Nebezpečné známosti 2 - Kapitola devětadvacátá I. část

BTW.: Jinak poslední kapitolu budu jako první uvádět na svých stránkách a o týden později je přidám až sem, takže kdo bude netrpělivý, nechť si najde mé stránky ;) Jo a chtěla bych se omluvit, v této části jsou skoky v čase, jen týdenní, ale i tak, potřebovala jsem to tak udělat, tak se když tak nedivte.
Přeji Vám pěkné počteníčko.





Nebezpečné známosti 2
Kapitola devětadvacátá – My heart starts beating




„Tak jsme doma!“ rozezní se hlas Jamesona u hlavních dveří a rozsvítí světla. Já nahlédnu na tak známý obývací pokoj, schody, které vedou do pokojů a i futra, které vedou do kuchyně. To všechno mi chybělo, i to obrovské fracouzské okno s výhledem na noční Atlantu. Prostě jsem doma! Konečně!
„Jaký je tvůj plán?“ zeptá se mě Jameson, zavře za námi dveře a na dvakrát zamkne.
„Dám si dlouhou koupel a půjdu spát.“ odpovím rozhodně a vyzuji si boty. Za tu dobu co jsem byla...pryč...se to tu vůbec nezměnilo a mě to tak vyhovuje.
„Jo jinak, všechny tvé věci jsou ve tvém pokoji.“ mrkne na mě Jameson a ihned jak se vyzuje z bot a jarního kabátu, zajde do kuchyně.
„Dobře.“ hlesnu jen a vydám se po schodech nahoru do pokoje. Když stisknu kliku a opřu se do dveří, samotné panty zavrzají a do pokoje vnikne světlo. Rozsvítím a naskytne se mi pohled na MŮJ starý pokoj. Na pokoj, kdy jsem tu byla v podstatě vezněna, byla jsem zoufalá. Připomněl mi ty staré časy, když všechno bylo jiné. Vejdu dovnitř a namířím si to rovnou ke skříni, vysunu dvířka a nahlédnu na levou stranu, kde visí všechny mé šaty, večerní róby a další společenské oděvy. Ošahám si všechny látky, přivoním ke Guccimu, k Chanelu a nebo Jeanu Paulu Gaultierovi. Všechny různé barvy, typy látek, pane Bože, a jak tohle mi chybělo. Móda! Dvířka zpět zašoupnu a otevřu pro změnu pravou stranu, kde mám slušně urovnané kupičky denního oblečení. Vytáhnu si červené velké tričko, snad velikosti XXXXL s nápisem „I love NY“. Pak skříň zavřu úplně a vydám se do koupelny.




Po dlouhé, velmi dlouhé sprše, vylezu ze sprchové koutu a líbí se mi, jak je to všude zamlžené a u stropu se vznáší trochu páry. Zabalím se do ručníku a druhým, menším, si vysuším pomalu do sucha vlasy. Přejdu k umyvadlu a utřu ze zrcadla tu zamlženou clonu. Pohlédnu na sebe a musím říct, že vypadám jako velký podviživenec. Jako kdybych 23 dní nejedla! No a ty krátké oškubané vlasy. Musím s tím něco udělat! Pak už si jen vyčistím zuby, prdím na nějaké čistění pleti a podobně. Na to bude ještě času!
Odeberu se z koupelny a zastavím se před ní. Nahlédnu do prava, kde se nachází můj pokoj a pak do leva, kde je ložnice Jamesona. Zamyslím se, pouvažuji a rozhodnu se, že nechci usínat sama. Rozejdu se směrem k Jamesonovým dveřím. Zlehka zaklepu a vstoupím dovnitř. Uvidím Jamesona na posteli, jak si čte nějakou knihu a má na sobě brýle. Poprvé v životě vidím, že má brýle. Vzhlédne od knížky a usměje se na mě.
„Myslel jsem, že se tam topíš, když si tam byla tak dlouho.“ utrousí a knihu položí na noční stolek.
„Netopila jsem se.“ zakroutím hlavou a dveře za sebou tiše zavřu.
„Já vím, kontroloval jsem tě asi třikrát.“ přizná se s úsměvem.
„To je od tebe hezké.“ oplatím mu úsměv a dojdu k posteli.
„Nechci spát tento večer sama, jestli ti to nevadí.“ nadhodím.
„Já chci, abys jsi spala tady se mnou, vedle mě.“ mrkne na mě Jameson a natáhne se, aby mě chytl za ruku. Stáhne mě na postel a roztáhne zbytek velké deky. Položím se vedle něj a nechám se přikrýt, jako malé dítě.
„Tak jsi mi chyběla.“ řekne po chvíli mlčení vážně, kdy jeden koukáme na druhého.
„Ty mě taky, ale už na to nemysleme, jo?“ navrhnu, protože si nechci kazit spaní minulými událostmi. Pak už jen oba dva mlčíme a po nějaké té chvíli usneme v objetí.




„Slečno Thomasová.“ kývne na mě s pozdravem můj nový šofér a otevře mi dveře černého Mercedesu.
„Díky, vy jste pan Doherty, že ano?“ zeptám se a sundám si z očí černé brýle.
„Ano, ale pro vás jsem Mike.“ opáčí se zdravím úsměvem.
„Dobře.“ porozumím a posadím se do luxusu a pohodlí. Černé brýle si zpět nasadím a čekám až vyjedeme do provozu. Dnes, v první jarní den, se koná Bouin pohřeb. Náhodně je dnes i krásné počasí a na žádný průtrž mračen to nevypadá. Bouin pohřeb jsem zařídila na menším hřbitově pro mexickou komunitu, který se nachází u listnatého lesíka, tudíž je tam moc příjemně a Bou by za to místo byla určitě ráda. Byla by mezi svými.
Naše auto se rozjede a já se podívám za sebe. Za námi vyrazí černý džíp.
„To je vaše ochranka slečno, nemusíte se obávat.“ obeznámí mě Mike.
„Já vím Miku, Jameson mi o tom říkal, že za sebou budu mít karavanu zabijáků.“ uchechtnu se. Za ten týden a něco, se toho moc nezměnilo, jen Jameson byl zatvrzelý v tom, že za každou cenu budu mít vlastního šoféra a aspoň dva nebo tři muže za zády, kteří mě budou chránit. Už jen pro případ, že Malowski by něco zkoušel. Ten je v policejním vyšetřování a naštěstí si ho ponechali v base, ale jelikož má dost kumpánů, i oni by mohli něco spáchat. Také jsem dostala zpět svou práci, se kterou míním začít ihned po víkendu. Jo, a také mě každý může vidět na titulních stránkách bulvárů i prestižních časopisů. Každý se mnou chce pořídit rozhovor i dokonce do hlavních zpráv nebo do pořadu ET. Jenže já ještě nejsem připravena mluvit o tom, jak to celé bylo. Ještě ne.
Za celý ten týden a něco jsem vůbec neviděla Silera a už vůbec ne Edwarda. Ten mi pro jistotu ani nebere mobil. Ale Silarovi jsem se dovolala, zůstal ještě v Bangkoku, protože tam řádí jakási horečka a oni ho odtamtud nechtějí pustit, ale co vím, možná by se měl dnes vrátit. Měla bych se s ním vidět na dnešním gala večeru, který je pořádán, jako každý rok charitou. To zas bude něco pro paparazzi.
Po zhruba půl hodině dojedeme na hřbitov, kde už čekají mí nejbližší, kteří přišli uctít památku ženy, která mi moc pomohla, a bez které bych ani nemusela být tady, doma. Dojdu po písčité cestičce až k velkému stromu, kde se nachází hrob Bou. Nechala jsem ji vyrobit desku z pískovce, na které jsem uvedla její jméno a to, jaká byla. V podstatě jsem ani nevěděla, kdy přesně se narodila, jen vím, že jí bylo dvacet devět let.
Shromáždíme se kolem hrobu a já si z černého jarního kabátku vytáhnu papíry, kde mám napsanou řeč. Ale v momentě, kdy nahlédnu na tři pomačkané cáry papírů se uškrnu a papíry dám zpět do kapsy. Popojdu naproti ostatním a nadechnu se. V povzdálí začne hrát soubor muzikantů, které jsem pozvala.


Pusťte si to k naladění atmosféry (krásná, ale smutná píseň)
http://www.youtube.com/watch?v=XCmP1bJlKAI




„Upřímně, já nevím kolik bych toho mohla říci o Bou, neznala jsem ji tak dobře jako jiní, ale myslím, že na to, co jsme prožívaly spolu dohromady, jsem ji poznala dobře a vím, že to byl dobrý člověk. Bylo jí dvacet devět let a vždy co dělala, dělala hlavně pro sebe. Věděla co je pro ní nejlepší, ale zároveň dokázala pomoct druhým. Nikdy si nestěžovala, nikdy nebyla smutná. Stýskalo se ji, plakala, prahla po svobodě, ale nikdy to nedala na jevo, aby neprokázala svou slabost. Byla tak silná, jak si nikdo z nás neumí představit.
Někdo by řekl, že byla moc agresivní, neuvěřitelně sprostá a výbušná, ale to byla ona a tak ji to naučil život.
Pamatuji si na moment, kdy jsem ji uviděla poprvé....bylo to na lodi, na které nás unášely pryč z Ameriky. Podívala se na mě a já na ni, a vůbec jsem nechápala ten klid v jejích očích. Byl klidný na tu situaci, ve které jsme byly všechny. A víte co bylo první co mi řekla - „Ptám se tě, jestli nemáš cigáro?!“ zopakuji větu, a pokouším se o napodobení Bouina tónu. Při té vzpomínce se musím usmát, ale zároveň se mi nahrnou slzy do očí.
„Ona byla prostě skvělá a moc, moc mě mrzí, že tu nemůže být se mnou.“ popotáhnu a pokouším se zahnat pláč.
„A-ale teď je jí lépe, možná se na nás kouká a směje se mi, že tu brečím nad jejím hrobem.“ uškrnu se a z kapsy vytáhnu krabičku cigaret. Z druhé kapsy vyštrachám zapalovač. Jednu z cigaret si strčím do pusy a zapálím. Popotáhnu z ní a vydechnu modrý kouř.
„Odpočívej v pokoji, Bou.“ dodám tiše a cigaretu hodím do jejího hrobu, mezi plátky rudých růží. Ostatní pak do hrobu hodí bílou růži a všichni společně se odebereme k autům.
„Byla jsi skvělá.“ pošeptá mi do ucha Rachel a obejme mě.
„Díky.“ hlesnu a ona mi začne utírat slzy.
„Sejdeme se večer ano?“ zmíní se o tom večírku a já jen kývnu. Pak se rozloučím ještě s tátou a s Aaronem.
„Můžeme jet domů?“ otáže se mě Jameson, když mě drží kolem pasu a koukáme na odjíždějící auto těch tří.
„Jo, pojedeme.“ odsouhlasím a nasedneme do Mikova mercedesu.