Zakázané ovoce 9

Zvonek! Skoro sem vyletěla, to byl šok. Hrnu se k domácímu telefonu a na obrazovce uvidím zubící se Dee s Pavlem a Weri. Zvednu sluchátko: „Zdar, pojďte dál!“ A zmáčknu bzučák.
Otevřu dveře a čekám až lidičky s nimiž jsem strávila skoro celé odpoledne projdou brankou a po cestičce dojdou až ke vchodu do domu.
Dee řve už od vrátek: „Kurvadoprdele, dejte mi někdo něčeho napít nebo leknu!“
„Nevyhrožuj, Aduš!“ Krotí ji Pavel z legrace. Toto oslovení Dee přímo nesnáší.
„Já ti dám Aduš! Ještě jednou to řekni a budu zláá!“ Zatne pravou ruku v pěst a naznačí co by mu provedla.
Můžu se smíchy potrhat, tyhle lidičky jsou fakt skvělí!
„Kde sou všici?“ Podiví se Weri, když za nima konečně zavřu domovní dveře.
„Ještě nikdo nedorazil a nevim kdo vůbec všechno nakonec příde, Mikeš jel odvézt Terku a cestou prej někoho pobere!“ Vysvětlím.
„Jako doma! Co si dáte? Kávu, čaj, kakao, mléko či minerálku?“ Nahodím seriózní obličej a sleduji ty nechápající obličeje. Vybuchnu smíchy: „Dobrá, takže přinesu tři piva, jo?“
Nikdo není proti.
„Dem ven, né? Bych si dala cígo!“ Zaskuhrá Dee.
„Ty vole, ty seš závislák! Si teď po cestě kouřila!“ Rejpe do ní Pavel.
Samozřejmě, že se Dee nedá, ona není ten typ člověka, který by zmlknul a zčervenal, že do něj někdo rejpe.
Přesuneme se tedy ven, Dee spokojeně vyfukuje obláčky kouře a probere ji až známý zvuk otevírajícího se piva: „No huráá! Pojď na mou hruď!“
Ona je neskutečnej blázen, ale to je mi na ní právě sympatický. I když kdybych jí neznala a potkala jí na ulici, tak zahodim peněženku, telefon i mp3ku a nasadim hodně rychlý tempo!

„No jistěě, tady sou a chlastaj samozřejmě!“ Objeví se náhle Mikuláš a hned za ním ještě Karlos, Vláďa, Honza a ještě nějaký dlouhovlasý blonďák.
„Ty vole, a kde máš ty všechny baby jak si sliboval!“ Drcne do Mikeše se smíchem Karlos.
„Tady ne, ségra s Lanou tu nejsou, ale ty by tě asi stejně nezajímaly!“ Rozesměje se.
Kluci si vezmou taky pivka a Miky jde s Vláďou připravovat věci na grilovačku. Všichni ostatní si posedají okolo velkého dřevěného stolu pod pergolou, kde už sedíme.
Podívám se na neznámého kluka, ale jen po očku, nenápadně. Někoho mi připomíná, ale koho, to netuším. Sedí skoro naproti mně, ale s nikým se nějak moc nebaví. Vypadá že nad něčím přemýšlí. Kouří jednu cigaretu za druhou a kouká do blba.
To je takový divný, měla bych se mu asi představit, jenže to je blbý. Přemýšlím, jak to udělat, ale situaci za mě vyřeší Dee.
„Hle, Gábi, vy se ještě asi s Kurtem neznáte, ne?“ Šťouchne do mě. Kurtem? Jakym Kurtem?!
Ten blonďák sebou trhne a přejede všechny přítomné pohledem a zastaví se na neznámé tváři. Na mojí.
„Ahoj, sem Kurt!“ Mírně se usměje.
„Gábina!“ Usměju se rozpačitě, „Ty se fakt menuješ Kurt? Zvláštní jméno, ne?“
Všichni se zasmějou. Kurt zastrčí pramínek svých špinavě blonďatých na mikádo sestřižených vlasů za ucho, vzhlédne ke mně a řekne „Ne, jen mi tak každej řiká!“
„Aha,“ Řeknu polohlasně. Radši už se na nic neptám. Vezmu s sebou Weri a jdem ještě připravovat nějakou zeleninu a omáčky k masu.

Krájím zrovna rajčata, když v tom se rozdrnčí zvonek.
„Jdu tam!“ Houknu na Mikyho, který jde zrovna směrem ven a nese spoustu věcí.
Dorazila Kačka s Lukášem a další dvě holky, které neznám. Ty jo, takovejch novejch lidí, za chvíli se mi začnou motat jména. Se všema se přivítám a pošlu je dozadu na zahradu k ostatním. Noo, už je nás tu požehnaně a zábava se začíná rozjíždět.
Kluci začnou hrát na kytary, skoro nic z toho neznám, ale líbí se mi to. Hraje hlavně Miky, Vláďa, občas se přidá Kurt.
Pivo mizí hodně rychle a kluci do sebe sází i panáky vodky a rumu. Pivo si dám taky, ale ty panáky? No, to by asi nedopadlo nejlíp.
Dee vedle mě začne něco hrabat v žebradle: „Schůze?!“ Zeptá se nahlas, když kluci dohrajou písničku.
Nevím. Nechápu. Jaká schůze, říkám si.
Několik lidí nadšeně souhlasí a já záhy pochopím. Dee totiž vytáhne papírky a trávu. Aháá, takže brčko! No tak to si po své poslední zkušenosti nedám! :D
Sleduji ji, jak balí jointa, vlastně jsem to takhle zblízka nikdy neviděla. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, Kurt začne zase něco brnkat. Hraje fakt dobře. Hodně dobře. Nemůžu odrhnout oči od jeho rukou, který tančí po krku kytary. Škoda, že neumím hrát, je hezký, když to někdo takhle umí.

Brko koluje kolem stolu, já jsem si samozřejmě nedala a pošoupla jsem ho rovnou Mikymu, ten ho ale taky podá dál.
„Nehulíš?“ Zeptám se.
Miky se na mě otočí: „Co? Jo, nehulim. Teda občas, ale jen když mám chuť a ty taky ne?“
„No, po předchozí zkušenosti radši néé!“
„Aha, no mě po tom není moc dobře, takže si dám radši pivko.“
„Tak to já nejsem ani zvyklá moc pít, ale to pivo ještě jde!“
„Neboooj, my si tě vycvičíme!“ Skočí nám do rozhovoru Dee. Zasměju se. Tak to jsem zvědává.
Potom nastane „žrací“ etapa. Všichni se olizují až za ušima. A já taky. Mňam!

„Chce někdo ještě pivo? Jdu tam!“ Zeptám se, když se vysoukám asi přes pět lidí ven. Sedím totiž na lavici. Přihlásí se spousta lidí. Pavel se zvedne, že mi jde pomoct. Nabereme lahváče a vracíme se zpět. Položím je na stůl a jdu ještě dovnitř. Potřebuju na záchod a zapomněla jsem si v pokoji telefon.
Vycházím nahoru po schodech, když uslyším Mikyho hlas. Ale nevidím ho. S někým mluví. Ale druhý hlas neslyším. Telefonuje. Zarazím se. Mikuláš sedí na posledním schodě, podpírá si skloněnou hlavu rukou a druhou rukou si drží u ucha telefon.
„Jo. Já vim…ale prosimtě řekni mi co se děje…“ Zastaví se v půlce věty a vzhlédne ke mně. Připadám si jako špeh. Je mi trapně, vypadá to jako bych odposlouchávala jeho osobní rozhovor.
„Promiň!“ Špitnu a protáhnu se kolem něj nahoru a rychle zapadnu do svého pokoje. S kým jen mohl telefonovat. Snad se nic nestalo. Doufám, že mu nevolal Radek. Snad nic s mamkou. Ne, to by mi řekl.
Sedím na posteli a přemýšlím, úplně jsem zapomněla, že jsem si přišla pro telefon.
V tom se ozve tiché zaklepání.Že by Miky?
„Ano!“
Do dveří nakoukne Mikeš: „Jo, jsi tu.“
„Jo, copak?“
„Nebavíš se?“ Udělá krok ke mně.
„Jo, bavim, jen sem si přišla pro..pro telefon…víš…Miky..noo…“ Začnu koktat.
„Co je?“
„Nechtěla jsem slyšet to jak si volal, fakt promiň!“ Vysoukám ze sebe a sklopím hlavu.
„Ale né, to je v pohodě, já to tak neberu. Víš, mám teď jenom takový problémy…“
Mlčím. Pohlédnu na něj. Je nějaký smutný.
„Kvůli Terce, víš..“ Polkne.
„Nechci tě zpovídat..“
„Ne, to mě nezpovídáš, kdybych nechtěl, tak sem za tebou nejdu..“
„Volala ti?“
„Hmm..“
Jako co mu mám na tohle říct. Přece se ho nebudu ptát co se děje.
„Asi sem se měl dneska na tu pařbu vykašlat a bejt s ní…“
„Mohla bejt ona tady..“ Namítnu.
„Hmm..ale ona ty pařby moc nemusí…hlavně…prostě je to složitý. Víš co, asi za ní půjdu…“ Poškrábe se ve vlasech.
Zvednu hlavu a podívám se na něj.
„Nevadí ti to?“ V tom se mu rozezvoní telefon.
„Lásko?“ Řekne do mobilu.
„Cože?! Co se děje…Počkej, néé…nepokládej to!! Terezo!!! Kde si…no…prosimtě můžeš mi říct kde si??...Teri?“
„Doprdele!!“ Zakleje a vylítne.
„Co je?“ Zeptám se.
„Musim pryč, hned…ona někam šla nebo jela, nebo já nevim…prostě..nevim kde je…ona je schopná čehokoliv…musim jí najít!“ Mele zmateně.
„Počkej uklidni se!! V tomhle stavu sám? Sám nikam nejdeš…a už vůbec ne jedeš. Prosimtě je půl jedný, kde jí chceš jako hledat!“ Snažím se ho zastavit.
„Nevim!“ Vykřikne. „Nevim..“ Zlomí se mu hlas a složí se na zem. „Já už na to prostě nemám..to nejde..!“