Duše v zrcadle - 25. Něco je špatně

25. Něco je špatně

Smrt… všudypřítomná, skutečná. Znovu se octla v jejím stínu, cítila ty nemilosrdné prsty, které se kolem ní natahovaly a braly vše, co jim stálo v cestě. Ta bolest z jejich sevření byla tak důvěrně známá, že ji zaplavila hrůza, z hrdla se jí vydral srdceryvný vzlyk. V tu chvíli se probudila. Zprudka se posadila a vyděšenýma očima přelétla po pokoji.
Bože, byl to jen sen... jen sen.
Úlevou si oddychla. Setřela si slzy z tváří a povolila ruku, kterou křečovitě svírala košili na prsou.
Co to bylo? Co to znamená?
Už dlouho neměla noční můru. Dávno nechodila spát s obavami, že se vzbudí vyděšená a propocená hrůzou. Nechápala to, vždyť byla teď šťastná. S láskou se podívala na spícího Samuela v postýlce, cumlal si paleček a spokojeně oddechoval. Musel být chudáček vyčerpaný, rostly mu zoubky a dávaly mu zabrat. Tentokrát se s nimi trápili až do půlnoci, než přestal plakat a usnul. Uvědomila si, jak čas rychle utíká, před několika dny mu bylo osm měsíců. Stával se z něho pěkný čipera, začínal lézt a zajímal se o všechno, co se dělo kolem něho.
Ano, je to osm měsíců, co se narodil, a osm měsíců neviděla Severuse. Až dnes, kdy se jí o něm zdálo.
Zachvěla se, po zádech jí přeběhl mráz. Co nejtišeji vstala z postele, aby nevzbudila synka, a vyšla z ložnice. Byla tak rozrušená, že by stejně už neusnula. Rozhrnula v obývacím pokoji závěsy a otevřela trochu okno. Čerstvý vzduch vnikl do místnosti. Nastavila mu tvář a nechala se laskat teplým vánkem. Byl konec června, začínalo léto a blížily se prázdniny.
Myšlenky jí zalétly zpět k Harrymu a do Bradavic a vyvolaly v ní vzpomínky na podivný sen. Zavřela oči a v duchu se tam vrátila.

... Běžela temnou chodbou, slyšela za sebou spěšné kroky. Srdce jí zběsile tlouklo, cítila, že ji dohání. V dálce zahlédla slabé světlo z louče a dveře. Tolik toužila k nim doběhnout, jako by věděla, že je za nimi v bezpečí... Byla už blízko, když zakopla o něco měkkého a upadla. Pohlédla za sebe, ležela tam těla - uvědomila si, něco mokrého a lepkavého. Zvedla dlaně proti světlu, byla to krev. Zaječela a snažila se zvednout, aby mohla dál utíkat. Kroky se k ní přibližovaly a přidaly se další. Snažila se nevnímat pach krve, kterou měla na rukách a šatech, musela za každou cenu doběhnout k těm dveřím. Byla téměř u nich, když se otevřely a v nich stál Smrtijed s napřaženou hůlkou proti ní. Zůstala stát a vyděšeně na něho hleděla – i jeho ruce byly od krve. Najednou sklonil hůlku a vztáhl ruku ke svému obličeji, aby si sundal masku. Zavřela oči, nechtěla vidět, kdo je pod ní.
„Lindo...“ Hlas, který vyslovil její jméno, mohl patřit jedinému člověku. Překvapením otevřela oči. Stál tam, byl bledý a měl prázdný pohled. V tu chvíli ji doběhli pronásledovatelé. S hrůzou se k nim otočila. Hleděla do tváře Remusovi, Harrymu, Tonksové a jiným z Řádu. Zarazil ji pohled na Harryho, byl plný nenávisti... nenávisti k ní i Severusovi.
„Pojď k nám, stojíš na špatné straně,“ promluvil Lupin a natáhl k ní ruku. Znovu pohlédla na muže za sebou i jeho výraz se změnil, čišel z něho chlad. Nasadil si masku a napřáhl na ně hůlku. V tu chvíli ho zasáhlo zelené světlo a odmrštilo ho ze dveří někam do místnosti. Vykřikla a běžela k němu. Doufala, že Harry minul, že není mrtvý, že ho neztratila.
„Ne,“ šeptla sevřeným hlasem, když poklekla k nehybnému tělu, „ne, tohle ne… co jste to udělali?!“ Ohlédla se po Lupinovi a ostatních, ale byla tam sama - kolem ní byla jen mrtvá těla a krev.

Odvrátila se od okna a šla do kuchyně, aby si uvařila silnou kávu. Musela zahnat děsivé obrazy, které jí svíraly srdce.
Bože, kde se takový sen vzal? Kde vzala tak strašné myšlenky?
Bylo to už dlouho, kdy se viděla s Tonksovou nebo Lupinem. Chápala to. Remus si nemohl dovolit riskovat, stále žil s ostatními vlkodlaky, jen občas poslal krátký vzkaz, že je v pořádku. A Nymf - ta toho měla také víc než dost, od vánoc ji viděla jen dvakrát, a to ještě na chvilku. Jedině díky Harrymu, s nímž si stále pravidelně psala, a Arthurovi s Molly, které v Doupěti čas od času navštívila, věděla, co se děje, zda jsou její přátelé v pořádku.
Harry...
Vybavila si jeho tvář, oči plné opovržení, zloby a odhodlání je zabít. Otřásla se a napila horké kávy. Nechtěla na to už myslet, bylo to příliš děsivé a příliš šílené. Všimla si nového výtisku Denního Věštce a sáhla po něm. Přišel před pár dny a ještě se k němu nedostala. Využije té chvilky klidu, než se Samuel vzbudí, alespoň přijde na jiné myšlenky.

Ovšem ani o dva dny později nedokázala přestat myslet na děsivý sen. Kdykoliv si vzpomněla na Severuse, sevřelo se jí úzkostí nitro.
Kdyby měla o něm alespoň nějakou zprávu, aby věděla, že je v pořádku.
Chodila po místnosti, konejšila synka – kterého opět trápily zoubky - a přemýšlela, jak se o něm něco dozvědět. To, že by mu napsala, vzdala. Neodepsal by, a navíc mu slíbila, že ho nebude již kontaktovat. Pak ji to napadlo, mohla by navštívit Weasleyovi. Pohlédla na hodiny, ukazovaly pět odpoledne. Rozhodla se téměř v okamžiku.
„Půjdeme za tetou Molly, co?... Půjdeme?“ promluvila na Samuela. „Třeba ti pomůže od bolesti a mamince od starostí,“ dodala a posadila ho na deku k hračkám, aby mohla sbalit pár nejnutnějších věcí.
Stála před domem. Nemusela ani klepat, charakteristické prásknutí při přemisťování ji prozradilo. Otevřely se dveře, stál v nich Bill. Jakmile poznal návštěvníka, sklonil hůlku a přivítal ji s veselým úsměvem.
„V pořádku, to je Linda,“ houkl do domu a ustoupil stranou, aby mohla vejít dovnitř.
Molly ji už s úsměvem vítala a hned natahovala ruce po chlapci.
„To je ale překvapení, pojďte dál,“ zvala je. „Ty jsi zase vyrostl.“ Vzala si Samuela, který se na ni culil a očividně neměl nic proti tomu, aby ho pochovala.
„Nezlob se, že jsem přišla takhle nečekaně, ale poslední dny nejsem ve své kůži. Potřebovala jsem s někým mluvit,“ omlouvala se Linda a vešla spolu s ní do pokoje.
„Ale prosím tě, jsem jedině ráda. Arthur chodí domů až pozdě večer a Bill na tom není o nic lépe. Dnes výjimečně přišel dřív. Jsem tu věčně sama,“ zamítla její omluvy a posadila se s chlapcem na gauč. „Alespoň se potěším s tímhle zlatíčkem, viď?“ pohladila Samuela po vláskách, který ji obdařil úsměvem, a pak se pohledem vrátila k Lindě. „A co ty? Jak to zvládáš sama v Londýně?“ zeptala se dychtíc po troše rozptýlení, ale když si ji pozorněji prohlédla, zvážněla. „Je všechno v pořádku?“
Linda si také sedla a s povzdechnutím její pohled opětovala.
„To je právě to… já nevím, Molly,“ pokrčila rameny. „Užírá mě zvláštní pocit... pořád cítím podivnou úzkost. Nevím, jak bych ti to vysvětlila, ale mám strach, že se něco děje. Víš, někdy je těžké, být ode všeho tak daleko a nevědět...“
Molly ji chytla za ruku. „Vím, jaké to je, všichni máme strach o své blízké, ale jsou v pořádku… neboj se. Remus se tu dokonce nedávno na chvilku zastavil,“ chlácholila ji.
Lindu to trochu uklidnilo, z jejího chování mohla soudit, že je vše při starém. Zřejmě se opravdu strachuje zbytečně. Ale co Severus? Znovu se jí vybavil děsivý sen - obraz, kdy se nad ním skláněla mezi mrtvými těly, kdy pochopila, že ho navždy ztratila. Bezděky se zachvěla.
„Nevíš... ehm... nevíš něco o Severusovi?“ odhodlala se k otázce a pátravě na Molly hleděla.
Ta se trochu zarazila, že ji zajímá právě on. „No, já nevím, ale snad je v pořádku. Proč se na něho ptáš?“
„Nedávno jsem měla divný sen, spíš noční můru, byli tam všichni, na kterých mi záleží. Viděla jsem mrtvá těla, taky spoustu krve… nemůžu se zbavit pocitu, že se stane něco hrozného,“ svěřila se a pevněji stiskla Mollyinu ruku.
Vyjeveně na Lindu zírala. „Děvče, ty máš sny,“ vydechla, „přece bys tomu nevěřila?“ Přesto v ní její slova vyvolala nepříjemný pocit. Samuel, kterého měla na klíně, se netrpělivě ošil a hlasitým žvatláním se dožadoval pozornosti, protože si ho ani jedna nevšímala. Molly to hned napravila a usmála se na něho. „Také se hlásíš o slovo, co?“ promluvila na něho a podala mu barevnou kostku, na které se pohybovala veselá zvířátka. „Vždyť já o tobě vím, broučku, chvilenku vydrž, tvoje maminka má starosti. Pak si budeme spolu hrát, ano?“ dodala a znovu se vrátila k rozhovoru, který vedly. „Chápu, že tě to vyděsilo, ale opravdu si myslíš že...“ Najednou se zarazila. „Ty Snapea z něčeho podezříváš? Myslíš si, že něco chystá, že je zrádce?“
„Ne,“ vyhrkla okamžitě, „právě naopak, věřím mu. V tom snu jsem ho viděla zemřít.“ Hlas se jí trochu zachvěl a Molly si toho všimla.
„Bojíš se tedy o něho?“ zeptala se.
Přikývla. „Molly, i když ho nemáte rádi, je to můj přítel, hodně mi pomohl.“
„Chápu, ale nemusíš se bát, určitě je v pořádku, nic znepokojivého se nám nedoneslo,“ odpověděla s jistotou a upřeně jí hleděla do tváře.
Lindě se zdálo, že tahle žena chápala víc, než dávala najevo.
„Určitě máš pravdu,“ pousmála se najednou v rozpacích, „věděla jsem, že když si s tebou promluvím, přijdu na jiné myšlenky.“
Tíživou atmosféru přerušila Fleur, která přišla ze zahrady.
„Achoj, Lindo,“ pozdravila a hned mířila k Samuelovi. „Ktopak to prišel na nás se podivat, chtel bys kytyčku?“ usmívala se na chlapce a podala mu jednu z květin, které přinesla. „Mohu si ho půjčit ven?“ podívala se na Lindu. „Je tam chezky.“
„Jistě, bude jen rád,“ souhlasila. I když Molly nebyla s výběrem svého nejstaršího syna příliš nadšená, jí se Fleur zamlouvala. „Rostou mu zoubky a dost nás to trápí. Každé rozptýlení jen uvítám,“ dodala k dívce a pohladila hlavičku svého synka. Ten se už opět tvářil spokojeně, že je středem pozornosti.
Molly se jen nerada vzdala chlapečka, přesto si Linda všimla změny v chování mezi oběma ženami. Nebylo to zrovna přátelství, ale zdálo se, že se konečně smířila s její přítomností v domě.
„Nevíš, jak bych mu mohla pomoci od bolesti?“ otočila se k ní s otázkou, když dívka s chlapcem i Billem, který se k nim přidal, odešla do zahrady. „Vyzkoušela jsem snad všechny osvědčené mudlovské způsoby, ale všechno marné.“
Molly odtrhla zamyšlený pohled od vzdalující se dvojice. „Jo, zoubky,“ povzdechla si, „jak je to už dávno.“
Daly si spolu čaj a povídaly si o chystané svatbě, o tom kolik je s tím práce a starostí. Molly si několikrát posteskla, jak je čas nemilosrdný a jak to rychle uteklo.
„Ještě nedávno to byly malé děti a podívej,“ povzdechla si a znovu se zahleděla do zahrady, kde seděl její syn s budoucí snachou a spokojeně se usmíval a laškoval se Samuelem.
Linda na ně také hleděla a představila si sebe se Severusem.
„Jsou šťastní, milují se... budeš se s tím muset smířit,“ pohlédla na ni a přátelsky ji pohladila po rameni.
„Však já vím,“ zamručela a dolila oběma z konvice čaj.

Ve chvíli, kdy se probíraly fotografiemi všech jejich dětí, uslyšely prásknutí venku před domem. Vzápětí někdo bouchal na dveře.
„Molly, Bille, to jsem já - Lupin.“
Paní Weasleyová se spěšně zvedla a šla mu otevřít.
„Remusi, stalo se něco?“ zeptala se, když nečekaného návštěvníka sjela zkoumavým pohledem.
„Ne, neděs se, vše je v pořádku,“ uklidňoval Molly spěšně, když viděl, jak ji svým příchodem překvapil. „Jen potřebuji Billa, je doma?“
„Ano, je s Fleur na zahradě... dojdu pro něho, pojď dál.“
Lupin vešel rovnou do pokoje. Když zaregistroval přítomnost Lindy, zarazil se uprostřed kroku, bylo to už dlouho, co ji viděl naposledy.
„Ahoj, nečekal jsem tě tu,“ usmál se.
„Ahoj, já... vlastně je náhoda, že jsem tady, bylo mi doma nějak smutno tak jsem přepadla Molly,“ řekla a vřele se s ním přivítala. „Tak ráda tě vidím, zdržíš se chvíli?“
Těšila ho její upřímná radost ze shledání, o to víc ho mrzelo, že ji musí zklamat. Zakroutil hlavou. „Promiň, ale nemůžu.“
Vyrušil je příchod Billa.
„Prý mě sháníš, hrozí nějaký útok?“ ptal se a s vážnou tváří na Lupina hleděl.
To se vrátila už i Molly a hned po ní se objevila Fleur se Samuelem v náruči.
„Brumbál mi poslal vzkaz, že se máme přemístit do Bradavic a držet hlídky zatímco bude pryč,“ vysvětlil a Bill se okamžitě balil k odchodu.
„Děje se něco, Remusi?“ zeptala se Molly.
I Linda na něho tázavě hleděla a čekala na odpověď. Uvědomila si zrychlený tep a do srdce se jí znovu vkrádal ten nepříjemný pocit.
„Zatím nic, tedy nic neobvyklého, máme tam být pro jistotu,“ snažil se obě uklidnit, „jen pro každý případ.“
Lindu moc nepřesvědčil. „Půjdu s vámi,“ řekla rozhodně.
Oba se na ni udiveně podívali, a Remus odmítavě zakroutil hlavou.
„Ne! Zůstaneš tady s Molly a Fleur.“
„Remusi, sám říkáš, že se zatím nic neděje... A mimochodem, jsem také členem Řádu, chci tam jít,“ nedala se a upřeně mu hleděla do tváře.
Potřebuje ho vidět, musí se ujistit, že je v pořádku.
Znovu zakroutil hlavou a tvářil se neústupně.
„Řekl jsem ne! Máš tu syna.“ Použil proti ní nejtěžší argument.
Linda se otočila k Molly.
„Pohlídala bys prosím Samuela, než se vrátím?“ požádala ji se zoufalým výrazem v očích.
„Molly, řekni jí něco,“ obrátil se na ni bezradně i Lupin a doufal, že bude na jeho straně.
„Samozřejmě, že ho pohlídám, buď bez starosti,“ ujistila Lindu a dvojí vyčítavý pohled ignorovala. Oni nechápali ženskou intuici.
Remus si odevzdaně povzdechl. „Tak jdeme,“ řekl a otočil se k odchodu.

Když dorazili na hrad, sešli se s ostatními z Řádu a několika prefecty, kteří již hlídkovali na chodbách. Remus promluvil s Minervou, aby zjistil, jaké jsou pokyny, a zda neví od Brumbála víc než řekl jemu. Potom si rozdělili svá stanoviště. Všichni předpokládali, že je to pouze preventivní opatření, protože všechny tajné chodby do hradu byly zabezpečené a ostatní přístupové cesty byly také chráněny kouzly. Ani na koštěti se tam nikdo nemohl dostat.
Oni tři - Linda, Remus a Bill - zůstali pohromadě. Procházeli chodbou v sedmém patře. Byli tiší, nemluvili spolu, jen poslouchali tiché pochrupování obrazů a další zvuky nočního hradu. Lindě se zdálo, že je všude až podezřelý klid. Snažila se ignorovat podivný strach a úzkost, která se jí vkrádala do mysli. Najednou se chodbou rozlehly spěšné kroky a přibližovaly se.
„Lupine!“ Ozvalo se tlumeným hlasem někde za nimi. Všichni tři se zastavili a otočili.
Linda spatřila tři postavy, které se k nim hnaly, co jim síly stačily.
„Rone, Ginny, Nevile, co tady děláte... stalo se něco?“ zeptal se Remus, překvapený, že je vidí.
„Smr... Smr... Smrtijedi,“ prudce oddychovala Ginny, „pronikli do hradu, jsou tady!“
Linda ztuhla, hlavou jí prolétla vzpomínka na nedávnou noční můru.
„Cože?!“ vydechl Bill a nevěřícně hleděl na svou sestru. Nebyl sám, Linda ani Lupin rovněž nechápali, jak se mohli dostat dovnitř.
„Přišli komnatou nejvyšší potřeby,“ vychrlil ze sebe Neville. „Ale unikli nám. Ten zatmívací prášek… nevíme, kde jsou, musíme je najít.“
„Vy je rozhodně hledat nepůjdete,“ zarazil ho okamžitě Remus, pak pohlédl znovu na Ginny. „Kde je Harry a Hermiona?“ Bylo neobvyklé, že nejsou pohromadě. Pokaždé, když se něco dělo, byli u toho - všichni.
Snad nejsou...
„Harry je s Brumbálem“, vydechl Ron, když se mu také podařilo zklidnit dech, „a Hermiona hlídá před kabinetem S...“
„Pozor!“ vykřikla Ginny a vrazila do Lupina tak těžce, že zavrávoral a upadl. Jen o vlásek ho minul proud zeleného světla.
„Mdloby na tebe,“ ozvalo se dvojhlasně, a Linda s Ronem švihli hůlkami naslepo tam, kde tušili nepřátele. Červené paprsky ozářily skupinu na konci chodby a roztříštily obraz, jehož obyvatelé se s křikem rozutekli. Ten Lindin jen o vlásek minul bledého chlapce, jež mávnul hůlkou a vyslal proti nim kouzlo, které sice zablokovala, ale vyvedlo ji z rovnováhy, až se zapotácela a musela se opřít o zeď, aby neupadla.
„Draco, nezdržuj se, rychle na astronomickou věž!“ zvolal někdo, koho neviděla. Z toho hlasu jí přeběhl mráz po zádech. Než se vzpamatovali, chlapec zmizel za ohbím chodby.
„Malfoy!“ vřískl Ron a chtěl se pustit za nimi.
„Ne!“ vykřikl Lupin a přitlačil Rona ke zdi. „Vy tři hned seženete Hermionu a půjdete do společenské místnosti, kde budete čekat, do tohohle se nemíchejte!“
Pak pohlédl na Lindu, věděla, co chce říct a umlčela ho prudkým zavrtěním hlavy. Na hádky neměli čas.
„Jdeme,“ kývl k Billovi a rozeběhli se chodbou.
Ještě stihla zaslechnout Ginny: „To ani náhodou!“

Oba znali hrad velmi dobře, probíhali tajnými chodbami skrytými za gobelíny i pohyblivými zdmi tak rychle, že jim sotva stačila, natož aby se stihla orientovat, kde jsou. Zahlédla jen, jak Lupin namířil hůlkou před sebe a vykřikl: „Expecto Patronum!“ A čtyři stříbřití tvorové se rozeběhli do různých směrů předat ostatním zprávu o tom, co se děje.
Nevěděla, jak dlouho běželi, už začínala pociťovat bolest v boku, když se oba muži před jedním z koberců zastavili. Remus si přiložil prst na ústa, Linda pevněji sevřela hůlku. Všude byl ale klid.
„Vypadá to, že jsme je předběhli,“ poznamenal potichu Bill.
„Jo, v to jsem taky doufal. Za kobercem je vchod ke schodišti na astronomickou věž. Po obou stranách jsou sloupy, tam se budeme moct krýt a pokusíme se jim odříznout cestu,“ vylíčil jim Lupin spěšně svůj plán.
Linda i Bill souhlasně přikývli, a ten hned nato zmizel za závěsem.
„Lindo,“ chytil ji Remus ještě za paži, než prošla otvorem ve zdi. „Neriskuj zbytečně… prosím,“ žádal.
Pohlédla mu do tváře. Věděla, že by si neodpustil, kdyby se jí mělo něco stát.
„Nebudu, slibuju,“ řekla vážným hlasem.
Pomalu odhrnul gobelín a tiše vstoupili na chodbu. Pokynul Lindě a ukázal na stín za sloupem. Schovala se a viděla, že on i Bill udělali totéž. Opřela se zády o sloup a snažila se zklidnit dech i mysl. Srdce jí prudce bušilo, doufala a modlila se, aby mezi Smrtijedy nebyl Severus.
Po chvíli zaslechla na konci chodby výkřiky. Už jsou tu, evidentně je ostatní z Řádu dostihli a snaží se vetřelce zastavit. Hlasy se rychle přibližovaly, pohlédla na Billa, který stál jen kousek od ní, připravený zaútočit. Pootočil k ní tvář a pousmál se, vzápětí zaslechli i dupot nohou - byli tu.
Remus počkal, až se víc přiblíží a z poza sloupu vyslal kletbu.
„Mdloby na tebe!“ zvolal a chodbu ozářilo červené světlo.
Linda ho napodobila a začala po jeho boku vrhat jedno zaklínadlo za druhým. Smrtijedi sice zastavili svůj postup, ale strhla se zuřivá bitva. Stěží zvládla odrážet kletby, které na ni vysílala nějaká maskovaná žena. Neměla mnoho času, aby se rozhlížela po ostatních. Jen zahlédla, jak někdo surově praštil toho chlapce, co byl s Ginny a Ronem do obličeje, a ten upadl.
Neposlechli, nešli do bezpečí - blesklo Lindě hlavou, než na poslední chvíli uhnula paprsku zeleného světla, který jí rozvířil vlasy. Nějaký velký blondýn vrhal kletby jednu za druhou, a ty křižovaly chodbou jako poplašení ptáci.
Někdo do ní strčil. Všimla si muže, který vběhl na schodiště do věže.
„Impedimenta!“ zaútočila, ale kletba ho minula a zasáhla zeď, ve které vyštípla velkou prasklinu. Muž zmizel, nemohla ho pronásledovat a nikdo jiný si ho nevšimnul, všichni byli zaneprázdněni bojem. Rozhlédla se kolem sebe po ostatních, zda jsou v pořádku. Všude bylo plno prachu a ona jen zahlédla, jak se kus před ní mihly dlouhé rezavé vlasy Ginny. Ani Remuse už neviděla, ztratil se někde v klubku bojujících. Doufala, že není nikdo zraněný, že jsou všichni v pořádku.
Zaslechla spěšné kroky na schodišti, to se musel vracet ten, co šel nahoru. Než však stačila něco udělat, musela uhnout před kouzlem, které jí proletělo těsně před obličejem, a uslyšela tiché žuchnutí. Otočila se a viděla, jak se Smrtijed svalil pod schody a zůstal ležet. No to bychom měli, pomyslela si nevesele.
„Lindo, přesuneme se,“ houkl po ní Bill a ukázal rukou k chodbě na opačné straně, která zůstala nechráněná. Spěšně ho následovala a cestou uviděla Tonksovou, Ginny a Nevilla, jak se jako zázrakem vyhýbají kletbám a postupují ke schodišti do věže.
Díky bohu, jsou v pořádku.
Vpravo, téměř na konci chodby, zahlédla Minervu, jak s několika prefekty zdatně odráží zelené a rudé paprsky a odřízla tak cestu několika Smrtijedům, kteří se nemohli připojit k ostatním. Severuse zatím nikde neviděla, neměla však čas po něm pátrat. Znovu odrazila jednu z kleteb. Doběhla s Billem na místo právě včas, zabránili vstupu dvěma vetřelcům, kteří by jinak měli zcela volnou cestu do věže. Další kletba ji o vlásek minula, když zahlédla třetího Smrtijeda, jak se blíží k Billovi.
„Pozor... za tebou,“ varovala ho a ten na poslední chvíli uhnul.
Vzápětí ji zasáhlo od protivníka kouzlo a hůlka jí vylétla z ruky, pocítila palčivou bolest.
„Jsi v pořádku?“ zvolal na ni Bill, když si všiml, že si svírá paži a košile se barví do ruda.
„Ano, nic to není,“ ujistila ho.
„Dobře, ale buď opatrná!“
Pátrala po své hůlce, zahlédla ji několik metrů od sebe. Rozběhla se k ní, když se najednou odnikud vynořil další útočník. Málem do něho vrazila. Všimla si, že není oblečený a maskovaný jako Smrtijed. Když mu pohlédla do tváře, ztuhla hrůzou. Tak málo se podobala lidské.
Přimhouřil oči a zavětřil, její krev voněla tak opojně a rozdráždila jeho smysly. Pak se na ni usmál.
Na několik vteřin se Lindě zastavilo srdce.
Ty oči... ten zvláštní pach špíny, potu a krve...
Udělalo se jí zle, zaplavil ji známý pocit děsu. Sklouzla pohledem na jeho ruce s dlouhými nehty, které vypadaly jako drápy.
To není možný... je to on... je to ON!
Vykřikla hrůzou. Bill se k ní rychle otočil a vyslal kletbu. Šedohřbet ji však odrazil a rozzuřeně se na něho vrhnul. Linda viděla, jak se Bill kácí k zemi, jak mu ta zrůda rozdrásala tvář.
„Bille!“ zvolala nepříčetně a hmátla po své hůlce.
Šedohřbet se k ní otočil, odporná ústa měl od krve.
„Redu...“
Byl rychlejší. Jeho kouzlo ji odhodilo na zeď a pak zaútočil. Nemohla dělat nic než si pažemi bránit obličej a krk. I přes veškerou snahu cítila, jak se jeho ostré zuby zaryly do zraněné paže a znovu do ramene. Najednou byla volná, svezla se podél zdi k zemi. Zahlédla Lupina, jak jim spěchá na pomoc, to on vyslal na Fenrira kletbu, která ho odrazila daleko od ní. Vnímala jejich souboj jako ve snu, ze všech sil se snažila, aby neztratila vědomí. Tolik si přála, aby ho Remus zasáhl, aby ta odporná zrůda nemohla už nikdy nikoho nakazit nebo zabít. Fenrir však všechna kouzla zdařile odrážel. Podařilo se mu ustoupit do bezpečí a pak zmizel, zřejmě se přidal k ostatním Smrtijedům.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, v hlase mu ještě doznívalo zděšení.
„Bill... běž k němu... on... napadl ho,“ vyrážela ze sebe nesouvisle skrze drkotající zuby. Ani ona se z toho šoku ještě nevzpamatovala.
Remus si teprve teď všiml zhrouceného těla pár metrů od ní. Rychle k němu přispěchal a poklekl vedle jeho hlavy.
Linda se snažila postavit na nohy, ale třásla se tak, že si chvíli nebyla jistá, zda se na nich vůbec udrží.
„Je naživu?“ ptala se s úzkostí v hlase, když se k nim dostala.
„Ano, ale nevypadá dobře. Zůstaň tu s ním, dej na něho a sebe pozor. Smrtijedi vnikli už na astronomickou věž, musím pomoct ostatním,“ oznámil a ještě jednou starostlivě pohlédl na její zranění.
„To nic není, běž.“
Když osaměla s Billem, odtáhla ho kousek stranou do výklenku, aby je částečně ochránila. Sedla si k němu a opatrně si položila jeho hlavu do klína. Pohled na něho jí svíral srdce.
Takový hezký kluk.
Nebyla si jistá, jak je na tom se svou schopností, jelikož byla sama zraněná na paži a také pokousaná, ale chtěla to alespoň zkusit. Řízla se do zápěstí a lehce přiložila ruku k jeho rozervané tváři. Něco slabého cítila, ale předem věděla, že výsledek nebude takový, jak by si přála.
„Odpusť mi, Bille,“ vzlykla a opřela si hlavu o chladnou stěnu.

Nevěděla, jak dlouho tam sedí, možná jen pár minut. Chodbou stále metaly kletby a boj nepřestával, když ho zahlédla.
„Severusi,“ zašeptala. Neviděl ji, spěchal za ostatními. Něžně položila Billovu hlavu na zem, sáhla po své hůlce a vyšla z úkrytu.
„Hned se vrátím, vydrž,“ otočila se ještě k němu. Nereagoval, zřejmě upadl do bezvědomí.
Spěchala za Snapeem.
Třeba by Billovi pomohl, možná zná nějaké zaklínadlo.
Vyhýbala se kletbám a několik jich také vyslala. Podařilo se jí zneškodnit jednoho Smrtijeda, který nemilosrdně útočil na Ginny a Tonksovou. Znovu Severuse zahlédla, když stál u schodiště do věže. Už na něho chtěla zavolat, ale hned zmizel. Nechápala to.
„Lindo!... Zmiz odtud,“ křikl po ní Lupin, když kolem ní proletěl rudý paprsek.
Skryla se za jedním ze sloupů. Uvědomovala si bolest v ruce a rameni, kousnutí od Šedohřbeta pekelně pálilo, přesto se snažila pomoct ostatním v boji. Po několika minutách se ozvala ohlušující rána. Zděšeně pohlédla ke schodišti. Ten blonďatý hromotluk, který nepřestával kolem sebe metat kletby, odpálil nějaké kouzlo, po kterém se propadla polovina stropu, a také zřejmě zrušil kletbu, jež blokovala přístup do věže. Než se všichni vzpamatovali a rozběhli se ke schodišti, z prachu se znovu vynořil Snape s tím bledým chlapcem, kterého zahlédla předtím na chodbě. Linda si úlevou vydechla. Vzápětí se za ním objevili Smrtijedi a ostatní se dali znovu do boje. Snape i ten kluk spěchali chodbou přímo k ní.
„Je po všem!“ vykřikl, než mu vyšla vstříc.
„Severusi, díky Bohu jsi...“ Na vteřinu zachytila jeho nevěřící pohled, než ji do prsou zasáhlo rudé světlo. Odmrštilo ji na protější stěnu a ona klesla v bezvědomí k zemi.

* * *
Chtěla se pohnout, ale bolest v těle jí to nedovolila. Měla pocit, že je někde zavalená. Z dálky k ní dolehly tiché hlasy.
Ještě bojují?... Stále jsou v ohrožení?... Bill... kde je Bill?!
Pokusila se otevřít oči, ostré světlo ji donutilo zase je zavřít.
„Bille,“ promluvila sípavě. Podařilo se jí zvednout zdravou paži, aby si zastínila oči a mohla se podívat, kde to vlastně je. Ošetřovna?... Je tedy už po všem?
„No vida, slečna Grayová se už probrala.“
Zaslechla nad sebou hlas Poppy.
„Lindo, nahnala jsi nám strach,“ promluvil k ní Remus. V jeho hlase postřehla úlevu.
„Jak je na tom Bill... žije? Bude v pořádku?“ ptala se.
Remus si odkašlal, než promluvil. „Je naživu a bude v pořádku, ale zatím nevíme, jaké následky jeho zranění budou mít,“ odpověděl a pohlédl k lůžku, na kterém ležel zraněný nejstarší syn Weasleyových.
Linda se pokusila posadit.
„Měla bys ležet, nezacelily se ti ještě rány,“ namítl a snažil se jí v tom zabránit.
„Co to děláte?! Hezky si zase lehněte, vždyť mi začnete znovu krvácet,“ zamračila se na ni Poppy.
Linda zběžně pohlédla na ošetřenou paži a rameno.
„Tohle nic není! Já... musím ho vidět,“ upřela prosebný pohled na Remuse.
Ten si jen povzdechl. Věděl, že pokud si vezme něco do hlavy, nikdo s ní nehne. Pomohl Lindě vstát, podepřel ji a pomalu vedl k Billovi. Všimla si ještě jednoho obsazeného lůžka. Ležel na něm ten chlapec, který je varoval před Smrtijedy. Tázavě pohlédla na přítele vedle sebe.
„Bude v pořádku, odmrštila ho kletba, která blokovala schodiště,“ ujistil ji.
Teprve, když stála u Billovy postele, uvědomila si přítomnost ostatních. Seděl tam Ron, Hermiona a Tonksová, Linda je ale nevnímala, s bolestí hleděla do znetvořené tváře. Zaregistrovala pouze nepatrné zlepšení.
„Tolik mě to mrzí,“ hlesla plačtivě.
„Ty za to přece nemůžeš,“ promluvila Tonksová.
„Zkoušela jsem mu pomoct, ale...“ zmlkla a opřela se o Remusovo rameno.
„Ššš... vždyť jsi sama zraněná,“ konejšil ji.
V tom se otevřely dveře a vešla Ginny s Harrym.
Hermiona vstala a běžela mu vstříc, aby ho objala.
„Jsi v pořádku, Harry?“ ptala se a starostlivě si ho prohlédla.
„Nic mi není, ale co je s Billem a Lindou?“
Rozhlédl se po místnosti a pak ji uviděl. Byla sice bledá a věděl, že je zraněná, ale jinak se zdála být v pořádku. Pocítil úlevu. Když ji tam viděl bezvládně ležet s otevřenými ranami, na moment se zastavil a chtěl pronásledování Snapea vzdát. Nenávist a touha po pomstě byla však silnější. Teď se cítil provinile. Odvrátil od ní pohled k lůžku, kolem kterého se všichni shromáždili. Napadlo ho, že mu nikdo na otázku co je s Billem neodpověděl. Popošel blíž, aby se na vlastní oči ujistil, že je naživu. Ovšem obličej, který uviděl, byl v tak hrozném stavu, že mu vzal na moment řeč. Madam Pomfreyová ho ošetřovala a opatrně nanášela na rány nějakou mast. Nakonec přece jen promluvil.
„Ale bude v pořádku, že ano? Totiž chci říct, že... že nebyl úplněk, Šedohřbet nebyl proměněný,“ pohlédl na Lupina. „Nebude z něho přece skutečný vlkodlak.“
„Ne, to určitě ne,“ zavrtěl hlavou, „ale i tak bude pravděpodobně v sobě něco z vlka mít. Takové rány jsou prokleté.“
„Možná mu pomůže Brumbál,“ vyhrkl Ron.
I Linda poněkud ožila a rozhlédla se po ošetřovně, přišlo jí zvláštní, že tu není. Čekala, že bude mezi prvními, kdo přijde, aby na ně dohlédl a vysvětlil jim, co se vlastně stalo.
„Rone,“ promluvila Ginny, „Brumbál je mrtvý.“
To oznámení působilo jako rána z děla.
„Ne,“ hlesl Lupin a zděšeně pohlédl na Harryho. Ten jen přikývl.
„To přece nemůže být pravda, on... on nemůže být mrtvý,“ odmítala si připustit Linda a nohy jí mírně podklesly. Remus ji zachytil a pomohl usednout na židli.
„Jak se to stalo? Jak... jak umřel?“ zeptala se Tonksová.
„Zabil ho Snape, byl jsem u toho,“ odpověděl Harry. V hlase měl tolik nenávisti, že ho až dusila.
Linda sebou prudce trhla a zvedla k němu hlavu, nechápavě na něho hleděla.
„Ne! To není pravda!... Co to říkáš?!“ okřikla ho. I ostatní na něho nevěřícně zírali. „To by neudělal, chtěl přece pomoct,“ dodala horlivě na Severusovu obranu.
Harry na ni zamračeně pohlédl a jí najednou bleskla hlavou vzpomínka na sen - na jeho pohled plný nenávisti.
Ach Bože, to přece nemůže být pravda. Brumbál nemůže být mrtvý a Severus... Ne to ne, on přece není žádný vrah.
„Já ho viděl! Nepřišel aby pomohl nám, ale aby pomohl Smrtijedům, a zabil...“ Musel se na vteřinu odmlčet. „A zabil Brumbála - Avada Kedavra,“ dodal.
Linda nemohla promluvit, dokázala sotva dýchat. To nemůže být pravda, to neudělal.

Do dveří vešla profesorka McGonagalová, i ona byla poznamenaná přešlou bitvou. Když se dozvěděla, co se stalo, nemohla tomu zprvu uvěřit - že by Snape byl něčeho takového schopen.
„Brumbál mu tak věřil, nikdy o něm nepochyboval,“ zopakovala několikrát.
Lindě se pokaždé zmíněné jméno zařízlo až do duše. Snažila se ze všech sil, aby se nezhroutila.
Ano, Brumbál mu věřil, ona mu věřila, všichni mu věřili.
Cítila ze všech tu nenávist vůči němu. Letmo pohlédla na Remuse, měl zaťaté ruce v pěst a semknuté rty. Nevnímala je, když si vzájemně doplňovaly události, které se odehrály. Ponořila se do sebe, chtěla si utřídit své myšlenky - snažila se pochopit jeho jednání. Ale i jí se do hlavy pomalu a jistě vkrádala myšlenka, že je všechny zradil, že je vrah. Zabil člověka, kterého si tak vážila, kterého měla ráda a považovala za svého otce. Tolikrát jí pomohl, zachránil jí život…
Ach Severusi, cos to udělal!!
Zalapala po dechu. „Já tomu nevěřím, to se nemohlo stát,“ pronesla stále v šoku.
Někdo jí stiskl ruku, byla to Tonksová.
„Všichni jsme z toho otřesení, nikdo tohle nečekal,“ promluvila k ní smutně.
„Jak mohl?!“ šeptla a zoufale se na kamarádku podívala, jako by jí mohla dát nějaké logické vysvětlení.
V tom se rozrazily dveře tak prudce, až sebou všichni trhli. Místností k nim spěchala Molly s Arthurem, a za nimi zdrcená Fleur se Samuelem v náruči. Profesorka McGonagalová jim vyšla vstříc. Jakmile Linda spatřila svého chlapečka, zapomněla na všechnu bolest a zranění. Také se zvedla od Billova lůžka a malátným krokem došla k vystrašené dívce, aby si od ní vzala Samuela. Zatím, co se Molly skláněla nad svým synem a mluvila s Lupinem o tom, co s ním teď bude, ona objala svého synka a něžně ho přivinula k sobě. Jeho malé tělíčko, hlavička, kterou si položil na její rameno, malé ručičky, co jimi tahal za máminy vlasy - to všechno způsobilo, že se v Lindě něco zlomilo a spustilo příval slz.
„Můj chlapečku,“ štkala mu do vlásků, „tak ráda tě vidím.“ Sedla si na postel stranou od ostatních.
Všimla si jí Poppy, když se vracela s novými obklady a lektvary. Předala je Ginny a zašla za ní.
„Ach, děvenko,“ pohladila ji po rameni, „jak je vám?“
Lindě se z očí řinuly další slzy. „Zle, Poppy… zle.“
„Rozumím,“ posteskla si a soucitně Lindu stiskla. „Je hrozné co se stalo, pořád tomu nemohu uvěřit… Co teď s vámi bude?“ Pak se zahleděla na Samuela. „A co chudák chlapec? Jeho otec je vrah a zrádce... jak s tím bude žít?“ Pohladila malého po vláskách. „Kdo to mohl jen tušit? Kdo by to do něho řekl?!“ dodala chvějícím hlasem a otřela si oči od slz.
Linda se po jejích slovech vyděšeně rozhlédla a střetla se s očima Harryho. Stál kousek od nich a měřil si obě pátravým pohledem. Poppy chtěla ještě něco dodat, ale i ona si všimla chlapce a tak se zvedla zase k odchodu. „Jdu se podívat na chudáka Billa, vy si jistě máte co říct.“ Ještě než odešla, smutně se pousmála na Samuela a ze rtů jí unikl opět povzdech.

Harry pozoroval ženu před sebou. Věděl, že Lindě bude Brumbál chybět tak jako jemu, nejednou mu psala, kolikrát ji zachránil a pomohl. Proto za ní šel, chtěl se ujistit, že to zvládá, zdálo se mu, že nemá daleko k zhroucení. Chtěl být s ní, protože i jeho bolest a nenávist drtila na kusy. Slova madam Pomfreyové ho však zarazila uprostřed kroku.
„Co tím myslela?“ zeptal se přísně Lindy.
„Já nevím,“ zalhala, na víc se nezmohla.
Chtěl se vyptávat dál, ale pohled do její zmučené tváře mu v tom zabránil. Chlácholivě jí položil ruku na rameno.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, i když věděl, že je to hloupá otázka. Jak mohla být v pořádku? Nikdo tu nebyl v pořádku. Všichni byli zlomení strašlivou ztrátou.
„Ne,“ hlesla, „nemůžu tomu uvěřit, Harry.“
Obešel lůžko a sedl si vedle ní.
„Já vím,“ řekl sevřenými rty, „a věř mi, že kdyby ten zbabělec neunikl, zabil bych ho!“ Sevřel ruku v pěst.
Linda na něho poplašeně pohlédla.
„Tak strašně ho nenávidím! Já... nikdy jsem mu nevěřil!“ pokračoval nenávistně.
Po jeho slovech jí krvácelo srdce. „Harry...“
Nevnímal ji. „Vždycky jsem věděl, že je to zbabělý ničema a zrádce. Jednou ho dostanu, nevzdám to a...“
„Prosím... dost!“ vyhrkla a hleděla na něho přes závoj slz. Nemohla už další obvinění poslouchat, neměla už sílu vnímat tolik nenávisti k člověku, kterého milovala. „Považovala jsem Severuse za přítele,“ vytkla mu zlomeným hlasem.
Zarazil se a překvapeně na ni hleděl. Plakala a v očích měla takovou bolest, že na okamžik ztratil řeč.
„Harry, pochop to, zachránil mi život,“ snažila se vysvětlit důvody, proč je to pro ni tak těžké přijmout.
Zamračil se, nechtěl slyšet o žádných dobrých skutcích toho vraha, když však pohlédl do jejích očí, tiše hlesl: „Promiň.“
Chytla ho za ruku a opřela si čelo o jeho rameno.
„Co budeme dělat?“ šeptla zlomeně.
Harry neodpovídal, měl pevně sevřené rty, upřeně zíral do prázdna a stále dokola si přehrával, co se stalo ve věži. Linda se také ztratila v myšlenkách, ale malý Samuel ji brzy vrátil zpět. Byl z toho, co se dělo kolem něj nesvůj a natahoval k pláči.
Odtáhla se od Harryho a setřela si slzy. I on se trochu vzpamatoval a ohlédl se po Ginny, která byla celá pobledlá, a v očích se jí leskly slzy.
„Já... ehm...už to zvládnu, klidně běž za ostatními,“ vybídla ho zastřeným hlasem.
Harry se pohledem vrátil k Lindě. „Jsi si jistá?“
„Ano. Běž za ní, také tě potřebuje,“ ujistila ho. „Já stejně musím už domů, postarat se o Samuela,“ řekla a pohladila synka po tvářičce. „Brzy se zase uvidíme, určitě přijdu na Brumbálův…“ zavřela oči a na sucho polkla, „na jeho pohřeb.“ Nemohla to ani vyslovit, vzpomínka na toho dobrého muže jí sevřela bolestivě srdce.
Také Harry se po jejích slovech zachvěl, i jemu se zařízly hluboko do duše.
„Možná bys neměla ještě odcházet, jsi zraněná,“ pokusil se namítnout.
„Vážně je mi o hodně lépe... věř mi,“ utnula ho a stiskla mu ruku, kterou stále držela. Potřebovala pryč, musela domů, kde mohla v klidu přemýšlet - oddat se plně své bolesti.
„Dobře, uvidíme se za pár dní,“ řekl a stisk ruky opětoval.
Dívala se, jak se od ní vzdaluje, aby stál po boku své dívky, aby si vzájemně dodávali sílu, byli tu jeden pro druhého. Přitulila Samuela víc k sobě, také jí dodával sílu.

Vzrušené hlasy Molly a Fleur upoutaly její pozornost.
„Nic mi nezabrání, abych pšestala Billa milovat. Ty jizvy jsou důkasem jak je statečný!“ obořila se dívka na paní Weasleyovou a vytrhla jí mast z ruky. Molly zaraženě stála a všichni čekali, že se co nejdříve strhne mezi nimi prudká hádka. Ale aniž by věděli, jak se to stalo, najednou se obě ženy objímaly a plakaly.
Pro Lindu to byl hřejivý záchvěv radosti, který na okamžik zastínil hrůzy dnešní noci. Přála jim to štěstí, Bill si zasloužil dobrou ženu a zdálo se, že Fleur taková bude. Těšilo ji, že její láska je stálá a že ho bude milovat i přes to, jaké následky jeho zranění ponesou. Nato pohlédla na Remuse, Nymf seděla vedle něho. Všimla si, že ho drží za ruku a také k ní dolehla slova, která mu řekla.
„Tak vidíš, je jí jedno jak vypadá nebo jaký bude, stále ho chce... nevzdá se ho, stejně tak jako já tebe.“
„Nymf,“ chtěl něco namítnout, ale pak si jen povzdechl. „Teď na to není vhodná doba, promluvíme si později, ano?“ Pak se rozhlédl po místnosti, až se střetl s Lindiným upřeným pohledem.

„Chci se jen rozloučit,“ řekla mu, když k ní přišel. „Půjdeme už domů, není zapotřebí, abych tu déle zůstávala, už se cítím líp.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ pochyboval o jejím rozhodnutí. Byl by raději, kdyby na ošetřovně zůstala alespoň přes noc.
„Samuel je unavený a navíc,“ pohlédla mu do tváře, „nemůžu tu už vydržet. Všechen ten smutek, bolest...“
Pohladil ji po tváři. „Já vím, doprovodím tě a zůstanu s tebou, jestli chceš,“ nabídl se.
Lindu jeho starostlivost dojala. „Budu moc ráda.“
„Jen se za oba rozloučím, ano?“
Jen přikývla. Když se od ní vzdálil, zavřela unaveně oči, bylo toho příliš. Chlapeček byl už také nevrlý, začínal plakat a chtěl spát. Linda se ho snažila pohupováním utišit.
Zaslechla rozčilený hlas Poppy.
„To přece nejde, slečna Grayová by tu měla zůstat a ...“
„Bude v pořádku, dohlédnu na ni,“ zarazil ji tichým hlasem Remus, „potřebuje klid a malý také... tady to na ni všechno padá, chápete?“

Nakonec se dočkala a vcházela s Lupinem do svého domu.
„Udělej si pohodlí, jen ho uložím,“ promluvila unaveně. Šla do lednice, vyndala připravenou lahev s mlékem, ohřála ji a odešla nahoru do ložnice.
Remus se téměř zhroutil do sedačky a skryl svůj obličej v dlaních. Měl pocit, že ho to teprve nyní všechno dostihlo.
Brumbál je mrtvý... mrtvý! Jak se to mohlo stát?
Připadalo mu to neskutečné. Ještě víc mu přišlo šílené, že ho zabil Snape. Věděl, že je dobrý v Nitrobraně, ale tolik let obelhávat Brumbála?! To mu přišlo nemožné, nechápal to.
A co bude teď? Jak budou Bradavice bez svého ředitele fungovat? Jak zastaví Voldemorta?
Otázky mu vířily hlavou, až z toho pocítil bolest a sevřel si spánky. Mimoděk si vzpomněl na Tonksovou, na dotek její ruky, na láskyplný pohled.
Co to udělal? Nedal jí právě naději na společný život?
Ušklíbl se nad sebou. Nezvládl to, prohrál... jeho srdce nad ním zvítězilo. Věděl, že to nebude jednoduché, přál Nymf lepší život, ale ona ho zřejmě opravdu milovala. Jeho, vlkodlaka, kterého společnost nikdy nepřijme.
Z myšlenek ho probral Lindin hlas.
„Už spí, byl tak unavený,“ řekla a posadila se také na sedačku. „Remusi, co bude teď?“
Vzal ji kolem ramen a přitáhl k sobě. „Já nevím.“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Ani já. Vůbec by mě nenapadlo, že to takhle skončí,“ promluvil unaveně.
Odmlčeli se, na okamžik se oba zatoulali ve svých vzpomínkách.
Opět to byla Linda, kdo prolomil ticho.
„Všimla jsem si, že jsi mluvil s Nymf,“ nadhodila a doufala, že to pochopila správně. Tolik jim to přála. Ať jsou šťastní alespoň oni dva.
„Ano,“ hlesl a díval se upřeně před sebe. „Vzdal jsem to. Měla jsi celou dobu pravdu, bez lásky to nejde zvládnout. A i když si stále myslím, že si ji nezasloužím, s vděčností ji přijímám.“
Linda se dotkla jeho tváře, aby na ni pohlédl. „To je dobře. Ty si ji zasloužíš, Remusi.“
Smutně se pousmál. „Jen kdyby ty okolnosti byly jiné,“ povzdechl si.
Povídali si ještě dlouho, dokud Lindě únavou neklesla víčka a neusnula.

* * *
Probudil ji pláč z ložnice, zmateně se rozhlédla po pokoji, byla sama. Neměla tušení kolik je hodin, jak dlouho spala. Všimla si lístku na stolku.

„Nechtěl jsem tě budit, potřebovala sis trochu odpočinout.
Brzy se uvidíme, dej za mě pusu Samuelovi a dávej na sebe
pozor. Remus“

Odložila lístek a šla si pro malého. Pořád se cítila vyčerpaně, rameno ani paže už ji nebolely, ale bylo by jí milejší, kdyby to tak bylo. To, co cítila, ji sužovalo daleko víc. Vzala chlapečka z postýlky a políbila ho na uplakanou tvářičku.
„Jakpak dlouho jsi už vzhůru, co?“ promlouvala k němu konejšivým hlasem.

Byl to dlouhý den. Samuel byl nevrlý a nedopřál jí klid. Na jednu stranu to bylo dobře, neměla čas myslet na Severuse, ale na druhou stranu si musela přiznat, že to nezvládá. Nakonec se rozhodla navštívit Dana s Markem a poprosit je o pomoc. Zabalila malému věci, posadila ho do kočárku a vyrazila ven.
Dveře jí otevřel Mark. Jakmile spatřil malého, široce se na něho usmál.
„Ahoj, kde se tu berete?“ vítal je a pospíchal jim otevřít branku. „Pojďte dál, dneska vám budu muset stačit jen já, Daniel je v práci,“ oznámil a teprve se podíval pozorněji na Lindu. „Proboha, co se stalo?!“ zarazil se a úsměv mu zmizel z tváře.
„Přišla jsem tě poprosit o pomoc,“ řekla sevřeným hrdlem.
„Dobře, tak pojď dál.“ Pomohl jí s kočárkem do domu a vzal si malého.
Linda vešla do jídelny a zhroutila se na židli.
„Jsem vyčerpaná, Marku,“ šeptla a položila si čelo na chladnou desku stolu.
„To vidím a vůbec se mi to nelíbí, vypadáš jako by se tě dotkla smrt,“ prohlásil starostlivě.
„Dotkla a hodně,“ odvětila, aniž by se pohnula.
„Mám zavolat Danovi?“
„Ne, to není nutné,“ zarazila ho a přinutila se zvednout hlavu. „Potřebuji jen, abys pohlídal malého, jestli to nebude problém,“ prozradila pravý důvod své návštěvy.
„Samozřejmě, budu rád... vždyť jsem ti to už kolikrát nabízel. Můžu si práci vzít domů a přizpůsobit si ji jak potřebuji,“ souhlasil ochotně.
„Děkuju,“ oddechla si úlevou.
„Lindo, co se ti stalo, děsíš mě,“ ptal se a nedůvěřivě se na ni díval. Takhle zdrcenou ji neznal.
Nevydržela to, vyhrkly jí z očí slzy. „Zemřel mi nejlepší přítel... včera v noci,“ promluvila sevřeným hlasem. „Byl pro mě jako otec.“
„Bože, to je hrozné... promiň, tohle jsem nečekal, já... víš co se mu stalo?“
„To je to, co právě nevím a musím to zjistit. Proto potřebuji, aby ses postaral o Samuela,“ řekla už pevnějším hlasem. „Zítra se pro něho vrátím,“ dodala.
„Dobře, postarám se o něho, ale to kam se chystáš jít... není to nebezpečné, že ne?“ strachoval se.
„Ne, neměj obavy,“ uklidnila ho. „Jen musím někoho navštívit.“
Vstala od stolu, políbila syna na hlavičku a odhodlaným krokem se vydala ke dveřím.