Temnota duše 7.

Po včerejším setkání se jí nechtělo vůbec vylézat z pokoje. Takže jí sice zvonil budík, ale pokud ji má vyhodit tak se na to alespoň vyspí, jenže ani to jí nebylo dopřáni. Nemohla už usnout tak si napustila vanu a hodinu v ní ležela. Pak se začala pomalu oblékat. Všechno záměrně prodlužovala. Pak si řekla, že by se k tomu měla postavit čelem a rozhodla se vyjít. Cestu ze schodů si zkrátila sjezdem po zábradlí, jak zjistila, nová metoda jí ušetřila už minutu dvacet vteřin, načež si uvědomila, že čas šetřit nepotřebuje, takže schody znovu vyšla a zase šla dolů. Vlezla do kuchyně, paní Johansonová už jí nachystala snídani.
"Taro, po jídle máš jít do pracovny pana Alexe.“
"Hmmm,“ takže alespoň výpověď ji dá osobně. Hospodyně nejspíš chtěla vědět, co způsobilo náhlou změnu, ale Tara neměla v úmyslu právě teď něco vysvětlovat. Velice pomalu uzobávala vajíčka a po malých douškách usrkávala kávu.
"Takhle tu budeš do oběda. Pospěš si.“
"Myslím, že už jsem dojedla.“
"Tak utíkej. Co se tak tváříš, však on tě neukousne.“
"Máte tady mučicí nástroje?" zeptala se jí Tara.
"Samozřejmě že ne, nikoho tu nemučíme. A už jdi,“ skoro jí vystrčila ven. "Tady je pracovna,“ ukázala na dveře schované pod schody. Nevšimla by si jich. Prošla jimi. Za úzkou chodbou stály další. "Pěkná zašívárna,“ Tara zaťukala, a čekala. Neslyšela, že by někdo odpovídal, ale vešla. Místnost byla podobná její pracovně. Jen jinak uspořádána. Naproti ní byl dlouhý stůl a za ním seděl doktor Bleak. Byl sehnutý nad papíry, do kterých si něco poznamenával.
"Dobrý den,“ řekla Tara, když došla až ke stolu a zastavila se před ním. Neodpovídal. Přece jí nemohl přeslechnout. Hodlal jí snad ignorovat? Začala si ho prohlížet. Zaměřila se na jizvu na tváři, nebyla moc vidět, protože ji částečně zakrývaly vlasy. Nevypadala jako od pořezání. Spíš na popáleninu nebo kyselinu. Něco takového. Podívala se na pravou ruku, kde měl stejné zranění. Nic víc neviděl, protože mu zbytek paže zakrýval rukáv košile.
"Přestaňte na mě civět,“ pronesl spíš znuděně než naštvaně. Nechápala, jak to mohl vědět, vždyť se stále psal.
"Vy jste si mě všiml.“
"Nejsem slepý ani hluchý,“ zamračeně si přeměřil její modrou ofinu, výrazně delší než všechny ostatní vlasy, které měla na hlavě.  Tara ještě víc znejistěla, protože nevěděla, jak se má zachovat. Nechtěla, aby si myslel, že jí vadí pohled jeho jizvy a zároveň na ně nechtěla vejrat, protože to by se mu asi taky nelíbilo. Bohužel pohled se jí tím směrem neustále stáčel. On také mlčel a jen si jí prohlížel, zadíval se na její vlasy.
"Modrá je teď v kurzu,“ informovala ho.
"Jste si jistá, že jste se ráno nezapomněla učesat?"
"Kdepak, to je letní sestřih,“ měl by si to taky zkusit, protože měl vlasy delší než ona, jen kousek nad ramena.
"Sedněte si, ukázal na křeslo před svým stolem. Čekal, než se mu zase věnovala pozornost. Nikdy by nevěřil, že někdo může tak dlouho zkoumat židli, na které sedí.
"Co se vám dnes v noci zdálo?"
"Že jsem vás potkala na chodbě?" zeptala se. Myslela se, že tím naznačuje, aby předstírali, že se to nestalo.
"Děláte si ze mě legraci,“ Tara zavrtěla hlavou. "Teď vážně.“
"Já nevím. Mně se nezdají sny.“
"Každému se zdají sny.“
"Úplně každýmu, třeba existuje nějaká výjimka.“
"Nejste výjimka. Jen si je nepamatujete. A nedohadujte se," teď zněl skoro stejně jako v telefonu.
"Nejspíš jo. Vlastně se někdy probudím, protože se mi něco zdá, ale usnu a zapomenu to.“
"Takže začneme jinak,“ povzdechl si.
"Kolik hodin denně spíte?"
"Jako kdy?" nechápala ho Tara.
"Spíte nejspíš v noci, nemyslíte, slečno Brightová?"
"Většinou jo, ale jestli myslíte, než jsem přišla sem nebo tady. Doma třeba i dvanáct hodin. A tady jak kdy čtyři, šest, sedm asi nejvíc.“
"Dvanáct hodin, neměla jste proleženiny?" že by to byl vtip.
"Co děláte před spaním?"
"Většinou ležím.“
"Slečno Brightová, děláte mi to naschvál?" nevěděl, jestli se má na ní začít zlobit nebo se smát, a protože se smál málokdy, raději předstíral zlobu..
"Myslel jsem jakou aktivitu. Někdo třeba běhá.“
"Blázníte, to bych nespala vůbec,“ zasmála se Tara představě sebe, v přiléhavém úboru s čelenkou na hlavě běhá kolem jejich bloku.
"Většinou poslouchám hudbu,“ ulevilo se jí, protože pokud by jí chtěl vyhodit, nejspíš by se jí nevyptával na takové otázky. Ptal se jí na spaní a na usínání, podle jejích předpokladů se právě stala pokusným králíkem.  Každou odpověď si zaznamenával. Před poslední otázkou se zarazil.
"Máte usínáčka?" Tara myslela, že jí to položí. V kombinaci s jeho kamenným výrazem to znělo daleko komičtěji. Trvalo jí hodnou chvíli, než se uklidnila a i potom si utírala slzy smíchu z očí.
"Ne, nemám. A nikdy jsem neměla,“ pak se zamyslela. "Vlastně mám knihu Malého prince pod polštářem.“

Když už byl se všemi otázkami hotový, podal jí diář v červeno černých deskách. Tara si ho prohlížela. :"To je váš deník budete do něj dělat zápisy.“
"Jako Milý deníčku, musím se ti svěřit s něčím opravdu důležitým. Dnes i mě poprvé všiml. Takhle to myslíte.“
"Rozhodně ne. Váš milostný život mě vůbec nezajímá. Budete tam zapisovat, co se vám zdálo. I když se probudíte, budete ho mít při ruce a zapíšete, co se vám zdálo. Rozumíte.“
"Ale jo, snad to zvládnu.“
"Mohla byste. Zbytek dne máte volno, ale vyzvednete něco od doktora Taylora.“
"Možná bych udělala líp, kdybych ho dovezla celého,“ poznamenala "Tak zatím,“ dodala, než vyšla ze dveří.  
Nejdřív zamířila na Sussex street, aby si konečně koupila noty. Povedlo se jí v obchodě objevit naprosto dokonalé tenisky s barevnými puntíky, okamžitě se do nich zamilovala, takže si je musela koupit, když platila, na něco si vzpomněla. Má přece jeden sen, který se jí zdá často. Až se vrátí, musí mu o tom říci. Pak už jen zajít na čaj. Tentokrát ji nikdo nevyrušoval, takže si mohli povídat. Tara mu vyprávěla o svém prvním setkání s doktorem Blaekem, což ho velice pobavilo.
"Dokážu si představit, jak se tvářil, ale patří mu to.“
"Jenže víte, jak jsem se vyděsila já. Jdu po tmě do pokoje a najednou za mnou někdo stojí. A hlavně jsem ho vůbec nepoznala, myslela jsem si, že pracuju pro nějakého postaršího mrzouta.“
"Zatímco pracujete pro mladšího mrzouta.“
"Přesně,“ smála se Tara. "Měla jsem strach, že mě vyhodí.“
"Alex? Kdepak je rád, že někoho sehnal. Vypráví se tolik fámů, nikdo u něho nechtěl pracovat.“
"Jak se mu to stalo?" zeptala se Tara, nedívala se na Taylora, nahlížela do hrnku s čajem.
"Byla to nehoda. Nebo to alespoň říkají. Byl se svojí ženou na víkendu v malém domku, jezdili tam často,“ Tara si vzpomněla na fotografii se zrzkou.
"Údajně došlo k požáru od krbu. Melanie, jeho žena, se probudila v zakouřené místnosti a zkoušela Alexe vzbudit, ale nepovedlo se jí to a ze strachu utekla. Tak to alespoň řekla policii.“
"Lhala?"
"Nemůžu o tom mluvit před Alexem, ale myslím si, že si rozhodně výpověď upravila. Podle toho, co mi Alex vyprávěl, se nemohl dostat ze dveří, prý byly zablokované. Později říkal, že se možná spletl v tom zmatku. Nevěřím tomu.“
"Proč by lhala?"
"Neznáte ji. Alex studoval v Americe, když se před sedmi lety vracel, přivezl jí sebou. V tu dobu, už jeho matka umírala, jinak by se ani nevracel. Nikdy neměl rád ten dům. Jenže nakonec zůstali oba. Nejdřív kvůli matce. Znal jsem jí, byla to moje první láska.  Sylvia, Vybrala si někoho jiného,“ usmál se smutně na Taru. "Alex byl její jediné dítě. Vymodlené. Měla ho skoro ve čtyřiceti letech. Ale to jsem odběhl. Znal jsem Alexe už od dětství, a když jsem zjistil, že se vrátil, dopomohl jsem mu k práci na univerzitě. Vedl si velice dobře, dodělal si doktorát, dokonce přednášel. A hlavně byl vynikající praktik. Opravdu lidem pomáhal jednak v ústavu, ale časem si zařídil i svoji soukromou ordinaci,“ Taylor se na chvíli odmlčel, Tara hltala každé jeho slovo.
"Varoval jsem ho, že v Melanie je něco zkaženého. Nikdy mi nevěřil. Ona je typ ženy, která miluje úspěšné a bohaté muže. Ty, které něco znamenají, aby se mohla blýsknout po jejich boku. To ona umí je to překrásná žena. Pravdou je, že se tu nakonec Alex zabydlel. Líbilo se mu učení, našel poslání v pomoci pacientům. Všechno šlo dobře, než ho Melanie poprvé podvedla. Jenže Alex na to nedbal, odpustil jí. Miloval ji a pořád miluje. Je to spíš posedlost. Nějakou dobu po té dostal nabídku odjed zpět do Ameriky, velká příležitost, ale už by se nevěnoval pacientům, byl by jen ve výzkumu. Odmítl. Jeho ženě se to nelíbilo. Pro ni by to byl postup na společenském žebříčku. Chtěla odejít, aby mohla hledat jinde. Jenže se nechtěla zatím rozvést, protože se jí líbily výhody Alexova dědictví. Po rozvodu by nedostala nic, pokud by byl z její strany. Proto si myslím, že se rozhodla peníze získat jinak, ale nevyšlo jí to. Alex se nakonec z domu dostal. Za celou dobu, co byl v nemocnici, se na něj nepřišla podívat. Po té nehodě se úplně stáhnul. Kdyby mu Melanie pomohla překonat to,“ Taylor si pohrdavě odfrkl.
"Místo toho si našla nějakého zbohatlíka a odešla. Alex podepsal rozvod, jak říkal, chtěl, aby byla šťastná. Pak ho napadla ta bláznivina s výzkumem. Pokud se mu povede objev, mohl by svým úspěchem získat Melanie zpět. Upnul k tomu všechno. Nedokážu si představit, co se stane, pokud mu to nevyjde.“
"A má šanci?
"Taro, lidská mysl je nejméně probádaným místem na zemi. Pokud to tak můžu říci. Je to velice nejisté,“  Tara se ponořila do vlastních úvah. Taylor jí pozoroval. "Copak? Snad jsem vám nezkazil náladu?"
"Ne, jen si to nějak musím srovnat v hlavě.“
"I když je protivný, neodcházejte odtamtud. Starý dům někdy potřebuje čerství vítr, aby odvál všechno, a myslím, že vy jste spíš jako vichřice.“

"Pošta" volala Tara, když vešla do dveří a mávala dopisem. "Nesu poštu,“ pod druhou paží měla krabici s botami a noty.
"Taro, nekřič,“ vykoukla paní Johansonová z kuchyně. Vešla za ní dovnitř. Alexandr seděl u stolu, nejspíš právě dojedl. Tara se posadila naproti a podala mu psaní. "Mám vás od něj pozdravovat. Ještě něco k tomu přidal, ale to raději nebudu tlumočit.“
"Máš hlad, Taro?"
"Už jsem po jídle,“ položila svůj náklad na stůl.
"Ale dala bych si kafe,“ předběhla paní Johansonovou a nalila si do hrnku tmavou tekutinu, přidala cukr a mléko a zase se posadila ke stolu.
"Co sis donesla?" Ptala se jí hospodyně, zatímco myla nádobí.
"Rachmaninov,“ prohlásila a zvedla první sešit, který ležel až nahoře.“
"Ale mám ještě něco," okusila se vytáhnout krabici, jenže se jí místo toho sesula hromada, kterou měla nahoře, takže její noty spadly pod stůl. Začala je sbírat a vrstvit zpět na stůl. Alexandr, doposud začtený do dopisu jí teď začal pozorovat. Když bylo zase všechno na svém místě, rozdělala krabici a vyndala z ní naprosto příšerné boty.
"Krása,“ prohlásila. Paní Johansonová mlčela.
"Děláte si legraci, vy v těch bodech chcete někam chodit?" poznamenal.
"Proč bych si je jinak kupovala, abych se na ně koukala.“
"Taro, nebuď drzá.“
"Jdu raději hrát.“
"Taro. Nechtěla jsi ještě něco říct?" řekla jí paní Johansonová a naznačila gestem na muže u stolu.
"Děkuji za kávu.“
"Ne, Taro,“ dál jí něco naznačovala.
"Aha, myslíte, že bych si mohla zahrát na klavír?" jako by to nebylo jedno, kdyby jí to chtěl zakázat, už by to udělal. Jen mávl rukou, což se rozhodla považovat za svolení.
"Počkejte,“ posadila se znovu ke stolu. Alex se na ní podíval.
"Ptal jste se mě, jestli se mi zdají sny. A na jeden jsem si vzpomněla,“ začal jí pozorně poslouchat.
"Pokračujete.“
"Někdy se mi zdá o starém klavíru. Je hodně rozladěný, rozbitý. A pak jsem tam já, sedím na zemi. Je tam prkenná podlaha zaprášená. Někdo hraje na ten klavír.“
"Díváte se na tu scénu ze třetího pohledu?"
"Ne, sedím na podlaze a dívám se na zem. Jen letmo zahlédnu klavír, ale určitě tam na něj někdo hraje.“
"Znáte tu skladbu.“
"Myslím, že znám. Je mi povědomá, ale nedokážu si jí vybavit.“
"To je všechno?"
"Asi jo.“
"Tak běžte,“ Tara byla naštvaná. Proč ji musí propouštět jako by dával povel psovi.