Temnota duše 9.

Testy pokračovaly dál. Tara si pomalu zvykla na to, že musí spát s kabely na hlavě. Každý den donekonečna rozebírali její sny. Doktor Bleak se jí neustále vyptával na všemožné podrobnosti, jestli už něco podobného zažila, jaké má ze snu pocity. Někdy jí to opravdu nudilo. Samozřejmě si u některých snů pamatovala pocity zejména u těch strašidelných, ale ne u všech. Některé se jí zamlžily, a kdyby je neměla zapsané, vůbec by nevěděla, že se jí zdály. Jednou se dokonce ráno probudila a nechápala, kde se jí vzal zápis v deníku. Nebyla si vědoma, že by si něco během noci zapisovala. Mezitím se podívala ven jen třikrát a to když byla platit účty a potom když jí paní Johansonová požádala, aby zajela na nákup.

 

"Dnes přejdeme k další fázi,“  Alexandr jí vedl do místnosti navazující na jeho pracovnu. Vešli do místnosti, kde byla absolutní tma. Jen proužek z otevřených dveří osvětloval kousek podlahy a dal vyniknout několika stínům. Alex hmátl po vypínači a před Tarou se najednou objevilo křeslo.

"Posaďte se. Připnu vám znovu čidla,“ Zatímco je upevňoval, vysvětloval jí.

"Nyní si nasadíte brýle, budou se vám tam promítat nějaké obrazy nebo útržky filmů a do uší si dáte sluchátka, kde bude nahraná hudba a zvuky. Vy nebudete dělat nic jiného než pozorovat a poslouchat. Neusnete. Jasné?"

"Jo, jasný,“

"Snažím se tím ovlivnit vaše podvědomí,“ pokračoval ve vysvětlování, alespoň to se změnilo, vysvětlil jí, co potřebovala.

Nasadil jí divné brýle, připadala si jako vystřižená z nějakého sc-fi filmu.

"Dám vám deku, aby vám nebyla zima. Je to načasované na čtyřicet sedm minut. Vrátím se, až to skončí, Kdyby se něco dělo, zavolejte,“ dal jí do ruky sluchátka a pak jí položil přes nohy přikrývku. Chvíli byla tma. Pak se začaly objevovat barvy,

Několikrát v rychlém sledu problikly obrázky. Postupně se zpomalovaly, až je byla Tara schopná zachytit. Postavy lidí, staré fotografie, demonstrace, louka, řeka, pomeranče. Dohromady nedávaly žádný smysl. Zvuky na ně absolutně nenavazovaly, chvílemi to byly melodie, pak rock, někdy vysoké nepříjemné tóny nebo něco znějící jako šustot ptačích křídel. Nakonec byla tma. Kolem ní nic nebylo. Vyndal jí sluchátka z uší. „ Je zhasnuto můžete si sundat brýle,“ Když to udělala, zpozorovala jen mírnou záři z otevřených dveří. Několikrát zamrkala. Sundala ze sebe deku a postavila se. Jenže svět se s ní zhoupl. Alexandr jí stačil usměrnit zpět do křesla.

"Počkejte. Jste ještě dezorientovaná. To nic není. Navíc nechtěla jste snad odejít i s EEG,“ úplně zapomněla, že má na hlavě ještě kabely.

 

Tara se válela na posteli. Poslal jí, ať si odpočne, dokud se jí nepřestane motat hlava. V klidu ležela, když začal zvonit mobil. Zvedla ho.

"Tara."

"Ahoj zlato, snad jsi na mě nezapomněla?" sakra, zapomněla, pomyslela si.

"Ne. Chystala jsem se ti ozvat."

"Pro jistotu jsem se ti ozval sám. Takže dneska jdeme do toho kina"

"Dneska nemůžu."

"Zařiď si to, v osm před knihovnou nebo se stavím u tvýho doktůrka. Myslím, že by nebyl rád," pak zavěsil.

Sakra, co budu dělat?  Musela se dovolit. Šla za ním do pracovny, celá rozklepaná.

"Chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych nemohla odjet do Cambridge?"

"Proč byste jezdila do Cambridge?" musela rychle něco vymyslet.

"Mají tam koncert studenti z konzervatoře, chtěla jsem si je poslechnout. Viděla jsem plakát a vzpomněla jsem si až teď, když jsem se podívala do kalendáře."

Pozorně si ji prohlížel a Taře bylo strašně líto, že mu musí lhát, ale pamatovala si, co říkala knihovnice. Nebyl by rád, kdyby věděl, o koho jde.

"Dobře, ale nezdržujte se příliš dlouho. Musíme pokračovat ve výzkumu. Vezměte si auto"

"Nezdržím."

 

Byla naštvaná, ještě než film vůbec začal, Charles jí lezl na nervy. Neustále se na ní lepil a měl oplzlé poznámky. Během filmu se jí pokoušel ohmatávat nohu a Tara ho stále dokola odstrkovala. Konečně, ulevilo se jí, že může od něj odejít.

"Kam ten spěch. Ještě půjdeme na skleničku."

"Nikam nejdu, jedu zpátky," a dál si to rázovala směrem k autu.

"Copak nemůžeš bez svýho doktora vydržet. To je tak dobrej?" volal za ní.

"Ne, ty tak blbej."

"Hele myslíš si, že to půjčení bylo jen tak?"

"Za to kino přece."

"Kdepak budu toho od tebe chtít víc,“ udělal několik rychlejších kroků a chytil jí za ruku. Tara se vyškubla a chtěla se dát do běhu. Jenže tentokrát ji popadl za rameno a trhl s ní nazpět. Tara zavrávorala a upadla. Odřela si přitom oba lokty. Rychle vstala:“ Nech toho. Zavolám policii." podívala se na něj, jeho oči byly nepříčetné. Pokusila se vstát, ale podkopl jí nohy, takže se znovu svalila. Překulila se a chtěla se dát znovu na útěk, ale Charles jí zkroutil jednu ruku za záda a tlačil jí před sebou.

"Au. POMOC,“ zakřičela.

"Ztichni nebo ti tu ruku vykloubím,“ Tara začala polykat slzy. Měla hrozný strach. Jak se mohla dostat do takové situace. Nelíbil se jí, ale nikdy jí nenapadlo, že by jí ublížil. Dovedl jí, až k autu kde jí přistrčil ke dveřím.

"Odemkni,“ Tara začala lovit klíčky, potom se prudce otočila a udeřila. Jenže její rána neměla skoro žádný účinek. Jeho pěst ano. Když dopadla, roztrhl jí ret, hodilo to s ní na auto, narazila hlavou. Svět se zatřásl, roztočil a potemněl. Další kopanec jí probral. Následoval další. Chtěla se odplazit z dosahu, ale podlomili se jí ruce a ona se zhroutila na zem. Schoulila se do klubíčka a čekala další náraz.

Nepřišel. Tara zvedla hlavu a podívala se, jak Charles letí vzduchem. Dopadl o hodný kus dál. Pak se nad ním sehnula mohutná postava. Zírala na rychlou změnu událostí.

"Pomůžu ti,“ přispěchala k ní drobounká blondýnka a pomáhala jí na nohy. Taře se povedlo vstát. Opřela se o auto.

"Už je to v pořádku,“ povzbudivě se na ní usmála. Tara nebyla schopná odpovědět, připadala si jako ve snu. Všechno kolem ní plulo v nepřirozených odstínech. V nohách měla třes, že na nich byla sotva schopná stát. Její zachránce byl hromotluk převyšující Taru o dobrých deset palců.

"Díky,“ vyrazila ze sebe s námahou.

"Odvezeme tě do nemocnice."

"Ne, já musím zpátky,“ vzpomněla si na Alexandra. Musí se vrátit co nejdřív.

"V žádném případě,“ hromotluk

"Vypadáš hrozně. Takhle nikam nemůžeš jít,“ přesvědčovala jí blondýnka. Tara se pokusila udělat krok, ale tělo jí skoro neposlouchalo. Nakonec jim podala klíčky od auta. Naložili ji dovnitř a odvezli. Po cestě je poprosila, aby neříkali, co se doopravdy stalo. Děvče se jmenovalo Anna, to bylo jediné, co se o nich dozvěděla, když poslouchala jejich rozhovor. Jakmile vešli do haly, přebrali si jí lékaři a oba dva vysvoboditelé zmizeli z očí. Museli jí zašít ránu na hlavě a na noze. Vůbec si nevšimla, že má roztržené koleno. Ošetřili ostatní odřeniny, pak byla na rentgenu. Když čekala na další vyšetření, zazvonil ji mobil.

"Je mi jedno, s kým se kde taháte, měla jste být dávno tady."

"Budu tam brzy. Prosím ještě počkejte."

"Teď už to nemá cenu. Nemusíte se vracet,“ odsekl ji do telefonu a zavěsil. Taře to bylo líto. Nechtěla ho zklamat. Proč se všechno muselo tak podělat.

 

Tara se handrkovala s lékaři tak dlouho, dokud jí nedali podepsat na propuštění z nemocnice. Chtěli si ji nechat na pozorování, ale jediné, co chtěla, bylo všechno rychle urovnat s doktorem Bleakem. Ochromení, které cítila po napadení, zmizelo, nahradila ho bolest snad v každé částí těla. Na recepci si vyzvedla klíčky od auta. Měla tam i vzkaz ozvy se jestli jsi v pořádku, lékaři nám nemůžou podat žádné informace a následovalo telefonní číslo. V nemocnici řekla, že spadla ze schodů, nevěřili jí to, ale nic jiného z ní nedostali.

Došourala se k autu. Nejspíš nebylo nejmoudřejší v takovém stavu řídit, ale neviděla jinou možnost. Rozdýchala chvilkovou nevolnost a vydala se na cestu. Jela hodně pomalu a opatrně, měla strach, že někde nabourá. Po cestě musela zastavit, protože se jí udělalo zle. Když parkovala v garáži, už svítalo. Dovlekla se do domu a nejistě se zastavila na chodbě. Dveře do kuchyně se otevřeli.

"Proboha, Taro? Co se ti stalo?" paní Johansonová zůstala stát a valila na ní oči.

"Spadla jsem ze schodů,“ odpověděla.

"Honem pojď,“ odvedla ji do kuchyně a posadila na židli. Potom zase zmizela. Slyšela, jak dupe po schodech. Bylo ticho, Tara vyčkávala a pokoušela se obrnit na nadcházející příliv nadávek. Pak se paní Johansonová vrátila.

"Dám ti čaj. Hodně silný čaj. To bude nejlepší,“ tím si Tara nebyla jistá možná, kdyby místo vody nalila brandy. Čekala jen několik dalších okamžiků, než se ozval další dusot nohou. Do místnosti vešel doktor Bleak s takovou razancí jakou u něj ještě neviděla.

"Co se děje?"

"Nic. Jen jsem spadla ze schodů. Omlouvám se,“ postavil se před ní a prohlížel si ji. Ne naštvaně, ale spíš vyděšeně.

"Lžete. Poznám to. Stejně jako jste mi lhala, když jste říkala, že jdete na koncert,“ poslední slova řekl sametově klidným hlasem. Taru to překvapilo. Trhla sebou jako by na ní zakřičel.

Roztřásla se jí brada a slzy se jí vyhrnuly z očí. Nechtěla brečet, nesnášela, když brečela před ostatními lidmi, ale všechno jí najednou přišlo hrozně líto.

Posadil se naproti ní.

"Paní Johansonová, potřeboval bych trochu poklidit v mé ložnici,“ samozřejmě že nepotřeboval uklidit a všichni přítomní to věděli, jen ji tam nechtěl mít.

"Jistě, už běžím,“ pochopila to hned. Než odešla, postavila před ně konvici s čajem a šálky. Počkal, než se za ní zavřely dveře.

"Teď chci pravdu. Někdo vám to udělal?" Tara neznatelně kývla hlavou a dál vzlykala.

"Nahlásila jste to na policii."

"Ne, já nechci. A jestli něco řeknete, všechno popřu,“ řekla divoce. Pak se rozplakala ještě usedavěji. Proč na ni nekřičí, bylo by to jednodušší. Mohla by se bránit, ale takhle tu bezmocně seděla a utápěla se v slzách.

"Povězte mi, co se stalo?" jen zavrtěla hlavou.  Vzal konvici a nalil ji do hrnku čaj.

"Byla jste v nemocnici," bylo to konstatování. Všiml si, že je ošetřená.

"Jste v pořádku? Myslím tím, jestli nemáte žádná vážná zranění,“ kývla.

Alexandr seděl a díval se na ni. Měl by přece vědět, co dělat jednou byl psychiatr. Ty umí takové situace řešit, ale on v sobě moc dlouho držel trpkost a ztratil, nebo spíš zapomněl, hodně z umění naslouchat a porozumět, což je něco co by měl umět každý, kdo se tomuto oboru věnuje.

Vzal židli a přisunul si ji blíž. Natáhl ruku, na okamžik zaváhal, a pak stiskl tu Tařinu. Překvapeně se na něj podívala, ale hned zase sklopila oči.

"Řekněte mi to. Nepůjdu na policii,“ Tara popotáhla. Alex si prohmatal kapsy a zjistil, že u sebe němá žádný kapesník, tak vzal jesen ubrousek a podal jí ho. Ta si osušila slzy a hlasitě se vysmrkala, trochu se uklidnila.

"Je to moje vina."

"Jak to myslíte. Přece jste po nikom nechtěla, aby vám ublížil."

"Ne, ale jak jsem sháněla pro vás tu knihu, tak na ní byla v knihovně dlouhá čekací doba. Šla jsem za tím, kdo ji měl půjčenou,“ pak se zarazila.

"Vezměte si čaj,“ pobídl ji. Tara uchopila hrnek do ruky, třásla se jí. Naštěstí Alex prozíravě nenalil tekutinu až po okraj jinak by ji vycintala. Usrkla, ale ozvala se bolest v rozbitém rtu a tak hrníček zase odložila.

"Chtěl, za to že mi tu knihu dá, abych s ním šla do kina. Snažila jsem se tomu vyhnout, ale pak jsem neměla na výběr, ale on nechtěl jen kino,“ konec skoro zašeptala.

"Já jsem měla strach, že mě vyhodíte, když tu knihu nedonesu, a domů bych se vrátit nemohla. Nevěděla jsem, kam bych šla,“ znovu ji přemohl pláč.

Zůstal na ní šokovaně zírat. Všechno se to stalo kvůli němu, kdyby na ní nebyl tak odměřený, nikdy by se to nemuselo stát. Hrozně se na sebe rozčílil a bylo mu Tary líto o to víc. Obrovská tíha mu dopadla na hruď, když se na ní podíval. Nechtěl ji nijak ublížit. Kdyby věděl, kdo jí to udělal, sám by mu dal lekci.

"Nechcete ještě čaj?" jen zavrtěla hlavou.

"Pojďte, měla byste si jít lehnout“ zvedl se ze židle a Tara ho váhavě následovala. Pomohl jí do schodů. Zastavil se až před jejími dveřmi, kde čekal venku, až se převlékne. Potom se jí ještě zeptal, jestli něco nepotřebuje a nechal ji samotnou.

 

Posadil se ke svému pracovnímu stolu, ale jakmile se do něčeho pustil, myšlenky se mu vydaly zcela jiným směrem. Byl na sebe tak rozzuřený, že by si nejraději nafackoval. K ničemu se pořádně nedostal a dopoledne strávil jen v myšlenkách na Taru. Nejhorší na tom bylo, že ji vždycky vyděl jako veselou osobu plnou energie a teď mu před očima neustále plul obraz její postavy schoulené na židli a chvějícím se hrnkem v ruce.

 

Tara ležela v posteli a nemohla spát. Vlastně se jí nechtělo vůbec nic, svět kolem byl jako v mlze. Plakat už přestala ale teď si, připadala si vycucaná, ponížená a hloupá. Chtěla, aby přišla tma a sevřela ji v konejšivé náruči. Nechtěla na nic myslet, nejraději by usnula a probudila se z hodně ošklivého snu, který by si zapsala do deníku. Z prázdno ty jí vytrhla paní Johansonová.

"Taro, nemáš hlad?"

"Ne, děkuji."

"Spala jsi?"

"Nemůžu usnout,“ Johansonová zmizela. Místo ní se objevil doktor Bleak.

"Dám vám něco na uklidnění, budete moct spát,“ vyhrnul Taře rukáv a přetřel jí ruku desinfekcí. Tara se chtěla zeptat, jestli to není prošlé, když tak dlouho nevychází z domu, ale právě byla vděčná za cokoli, co jí uleví. A navíc by jí určitě nedal nic, co by jí mohlo ublížit. Natáhl ze skleněné lahvičky průhlednou tekutinu. Vpich skoro necítila. Alexandr seděl na kraji postele a čekal, až začne účinkovat. Tara cítila, jak se jí tělem šíří teplo. Víčka jí ztěžkla.

"Děkuji,“ vypravila ze sebe, ale vlastní hlas k ní doléhal z velké dálky. Alexandrův obličej se jí zamlžil. Teď nebyly vidět jeho jizvy, rozplynuly se v mlze, jen oči z ní vystupovaly. Díval se na ni, jak usíná. Šlo to velice rychle, když ji klesla víčka, změřil jí tep. Zůstal ještě sedět a pozoroval, jak oddychuje. Odhrnul ofinu z obličeje. Viděl přelepenou ránu. Tvář měla na jedné straně trochu oteklou, modřina se začínala vybarvovat. Vyšel z pokoje, ale do žádné práce už se nepouštěl, šel se projít do zahrady.