Milostný trojúhelník 3

„Tak jaká byla rozlučka se třeťákem?“ zajímá se mamka, když se na druhý den vrátím k večeru domů.
Celý dnešek jsme uklízeli s Anet celý dům. Bylo toho spoustu. Uklidit všechny lampiónky, balónky, kelímky od pití a další věci. Anet uklízela a střídavě ji bylo zle, takže se dá říct, že celý úklid zbyl na mě. Nebyla ani schopná mě odvést domů, tak jsem raději zavolala Milanovi. Aneta se mi omluvila s tím, že je ji moc zle a potřebuje se ze všeho dostat, tak jsem raději jela hned dneska domů. A navíc, mám i důvod proč jet tak brzy. Nedokázala bych se jí dívat do očí, bez toho, aniž bych se ji nepřiznala. Což by znamenalo konec našeho přítelství.
„Ušlo to. Anet byla mimo, takže si myslím, že bude ještě do zítřka vyspávat. A já si půjdu taky lehnout, mám toho dost“ omluvím se jim a zapadnu k sobě do pokoje.
Vůbec nevím, co to do mě včera v noci vjelo, že jsem se vyspala s Martinem. Byla jsem tak opilá? Vždyť jsem toho moc nevypila.. Nebo snad tak moc okouzlená? To by to možná vysvětlovalo. Vždyť já nejsem taková, abych se vyspala s někým na potkání. Sice v deváté třídě, jsem se vyspala se svým spolužákem, do kterého jsem byla tajně zamilovaná už snad od první třídy, ale to bylo spíš jen z hecu, protože všechny mé kamarádky mi vyprávěli, jaké to bylo a že já jsem poslední holka, co ještě s někým nespala. Od té doby zastávám názor, že musím toho druhého milovat, ovšem vyjimka potvrzuje pravidlo. Včerejší noc byla prostě úžasná, co víc k tomu říct.
„Jsi v pořádku?“ přijde ke mně mamka, když už ležím v posteli, zaplou televizi a s otevřenou knížkou.
„Jsem v pohodě. Jen jsem unavená po včerejšku“ usměji se na ni.
„Co Anetka? Je v pořádku? Povedlo se ji sbalit Martina?“ zasměje se mamka. Se svou mamkou mám takový vztah, že je to vlastně moje druhá nejlepší kamarádka. Není to vztah, který mi říká já jsem matka a ty musíš poslouchat. Spíš je to kamarádstký vztah a já jsem za něj moc ráda. Tedy, skoro nikdo nechápe, jak s ní můžu mít takový vztah, ale já jsem ráda. Raději budu mít mamku, která se ke mně chodá jako kamarádka, když všechno má své meze, než mamku, která umí jen poroučet, rozkazovat a zakazovat.
„Nesbalila, proto se tak moc opila. Teď se myslím z toho vyspává“ pokrčím rameny.
„Kristýnko, přemýšlela jsi co s prázdninami? Chceš být doma pár dní a potom třeba si vyjet s Anetkou někam na výlet? Nebo už máš tak svoje plány?“ obrátí mamka list.
„Přemýšlela jsem, že bych jela na pár dní k babičce“ pokrčím rameny.
„Určitě bude ráda. Tak ji zítra zavoláme a mohla by jsi jet už v pondělí ráno a až by ses rozhodla přijet domů, tak by jsi jen napsala nebo zavolala“ pohladí mě mamka po ruce.
„Díky mami“ usměji se na ni a naznačím zívnutí, i když se mi spát vůbec nechce. Nějak se bojím po včerejšku vůbec zavřít oči. Vím, že by se mi vybavili všechny vzpomínky na tu noc.. Vím, že bych si vybavila Martina, jak mě líbá, jak mě hladí a jak mi pošeptá, že mě miluje. Nevím, zda to myslel vážně nebo to říká každé, se kterou se vyspí, ale znělo to tak opravdově. Uvěřila jsem mu snad? Že by mohl být zamilovaný do mě? Ne. To není možné.
„Nechám tě spát. Pořádně se vyspi a zítra vstaň až se ti bude chtít. Milan stejně jede ráno na ryby a já budu uklízet a vařit. Ty si v pokoji uklidíš, tak tě budit nebudu“ usměje se na mě. Jen mi popřeje dobrou noc a zavře za sebou dveře od pokoje.
Vůbec nevím, kdy jsem se začala tak moc nenávidět. Jestli ještě předtím než jsem zklamala svou nejlepší kamarádku nebo až teď, když jsem si uvědomila, jak moc velká rána to pro ni bude až se to dozví. Nejspíš mě zklamal Martin. Myslela jsem si, že je jiný. Vyspal se se mnou a beze slova zmizel. Neřekl nic, ani slovíčko, ani papírek se vzkazem. Nic. Zmizel jako by se nic nestalo. Zajímalo by mě, jak se bude chovat, až se potkáme? I když je velmi malá pravděpodobnost, že se potkáme v prázdniny, ale i tak? Co se bude dít, když se potkáme? Pozdravíme se? Nebo bude dělat, že mě nezdá a ta noc se nestala? Zapomene na ni? Odsune to daleko v sobě, aby na to nemusel myslet? Určitě jo. A to samé musím udělat i já. Prostě na to zapomenout. Jako by se nic nestalo. Jako bych byla moc unavená a spala celou tu dobu, než jsem přišla pro Anet. Jenže? Jak můžu zapomenout na někoho, kdo mě tak okouzlil? Kdo se mi vryl do srdíčka a zdřejmě tam zůstane? Jak jen můžu zapomenout? I když to byla jen jedna noc, i když to bylo jen pár okamžiků. Něco se změnilo a já nevím vůbec co.
Možná bude jen dobře, když na pár dní odjedu za babičkou. Přes školní rok jsem za ní moc jezdit nemohla, protože bydlí docela daleko a když jsou prázdniny? Ta vyhlídka toho, že odtud budu chivlku pryč? Že budu pryč od Anet a možná se smířím s tím, že jsem svou kamarádku tak podvedla? Asi to tak bude nejlepší. Na pár dní jet pryč. Mamce to podezřelé nebude, protože ví, jak moc mám svou babičku ráda a tím dám i větší prostor mamce s Milanem. Budou pár dní spolu sami, což už nebyli hodně dlouho.
Prostě odtud potřebuju pryč. Alespoň na pár dní.