Duše v zrcadle - 23. Samuel

23. Samuel

Dny se měnily v týdny. Čas rychle utíkal a než se nadála, říjen se přehoupl do druhé poloviny. Počasí bylo hodně proměnlivé a také se notně ochladilo. Zatažené nebe a studený vítr měl vliv na Lindinu náladu, bývalo jí častěji smutno. I dnes ležela schoulená na posteli, tiskla k sobě plyšového medvídka, kterého dostala od Daniela a Marka, a nepřítomně hleděla do okna. Miminko o sobě dávalo znatelně vědět, mělo čím dál méně místa a každé protáhnutí jeho maminka bolestivě pocítila. Nemohla moc spát a od žaludku jí bylo špatně víc než v prvních měsících. Věděla, že tahle noc nebude jiná, horkotěžko hledala polohu, ve které by usnula. Když se leželo dobře jí, nelíbilo se to prckovi.
Linda si povzdechla. „Ty poslední týdny budou k nevydržení.“
Protože spánek nepřicházel, natáhla se pro dopis od Harryho a znovu si ho přečetla. Bylo to téměř jediné zpestření dlouhých dní. Na chlapce psal docela často, sice ne víc než na jeden list, ale zato pravidelně. Jakoby věděl, že díky jeho zprávám je pro ni den veselejší. Vzpomněla si na první dopis od něho krátce po nastoupení do Bradavic. Na písmu bylo znát, jak byl rozčilený, když ho psal. Dozvěděla se o podlém plánu mladého Malfoye, kdy ho nechal spoutaného ve vlaku a chtěl poslat zpět do Londýna. Nebýt Tonksové tak by se mu to jistě podařilo.

„… Jen si to představ,“ psal tehdy, „večeři jsem nestihl a museli jsme s Tonksovou pěšky až k hradu, nikdy bych nevěřil, že je to taková dálka. A k tomu ještě ten proklatý Snape, proč musel přijít otevřít právě on. Náramně si to užíval. Celou cestu do hlavní síně jsem se snažil jeho narážky na moji osobu ignorovat tak jako jeho. Samozřejmě, že můj pozdní příchod neopomněl dost hlasitě okomentovat. Ani nevíš, jak mě dorazilo pozdější oznámení, že učitelem lektvarů bude profesor Křiklan, o kterém jsem si původně myslel, že bude učit obranu proti černé magii, a že na toto místo nastoupí Snape! Ronovi zaskočilo sousto v krku, když zmijozelští nadšeně tomu netopýrovi tleskali. Myslím, Lindo, že nám nastanou krušné chvíle. Nechápu Brumbála, jak mu to místo mohl dát.“

O Severusovi se zmiňoval téměř v každém dopise. Bylo zvláštní hledět na něho očima studenta. Věděla, že není příliš oblíbený, sama pocítila jeho nálady, ale Harry k němu cítil nenávist a patrně byla vzájemná. To Lindu mrzelo. I když si na Severuse zakázala myslet, právě při čtení těchto dopisů vzpomínala na ty tři dny, kdy byla s ním. Občas se jí zdálo, že Harry píše o jiném člověku.
Tentokrát popisoval, jak se mu náramně podařilo uzemnit „toho umaštěnce“ trefnou poznámkou i dobře míněným odrážecím kouzlem, a jak se zlepšil v lektvarech, když mají „normálního“ profesora.
Linda si opět povzdechla. Doufala, že jednou ocení, co je na škole naučil, protože pokud studenty v tomto předmětu mohl někdo něco pořádně naučit, byl to Severus, tím si byla jistá.
Složila dopis a položila ho na noční stolek. Odepíše mu až zítra, dnes by nic kloudného nedala dohromady. Přetočila se na záda a medvídka si posadila na břicho. Pozorovala, jak se hýbe.
„Ty už bys taky mohl spinkat, jsem od tebe celá okopaná. Když už takhle řádíš, mohl by ses konečně otočit,“ hlesla unaveně, když další vyboulenina nadzvedla medvídkovi nožku.
Miminko na její slova reagovalo šťouchnutím do žeber.
„Ty jsi ale uličník,“ posteskla si a něžně hladila místo kde cítila ručičku.
Když byla naposledy u Munga za svým lékouzelníkem, říkal, že je nejvyšší čas, aby sestoupilo hlavičkou dolů, jinak bude muset rodit koncem pánevním. Nebála se, věděla, že bude v dobrých rukou. Přesto by byla klidnější, kdyby bylo vše tak jak má být.
Porod se blížil, zbývaly jen tři týdny a už ho uvidí… pochová ho, zlíbá ty malé ručky a nožky, které ji tak týraly. Těšila se, moc se těšila, ale občas také plakala. To, když pohlédla na prázdné místo ve své posteli, když prostírala stůl jen pro sebe, když se dívala na lásku druhých a neměla koho vzít za ruku… ke komu se přitulit. Plakala, když příliš dlouho hleděla na postýlku a představovala si Siriuse, jak se nad ní sklání, bere svého synka do náruče a říká mu ty nejkrásnější slova.
Ano, vždycky tu bude prázdné místo, její dítě nepozná svého otce a Sirius nepozná svého syna.
To moc Lindu bolelo a kalilo radost a štěstí z toho maličkého.
„Budu ti o tatínkovi vyprávět, byl to moc hodný člověk a měl mě moc rád,“ šeptala a nepřestávala si hladit břicho. Mělo to účinek, zdálo se, že se přece jen trochu vyspí.
„Víš ty co? Pokud bude zítra jen trochu hezky, vyrazíme si do Příčné ulice na něco dobrého a podíváme se po obchodech. Potřebuju zase na chvíli cítit ten druhý svět,“ mluvila dál tiše a pohyb medvídka byl jako souhlas. Usmála se. „Vidím, že jsi pro.“

Ráno nevypadalo o nic lépe než večer, ale po poledni se počasí umoudřilo a dokonce se i trochu vyjasnilo. To Lindu potěšilo, opravdu potřebovala z domu a po kouzelnickém světě a věcech se jí stýskalo. Projasněné nebe jí připadalo jako znamení, že dělá dobře. Tolik se těšila, že byla ochotná podstoupit přemístění. Jen, když stála před zrcadlem, na okamžik zapochybovala.
Možná by se měla trochu zamaskovat.
Mnoholičný lektvar neměla a stejně by ho nemohla použít. Chvíli pozorovala svoji tvář. Začala s vlasy, obarvila si je pomocí kouzla na zrzavé a spletla do copu. Nakonec si obstarala i brýle s tlustými obroučkami.
Ušklíbla se na sebe. „No, prcku, nevypadá mamka dostatečně úděsně?“
Nebylo pravděpodobné, že by ji někdo s kouzelníků poznal. Její jméno bylo pro okolí bezvýznamné, a pokud se o její smrti dočetli ve Věštci, málokdo znal její tvář, aby si tyto dvě věci spojil dohromady.
Ale no tak, téměř s nikým ses nestýkala. Nikdo si tě nebude všímat, každý má svých starostí dost.
Teple se oblékla, vzala nějaké peníze a přemístila se přímo na Příčnou ulici. Ještě štěstí, že se mohla na chvilku opřít o zeď. Musela nechat chvíli zavřené oči a zhluboka dýchat, ale nebylo to tak hrozné, jak se obávala.
„Haló, paní, je vám dobře? Nepotřebujete pomoc?“ ozval se za ní mužský hlas.
Linda se k němu s úsměvem otočila.
„Ne, děkuji, už je to v pořádku. Vždycky mi chvilku potrvá, než popadnu dech,“ ujistila ho.
„Ach tak, ve vašem stavu to chápu, moje žena taky nerada cestovala, když čekala dítě,“ poznamenal muž a šel dál.
Porozhlédla se po ulici, nebylo tam tak rušno jako dřív. Okolnosti držely hodně lidí uvnitř domů, ale přesto cítila tu zvláštní energii, tu atmosféru... byla doma. První se vydala ke knihkupectví. Když míjela prázdný obchod pana Ollivandera, musela se na chvilku zastavit. Také nevěřila, že odešel dobrovolně, to by neudělal. Znovu se jí vybavila ta přívětivá tvář.
„Měl jste pravdu, patřím sem... tohle je můj svět,“ řekla tiše a odvrátila se od smutně vyhlížejících výloh.
Mezi knihami se cítila jako v ráji. Brala jednotlivé svazky do ruky a pročítala zběžně ty, které ji zaujaly. V obchodě bylo jen pár lidí, prodavač Lindě nevěnoval nijak zvlášť pozornost, na duchem nepřítomné zákazníky byl zřejmě zvyklý. Nakonec neodolala a koupila si tři nejzajímavější tituly. Šťastně si nesla balíček knih v ruce a zamířila si to rovnou ke kavárně. Byla sice trochu dál, ale měli tam nejchutnější zákusky a tu nejlepší horkou čokoládu.
Když míjela jednu z tmavých uliček, měla najednou divný pocit a pak pochopila proč. Poznala tu magii, byl nablízku a vzápětí ho zahlédla. Z jednoho obchůdku nevalné pověsti vyšel Lucius Malfoy. Rychle se otočila a spěchala ulicí co nejdál od něho. Doufala, že ji nezahlédl a hlavně, že ji nepoznal.
Ještě, že ho dokázala vycítit.
Občas se jí to stávalo, byl jeden z mála kouzelníků, které takto vnímala - mohla včas zareagovat na jejich přítomnost. Blížila se k další uličce, když za sebou slyšela spěšné kroky. Srdce měla až v krku, přesto se odvážila ohlédnout. Jak se jí ulevilo, když zjistila, že to není ON.
Díky bohu, nevšiml si mě.
V tu chvíli ji něčí ruka pevně sevřela paži a prudce přitáhla k sobě. Linda se tak lekla, až jí podklesly nohy a snad na několik vteřin vynechalo srdce. Ten někdo ji pevněji chytil a ona stála tváří v tvář Malfoyovi.
„Ale, ale... koho tu nepotkám,“ promluvil posměšně a změřil si ji od hlavy až k patě. „Vidím, že tě Severus dal do kupy a že se ti daří,“ pohlédl směrem k jejímu břichu.
Byla příliš vyděšená, než aby mohla odpovědět. Stále ještě krotila své srdce, aby nebláznilo. Měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.
„Copak, máš strach?“ ušklíbl se muž před ní.
„Ne,“ podařilo se Lidně zašeptat sevřeným hrdlem.
Malfoy stál příliš blízko, jeho dokonalá tvář ji děsila a strach svíral vnitřnosti. Tento muž byl příliš nevypočitatelný a pro Lindu nebezpečný, během okamžiku ji mohl zničit a jen na něm záleželo, zda zůstane v bezpečí. Byla hloupá, když sem šla.
„Jsi špatná lhářka,“ poznamenal studeně. Pak si všiml jednoho páru, který se k nim blížil a prudce ji zatáhl do temné uličky.
Začala se opravdu bát.
Co s ní udělá? Nechá ji odejít?
V dlani pocítila konec své hůlky, stačil nepatrný pohyb a mohla ji použít.
Měla by šanci překvapit ho? Má se bránit?
Nevěděla, co má dělat. Její rozhodování vyřešil sám Malfoy.
„Ale no tak, nebuď hloupá! Dostal bych tě dřív, než bys ji stihla použít a já bych nerad ublížil tvému dítěti.“ S těmi slovy Lindě sebral hůlku a strčil si ji k sobě. „To, aby tě nenapadlo dělat hlouposti,“ dodal povýšeně.
Vyplašeně na něho hleděla.
Co teď bude dělat bez hůlky? Jak se dostane domů?
Nepříjemná bolest jí projela podbřiškem, až skousla rty.
„Co je ti?“ zeptal se a povolil stisk. Myslel, že ji držel příliš pevně.
„Nic,“ hlesla.
„Nejsi moc výřečná,“ utrousil, „ale Severusovi to zřejmě vyhovuje.“
Jakmile zmínil jeho jméno, mírně sebou trhla.
„Co po mě chcete?“ ptala se úzkostlivě. Nechápala, proč s ní ztrácí čas.
„Nic, nemůžu pozdravit milenku svého přítele?“ posmíval se. „Možná je načase představit tě naším společným přátelům,“ týral Lindu dál a tak nějak zvráceně ho těšil její strach, i když dost dobře nechápal, proč to dělá, proč se s ní vůbec zahazuje. Původně chtěl obstarat jen nějaké přísady pro Severuse a později mu je donést.
Zbledla ještě víc. „Ne, to ne... prosím... nechte mě jít domů,“ zvedla k němu vystrašený pohled.
Lucius si vybavil chvíli, kdy ji našel v temném pokojíku v zuboženém stavu a se stejně prosícíma očima, kdy myslela, že ji zabije. Pohlédl trochu stranou a musel si odkašlat.
„Copak, zavrhuješ společnost svého milence? Nevoní ti jeho přátelé?!“ poznamenal a Lindě se zdálo, že tón jeho hlasu se změnil.
„Děsí mě, všichni... Já chci jen domů,“ žádala ho znovu.
Jako by nic neřekla, nepohnul se z místa a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji pustil. Jen si ji pátravě prohlížel. Linda měla nervy napjaté k prasknutí, neměla tušení, co od něho může očekávat. Tolik chtěla domů, do bezpečí… vyčítala si, že podlehla touze na krátký okamžik pocítit svůj svět.
Ale jak mohla vědět, že ho tu potká? Že jí vstoupí do cesty?
Znovu ucítila bolest v břiše a dítě ji nemilosrdně koplo. Automaticky si na místo sáhla rukou.
Lucius ten pohyb zaregistroval.
„Nechápu, jak tě mohl Severus pustit v tomhle stavu ven,“ promluvil a trochu se od ní odtáhl.
Linda pohlédla stranou.
„Nebo o tom neví a možná by ho zajímalo, proč chodíš sama ven a v tak ubohém převleku,“ řekl posměšně a natáhl k ní ruku. Ucukla a přikrčila se, jako by měla dostat ránu. Zarazil se, ale pak pohyb dokončil a sundal jí nevkusné brýle z očí. „Myslím, že by tě tu nikdo nepoznal,“ dodal chladně.
„Vy ano, jak?“ odvážila se zeptat.
„To právě nevím, ale hned jsem tě poznal. Je to divné, jako bych tě cítil,“ odpověděl a jeho studené oči Lindu propalovaly až na dno duše.
Než však stačila cokoliv říct, překryl jí dlaní ústa a vtlačil do temného výklenku mezi domy. Vzápětí poznala proč. Příčnou ulicí se nesl křik, to se z ničeho nic objevili Smrtijedi a na obloze zahlédla několik Mozkomorů, někoho hledali.
Lucius zasyčel nadávku a pak popadl Lindu za paži a dovlekl ji do jednoho opuštěného domu, který ihned za nimi uzavřel a zabezpečil.
Tiskla se v koutě místnosti a vyděšeně hleděla na Malfoye. Křik z ulice jí drásal nitro.
„Nepřijdou sem,“ promluvil k ní, „hledají několik buřičů a lidi, kteří je schovávají. Počkáme tady, dokud nebude venku klid.“
„Proč nejste s nimi,“ hlesla a držela se za srdce, pořád zběsile tlouklo. Nechtěla být sama s tímhle mužem, oddaná mu na milost.
„Není to můj úkol... ale jestli ti vadí, že tě schovávám, můžu to napravit,“ štěkl po ní naštvaně.
„Ne, prosím... já jen nechápu, proč to děláte, proč mi pomáháte,“ mluvila třesoucím hlasem.
„Řekni, ale pravdivě... je to dítě, co nosíš, opravdu Severuse?“ zeptal se a nebezpečně se k ní přiblížil.
Ořásla se. Brumbál měl pravdu, nesměla přiznat skutečného otce, ale jak mohla určit Severuse, když je to lež? Co když na to nepřistoupí? Mohla ho takhle kompromitovat?
„Ano, je otcem mého dítěte,“ řekla pevně, ale srdce jí krvácelo, cítila to jako zradu vůči Siriovi.
„Tak to dělám kvůli němu, pořád ho považuji za přítele a nikdy bych neublížil jeho dítěti. Z mé strany ti nebezpečí nehrozí,“ odpověděl na její otázku.
„Děkuju,“ šeptla a opřela si čelo o chladnou zeď. Nebylo jí dobře, už potřetí cítila bolest v podbřišku.
Co když z toho šoku porodí dřív?
„Začínám chápat, co ho k tobě poutá, ale nechápu, co na něm vidíš ty. Znám ho léta a nemůžu říct, že by se někdy k ženám choval něžně, že by kdy někoho miloval,“ přemýšlel nahlas a přitom ji pozorně sledoval.
„Možná ho neznáte tak dobře,“ odvětila, ale pak se zarazila, „mohu vás však ujistit, že mu na mě ani na dítěti nezáleží, jsme mu lhostejní.“ Musela lhát, nechtěla, aby Malfoyovi dala důvod myslet si, že má něco, co může proti Severusovi použít.
Nic na to neřekl, jen se mírně pousmál.
Pak už jen mlčeli a čekali až tyranie, jež se odehrávala venku, přestane. Netrvalo to dlouho, pojednou bylo ticho, ale to ticho bylo děsivější než křik.
Kolik rodin bylo dnes nešťastnějších? Kolik otců nebo matek zemřelo, nebo bylo zajato?
„Počkej tady, zjistím, zda je venku už bezpečno,“ upozornil ji. Zrušil ochranná kouzla a vyšel ven.
Linda se ani nepohnula z místa, čekala, až se vrátí. Chtěla mít tohle všechno už za sebou a být doma, lehnout si a odpočívat. V jednu chvíli myslela, že z toho rozčilení začne rodit, naštěstí se jí ulevilo a bolesti přestaly.
Dveře se znovu otevřely a v nich se objevil Lucius. „Můžeme jít, jsou pryč,“ oznámil a natáhl k ní ruku s knihami. „Myslím, že tohle patří tobě.“
Váhavě si od něho knihy vzala. Ani si neuvědomila, že je ztratila.
„Doprovodím tě,“ dodal prostě, když se stále nepohnula z místa a opět k ní natáhl ruku. „Kde bydlíš?“
Překvapeně se na něho podívala. Opravdu jeho chování těžko chápala, v jednu chvíli ji vyděsí k smrti a pak se chová téměř galantně.
„To není nutné,“ namítla a opět celá zbledla.
„Myslím, že je,“ odvětil přísně.
Nemohla přece prozradit svou adresu Smrtijedovi, jenže něco mu říct musela, jinak ji nepustí. Rozhodla se zariskovat, doufala, že pak už ji nechá na pokoji.
„Bydlím na Tkalcovské,“ zalhala a přijala nabízenou ruku. Nic jiného jí stejně nezbývalo, bez hůlky se nemohla vrátit domů.
„Tak to máme společnou cestu, Severus na mě čeká, mohu tě tedy předat do jeho rukou… Měl by si tě lépe ohlídat, podruhé bych tu nemusel být,“ utrousil jízlivě.
Lindě se sevřelo úzkostí srdce. Nechápala, jak se do toho mohla takhle zaplést.
Když vyšli na ulici, přemístil je přímo před dům.
Trochu se jí ulevilo, že je majitel domu přítomen, protože nevěděla, jak by vysvětlila, že tu žije, a přesto nemůže dovnitř.
Bože, co řekne, až ji uvidí? Jak vezme její lež? Co to jenom udělala?
Malfoy zaklepal a jí se rozbušilo srdce ještě zběsileji. Každá vteřina byla jako věčnost, než se dveře otevřely a ona zahlédla černé nohavice a boty. Neodvážila se pohlédnout do jeho tváře.
„Zdravím, jak vidíš, nejdu sám, někoho ti vedu,“ promluvil Lucius a mírně popostrčil ženu blíž k Severusovi.
„Pojďte dovnitř,“ vyzval je podrážděně.
I když byli už v domě, stále zírala do země. Neviděla ho od setkání v Bradavicích a to nebylo příliš přátelské, teď očekávala jeho hněv za to, co namluvila Malfoyovi.
„No, konečně vidím rodinku opět pohromadě,“ utrousil ironicky Lucius a odložil si plášť.
„Dej si zatím něco k pití,“ vybídl ho Severus a pak se otočil k Lindě. „Kdes byla!“ štěkl přísně, až ji to donutilo zvednout zrak. „Měla jsi počkat doma, až se vrátím,“ dodal hněvivě a tak opravdově, že ještě víc zbledla.
„Promiň,“ vypravila ze sebe jen to jedno slovíčko a opět sklopila oči k zemi.
„Potkal jsem ji v Příčné v tomhle směšném přestrojení,“ promluvil opět Lucius a podal mu brýle, které sebral Lindě. „Nebylo to od ní moc rozumné, měl bys proti tomu udělat nějaká opatření. Dneska tam byli zatknout pár lidí a také pár Mozkomorů si hledalo své oběti,“ dodal vážnějším tónem a hleděl z jednoho na druhého.
„Chtěla jsem jen ven... byla jsem si koupit nějaké knihy,“ plácla první hloupost, která ji napadla.
Severus povytáhl obočí. „Prosím?!“
Malfoy se po jejích slovech rozhlédl po regálech až po strop plných knih a ušklíbl se.
„Omlouvám se,“ hlesla a konečně pohlédla do černých očí, nedokázala v nich však nic vyčíst.
„Zmiz nahoru do svého pokoje, pak si promluvíme,“ přikázal a ona bez jakýchkoliv námitek poslechla.
Pak se otočil ke svému společníkovi a přijal skleničku koňaku, kterou mu podával.
Ten se na Snapea pozorně zahleděl.
„Moc milý k ní nejsi,“ vyčetl mu na oko přísně a také se napil.
„Nemám důvod, nic z toho jsem nechtěl, ale když už mám mít potomka, chci, aby byl v pořádku!“ odsekl a dopil zbytek zlatavé tekutiny. Prázdnou sklenku postavil na stůl.
Lucius se zatvářil spokojeně.
„Severusi, možná bys mi mohl začít věřit, já bych tvou rodinu neohrozil,“ promluvil vážně a pohlédl na přítele.
„Ohrozil jsi i tu svoji... Ale nechme toho, na tom nesejde,“ mávl ledabyle rukou, „přinesl jsi mi ty přísady?“
„Samozřejmě,“ povzdechl si a došel si pro plášť. Podal mu nevelký balíček. „Mám ti vzkázat, že nebylo snadné obstarat všechno, ale pokud budeš ještě potřebovat, budou se snažit vyhovět.“
„Jen ať se snaží, dostávají dobře zaplaceno,“ řekl tvrdě Snape a překontroloval obsah balíčku.
„Jsi ke všem tak tvrdý,“ utrousil jeho přítel spíš pro sebe.
„Nemíním své chování obhajovat a ani měnit!“
„No, myslím, že už půjdu.“ Lucius si oblékl svůj plášť.
„Díky, že jsi ji přivedl, postarám se, aby se to už neopakovalo,“ řekl Snape už o něco mírnějším tónem.
„Měl bys jít za ní, počítám, že co nevidět budeme svoláni,“ upozornil ho ještě a vyšel ze dveří.
Teprve když se přemístil na své sídlo, uvědomil si, že nevrátil Lindě hůlku.
Předám ji Severusovi na setkání, pomyslel si.

Ten zatím zavřel za Malfoyem dveře a na chvíli se o ně opřel dlaněmi. Byl rozčilený, stačil mu jediný pohled na Lindu a věděl. Nemohl ji v tom nechat, tušil, že neměla na výběr. Jen nechápal, jak se jedna osoba může dostat pokaždé do problému a nebezpečí. Co tam proboha dělala, copak si nemohla koupit knihy v mudlovském obchodě? Vždyť ji mohly zabít, když ne Smrtijedi tak Mozkomorové. Vztek jím lomcoval, musel se vydýchat, než za ní půjde.

Linda trpělivě čekala v ložnici až Malfoy odejde a ona bude muset čelit jeho hněvu. Nebyla si jistá, jak moc hrál svou zlobu vůči ní, možná to nehrál vůbec a jeho vztek byl upřímný.
Jenže co v tu chvíli mohla dělat? Pokusí se vysvětlit mu, že... že neměla na výběr, že ji to mrzí...
Sama nevěděla, co mu řekne, nejraději by zmizela a vyhnula se tak střetnutí s ním. Bylo to zbabělé, věděla to, ale neunese, jestli ji bude nenávidět. Sice ji neshodil ani na chvilku nezaváhal, když otevřeně přiznal svoje otcovství, ale něco jí říkalo, že uvnitř zuřil. Teď už nebyla cesta zpátky, její dítě ponese jméno Snape, ale bude prozatím v bezpečí.
Dveře se otevřely, provinile pohlédla tím směrem. Stál tam, ruce sevřené v pěsti, ve své přísnosti se zdál ještě vyšší než jindy. V obličeji měl tvrdý výraz, když vstoupil do místnosti a prudce třískl dveřmi, až Linda nadskočila. Nevědomky před ním o krok couvla.
„Nezlob se,“ hlesla a zastavila se zády o pelest postele.
Severus si posměšně odfrkl a došel až k ní. Uchopil ji pevně za paže a mírně s ní zatřásl.
„Můžeš mi říct proč tak riskuješ a lezeš tam, kam nemáš?!“ ptal se přes zaťaté zuby. „Vždyť tě mohli ZABÍT!!“ zasyčel.
Linda nevěděla co na to říct, hleděla někam na jeho hruď, do tváře se mu dívat neodvážila.
„Tak odpovíš mi?“ vybídl ji, když stále mlčela. „A podívej se na mě, když s tebou mluvím!“
Poslechla. Z jeho očí sálal vztek, nedivila se mu potom všem, co mu způsobila.
„Já... stýskalo se mi... nechtěla jsem být sama,“ přiznala rozpačitě.
Severus pustil její paže a raději pevně sevřel hranu pelesti.
„Tak proč jsi nešla za Lupinem nebo Molly... uvědomuješ si jakou pitomost jsi udělala? Copak vůbec nepřemýšlíš?!“ vyčetl jí přísně.
Rozhodila bezmocně rukama.
„Ano jsem pitomá, ale bylo mi smutno a ráno mi to připadalo jako dobrý nápad,“ bránila se, „jak jsem mohla vědět, že potkám právě jeho?“ Slzy jí zaštípaly v očích, otočila se k němu zády, aby je neviděl. „Omlouvám se ti za to, co jsem způsobila, bála jsem se. Vím, že všechno jen komplikuju.“
I když neviděl slzy, prozradil ji hlas. Neměl rád, když plakala, ale za tohle si mohla sama a on byl ještě příliš rozčilený, aby ji chlácholil.
„Že jsem přišel oficiálně k milence a potomkovi, je to nejmenší,“ utrousil posměšně.
Nechápavě na něho pohlédla, myslela, že zuří právě kvůli tomu.
Ušklíbl se. „Nepřekvapilo mě to, bylo jasné už dřív, že to tak dopadne,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.
Chvíli na sebe hleděli, než znovu promluvil. Zněl stále rozčíleně, ale tak nějak úzkostně.
„Víš, jak mi bylo, když jsem tě viděl bledou, vyděšenou a roztřesenou na svém prahu v jeho přítomnosti?“ Ještě pevněji sevřel dřevěnou pelest. „Vyděsila jsi mě tak, že mě stálo veškeré úsilí zachovat alespoň trochu klidnou tvář,“ dodal.
„Nakonec mi ale pomohl,“ řekla tiše a překvapeně na něho hleděla. Díval se tak zvláštně… jako tehdy, když se o ni staral.
Napřímil se a stoupl si ještě blíž. „To bylo jeho štěstí,“ řekl a dotkl se prsty její tváře. „Protože kdyby ti ublížil, zabil bych ho!“ dodal tvrdě. Sjel svými prsty až k bradě a pak lehce přejel přes její rty.
Co to krucinál dělám?
Uvědomoval si, jak na něho ten dotek působí. Byly tak horké, přímo pálily do prstů - vybavil si jejich chuť. Nepatrně se přiblížil, neucukla. Zavřel oči a lehce se dotkl svými rty těch jejích horoucích, na jejichž hebkost nezapomněl. Chtěl ji jen políbit, připomenout si chvíli kdy měl pocit, že mu patří, ale potlačovaná touha, zlost a strach o ni, který před několika okamžiky prožil, vypluly na povrch a nedokázal přestat. Rukou sevřel její vlasy a druhou si ji přitáhl víc k sobě, ztrácel nad sebou kontrolu. Líbal ji vášnivě a nenasytně, svým jazykem se dobýval do jejích úst, toužil po ní, chtěl ji. Ignoroval vnitřní hlas, že znovu porušuje svoje pravidla, že opět překročil hranici. Ona se k němu vrátila, byla zase tady... tak křehká a zranitelná… věřila mu a on ji už nepustí, zůstane s ním.
Teprve tlak na prsou, když se ho snažila odstrčit, Severuse probral. Odtáhl se od ní a Linda zalapala po dechu.
„Promiň, neovládnul jsem se,“ řekl a pátravě hleděl do její tváře.
„To nic, já... totiž... jen jsi mě překvapil a … nečekala jsem to,“ promluvila nesouvisle.
Chvíli na sebe mlčky hleděli trochu zaskočeni tím, co se mezi nimi odehrálo. Najednou ji pustil a sykl bolestí. Okamžitě od ní odstoupil a sevřel si levé předloktí.
„Musím jít,“ řekl a věnoval jí zvláštní pohled. „Zůstaň tady a počkej na mě, pak si promluvíme,“ žádal a spěšně si oblékl plášť.
„Severusi, buď opatrný,“ promluvila starostlivě.
„Hlavně nikam nechoď,“ zopakoval svoji prosbu a odcházel.
„Slibuju,“ zvolala ještě za ním, ale už ji pravděpodobně neslyšel.
Linda osaměla. Unaveně si sedla na postel, uvědomila si, jak ji těch několik hodin vyčerpalo. Opravdu měla talent na maléry a mohla být ráda za to, jak to dopadlo. Zamyšleně se rozhlédla po místnosti, nic se nezměnilo od doby, kdy tu byla naposledy - tedy až na ustlanou postel. Překvapeně pohladila dlaní vyšívaný přehoz, viděla ho poprvé a lépe si ho prohlédla. Byla to nádherná práce a ten kdo na něm pracoval, jej dělal s láskou. Prsty přejížděla po náročných obrazcích a v duchu obdivovala toto umění. Sama nikdy vyšívat neuměla, neměla na to tu správnou trpělivost a ani nadání. Přišlo jí to zvláštní, něco tak nádherného by v mužské ložnici nečekala. Zřejmě pro něho hodně znamenal, určitě byl od někoho jemu drahého, tím si byla jistá.
Možná od jeho matky? Věděla toho o jeho životě tak málo.
Ze rtů jí unikl povzdech, musela být vděčná za každý malý kousek duše, který jí dovolil odhalit. Bezděky vztáhla ruku a dotkla se mírně oteklých rtů, zavřela oči a myslela na jeho polibky. Když ji líbal poprvé, bylo to jiné, byl něžný, držel se zpátky, ale dnes? Jeho letmé dotyky se rychle změnily, líbal ji s tak prudkou vášní, až nemohla dýchat. I teď ji to rozechvělo, nikdo na ni nepůsobil tak jako on, ať už to byly jakékoliv pocity, všechny silně prožívala. Snažila se znovu si vybavit jeho tvář, ten ohnivý pohled, který zahlédla, když se od ní odtáhl, ještě nikdy se na ni takhle nedíval.
Měla tu na něho počkat, chce si promluvit. Ale o čem? O nich dvou - o tom, co bude dál?
Pohlédla na hodiny, bylo teprve půl šesté.
Jak dlouho může trvat jejich setkání?
Každopádně se hned tak nevrátí, měla by si nějak zkrátit čas. Stejně jí začínalo být chladno, vstala a sešla dolů do pokoje, kde hořel v krbu oheň. Chvilku hleděla do plamenů a vnímala příjemné teplo. Připadala si, jako by ji objala hřejivá náruč. Porozhlédla se po regálech, jež byly plné knih. Možná by si mohla číst, určitě tu najde něco, co ji zaujme.
Pomalu procházela jednotlivé police a pročítala názvy svazků. Dotýkala se jich s úctou, věděla, že je to Severusova pýcha a láska. U jedné se zastavila, když dlaní přejela po hřbetě, něco ucítila. Z téhle sálala jeho přítomnost více než z ostatních, pravděpodobně ji často četl. Vzala ji a sedla si s ní do křesla. Jakmile ji otevřela, pochopila, že to není kniha, ale schránka. Navrchu byla fotografie velmi mladé dívky s rezavými vlasy, jako měla právě teď ona. Vzala obrázek do ruky a pozorněji si ho prohlédla. Byla krásná, měla zpola dětský obličej, který zdobily nádherné oči a něžný úsměv. Ve schránce byly ještě nějaké drobnosti a dopisy, rychle fotografii vrátila zpátky a knihu uložila na místo. Neměla právo hrabat mu v soukromí.
Co vlastně o něm věděla? Jaká byla jeho rodina? Měl sestru, přítelkyni, dávnou lásku? Nevěděla o něm nic, vlastně ho vůbec neznala. Věděla jen to, co sám dovolil... měla jen těch několik drobností, které si dala dohromady.
Nepříjemná bolest ji vytrhla z myšlenek o majiteli tohoto domu. Chytla se za břicho a skousla si ret, čekala, až křeč odezní.
„Bože, dej ať to není ještě ono... ještě má čas, není připravený,“ modlila se polohlasně a právem. Uvědomila si, že je v domě sama a nemá hůlku, nemohla se přemístit. Bolest polevila, zhluboka si oddechla. Pomalu se narovnala a došla zpět ke křeslu, aby se posadila. Neuběhlo ani pět minut a bolest se dostavila znovu a o něco prudší, opět si rukama objala břicho a snažila se to rozdýchat.
Ne to ne, to nemůže být pravda, přejde to... musí!
Nevydržela sedět, musela se procházet. Nechtěla panikařit, mohli to být jen poslíčci, přece jen byla dnes hodně rozrušená. Jenže další křeč na sebe nenechala dlouho čekat. Počítala si intervaly mezi stahy, byly po pěti minutách, to nebylo vůbec dobré. Když rodila Thomase, trvalo to deset hodin, snad ani tohle dítě nebude tak pospíchat na svět a Severus se do té doby vrátí. Další stahy ji ujistily, že to už nepřejde… má porodní bolesti. Vzápětí ucítila rupnutí v břiše a mokro na stehnech, praskla jí voda.
„Ježiši,“ vyjekla šokovaně, „nemůžu tu přece porodit sama.“
Panika se pomalu, ale jistě vkrádala do její mysli. Pohlédla na hodiny, bylo něco po šesté, dávala Severusovi nejméně dvě hodiny. To vydrží... musí to vydržet, určitě to nepůjde tak rychle.
Aby se nějak uklidnila, snažila se najít něco, čím by po sobě uklidila. Při každém návalu bolesti se musela opřít o zeď, ale pořád se to dalo snést. Když byla podlaha čistá, rozhodla se, že se osprchuje. Musela se hýbat, musela něco dělat, nečinnost by byla horší a ona vyděšenější. Dokud to bude jen trochu možné bude chodit, třeba i uklízet, sprchovat se... prostě cokoliv, aby si zkrátila čekání než přijde pomoc.
A přijde? Co když se nevrátí?
Rychle tu myšlenku zahnala, na tohle v žádném případě nesměla myslet. On se k ní vrátí... už brzy.
Horká sprcha Lindě trochu ulevila, znečištěné oblečení nechala na hromádce na zemi. Půjčila si Severusův župan a vešla do ložnice. Zastavila se před skříní a hledala, do čeho by se mohla obléknout. Vzala si nakonec jeho košili, nic jiného stejně nemohla použít, naštěstí byla dostatečně dlouhá. Zabalila se ještě do županu a vrátila se dolů do tepla.
Zkontrolovala čas, celá ta procedura zabrala sotva půl hodiny a za tu dobu musela několikrát přetrpět bolesti. Přecházela po pokoji, utírala prach a poklízela drobný nepořádek - především se snažila nepropadat beznaději.
V tomto rytmu uběhly tři hodiny, bylo deset večer. Pomalu obcházela regály s knihami a nepřestávala číst dokola jednotlivé názvy, zaměstnávala tak mozek. Bolesti byly intenzivnější, delší a interval mezi kontrakcemi se zkracoval. Právě rozdýchávala jednu z těch horších.
Vyčerpaně si opřela čelo o knihy. „Severusi, tak se už konečně vrať! Nemůžeš mě tu takhle nechat,“ prosila šeptem a s nadějí pohlédla ke dveřím.

Severus se s ostatními vracel na Malfoy Manor z „úspěšné“ akce. Po dlouhém mučení několika buřičů, které dnes zajali, získali několik dalších jmen a překvapili je přímo v jejich shromaždišti. Nebyli připraveni, očividně blížící se smrt neočekávali. Bránili své životy statečně, přesto proti přesile neměli šanci. Voldemort bude spokojen, dostali je všechny. Teď byli voláni zpět ke svému pánovi.
Na schodišti do přijímacího sálu ho došel Lucius a dotkl se jeho ramene.
„Severusi,“ oslovil ho tiše a oba se zastavili. Ostatní si jich nevšímali a šli dál. „Zapomněl jsem jí vrátit hůlku,“ řekl a podal ji překvapenému příteli. „Odzbrojil jsem ji, aby neudělala nějakou hloupost.“
Mlčky si ji od něho vzal. Při pohledu na ten kousek dřeva měl nepříjemný pocit, téměř mu přejel mráz po zádech. Byla tam sama, bez hůlky... co kdyby se něco stalo?
Doufal, že je Pán brzy propustí. Zastrčil si její hůlku do hábitu a bez jakéhokoliv výrazu vešel do sálu, kde v čele velkého stolu seděl Voldemort se svou věrnou společnicí Nagini a čekal jejich návrat.
Mírnou úklonou hlavy mu projevil úctu a sedl si na své místo po jeho boku.
„Příteli,“ promluvil k němu téměř přívětivě, „dnes máme důvod slavit i drobná vítězství jsou úspěch.“
„Samozřejmě, můj Pane,“ souhlasil Severus a směle opětoval jeho pohled.
„Dnes mám velmi dobrou náladu a chci vám dopřát trochu zábavy,“ promluvil nyní i k ostatním a pak se znovu zaměřil na svého věrného společníka. „A tebe chci mít po svém boku.“
„Je-li to vaše přání,“ řekl a nehnul ani brvou.
„Je to mé přání, Severusi.“

Linda přetrpěla další prudkou bolest. Zkontrolovala čas, uběhla opět hodina a Severus nikde. Odvaha i naděje ji opouštěly, byla unavená a začínala si zoufat. Nemohla na něho už čekat, cítila, že brzy bude připravená k porodu. Odhodlala se a došla k venkovním dveřím. Prostě vyjde na ulici, půjde od domu k domu a snad jí někdo pomůže, snad ji dopraví do nemocnice. Vzala za kliku, ale dveře se ani nehnuly. Zalomcovala s nimi, nic. Byly zabezpečeny kouzlem.
To ne, to nemohl přece udělat?!
Svezla se na kolena, byla ztracená.
Opustil mě, uvěznil mě tu, nikdo mi nepomůže.
Ležela u dveří a hlasitě naříkala, další bolest ji donutila vykřiknout.
„Nevydržím to, už to nevydržím!... Severusi, vrať se, prosím.“
….

Seděl vedle svého Pána a snažil se soustředěně odpovídat na jeho otázky. Předkládal mu další a další lektvary, které pro něho vymyslel, přesto cítil, že nedokáže úplně přestat myslet na Lindu. Něco ho mocně táhlo domů, od chvíle kdy měl u sebe její hůlku, měl špatný pocit, moc špatný. Jenže Voldemort se dobře bavil a totéž očekával od svých společníků. Nebyla šance, že by odešel dřív než ho sám propustí.
….

Bylo po půlnoci. Linda už nechodila, nemohla, byla vyčerpaná, ležela na zemi před krbem a jen naříkala. Bolesti už téměř neodeznívaly. Její poslední nadějí byla Poppy, ale i ta přišla vniveč.
Když se zhroutila u zamčených dveří, po chvíli si vzpomněla na letax, vzkřísilo to v ní jiskřičku naděje. Zvedla se a došla ke krbu, našla malou nádobku na římse, bylo ho jen trochu, ale měl by stačit. Nabrala do hrsti a vhodila ho do krbu.
„Bradavická ošetřovna,“ řekla a pak zvolala: „Madam Pomfreyová, jste tam?“ Žádná odezva. Ledová ruka jí sevřela srdce. Zkusila to ještě několikrát. „Poppy, prosím, je tam někdo?“ Nikdo se nazpět neozval. Zoufale klesla na kolena. „Pomozte mi někdo, nemůžete mě tu nechat! Já to sama nezvládnu, nedokážu ho porodit bez pomoci,“ prosila s pláčem. Odpovědí bylo jen ticho.
Kdyby bylo alespoň ve správné poloze, takhle se bála, mohla by mu ublížit. Ze všech sil se snažila netlačit, pořád doufala, že se Severus vrátí. Lehla si na zem a v takové pozici už zůstala.
Bolest se stávala nesnesitelnou, děťátko chtělo ven a ona mu nemohla pomoct. Nechtěla domyslet, co se stane, pokud se nevrátí. Docházely jí síly, teď už by sama neporodila, ani kdyby chtěla. Dostala zimnici, zuby jí drkotaly o sebe.
„Vrať se, prosím, vrať se, už nemůžu,“ opakovala stále dokola.
….

S úzkostí pohlédl na hodiny, byla téměř jedna hodina ráno. Posledních několik minut mu srdce svíral strach, cítil, že se něco děje. Znovu se pokusil požádat Voldemorta o propuštění.
„Můj Pane,“ oslovil ho, „opravdu nejsem příliš dobrý společník, v mém případě by bylo jistě užitečnější, kdybych ještě teď začal pracovat na jednom z těch lektvarů, které vás zaujaly.“
Ten na něho sotva pohlédl, byl příliš zaujatý půvaby jedné otrokyně.
„Není třeba, příteli, už jednou jsem tvůj odchod zamítl. I ty máš právo na odpočinek a dnes chci, aby ses bavil tak dobře jako já.“ Mávl rukou a dal tak najevo, že ho hned tak nepropustí.
Severus sevřel pod stolem ruce v pěst, ta podivná úzkost mu nedopřála klid.
„Pane, myslím si, že mě znáte natolik dobře, abyste věděl, jak nudný jsem člověk a na podobné zábavy si nepotrpím.“
„Nevěřím, že by žádná z těchto dívek v tobě nedokázala rozproudit krev, Severusi,“ ušklíbl se Voldemort a popostrčil k němu jednu z nich. „Ostatní nedělají drahoty jako ty,“ poznamenal a s uspokojením přejel pohledem po zbytku osazenstva.
Většina mužů byla v dost pohrouženém stavu a vskutku si nebrali servítky, co se týkalo polonahých dívek. Snad jen Lucius se věnoval pouze svému poháru vína.
„Neumím zahálet, jsem rád, když mohu být užitečný, něčím pro vás prospěšným,“ naléhal dál a dívku netrpělivě odstrčil. Věděl, že si počíná neobratně a riskuje tak Pánův hněv, ale tolik ho to táhlo domů.
Voldemort na něho upřel pronikavý pohled.
„Dobrá, když nechceš ženu, tedy alespoň pij,“ podal mu pohár a otrokyni dal najevo, aby zmizela.
Severus od něho víno přijal a vypil polovinu. Jeho Pán si ho nepřestával pozorně prohlížet.
„Dnes se mi nezdáš příliš ve své kůži, drahý příteli, trápí tě snad něco?“
„Ne, můj Pane, všechno je v pořádku,“ ujistil jej klidným hlasem.
„Já nevím, mám pocit, že přede mnou něco tajíš, Severusi!“ řekl Voldemort a přimhouřil oči.
„Nemám před vámi žádná tajemství, můj Pane, jen mě každá další receptura fascinuje natolik, že jsem nedočkavý výsledku. Prostě jen rád překonávám nové výzvy,“ poznamenal a pousmál se.
„Mluvíš o lektvarech, jako se mluví o ženách, a přesto o ně nejevíš zájem. Nebo se mýlím a doma na tebe čeká roztoužená milenka?“ zasmál se.
Znělo to sice jako žert, jako neškodný zájem o jeho osobu, ale Snape ucítil nátlak ve své hlavě. Bleskově mu podstrčil svoji laboratoř, knihy a různé přísady do lektvarů. Voldemort se znovu zasmál.
„Jsi vůbec muž? Já ti tu nabízím zábavu, ženy a ty myslíš jen na to svoje sklepení,“ promluvil posměšně. „Nerad tě pouštím, ale budiž… Jdi si po svém, jdi pro mě vařit lektvary,“ pokynul rukou ke dveřím.
Severus vstal a poklonil se mu. „Děkuji, nebudete toho litovat, můj Pane. Přeji vám skvělou noc,“ dodal a vzpřímeně odkráčel z hodovní síně.
….

Linda už nedoufala, jen zírala do plamenů a snažila se vydržet další kontrakci, když se otevřely domovní dveře a vzápětí slyšela jeho hlas.
„Lindo, jsi tu?“
„Severusi,“ zasténala.
Hned byl u ní, poklekl na zem, aby ji nadzvedl a přivinul k sobě. Byla zbrocená potem a celá se třásla. Něžně ji hladil po tváři. „Už jsem tady, pomůžu ti... vydrž,“ šeptal sevřeným hlasem. Věděl to, cítil, že je něco špatně. „Jak dlouho to už trvá?“ zeptal se.
„Sedm hodin,“ šeptla a přitiskla se k němu pod náporem silné bolesti. Prsty křečovitě svírala jeho kabátec.
Severus zbledl snad ještě víc. Trpěla celou tu dobu - sama, bez pomoci. Měl pocit, že se mu udělá zle od žaludku.
„Pojď, vezmu tě k Mungovi,“ řekl tiše a vzal ji do náruče. Pohlédla mu do tváře, viděl jak je vyčerpaná.
„Jak jsi mě tu mohl nechat tak dlouho,“ vyčetla mu a z očí jí stékaly slzy.
„Odpusť... odpusť mi, prosím,“ zašeptal a přemístil je.

U svatého Munga se jich okamžitě ujala ošetřovatelka, která měla službu. Vedla je do jednoho prázdného pokoje a ihned zavolala lékouzelníka.
„Máme tu porod, ta žena je příliš slabá,“ hlásila mu.
Severus stál opodál, bezradně hleděl na zemdlenou Lindu a každý její výkřik mu rozdíral duši.
„Dítě se neotočilo, je nejvyšší čas dostat ho ven jinak se udusí,“ řekl neznámý muž ošetřovatelce a dál udílel pokyny, jejichž smysl Severusovi unikal. V hlavě mu rezonovala jen slova, že se to malé dusí.
„Haló, vnímáte mě, člověče?“
Teprve teď si uvědomil, že lékouzelník mluví k němu.
„Promiňte,“ hlesl.
„Vy jste otec?“ ptal se znovu.
„Ano,“ přikývl.
„Proč jste tak otálel? Ohrozil jste život vaší ženy i dítěte! Nebudu vám lhát, je to vážné, proto se vás musím zeptat,“ na krátký okamžik se odmlčel, ani jemu se to neříkalo lehce, „pokud se budeme muset rozhodnout, je na vás koho chcete zachránit.“
Po jeho slovech si musel sednout. „Ji,“ šeptl sevřeným hrdlem, „zachraňte ji, prosím.“
Lékouzelník pokýval hlavou, že rozumí.
„Budeme se snažit tomuto kroku vyhnout,“ řekl a soucitně mu sevřel rameno. Pak odlevitoval Lindu přes chodbu do jiné místnosti a Severus zůstal sám.
Sevřel si hlavu v dlaních.
„Ohrozil jste život vaší ženy i dítěte.“ Znělo mu hlavou pořád dokola.
Tolik jí toho chtěl dnes říct, měl v plánu skončit s přetvářkou a říct jí pravdu, a zatím málem kvůli němu zemřela. Opět mu krutá realita připomněla, jak je pošetilé mít sny. Jeho způsob života pokaždé ohrozí člověka, na kterém mu záleží. Mimoděk si vzpomněl na Lily, také zemřela kvůli němu, tenkrát ho to málem zabilo.
Co se stane, pokud nepřežije Linda?
Vstal, najednou nevydržel v klidu, takové myšlenky si nesměl připouštět. Ona to přežije, musí… přežije i to dítě.
A všechno jen pro to, že se Voldemort dobře bavil.
Nemůže s ní zůstat, nedokáže ji ochránit ani držet v bezpečí. Najednou byl rád, že se nevyslovil, nebude ji k sobě poutat.

Netrpělivě přecházel po pokoji, to čekání bylo hrozné. Černé myšlenky ho mučily, očima hypnotizoval dveře, aby se konečně otevřely. Když se tak po dlouhé chvíli stalo, ztuhl uprostřed pohybu, možná se mu zastavilo i srdce. Lékouzelník se však usmíval.
„Byl nejvyšší čas, ale vaše žena i chlapec jsou v pořádku, máte syna,“ řekl povzbudivě.
Severus zprudka vydechl. Malátně popošel těch několik kroků a nahlédl otevřenými dveřmi do místnosti, kde ležela bledá Linda. Byla při vědomí a skláněla se nad malým uzlíčkem „čehosi“ v bílé peřince.
„Je tak krásný,“ řekla slabým hlasem, „strašně se podobá svému otci.“ Něžně prsty hladila malinkou tvářičku a měla oči jen pro ten uzlíček. „Hlavně, že je v pořádku, nic jiného od života nežádám,“ dodala a unaveně se usmála.
Severus pozoroval výjev před sebou se smísenými pocity. Najednou si nebyl jistý, zda má za ní jít a narušit tuhle chvíli.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se Lindy ošetřovatelka.
„Samuel,“ odpověděla a vtiskla děťátku na čelo něžný polibek. „Myslím, že by jeho otec proti tomuto jménu nic nenamítal.“
Zahlédl v jejích očích slzy a pochopil. Nezapomněla na něho, nikdy nezapomene. Jejich syn bude živou připomínkou. Vždycky bude po jejím boku stín mrtvého Siriuse Blacka.
Odstoupil ode dveří do tmavé chodby.

„Potřeboval bych vyplnit jeho rodný list,“ oslovil ho muž, který pomohl chlapci na svět.
„Jistě, samozřejmě,“ hlesl trochu nepřítomně Severus.
„Mohl byste mi říct vaše jméno?“
„Severus Snape,“ odpověděl mechanicky.
„Takže chlapec se bude jmenovat Samuel Snape. Dáte mu druhé jméno?“ ptal se dál lékouzelník.
Pocítil najednou touhu vepsat se do jejich života ještě víc, ukrást trochu toho rodinného štěstí pro sebe. Otočil se k muži. „Ano, jeho druhé jméno je Tobias,“ řekl a odešel prázdnou chodbou ven do temné noci.
Doma to na něho všechno padlo, najednou mu připadalo hloupé, co udělal. Co na to řekne Linda, až se to dozví? Tobias bylo jeho druhé jméno, měl ho po svém otci, a on byl pro malého Samuela také něco jako druhý otec, tedy alespoň papírově.
Ale měl na to právo?
Opřel se dlaněmi o římsu u krbu, znovu se mu vybavil její bledý, vyčerpaný obličej, přesto šťastný. Jak něžně se nad chlapcem skláněla, jak moc ho milovala, jak byla ráda, že se podobá svému otci.
Sžíral ho pocit žárlivosti. Došel k baru a nalil si plnou skleničku whisky. Naráz ji vypil.
Proč to musí být právě ona?
Stalo se mu to, co myslel, že už nikdy nezažije, miloval ji. Tušil to už delší dobu, jen si to nechtěl přiznat. Znovu si nalil plnou a opět ji naráz vypil. Musel přebít ten nežádoucí pocit, který se mu rozléval v prsou.
Najednou si uvědomil, jak moc chce tuhle válku přežít, jak moc chce, aby Voldemort padl a on mohl svobodně žít. To všechno díky ní, i když nebudou spolu, bude tu jen pro ni.
Znovu si nalil, čím víc toho vypil, tím menší byla bolest v jeho nitru.
Tu noc se opil do němoty.