Milostný trojúhelník 4

„Ahoj zlato, to jsi brzo vzhůru“ pozdraví mě mamka, kterou zastihnu právě ve fázy vaření.
„Nějak nemůžu spát“ pokrčím rameny a podívám se na hodiny, kolik je vůbec hodin, že je mamka tak překvapená. No paráda, půl osmé a já jsem už vzhůru a to i přesto, že jsem usnula až bůh ví kdy.
„Vezmeš si něco na snídani nebo ti mám udělat?“ zeptá se mamka a otočí se na mě.
„Mami...“ zašeptám a smutně se na ni podívám.
„Stačí rohlík a jogurt?“ zeptá se a já jen přikývnu. Nějak se mi nechce stoupnout a jít si něco vzít na snídani. Vlastně se mi nechce nic. Jen bych seděla a přemýšlela jak jsem moc špatná kamarádka.
„Kristýnko, co se s tebou děje? Stalo se něco na té vaši slavné párty? Pohádala jsi se s Anetkou? Ublížil ti někdo?“ posadí se naproti mně a začně si mě prohlížet tím svým mateřským pohledem.
„Vše je v pořádku.“ pokusím se na ni usmát, ale mamka je prostě mamka. Pozná na mě vše.
„Víš moc dobře, že mě můžeš říct cokoliv. Sice jsem tvoje mamka, ale snad máme takový vztah, že se mi nebojíš něco říct?“
„Mami, mě opravdu nic není. Jen jsem unavená a začínám si připouštět, že budu za ani ne rok maturovat a tak“ vymyslím si rychle výmluvu.
„Ty se bojíš maturity?“ hádá a já jen přikývnu „prosím tě! Ty jsi šikovná holka, prospívala jsi s vyznamenáním až do teď, takže ty se vůbec nemusíš čeho bát. Zvládneš to levou zadní!“
Ach jo mami, kdybys tak věděla pravý důvod, proč je mi ze mě zle, pomyslím si, ale nahlas jen poděkuju s tím, že teď je mi už líp, čímž mamku uklidním.
„Jestli se ti chce, můžeš si jít pomalu uklidit do pokoje, než tady dovařím a potom, bychom si mohli někam zajít? Třeba do města projít se a tak? Pokud se ti chce? Milan se stejně vrátí až večer a mě se dnes nechce sedět doma“ navrhne mi mamka.
Musím říct, že se mi opravdu nikam nechce, nejradši bych se zavřela v pokoji a celý den jen seděla, přemýšlela, ale nakonec svolím. Přece jen, třeba mi pak bude líp. S mamkou je zábava a byla bych blbá, kdybych ji odmítla. Tak se domluvíme, že si zajdeme na večeři, což znamená naše oblíbená pizzérka kam chodíme už nějakou dobu. Vlastně mamka tam měla s Milanem první rande. Potom tam vzala mě, když jsem se s ním měla seznámit a od té doby tam sem tam zajdeme.
Po snídani, která proběhne velice rychle, abych nemusela odpovídat na mamky další dotazy, se pustím do velkého úklidu pokoje. Potřebuju nějak zaměstnat myšlenky, proto vyházím celou svou skříň a začnu si dělat pořádek i v oblečení. Potřebuju přestat myslet na to všechno a snad mi důkladný úklid pokoje pomůže. Poskládám si znovu oblečení, rovnou ho i přeberu a napadne mě, že bych si mohla jít, po dlouhém čase, něco pěkného koupit. Všechny sešity ze třeťáku schovám, tak jako mám všechny z minulých let a tím považuju úklid pokoje za hotový. Ještě vysát, ale to počkám, až bude mít i mamka uklizený zbytek a může se později jít na večeři.
„Dneska jsme to vzali moc rychle.“ zhodnotí mamka naši práci, když obědváme a celý byt je uklizený. Jen po obědě naskládat nádobí do myčky a může začít odpolední relax.
„To bude asi tím, že se tak těšíš na tu večeři“ mrknu na ni.
„No, když tak o tom přemýšlím.. Je to možné. A ty ,zavolej té babičce po obědě a domluv se s ní“
„Já vím, neboj“ přikývnu.
„Nechceš odtud utéct, že ne?“ zadívá se na mě mamka.
„Jak tě to prosím tě napadlo?“ skoro mi i zaskočí. Že by mamka věděla? Že by věděla snad to, že se opravdu něco stalo a já chci vzít nohy na ramena a zbaběle utéct?
„Chováš se od té párty divně. Podívej, jestli chceš utéct, tak nikdy před problémy neutečeš. Musíš jim čelit“
„Ale já nemám žádné problémy“ pokrčím rameny. Mamka se chce nadechnout k další větě, ale já vstanu s tím, že bych měla asi té babičce zavolat už teď, abych ji zastihla doma.
„Prosím Šťastná“ ozve se babičky hlas na druhé straně.
„Ahoj babi, to jsem já Kristýna“ řeknu radostně.
„Ahoj Kristýnko, jak se máš? Co vysvědčení? Co mamka?“ zasype mě hned otázkami babička, potom co se ji představím.
„Babi, mám se dobře, vysvědčení bylo stejné, nepropadla jsem a mamka je v pořádku, právě obědvá“
„Pozdravuj ji!“ zakřičí na mě mamka z kuchyně, kde podle všeho začala skládat nádobí do myčky.
„A pozdravuje tě“
„Že děkuji a ji taky pozdravuj. Proč voláš zlato? Stalo se ti něco?“
„Ne jsme všichni v pořádku. Babi, chtěla jsem se zeptat, zda bych nemohla na pár dní dojet na prázdniny? Už jsem u tebe nebyla tak moc dlouho a docela se mi stýská.“
„Proč by jsi nemohla? Kdy tě mám čekat?“ nahraje mi babička do karet.
„Od zítřka? Jela bych hned ráno a odpoledne bych byla u tebe?“ navrhnu.
„Dobře Kristýnko, ale nebudeš mamce a Milanovi chybět?“
„Ti budou spíš rádi, že na pár dní budou mít ode mě klid a budou sami. Takže můžu zítra sednou na autobus a dojet?“ zeptám se raději podruhé.
„Budu tě čekat s obědem. Jen mi napiš nebo zavolej v kolik hodin tu budeš a já tě budu čekat na nádraží, protože si nemyslím, že by jsi sem trefila“
„Díky babi, jsi zlatá“ řeknu jen a myslím to vážně.
„Tak zítra tě čekám drahoušku. Pozdravuj mamku a Milanama a uvidíme se tu zítra“
„Dobře babi, ahoj zítra“ a rozloučím se s ní.
„Kdy jedeš? Hned zítra?“ zeptá se mě mamka, když dojdu s jejím mobilem do kuchyně a vrátím ji ho. Mamka má paušál a volání do své sítě zadarmo, to je taky důvod proč máme doma všichni stejnou a babičce jsme koupili mobil, abychom s ní byli stále ve spojení, proto vždycky volám od ní. Musím si přece šetřit kredit, ne?
„Zítra ráno. Půjdu se podívat v kolik mi to jede a sbalit se než půjdeme na tu večeři. Pokud ti to nevadí a nechceš s něčím pomoct?“
„Klidně si jdi sbalit. Já si alespoň dodělám nějaké věci do práce a potom můžeme klidně jít“ jen přikývnu. V pokoji si vyhledám první spoj k babičce, který jede v půl desáté s tím, že u ní budu kolem jedné hodiny, hned ji to napíšu do sms a když mi odpoví, že v jednu hodinu mě čeká, začnu se pomalu balit. Nevím jestli je útěk k babičce to správné řešení a vím, že před problémy opravdu neuteču, ale teď mi to příjde jako jediné řešení.
Nevím jak dlouho se budu chtít u ní zdržet, ale raději si vezmu víc oblečení, i když bych si je mohla u ní vyprat, ale jistota je jistota. I když jsem si myslela, že mi bude balení trvat strašně dlouho, mýlila jsem se. Jsem sbalená raz dva.
„Dám ti sebou nějaké peníze, bohužel nemám menší“ příjde za mnou mamka s tisícovkou a ještě papírovkami.
„Já si vezmu svoje peníze, nemusíš mi dávat“ ale mamka se bohužel odbít nenechá. Nakonec si od ní peníze vezmu, ale přidám k nim i své. Pro jistotu.
Na večeři s mamkou se vydáme kolem páté hodiny, až když si vše uklidí, dodělá věci do práce a příjde pro mě, že už konečně můžeme jít.
„Tak jakou?“ zajímá se mamka, když si objednáme dva džusy a začneme si vybírat naši pizzu.
„Jako vždycky?“ porkčím rameny.
„Dobře, takže Hawai“ usměje se mamka a to také nadiktuje servírce.
„Nechceš mi říct pravý důvod, proč chceš odjet? Kristýnko, poznám, že se něco děje.“ začne znovu mamka. Nadechuji se, že ji odpovím, ale v tu chvíli mi padne zrak na nově příchozí. Myslím, že ten někdo vycítil můj pohled, protože se podívá mým směrem a naše oči se střetnou. Dívám se do těch nejkrásnějších očí, do kterých jsem se zamilovala!!! Martin s nějakou holkou.