Milostný trojúhelník 1

Konečně mám v ruce vysvědčení za třetí ročník na střední škole a před sebou dvou měsíční prázdniny!!, zaraduji se v duchu.
„Tak se ukaž“ přiběhne ke mně moje nejlepší kamarádka Aneta a už mi bere vyzo z ruky, aby ho mohla srovnat s tím jejím. Nezjistí tam žádné novinky. Celou střední sedíme spolu a nutno říct, že i základní školu jsme absolovovali spolu v lavici. Pamatuji si, že mě mamka dovedla do první třídy, já se těšila, tak jako správný prvňáček a posadila mě do první lavice, přímo před učitelkou. A poté si za mnou sedla Aneta. Obě jsme se těšili, ale zároveň byli i nervózní. A od té doby jsme byli kamarádkami.
„No, nic zajímavého“ prohodí a vrátí mi ho.
„Nech se. Máš ho stejné“ ušklíbnu se. Není žádná novinka, že už od první třídy jsme měli snad stejné známky, což učitelům připadalo divné, ale nikdy nás nenachytali u opisování. Prostě jsme to uměli.
„Však o to jde. Proto nic zajímavého. A teď dělej, za chvilku nám to jede“ popožene mě a sama se rozejde za autobusové nádraží, odkud nám jede autobus domů.
„Takže zítra v pět jsem u tebe.“ loučí se se mnou, než nastoupí do autobusu, který ji odveze domů.
„Fakt tam musím?“ zeptám se otráveně a ona jen nasadí svůj výraz a zadívá se na mě tak, jak umí jen ona. „fajn, zítra v 5“
„No vidíš jak ti to jde. Tak zítra“ mávne na mě a zaleze do autobusu.
Ne, že bych ji neměla ráda, ale někdy jsem vážně moc ráda, když se rozloučíme a ona jede domů. Je opravdu moc ukecaná a někdy tu pusu prostě nezavře. Ale jinak bych ji neměnila za nic. Je prostě skvělá kamarádka.
Cestou domů se loudám. Mamka je v práci, Milan ještě ve škole a sourozence nemám. Nutno říct, že Milan není můj pravý táta. Ten od nás odešel krátce před mým narozením a co jen vím, tak si žije někde ve městě za Prahou a má tuším syna a dceru? Rodiče spolu nebyli manželé a zapsaný v mém rodném listě je právě Milan. Byl to mamky kamarád ze střední školy a tak nějak se dali dohromady. Jeho opustila přítelkyně, mamku můj otec. A ani ne za rok, už jsme se stěhovali a vydrželo jim to dlouhých 18 let.
Celý byt je prázdný a takový tichý. Měli by jsme si pořídit nějakého domácího mazlíčka, napadne mě, když projdu až do kuchyně, kde začnu přemýšlet, co bych si mohla udělat dobrého na oběd a zrovna i rodičům? Nenapadně mě nic jiného, než bramboráky. Sice to bude trvat dost dlouho, než vše připravím, ale alespoň se nebudu nudit. Musím si vymyslet nějakou zábavu na ty dva měsíce prázdnin, protože být doma se mi teda nechce. Asi pojedu na pár dní k babičce na venkov a mohla bych zkusit zavolat i tetě, která bydlí v Londýně, napadne mě a mezitím co připravuji těsto na bramboráky a potom je samotné, začnu vše vymýšlet. Ovšem problém bude ten, že s tím musí souhlasit i ti dva.
„Téda, tady to voní“ uslyším Milanův hlas z chodbičky.
„Ahoj, jsem v kuchyni!“ zavolám na něj. Přišel docela brzy, čímž mě překpavil, protože jsem myslela, že vše stihnu udělat a ještě uklidit.
„Tééda, my máme bramboráky? Čím jsme si to zasloužili? Že by tou jedničkou z češtiny?“ hádá a já mu jich pár podám na talíři.
„No jistě že, kdybys mi ji nedal, tak jsi bez oběda“ řeknu zcela vážně, ale Milan moc dobře ví, že to myslím ve srandě. Milan je totiž můj třídní učitel, takže mě i učí nějaké předměty. Zprvu jsem si myslela, že to bude jen na problémy, ale Milan je doma můj táta, ale ve škole? Prostě můj učitel.
„Tak co ty naše čtvrťačko? Nějaké plány?“ zajímá se s plnou pusou.
„Cože?“ otočím se na něj od spokáru a napodobým jeho přízvuk.
„Jaké máš plány na prázdniny?“ zeptá se už srozumitelně.
„Jo ták, promiň s plnou pusou ti nejde moc rozumět. No, zítra je u Anety taková menší akce. Jako... no... zapít třeťák a přivítat prázdniny?“ snažím se volit ty správná slova.
„Tak přivítat prázdniny? A jak přesně se vítají prázdniny?“ ptá se se zájmem, ale přitom mu cukají koutky.
„No tak víš...“ začnu koktat.
„Za sebe říkám ano, ale domluv se s maminkou. A jak si to představuješ s odvozem?“
„Říká ti něco, jméno mé drahé nejlepší kamarádky? Která je strašně akční?“
„Ty nějakou takovou kamarádku máš?“ Nadechnu se, abych mu odpověděla, ale on mě předběhne „Chápu, máš vše domluvené s Anet“
„Šikovnej“ usměju se na něj a vše začnu skládat do myčky, zatímco Milan se první zašklebí, když mu řeknu, že je šikovnej, ale potom se pustí do bramboráků.
„Tady je vše hotové“ prohodím spíš pro sebe, protože Milan si právě čte novinky. Aniž bych se s ním dál vybavovala, vydám se do pokoje, kde v první vteřině zapnu počítač, abych oznámila Anet, že zítra se mnou má počítat, ovšem musím ještě počkat na souhlas od mamky, což nebude problém.
„Klidně jdi, já v tom problém nevidím,“ řekne mi večer, když na ni svou prosbu vybafnu. „a kdo, že tam všechno bude?“ zajímá se a u toho začne vyskládávat nákup.
„Celá třída. Je to taková rozlučka se třeťákem a zároveň...“
„Přivítání prázdnin“ dokončí za mě mamka „Milan mi to už říkal.“
„Takže můžu?“ ujistím se ještě po sté, a když mamka znovu kývne, neubráním se a dám ji pusu na tvář.
„Díky mami!“ a hned vytáhnu mobil, abych to napsala Anet. Sice jsem ji celou tu dobu říkala, že se mi tam moc nechce, ale co dělat zítra večer doma, když všichni budou u ní? Její rodiče odjíždí na víkend pryč, a ta dobrá duše toho ihned využila tak, že dělá párty pro naši třídu. No spíš to má ten účel, že chce sbalit našeho třídního krasavce, ale nahlas to odmítá říct. No uvidíme, jestli se ji její plán povede a ona bude spokojená. I když, jak ji znám... Myslím si, že to bude mít úspěch, protože Anet se nenechá odbít a jde si tvrdě za tím, co chce. A toho si u ní cením.