Nebezpečné známosti 2 - Kapitola devětadvacátá II. část

2. část

„Bohužel, Amber, lepší už to neudělám.“ utrousí Michaell, velmi známý stylista a hlavně kadeřník. Já se otočím na svůj odraz do zrcadla a přijde mi to v celku dobré.
„Není to tak hrozné.“ opáčím a líbí se mi, jak mám ty vlasy sestřiženy. U zátylku nejkratší a obličeje o něco delší.
„Klidně bych ti nechal nastřelit nějaké vlasy.“ navrhne Michaell.
„Ne, je to dobré Michaelli. Takhle to stačí, vypadám aspoň jako člověk.“ odpovím mu a ujistím ho úsměvem, že je to v pořádku.
„Takže tak ti to mohu nechat, nebo mám vymyslet nějaký účes, co vůbec budeš mít na sobě večer?“ zeptá se zvědavě.
„Je to támhle ve vaku.“ ukážu prstem, aniž bych se na ty šaty pověšené na dveřích podívala a prohlížím se v zrcadle.
Michaell vak rozepne a nahlédne na zlatou dlouhou róbu.
„No páni, tak ty jsou úžasné, co je to za značku?“ vyhrkne a hned hledá cedulku.
„Je to od jedné začínající návrhářky a mě se moc líbily, tak jsem si je vzala.“ obeznámím ho, že žádný Gucci to není.
„Aha, ale vypadají vskutku zajímavě, na tobě budou vypadat obvzlášť skvěle.“ pochválí mi to.
„Musíš mi k tomu vybrat doplňky.“ mrknu na něj a začnu si na řasy nanášet řasenku. Pak si rty přejedu rtěnkou a dál dnešní večerní vzhled, ba je to galavečer, nemíním řešit.
Michaell mi vybere černé doplňky k tomu a já pak jen počkám na Jamesona, který si jel vyzvednout sako k obleku.


Po příjezdu Jamesona se rozloučíme s Michaellem a my sami se vydáme na odchod, na ten charitativní večírek. K mému velkému údivu se ta akce nekoná v žádném kongresovém centru, ani ve vyzdobené hale, nýbrž na střeše jedné budovy, která patří velmi úspěšné burze.

„Dobrý večer přeji.“ pozdraví nás recepční u mini stolku přizdobený všemi různými květinami.
„Slečna Amber Thomasová a Jameson Gilbert.“ nahlásí naše jména recepčnímu, a ten je začne vyhledávat v seznamu hostů. Postupně si nás odškrtne a když jsme se chtěli rozejít, ještě nás zastaví.
„Prosím, ještě chvíli o ztrpení.“ přeruší nás a otočí se, aby se pro něco sehnul. Když se otočí na zpět, drží v jeho rukou velmi pěkné, černé a zaručeně teplé deky.
„Tady máte menší deky, tam nahoře je chladno a určitě vám přijdou vhod.“ dodá recepční s mrknutím oka a Jameson si deky ochotně přebere.
„Děkujeme.“ řekneme oba dva naráz a vydáme se k výtahu.
„Tak deky hah?“ zasměji se, když se postavíme před výtahové dveře.
„Náhodou, myslím, že to mají promyšlené. Víš jaký bude výhled tam nahoře, zaručeně zima, ale ten výhled to přebije.“ řekne zaujatě Jameson a jednou volnou rukou mě pohladí po odhalených zádech.
„Jsi moc krásná.“ nahne se ke mně a líbne pomalu na tvář. Já samozřejmě zrudnu a cítím se, zase jako před lety. Jako puberťačka!
„Nech toho, jsou tu lidé.“ ohradím se a trochu se stáhnu, avšak úsměv z tváře mi nezmizí.
„No a? Rozdal bych si to tady s tebou a klidně ihned.“ zavtipkuje s širokým úsměvem a mě je celkem trapně, protože od mého návratu jsme spolu ještě nespali. Spali jsme maximálně vedle sebe v posteli. Od toho mě zachrání cinknutí výtahu a následné otevření výtahových dveří. V nich stojí vysoký mladík, který je též oblečen, jako ten recepční. Obdaří nás upřímným úsměvem a pozdraví. My vejdeme dovnitř spolu ještě s dalšími hosty a necháme se vyvést do dvanáctého patra.
Jen jak se výtahové dveře zase otevřou, ovine nás jarní chladný vítr a zároveň uslyšíme, nést se tím větrem, příjemnou hudbu.
„Přeji Vám pěkný večer.“ popřeje nám poslíček a my poděkujeme. Následně se z výtahu vydáme po dlouhé chodbičce, která byla též vyzdobena květy a příjemnými bílými světly a v zadu už jsme viděli prosklené velké dveře, za kterými se rozprostírala celá Atlanta a také ta charitativní akce. Další dva poslíčky před dveřmi nám otevřou a zrovna ve dveřích se potkám s Rachel.
„Áááá nazdar vy dva!“ zajásá Rachel a s Jamesonem se přivítá s objetím a mě líbne dvě pusy na tvář.
„Dojdu nám pro něco k pití jo, tady si mezitím vezmi tu deku.“ řekne Jameson a jednu deku rozloží a položí mi je zlehka na ramena.
„Děkuju.“ usměju se na něj a pak koukám na jeho odcházející záda.
„Jemu to ale sekne! A tobě samozřejmě taky.“ pochválí nás Rachel.
„Kde je Aaron?“ zeptám se zvědavě a trochu popojdeme stranou, abychom nepřekážely.
„Zůstal doma s Judy, měl teď moc práce a chtěl s ní trávit více času, tak ji hlídá, no není zlatý?“ rozplyne se Rachel a já jsem hrdá na svého drahého bratříčka.
„To teda je.“ odpovím ji a zrovna si odchytnu čišníka, který rozdává cukrovinky ve tvarech dárečků. Z toho tácu mu vezmu tři a jeden dám Rachel. Zakousneme se do velmi dobré čokolády a debatujeme o tom, jak je to moc dobré.
„Kde je ten Jameson tak dlouho?“ utrousím podezřele, určitě se tam s někým zapovídal.
„To netuším, znáš ho, potká někoho známého a je to na dlouho.“ odpoví mou myšlenku Rachel a utře si koutky od čokolády.
„No a jak vy to teda spolu máte, já, né že bych chtěla být nějak vyzvídavá, což doopravdy jsem, ale jste teda spolu, chodíte spolu? Já myslela, že jste to úplně utli kvůli tvým snům o velké rodině.“ zeptá se vážně Rachel a je vidět, že jí to zajímá, ale protože je má kamarádka, která má o nás starost.
„Jsme spolu, ale o té „budoucnosti.“ naznačím prsty uvozovky.
„O ní jsme ještě vůbec nemluvili, popravdě, ještě jsme spolu ani nespali. Jen ležíme vedle sebe, povídáme si a pak usneme.“ přiznám se a o poznání ztiším hlas, aby nás někdo neposlouchal.
„Cože? Fakt? A on nic na to neříkal, nebo tak? Nevnucoval ti to, že bych mu šla rozbít tlamu?“ pohrozí ihned Rachel.
„Ne právě, že k žádnému přesvědčování ani vnucování nedošlo. Zřejmě mě chápe.“
„No počkej a co má jako chápat, protože já to taky nechápu. Miluješ ho?“ zeptá se zcela jasně Rachel a já ji chtěla ihned odpovědět, ale na to na mě skočí jakési tělo a já to na těch jehlách tak tak ustojím.
„Do háje, co to...“ zavýskám pohoršeně, ale když se ode mě ten člověk odtáhne, uvidím pobavený face Silara.
„Ahoooj.“ zaraduju se a on mě na to ihned, se srdečným smíchem obejme.
„Bože, tak si mi chyběla!“ přizná se a pomalu mě umačká a ještě u toho začne trochu poskakovat. No vypadáme jako dva totální ichtylové a paka! Rachel se tomu směje, takže to k tomu ještě přidává.
„Jseš nádherná! Jak to že máš krátké vlasy? A jak se jinak máš, všechno je v pořádku, povídej přeháněj!“ vychrlí na mě jednu otázku za druhou a já nestíhám.
„To, proč mám krátké vlasy to je dlouhý, ale jednoduchý příběh, o tom až jindy. Ale jinak jsem v pořádku, zdravá a konečně šťastná, že jsem zpátky doma, mezi svými milovanými.“ odpovím a úsměji se. On mě znova, tentokrát krátce obejme a pohlédne na mě.
„Chtěl bych si s tebou promluvit.“ zmíní se a podívá se na Rachel, která nás pozoruje.
„O samotě.“ utrousí a smířeně kývne na Rachel.
„Oh, no jo, jasně chápu!“ uchechtne se Rachel a odpodpatkuje si to pryč.
„Pojď půjdeme támhle, je tam krásný výhled.“ navrhne Silar a nabídne mi rámě.
Přejdeme ke krátkému zábradlí, ke kterému se nehodlám přiblížit, více jak na metr. Dostala bych určitě závrať a spadla! Možná proto tu také stojí tolik bodyguardů, jsou to spíše ochránci a hlídají, aby náhodou někdo nepřepadl.
„Páni, to je výhled!“ řeknu nadšeně, když vidím osvětlenou noční Atlantu, slyším auta, jak dole pod námi troubí a projíždějí a v dálce je vidět přistávající letadlo na Atlantském letišti.
„Tak o čem si chceš promluvit.“ pobídnu ho, abych se to konečně dozvěděla. Jsem moc zvědavá, jako vždy!
„Chtěl jsem si s tebou promluvit, o těch posledních událostech mezi námi.“ nadhodí a já začnu pátrat ve vzpomínkách, kdy jsme se naposled viděli. Oh, no jó, jak jsem ho načapala s jinou, jo to si pamatuji!
„Silare, vůbec tohle už neřeš jo. Je to minulost, je to za námi a já se tomu všemu hodlám postavit zády, stejně tak, jako s tím, co se mi stalo. I Malowskiho hážu za záda, jelikož věřím, že když teď sedí v tý base, že si tam posedí dost dlouho a jelikož to vyšetřují velmi dobří lidi, nechají si ho tam i se všemi jeho kumpány.“ vyhrknu na něj sebevědomně.
„Cože? Malowski už sedí?“ zaskočí ho to.
„Co? Jo, sedí, a?“ nechápu ho.
„A....no nic. Jsem, jen zaskočený, nevěděl sem to. Jak je tam dlouho?“ zajímá se hnedka.
„Jak jsem přijela, tak jsem ho udala.“ odpovím a celé to jeho rozpoložení nechápu.
„A vypověděl něco?“
„Já nevím Silare. Všechno co se mě týká, jde přes mého právníka a zatím žádný problém nebyl. Nevím zda něco vypověděl. Je stále ve vyšetřovací vazbě a dolují z něho co můžou.“
„Kruci.“ odsekne nervózně Silar a dá si ruku na čelo, jako gesto, že neví co dělat.
„Vysvětlíš mi tu, co se děje?“ chci po něm vysvětlení.
„Já....ne nechci ti to vysvětlit. To je jedno, neřeš to jo?!“ odpoví a je vidět na něm změna. Strach v očích. U něj jsem to ještě neviděla. Začne chodit z místa na místo a já to nechápu, ale rozhodně z toho nemám dobrý pocit. Jen tam tak stojím a pozoruji ho, pak se zastaví a přejde ke mně. Chytne mě za obě dvě dlaně a podívá se na mě.
„Musím ti něco říct.“ řekne naprosto vážně a ohlédne se, jestli není někdo kolem.
„A co?“
„Víš....kruci, já nevím jak začít. No víš, pamatuješ si, jak jste mi tenkrát s Rachel volali, že u vás byl Malowski a sháněl se po mě.“ řekne a pokračuje dál.
„Sháněl se po mě, jelikož jsem mu dlužil prachy, ještě za tebe. Jelikož já sem tě koupil na trhu za dost peněz a ty peníze měli jít do jeho kapsy, ale já mu nedal celou částku, ani poloviční a on mě stíhal po tom těch pět let, až mu došla trpělivost a začal jít po tobě. Když jsem zjistil, že si došlápnul na tebe i na Rachel, rozhodl jsem se tomu postavit a vrátit mu ty prachy, protože už jsem nějaké měl. Před tím jsem neměl nic, proto jsem prodal otcovu vilu a splatil mu to. Jenže on je takový šmejd, že mu to musel splatit i z úroky. Takže jsem začal pro něj dělat.“ přizná se.
„Silare, to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí!“ začnu neuvěřitelně kroutit hlavou.
„Víš nikdy jsem nemusel Wayna a on taky patřil pod Malowskiho, byl zadlužený a Malowski mu tenkrát půjčil prachy. Jenže Wayne se tenkrát moc opil a pustil si pusu na špacír, před Malowskim. Jelikož jsi mu řekla celou pravdu, jak to tehdy bylo. Že tě prodal, unesl, já tě koupil a dal bráchovi. Nevydržel to a Wayne začal Malowskiho vydírat, jenže ten se tím nenechal vystrašit. Šli jsme ho tedy varovat do Woku, jelikož jsem měl klíče od všeho. Byl jsem zaměstnanec. Tak jsme toho využili a šli za ním. Našli jsme ho v kanceláři, když tam něco dodělával na počítači. Opravdu jsem myslel, že mu půjdeme jenom pohrozit, ale jeho chlapi ho zbili a když byl ještě na živu, Malowski mi nakázal, abych ho pověsil, a pak že všechny mé dluhy budou tím splaceny.“ polkne Silar a mě začne tížit samotný vzduch. Jako kdybych se začla dusit a nemohla se nadechnout.
„Tak jsem ho pověsil.“ dozná se Silar a v jeho očích se vyroní slzy. I z mých očí ukápne slza, ale slza neuvěření.
„To nemyslíš vážně!“ vyhrknu na něj s neuvěřením a odtrhnu se z jeho sevření. Nic neřekne. Jen tam tak stojí naproti mě a pozoruje mě.
„J-jak si jen mohl?!“ zalykám se v slzách a v neuvěření.
„Umřel jen a jen kvůli tobě, ...vypadni odsud! Slyšíš! Vypadni, do hajzlu!“ začnu s histerickým křikem a strčím do něj. Všichni se na nás dívají.
„Uklidni se Amber, nech si to ještě vysvětlit!“ sykne a chytne mi paže, které do něj mlátily.
„Nech mě být!“
„Amber, přestaň!“
„Ne!“ vysmeknu se mu po druhé a ustoupím dozadu, ale tentokrát se mi to vymstí. Vysokým podpatkem boty si šlápnu na dlouho róbu, zabalancuji a převrátím se přes nízké zábradlí.
„Amber!“ vyhrkne Silar a tak tak mě zachytí za dlaň mé ruky. Zachytil mě před pádem ze stodvaceti metrové budovy.
Začnu křičet a zachvacuje mě panika, jak vidím pod sebou tu výšku a jistou smrt.
„Amber, chyť se mě pořádně a já tě vytáhnu!“ zakřičí na mě Silar a na pomoc mu přiběhnou ti bodyguardi a i hosté. Pomohou mi nahoru a já se začnu klepat, jelikož mi smrt políbila nohy. Zase!
„Jsi v pořádku?“ hrkne Silar a chytne mě za hlavu, avšak já pohotově zareaguji a vrazím mu pěstí do oka.
„Ty zmrde jeden, jak si jenom mohl do prdele! Silare! Milovala jsem tě, slyšíš! A tys udělal tohle! Celou dobu, jak jsme spolu byli, jsi to věděl, neměl jsi špatné svědomí?!“ křičím do jeho tváře a pěsti bijou do jeho těla. Na to mě někdo od něj odtáhne a jeho zvednou bodyguardi.
„Co se to děje Amber?“ přiběhne Jameson a přebere mě do své náruče, ale pevné, abych mu nevyklouzla.
„Zavolejte policii, máte tu vraha Wayna!“ zaprskám dost jasně a rozzuřeně. Všichni se udiveně podívají na Silara a taky, jejich obličeje vypadají k neuvěření.