Zakázané ovoce 10

10.kapitola

Nikdy jsem neviděla Mikuláše v tak psychicky na dně. Nevím co mám dělat.
„Miky…tak zkus jí ještě zavolat…třeba je v pohodě doma..“
„Jo…no..já nevim, zas mi to položí…“ Podívá se na mobil, ale nakonec s povzdechnutím vytočí Terky číslo.
Po chvíli si odtáhne mobil od ucha: „Má ho vyplej, Gábi, něco se děje, já jí musím jít hledat!“
A vstane. Vylítnu.
„Počkej, jdu s tebou, takhle nepůjdeš sám! Mám to jít někomu říct?“
„Jo, Vláďovi a kdyžtak Dee…já zavolám ségře…“ Kývne a vytáčí Emy číslo.
Na zahradě se paří o stošest, vyhledám rychle Vláďu.
„Jdeme s Mikym hledat Terku, něco se děje, ale prej tu máte v klidu zůstat!“ Šeptnu mu.
Zděšeně se na mě podívá: „Cože?! To je v prdeli, jdu s váma!“
„Dobře, jdu to říct ještě Dee..“ Kývnu.
Dee na mě kouká stejně vyděšeně jako Vláďa, ale slíbí, že zůstane, dokud se nevrátíme a že kdybychom jí nemohli najít, že máme zavolat, že nám půjdou pomoct.
„Hele, to nemá cenu, všichni sou tu už na šrot. My vám pak zavoláme co a jak je. Jo, kdo tu bude spát, tak někdo se vejde k Emě do pokoje, ty když tak můžeš jít spát ke mně, tak se vejdem a zbytek do pokoje pro hosty a do obýváku na gauč!“ Podám jí instrukce a rychle se seberu, aby na mě kluci příliš dlouho nečekali.

Vyjdeme před dům.
„No a teď mi řekni, kam jí pudem hledat…“ Podívá se na Mikyho Vláďa.
„Nevim, všude…možná ale vím, kde by mohla bejt..“ Řekne Miky a nasadí rychlé tempo chůze.
„Hele a neměli bysme radši zavolat policajty?“ Řeknu udýchaně v půli kopce.
Vláďa na mě pohlédne: „Ne, tohle není poprvý, to bude v oukeji, najdem jí…“
Hmm, zvláštní…zajímalo by mě proč to všechno. Je vidět, že na to jsou vlastně zvyklí. Jako by bylo na denním pořádku, že Terka prostě zmizí a nikdo netuší kde je.
„Co vlastně Ema, dovolal ses jí?“
„Jo, máme s nima spicha na námku..“ Řekne Miky nepřítomně. Je vidět, že myšlenky mu poletují někde úplně jinde.

Ema s Lanou už opravdu čekají na náměstí.
„Kam máme jít?“ Zeptá se Ema.
„Nevim, vy asi spolu k autobusáku, Pavel na Vrázovku, no a my s Gábi na Aušperk..tam si myslim, že nejspíš bude…a Gabča nemůže jít sama, když to tady nezná…“ Rozvrhne Miky a holky se ztratí v noční tmě. S Pavlem máme kousek cesty společný, ale pak se od nás oddělí….
Mčky jdeme ulicí, kterou osvětluje jen pár lamp. Vrtá mi pořád dokola hlavou, co se Terce mohlo stát…proč to vůbec dělá…
Miky ale prolomí ticho jako první: „Víš, myslim, že je na čase je vysvětlit ti, co s Terkou vlastně je…“
Mlčím a čekám, co se dozvím. V nočním tichu jsou slyšet naše kroky a zdálky řev opilců.
„Ona…víš, ona trpí depresema…dost těžkejma…proto byla v tý léčebně…“
„Hmm…ale to přece musí mít nějakej důvod, ne? To nemůže bejt jen tak…“
„Jo, to má…bohužel to neměla moc jednoduchý…její rodiče se rozvedli, když byla malá a matka si našla po nějaký době novýho chlapa…bohužel to byl pěknej hajzl a…no prostě je mlátil…a dokonce jí…no…znásilnil, víš…“ Nemůže se skoro Miky vymáčknout.
Málem ztratím dech. To přece není možný?! TO je strašný…jsem z toho úplně vykolejená!!
„Pff…“ vydechnu, „tak to je dost hrozný…“
„Jo…to je…chápeš, bylo jí teprve čtrnáct…taková svině!! Ale to bohužel ještě není všechno!“ Řekne Miky a chce pokračovat, když v tom se zarazí. Jeho pohled směřuje na louku, kde je pár stromů a pod jedním je klubko stínu.
Rozběhne se: „Terezo!!!“
Drobná dívka se choulí ke stromu jen v noční košilce a pantoflích, přerývavě vzlyká a třese se zimou.
Miky jí obejme a zvedne jí hlavu „Lásko, je ti něco, co se stalo?“ A přivine jí k sobě.
Rychle si svléknu svojí bundu a Terku do ní zabalím.
Vytočím Emino číslo a poodejdu kousek dál.
„Máte jí?“ Vyhrkne Ema do telefonu.
„Jo, snad bude v pohodě…“ Odpovím a podívám se ke stromu…Miky jí objímá a utěšuje.
„Ok, tak jí vezmete asi k nám, ne? To už je blíž a z kopce!“ Navrhne Ema a oznámí mi, že půjde zase k Laně.
Miky vezme Terku do naručí a stále jí utěšuje.
„Ještě bysme měli zavolat Pavlovi, ale já na něj nemám číslo!“ Vzpomenu si.
„Vem si můj telefon a zavolej mu, že se sejdem u komerčky!“ Řekne Miky a stoupne si ke mně bokem, abych mu mohla z kapsy vyndat mobil. Rovnou zavolám i Weri, že už jsme Terku našli. Ta mi oznámí, že už uklízejí, počkají na nás a rozpustí to.

Domů dorazíme asi za půl hodiny. Někdo už odešel spát domů, pár lidí už spalo v pokoji pro hosty a Weri na nás čekala.
„Je v pohodě? Mám uvařit čaj?“ Zeptá se starostlivě, jakmile otevřu Mikymu domovní dveře, aby s Terkou v náručí mohl vejít dovnitř.
„Snad jo. Dobrý, já to uvařim!“ Řeknu a odejdu do kuchyně. Čaj mám uvařený během chvíle a odnesu ho do obýváku, kde je Terka zabalená v dece, kýve se dopředu dozadu a hystericky brečí.
„Lásko, Teri…prosimtě uklidni se, bude to v pohodě…“ Snaží se jí Miky uklidňovat, ale moc to nepomáhá. Jako by byla v tranzu, nevnímá nic okolo, jen brečí a zmateně opakuje několik slov, kterým ani nerozumím pořád dokola.
„Moc dík, Gábi! Ale kdyžtak běžte spát holky, já se o ní postarám!“ Pohlédne na mě Mikuláš.
„Dobře, kdybys něco potřeboval, budu u sebe, tak mě kdykoliv vzbuď!“ Usměju se na něj.
„Přesně tak, kdykoliv nás vzbuď!“ Připojí se Weri.

Spolu s Weri jdu do svého pokoje. Ještě, že mám tak velkou postel, vyspíme se na ní obě pohodlně.
Ještě si dlouho do noci povídáme o událostech dnešní noci.
Zajímá mě to, co Miky o Terce nedopověděl, ale nevyptávám se, nechci být zbytečně moc zvědavá.
Je mi jí líto, taková hodná holka, vůbec se nedivím, že trpí takovými depresemi, člověk si asi vůbec nedokáže přestavit, co všechno musela snášet. Tomu se snad ani nedá věřit, že se něco takového může dít. Bohužel. Může.