Temnota duše 6.

Přijela zpět právě ve chvíli, kdy odjížděl ladič. Nechala knihu i zbytek peněz na stole. Přidala jen vzkaz, že potřebuje svazek vrátit, co nejdřív.  V hale se zase zastavila u obludy na schodech. Dnes jí nepřipadla ani strašidelná ani legrační, spíš smutná. Sehnula se k ní. Opravdu měl démon trochu ztrápený obličej. Sundala si šátek, který měla na krku a uvázala mu ho kolem krku. Povedlo se jí vytvořit velkého bílého motýla.
"Hned je ti veseleji. Viď že jo?"
Tara sklouzla pohledem po širokém, hladkém zábradlí. Doma žádné neměli, schodiště bylo po obou stranách ohraničené stěnou. Rozhlédla se. Nikde nikdo. Vyšla do schodů, ještě jednou se podívala kolem sebe, posadila se na zábradlí. Klouzalo krásně. Dokonce se jí povedlo seskočit dřív, než si stihla narazit zadek o sloupek.
"Tím ušetřím spoustu času,“ pronesla nadšeně. Zkusila to ještě jednou.

Šla se podívat na piano, bylo skutečně naladěné, jenže teprve teď si uvědomila, že si mohla koupit taky noty. Paní Johansonová v kuchyni nebyla, takže nejspíš uklízela někde v domě. Vyšla tedy zase ven a zamířila za dům. Zahrada byla určitě pěstována mnoho let, dokazovaly to vzrostlé stromy a několik suchých torz, která dokreslovala celou atmosféru. Byla tu soustava tří jezírek, na kterých právě kvetly lekníny. Došla až na druhý konec, kde se zeleň rozestupovala a otvírala pohled do volné krajiny. Prohlížela si zelenou louku ohraničenou stromy, za níž se v dálce kroutila stříbrná voda. Nádherný pohled. Okolní krajina byla jistě zajímavá, doufala, že dostane příležitost prozkoumat ji více.
Na zpáteční cestě natrhala různé kvetoucí rostliny. Donesla je až do domu a naplnila jimi prázdné vázy na chodbách, ve svém pokoji a pracovně a jednu postavila i na kuchyňský stolek a do bronzové vázy vedle klavíru. Nejednalo se o žádné skvělé aranžmá, ale Taře se tato změna líbila. Potřebovala kolem sebe cítit život, v tomhle mrtvém domě.
Nasála vůni, která se usadila v místnosti. Jistěže jako melodii má i každý dům svoji vůni. Jejich většinou voněl sušenkami a dětským šampónem, levandulí, kterou sestra dávala do prádelníku. Ve starých domech každý majitel nechal svoji vůni, které se vrstvily na sebe. Každý z obyvatel tu nechal něco ze sebe. Vůně parfémů, všech dam, které se tu kdy chystaly na ples. Vůně růží, které dávali manželé svým ženám, každý kus nábytku uvolňoval do vzduchu aroma dřeva a laku, obrazy zase dýchaly olejovými barvami, exotické předměty dálkami a zbraně střelným prachem, šavle a meče dušemi všech, které kdy probodli.

 Právě dokončoval jednu fázi svého výzkumu. Teď bude potřebovat dobrovolníka na testy. Když vyšel, okamžitě ho upoutala kytice, ve váze. Jistě, kdo jiný by jí sem mohl dát než ta holka. Začínala být čímdáltím drzejší. Stačil udělat jen pár kroků, než ho do očí udeřila další troufalost. Bílý šátek ve tmě zářil na krku jednoho ze šotků.
Chtěl ho sundat, ale byl zavázaný na uzel a nepovoloval. "K čertu,“ pronesl a raději toho nechal. I v další váze byly květy. Doufal, že mu na zahradě zbyla alespoň jedna rostlina. Prohlížel si je a nakonec si jich několik vzal. Dal si je do nádoby na nočním stolku. Připadal si ve svém domě jako vetřelec, prostě si jen přijde a začne měnit všechno, co tady zůstávalo tolik let stejné. Měl by všechno zarazit hned, chvíli o tom uvažoval a nakonec se rozhodl nechat věcem volný průběh, alespoň prozatím.

Vyhledávala články, nikdy by si nepomyslela, že někdy bude trávit tolik času v knihovně. V zde panovalo chladno, na rozdíl od venkovního vzduch. Teploty se vyšplhaly k třiceti stupňům, počasí se zbláznilo. U stolků bylo i daleko více studentů. Nejspíš proto, že se blížil závěr semestru a všichni narychlo doháněli, co mohli. Tara se blížil ke konci, právě se jí povedlo najít poslední článek a chystala se ho okopírovat.
"Kohopak nám to sem vítr zavál,“ doufla, že na něj nenarazí, marně. . "Myslím, že mi ještě něco dlužíš?"
"Já vím. No, určitě ti tu knihu donesu."
"Nemluvím jen o té knize,“ natáhl se, aby se podíval na kupu papírů, Tara na ně položila časopis, který právě držela v ruce.
"Něco tajného?"
"Ne. Soukromého," odpověděla mu.
"Hele zlatíčko, tady máš něco ode mě, a až mi to budeš chtít vrátit, zavolej a já přijedu do Yaxley,“ strčil jí do kapsy vizitku.
"Fajn."
"Na viděnou,“ odkráčel pryč.
Tara v rychlosti dodělala práci a odešla, nechtěl zůstávat, kdyby se náhodou vrátil. Při odchodu jí zdržela knihovnice.
"Slečno, počkejte."
"Ano?" myslela si, že zapomněla vrátit nějaký časopis.
"Vy se s tím mladým mužem znáte?" zeptala se jí.
"Ne, jen mi půjčoval tu knihu. Víte, sama jste mi na něj dala kontakt."
"Opravdu. Nepoznala jsem ho podle jména,“ zarazila se knihovnice. :"Nezmiňujte se o něm doktoru Bleakovi, a pokud vám mohu radit ani se s ním nevídejte."
"Proč?"
"Nemá tu dobrou pověst. Je to takový věčný student. Jeho rodiče ho vydržují na studiích, ale nejspíš stejně nikdy žádnou školu nedokončí. Přišel sem před šesti lety.  Za tu dobu nebyl schopný dostudovat."

Každý vždycky naznačí spoustu věcí a nikdy nic nedokončí, už se v tom vážně nedokázala vyznat. Jako by někdo nemohl přijít a říct: "Taro věc se má prostě tak. " jenže tu se utrousí poznámka támhle další a pak nemají vznikat drby.
Ve vzkazu výslovně stálo, že se nemá stavovat u doktora Taylora, takže se vrátila rovnou do domu. Včera jí konečně dorazily další věci z domu, takže dnes vybalovala.

Nebyla si jistá, co dalšího si na ni připraví, protože dnešní den stál opravdu za to. Musela odjed do Londýna a převzít balíček. Těžká krabice necelý metr na metr. Byla hrozně zvědavá, co je uvnitř, ale podívat se nemohla, ani žádné označení nenašla. Mohla jen hádat. Byla ráda, že jí jeden muž pomohl nandat bednu do auta, ale vůbec si nebyla jistá, jak se jí povede dotáhnout až do domu. Nakonec to nemusela řešit, protože při příjezdu našla vzkaz, ať nechá balík v autě a hlavně zamkne garáž. Navíc měla nachystanou knihu k vrácení, takže zavolala Charlesovi, dohodl se s ní na půl osmou v Yaxley. Chtěla to mít za sebou. Musela dojít do vesnice pěšky, takže si sebou vzala baterku. Popřála dobrou noc paní Johansonové, která se divila, že jse spát tak brzy, Tara řekla jen, že je unavená. Jenže místo nahoru se vydala pryč z domu. Cesta tam šla daleko líp, protože byla převážně z kopce. Dorazila sice asi s pětiminutovým zpožděním, ale zatím nebyl nikde v dohledu. Posadila se na zídku a čekala.

Tři čtvrtě hodiny už uběhlo a pořád nic. Zkoušela mu volat, ale nebral to. Rozmýšlela, se jestli má čekat, když jí zazvonil telefon. Opozdí se ještě o hodinu. "Skvělé,“ rozčilovala se Tara, nemá cenu chodit zpátky, takže tady bude muset zůstat. Jenže z hodiny čekání se vyklubaly skoro dvě.

"Promiň zlato, ale nejsi jediná, která po mě touží,“ zastavil autem až těsně před ní.
"Netoužím po tobě."
"Ale že jsi vydržela tak dlouho, čekat."
"Jen jsem ti chtěla tohle vrátit,“ vrazila mu knihu do ruky.
"Myslel jsem, že půjdeme do toho kina."
"V deset večer, určitě ne."
"Můžeme jít někam na jídlo,“ uculil se na ní.
"Dohoda byla kino a navíc u sebe nemám peníze, někdy jindy,“ otočila se k odchodu. Charlie ji chytila za ruku a otočil jí k sobě.
"Radím ti příště neodmítnout,“ vztek se vydral z pod jeho ležérní masky. Taře se to vůbec nelíbila, neměl mu nikdy nic slibovat. Ani po něm nic chtít. Pak ji pustil a odešel. Tara se dívala za ním, jak vysokou rychlostí mizí v zatáčce.

Vydala se zpátky. Svítila si na cestu, aby o něco nezakopla, zarazila se, když došla k místu, odkud bylo vidět na dům. Lamoa ořed vchodem byla zapnutá. Tara zhasla baterku a čekala, určitě nikdo nemusel vědět, že se potuluje v noci venku. Nakonec se dům ponořil do tmy. Teď byste ani nepoznali, že tam nějaký byl. Klopýtala po cestě po tmě. Jen pro jistotu, světlo muselo být do očí bijící.

Zastavila se před vchodovými dveřmi a poslouchala, všude bylo ticho. Vzala za kliku, a co nejtišeji proklouzla dovnitř. Klid a mír. Začala se přikrádat ke schodišti. Vyšla na druhý schod, když se za ní ozvalo zašustění. Kdyby místo baterky měla zbraň, muž za ní už by byl mrtvý. Místo toho mu posvítila do obličeje, vyděsila se, vykřikla a chtěla uskočit dozadu. Místo toho zakopla a posadila se na schod. Baterka se zakutálela a zastavila o pár nohou v černých botách. Ruka hmátla po světle a namířila ho na Taru, zakryla si oči.  Natáhla se a nahmátla vypínač u schodiště.. Šestiramenný lustr projasnil místnost. Tara se podívala na muže, který na ní stále svítil, i když nyní to už ztratilo svůj účinek.  Vypadal překvapeně. Přelétla po něm pohledem od tmavých vlasů a hnědých očí po zjizvenou tvář. Rychle ucukla pohledem.
"Vy jste tady na návštěvě?" zeptala se, protože jí to ještě úplně nedocházelo.
"Ne vy jste tu návštěva, a pokud vím, v popisu vaší práce není potulování se po nocích."
"Doktore Bleaku?" vyhrkla, on se k ní mezitím natočil druhou stranou.
"Máte obdivuhodný postřeh,“ pronesl ironicky.
"To asi není pochvala, co?"
"Proč jste byla tak pozdě venku?"
"Nemohla jsem spát, tak jsem se šla projít."
"Měla jste sebou telefon?"
"Ne, pane."
"Pamatuje si, co jsem vám říkal?" nezněl tak podrážděně jako v telefonu, spíš unaveně.
"Myslíte, psal?" přísně se na ní podíval a tak raději honem pokračovala. "Zapomněla jsem. Příště už se to nestane."
"Doufám v to,“ podal jí baterku. "A teď už běžte prosím vás spát. Dnes už se vámi nehodlám zabývat,“ Tara svítilnu přebrala.
"Dobrou noc,“ otočila se, "A hezké sny," rychle vyběhla po schodech, na posledním stupni zakopla a málem to nevyrovnala. Tohle nebyl právě elegantní odchod. Chvíli za ní odešel i on.

Schovával se před ní jen kvůli jizvám. Ale proč? Jí to přece nevadilo. Sice se nejdřív lekla, ale co by mohl čekat, když se v noci objeví zničehonic za ní. Navíc si myslela, že je to starý dědek nad hrobem. Jenže on měl do rakve ještě daleko. Vlastně se spíš divila, že má už doktorát. Byl buď hodně nadaný, nebo bohatý. Doufala, že jí ráno nepošle zase zpátky domů. Třeba by se nechal uprosit.

Čekal, než celý dům utichne. Teprve potom vyšel ven, vyndal balík z auta. Dovlekl ho až do své pracovny. Začal vybalovat jednotlivé diody a další součásti. Teď už zbývá opravdu jen dobrovolník. Nechtěl se s nikým vidět, ale paní Johansaonové nebyla nejvhodnějším kandidátem, navíc by si pak musel hledat jinou kuchařku. Koho by mohl oslovit? Možná by mu doktor Taylor poslal nějakého studenta. Přemýšlel, dál a zamířil ke svému pokoji, že je, něco v nepořádku zjistil už pozdě. Oslepilo ho jasné světlo. Pak se ozvalo žuchnutí a svítící předmět se mu zastavil o botu. Posvítil na tu troufalou osobu, která se opovažovala plížit se tu jako zloděj. Myslel si, že tak ho alespoň neuvidí, ale byl sám překvapen, protože se najednou celá hala rozsvítila. Dívka se na něj podívala a pak se rychle ucukla jinam. Nedivil se jí. Otočil se k ní tak, aby se skryl. Musel jí vynadat, ale nakonec k tomu ani neměl chuť, což ho překvapilo, neodpustil si jen několik poznámek. Vypadala vylekaně. Skoro upadla nahoře na schodech. Bylo to tak nečekané, že se málem začal smát na hlas. Když slyšel, jak zašla do svého pokoje, odešel. Jeden problém se mu tím vyřešil. Chtěl pokusného králíka, koneckonců ho mohla dělat ona. Bude muset vydržet pohled na něj, přece jí za to taky platí.