasy. Zaklepala. Ztichly. Pak jí otevřel kluk se světlými kudrnatými vlasy.
"Myslel jsem, že jsi Starouš,“ prohlásil.
"Starouš?" zeptala se Tara.
"Hlídač. Copak ode mě může chtít taková pěkná holka. Neznáme se ne?" z pokoje zahučel smích.
"Neznáme, potřebuju knihu."
"Knihu. Holky ode mě chtěly už hodně věcí, ale knihu ještě ne,“ následovalo bučení. "Tak to pojď dál,“ Tara nejistě vešla. Seděli tu další dva kluci, trochu přiopilí, což by rozhodně Starouš neměl zjistit.
"A jakou pak knihu bys potřebovala,“ pronesl líně.
"Deprese a obstrukční spánková apnoe,“ vychrlila Tara
"Hmmm. Tak tu náhodou mám, ale myslím, že jí budu potřebovat,“ udělal krok směrem k ní, Tara ustoupila a narazila do dveří. Jeho další dva společníci sledovali divadlo před sebou.
"Mě se bát nemusíš, zlato."
"Já jí vážně potřebuju. Vrátila bych ti ji."
"Nestuduješ psychologii, tebe bych si pamatoval."
"Ne, potřebuju jí pro doktora Bleaka,“ v pokoji bylo najednou ticho. Nikdy by nevěřila, co dokáže jedno jméno.
"Co ty s ním máš společného?"
"Jsem jeho asistentka."
"A víš o tom, že po nocích saje krev mladým dívkám,“ ušklíbl se na ní.
"O tom nic nevím. U mě ještě nebyl."
"Ne, protože je na zrzky. Ale vraťme se k té knize. Co mi za ní můžeš dát?" přišel ještě blíž, ale ona už neměla kam uhýbat. Stál teď až nepříjemně blízko.
"Mám dvacet liber,“ zasmál se tomu.
"Ale já nechci peníze,“ natáhl k ní ruku a přejel jí prstem od spánku až po bradu. Naklonil se až těsně k ní.
"Cože? To nemyslíš vážně,“ vyhrkla a uhnula hlavou na stranu.
"Nebo já nepotřebuju holky k ničemu nutit,“ odstoupil od ní a Tara se trochu uvolnila. Charles došel k polici a vyndal jednu knihu.
"Jak se jmenuješ,“ zeptal se jí.
"Tara."
"Fajn. Taro, dejme tomu, že mi teď dlužíš kino. Samozřejmě s popcornem a kolou."
"Souhlasím,“ dal jí do ruky těžký svazek.
"Ale jestli to nedodržíš, najdu tě. Vím, kde tvůj doktůrek bydlí. A teď upaluj,“ Tara se otočila a byla opravdu ráda, že odešla. Vůbec se jí nelíbilo, jak se choval. Lomcoval s ní vztek, kdyby knihu tak nutně nepotřebovala, nejspíš by mu řekla něco hodně peprného.

Podle adresy na obálce našla dům doktora Taylora. Byl to vetchý stařík s šedou bradkou a knírem. Tara mu předala dopis a chtěla odejít.
"Počkejte, slečno, Taro, je to tak správně."
"Ano je. Myslím, že bych měla jed zpátky."
"Jediné, co byste měla udělat je dát si se mnou čaj," zavedl jí do domu a stará nerudná žena jim donesla podnos, na kterém byly i koláčky.
"Děkuji ti Dorot,“ jenže Dorot se zatvářila ještě uraženěji a odešla.
"Je to hrozně protivná baba, ale umí skvěle vařit,“ řekl Taře Taylor.
"Alex tě žene až sem jen kvůli dopisu. Mezulán jeden, aby mu náhodou jeho tajný projekt někdo neokoukl,“ usmál se na ní. "Na druhou stranu jsem neměl návštěvu už dlouho. Studenti ke mně domů na čaj jen tak nepřijdou. Obzvlášť před zkouškami by mi do něj nejraději přidali kyanid."
"Učíte psychologii."
"Zatím ještě učím. A můžu se chlubit četnými řadami posluchačů, i když Alexovi konkurovat nemůžu, když učil on, měl vždycky plno. Je velice nadaný, vtipná a vzdělaný, pochopitelně, ale řekněme, že ne vždy byla výuka hlavním motivem studentů k návštěvě přednášky."
"Vtipný?" nevěřícně pronesla Tara.
"Býval. Než udělal největší chybu svého života."
"Chybu?" lačnila po informacích.
"Jistě, jen si zatím není vědom, že nějakou udělal. Možná byste mu to měla říct."
"Já, nevím, co udělal za chybu a myslím si, že by asi nebyl rád, kdybych za ním šla a řekla mu to. Vlastně spíš napsala do vzkazu,“ Taylor se srdečně zasmál: „Medvěd ještě neopustil svůj brloh."
"Ne, zatím si jen dopisujeme."
"Dejte mu čas, však se nakonec odhodlá,“ doktor usrkával čaj: „Vezměte si koláček,“ Tara ochutnala, aby neurazila.
Postupně přešel Taylor od Bleaka ke škole a psychologii. Rozhodně měl velké znalosti, smysl pro humor a byl skvělý vypravěč. Tara se skutečně bavila, koláčky jí zachutnali, takže je společně skoro snědli. Úplně zapomněla na čas, což jí milerád někdo připomenul. Zazvonil jí telefon.

"Ano?"
"Kde vězíte? Myslíte si, že vás platím za to, abyste se někde potloukala:" zavrčel do telefonu.
"Ne, pane, omlouvám se, už jedu."
"Už jste tu měla dávno být."
"Promiňte, já jsem se zdržela."

"Ukažte, dejte mi ho k uchu, já mu to vysvětlím,“ Taylor si od ní vzal sluchátko.
"Zdravím příteli, snad se nezlobíš, neodolal jsem a tak půvabnou dívku jsem prostě musel pozvat na čaj. Přece bys nekazil starému člověku jeho radost. Taky může být poslední."
"Ale, ne to víš, že ti to nedělám naschvál,“ mrkl na svoji společnici.
"Koukej na ní být hodný. Druhou takovou nenajdeš."
"Jak tucty. Vždyť si jí ještě ani osobně nepřivítal,“ Taylor na Taru udělal rozzlobený obličej, musela si přikrýt rukou pusu, aby se nezačala smát.
"Nestěžovala si, samozřejmě že ne. Jen tě znám až moc dobře."
"Ano. Mám dopis. A určitě se na to podívám. Jistě už ti jí posílám,“ podal telefon zpět Taře.
"Tak se rozloučíme, děvče. Nebudeme dráždit hada bosou nohou. Ne že bych tím chtěl svého přítele k něčemu přirovnávat."
"Dobře, moc ráda jsem si s vámi popovídala."
"Já též Taro. A doufám, že se zase někdy setkáme. A pamatujte, co jsem ti říkal."
"Všechno?" zasmála se Tara.
"Samozřejmě, že ne. Pamatovat si moje žvásty,“ pronesl s předstíraným úlekem, pak zvážněl: "pamatuj si to o chybách."