Duše v zrcadle - 27. Pravda nebo věrnost

27. Pravda nebo věrnost

Převalovala se v posteli, venku už začínalo pomalu svítat, ale ona nemohla usnout. V myšlenkách se stále vracela k posledním událostem. Musela myslet na Brumbála, jehož pohřeb se konal za několik hodin. Stále si v hlavě přehrávala vzpomínky, které získala. Nikdy by ji nenapadlo, že ve starcově plánu je zahrnuta i vlastní smrt. Uvědomila si, že měl až do poslední chvíle svůj život pod kontrolou, že svou strategii dotáhl až do konce. Brumbál ji zkrátka ani po smrti nepřestal překvapovat. Na druhou stranu mu nedokázala tak úplně odpustit, že k tomu využil právě Severuse. Vždyť už zaplatil víc než dost – sedmnáct let v jeho službách. Vybavila si den, kdy za ní přišel, kdy si konečně ujasnili vztah mezi nimi. Pomyšlení, že jí patří kus jeho srdce, Lindu nádherně hřálo. Užívala si ten pocit nebýt sama, mít po svém boku muže. Tu noc si dlouho povídali. Hlavně o tom co se dělo tam venku, a také o tom jaké časy nastanou. Několikrát jí kladl na srdce, aby byla opatrná, aby se raději držela mezi mudly. O sobě jí neřekl téměř nic a ona se nevyptávala. Věděla, že není připravený mluvit o své minulosti, nevadilo jí to, na to budou mít dost času, až všechno tohle skončí. Stačilo, že ji má rád. Dokonce přestala žárlit na Harryho matku, vždyť ani ona nezapomněla na Siriuse, navždy má místo v jejím srdci.
Přetočila se na bok a pohladila dlaní prázdné místo vedle sebe. Jednou se k ní zase vrátí, budou spolu a nikdy už nebude sama.
Hlavně, ať je opatrný, nepřežila by další smrt milovaného člověka.
Okamžitě zahnala myšlenky na všechna nebezpečí, která mu hrozila. Nesměla na to myslet, zbláznila by se. Severus je velice schopný, dokáže přežít! Pak se jí vybavila tvář Brumbála, byl považován za největšího kouzelníka a přece… Nepatrně zavrtěla hlavou, aby se zbavila černých myšlenek.
A dost! Severus je v pořádku a bude v pořádku! Stačí, že ji čeká jeden pohřeb.
Odhodila přikrývku a vstala. Vešla do koupelny a otočila kohoutky nad vanou. Dopřeje si příjemnou koupel, aby se dala trochu dohromady. Od té hrozné noci v Bradavicích se pořádně nevyspala. Ani odraz v zrcadle jí příliš nelichotil, oči měla opuchlé od častého pláče a rovněž citové vypětí, ve kterém těch několik dní žila, udělalo své. Obávala se, že kdyby neměla přátele tak by to asi nezvládla. Nejvíc byla vděčná Markovi, že hlídal Samuela, vždycky se na něho mohla spolehnout a její syn ho zbožňoval.
Její chlapeček... určitě ještě spokojeně spinká.
Prohrábla si rukou vlasy – také potřebovaly lepší péči. Odvrátila se od zrcadla, stáhla ze sebe košili a vlezla si do teplé vody.

Ručičky na hodinách se nemilosrdně blížily k desáté hodině a ona jen nečinně seděla v houpacím křesle. Přitom by se měla už začít chystat, v jedenáct se měla setkat s Lupinem a Tonksovou před hradní bránou. Brumbál si přál být pohřben na pozemcích školy nedaleko zapovězeného lesa a blízko velkého jezera, kde se rád procházel. Linda si představovala, že tak bude stále nablízku studentům a strážit bezpečí hradu. Byla to taková její útěcha, pořád se nedokázala smířit se skutečností, že navždy odešel. Poněkolikáté se zahleděla na černé oblečení, které leželo připravené na posteli.
Copak bylo možné, aby Brumbál už nebyl?
Hřbetem ruky si otřela uslzené oči, zvedla se z křesla a začala se konečně oblékat. Byl nejvyšší čas, do obřadu zbývalo pár desítek minut. Když byla hotová, chvíli zamyšleně hleděla na svůj odraz v zrcadle. Doufala, že jsou její šaty dostatečně důstojné k poslednímu rozloučení s člověkem, kterého si vážila. Ještě si stáhla vlasy černou stuhou a pak opustila pokoj.
-----------------------------------------------
Připojila se k davu lidí, kteří se stejně jako ona opozdili a neměli už místo k sezení. Lindě to nevadilo, zpovzdálí pozorovala řady smutečních hostů, které se stále rozrůstaly, a hledala mezi nimi známé tváře. Nymf si všimla okamžitě, poznala ji podle vlasů, už zase zářily oblíbenou barvou, a vedle ní nestál nikdo jiný než Remus, o kterého se opírala. Byli tam i ostatní členové Fenixova řádu. Postava Kingsleyho Pastorka nešla přehlédnout, právě tak jako bitvami poznamenaná tvář Alastora Moodyho. Viděla uplakanou Molly a Arthura, který ji objímal kolem ramen, Fleur podpírající ještě zesláblého Billa, a mnoho dalších. Všichni měli ve tváři vepsanou bolest nad ztrátou člověka, jenž byl jejich zakladatelem, vůdcem, a také pilířem, o který se mohli opřít. Rovněž studenti tvořili hojnou část zúčastněných. Někteří plakali, jiní jen tiše stáli a hleděli k místu posledního odpočinku bradavického ředitele. Ze všech přítomných vyzařoval smutek, nejistota a strach z budoucnosti. Cítili se jako opuštěné děti.
Linda našla pohledem Harryho, seděl blízko jezera, byl bledý, ale zdál se klidný. Slíbila si, že ho po obřadu hned vyhledá. Z myšlenek ji vytrhla zvláštní hudba, jejíž tóny se nesly krajinou. Lidé kolem ní zmlkli a zaposlouchali se. Chvíli trvalo, než pochopila, odkud ta teskná melodie přichází. Pohlédla k jezeru, kde se nad hladinu vynořily podivné bytosti, o jejichž existenci neměla ani tušení. Přestože vyplakala už tolik slz, nemohla zabránit dalším, aby se neřinuly z očí. Jen mlhavě viděla Hagrida jak nese Brumbálovo tělo zahalené pláštěm, které pak položil na katafalk.
Odněkud se vynořil jakýsi muž a spustil svůj proslov nad mrtvým tělem. Linda jeho plamenná slova příliš nevnímala, připadala jí stejně falešná jako soustrast u jistých hostů z ministerstva. Raději si vybavila vlastní vzpomínky, nikdy nezapomene, za co tomu moudrému muži vděčí. Také myslela na Severuse, určitě na tom nebyl v tuhle chvíli nejlépe, nemohl se ani rozloučit se svým přítelem. Jenže po Voldemortovi byl nejhledanější osobou v kouzelnickém světě. Obviněn z vraždy a zrady, přitom… Nový příval slz zkropil její tváře.
Zpěv jezerních lidí utichl, řečník domluvil a kolem katafalku vyšlehly zářivé plameny, jež ho plně zakryly. Když pohasly, na jejich místě stála bílá mramorová hrobka. Až v ten okamžik to Lindě plně došlo - Brumbál je opravdu mrtvý, je navždy pryč.
Smuteční hosté se začínali rozcházet. Zvedali se z lavic, vyhledávali své známé a stále hlasitější hovor se nesl krajinou. Linda se nažila přes dav lidí dostat k Harrymu. Když ho konečně zahlédla, všimla si, že je s ním Ginny, a tak nechtěla rušit. Vyhledala tedy Remuse s Tonksovou, nedalo ji to žádnou práci, její růžové vlasy se nedaly přehlédnout.

„Ahoj,“ objala se s přítelkyní. „Omlouvám se, měla jsem předpokládat tak obrovskou účast, ztratila jsem se v davu.“
„To nic,“ ujistila ji smutně, „hlavně, že jsi tady.“ Když se od Lindy odtáhla, pokračovala: „Je to tak divný... vůbec mě nenapadlo, že Brumbál někdy odejde, že i jeho si najde smrt.“
Linda si všimla jak Remusovi ve tváři zacukal sval, jak pevně semknul rty k sobě. Tušila na co myslí a jeho slova tu domněnku potvrdila.
„Žil by, Nymf, kdyby ho ten prokletý Voldemortův poskok nezabil.“
Bylo to řečeno s takovou nenávistí, že se Linda musela mírně odvrátit, aby nepoznal, jak moc ji to ranilo.
„Já vím,“ odvětila na to Tonksová a konejšivě mu přejela dlaní po hrudi. „Dostanete ho, uvidíš. Pátrá po něm snad celý kouzelnický svět.“
Nic na to neřekl, bezradně se zahleděl směrem k bílé hrobce. Snape prostě zmizel, nebylo po něm ani stopy. Po všech těch letech se ukázalo, na čí straně opravdu stál. Bylo mu víc než jasné, že je v blízkosti Voldemorta – v bezpečí. Vrátil se pohledem k Nymf a vzal ji kolem ramen.
Ta se k němu přitulila, a aby rozptýlila jeho myšlenky, změnila téma.
„Ale je hezké, že přišlo tolik lidí, aby se s ním rozloučili,“ promluvila dojatě a kývnutím hlavy poukázala na stovky smutečních hostů.
Ti dva jim rovněž věnovali pohled.
„Někteří snad ani nemuseli,“ řekl zatrpkle Lupin, když se zaměřil na určité tváře z ministerstva. „Přesto mají tu drzost se tu ukázat!“
Linda přikývla. „Taky jsem si říkala… trochu pozdě projevená solidarita. Z některých ta faleš přímo čiší.“ Jenže tak už to prostě chodí a oni to nezmění.
„Nechte je být… však oni na to doplatí sami,“ ozvala se znovu Nymf, „naštěstí většina kouzelníků smýšlí stejně jako Brumbál.“
„V to doufejme,“ povzdechl si Remus. Teď, kdy Voldemort odstranil z cesty největšího protivníka, nebylo těžké odhadnout, co bude jeho dalším krokem. Znovu se pohledem vrátil k místu, kde při obřadu seděli zastupitelé ministerstva. Už nyní tam měl své přívržence, byla otázka času, kdy mu bude patřit celé ministerstvo.
„Myslíte, že zase otevřou školu?“ zeptala se Tonksová a otočila se k věžím hradu, jež se smutně tyčily nad nimi. „Bradavice mi teď připadají tak opuštěné bez svého ředitele,“ dodala.
Linda se také zahleděla tím směrem. „Určitě je otevřou, nového ředitele už mají,“ poznamenala bez přemýšlení. Myslela na novou úlohu Severuse, jak to bude pro něho těžké, a povzdechla si. Pozdě si všimla pátravého pohledu Lupina.
„Jak to víš?“ zeptal se.
Nejraději by si jednu vrazila, musí si dávat pozor na to, co říká!
„Ehm, totiž... zaslechla jsem, že prý by snad profesorka McGonagalová měla být novou ředitelkou.“ Nebyla to ani lež, opravdu se o tom v jejím okolí po obřadu rokovalo. „Byla by přece škoda, kdyby se ty děti neměly kam vrátit a nemohly dostudovat,“ ukázala rukou ke skupině studentů, kteří postávali opodál.
Zdálo se, že přeřeknutí logicky zdůvodnila, protože výraz v Remusově tváři se uvolnil.
„Pochybuji o tom, že nějací studenti budou... plno rodičů se bude bát pustit své děti z domu,“ zapochyboval.
„To si nemyslím, navíc... Bradavice budou pravděpodobně tím nejbezpečnějším místem v zemi, je tu plno výborných kouzelníků,“ řekla přesvědčeně Nymf a dívala se z jednoho na druhého.
Linda si tak jistá nebyla, ale nechala si to pro sebe.
„Když jsme u studentů,“ mluvila teď k ní, „už ses viděla s Harrym?“
Zavrtěla hlavou. „Ještě ne, před chvíli byl s Ginny, tak jsem nechtěla rušit. Ale určitě za ním půjdu.“
„Neviděl jsem ho od noci na ošetřovně,“ pronesl pochmurně Lupin, „musí to pro něho být těžké.“
„To ano... neustále ho opouštějí lidé, které má rád,“ přikývla Linda a pohlédla směrem, kde tušila jeho přítomnost, všimla si, že se s Ginny už rozloučil a zůstal sám.
„Máte pravdu, nemá to lehké,“ ozvala se Nymf.
„Omluvte mě na chvíli, hned se vrátím,“ prohodila k těm dvěma a rychlými kroky si to namířila za ním.

„Harry,“ zavolala, když viděla, že se chystá odejít. Myslela, že ji neuslyší, ale otočil se. „Jsem ráda, že jsem tě zastihla, nemohla jsem se k tobě dřív dostat... je tu tolik lidí,“ pronesla omluvně.
„Našel bych tě sám,“ pousmál se, „zahlédl jsem tě v davu... Neprojdeme se?“
Přikývla a tak se vzdalovali od bílé hrobky, kde odpočíval jejich společný přítel.
„Jak se cítíš?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Já vlastně ani nevím, řekl bych, že nejspíš dost zmateně.“ Zamyšleně se zahleděl na jezero. „Cítím prázdnotu, smutek, bolest... nenávist.“ Poslední slovo dodal přes semknuté rty.
Linda se dotkla jeho ramene.
„Vím jaké to je, taky jsem to zažila.“ Tak ráda by mu nějak pomohla, ale nevěděla jak.
Věnoval jí krátký pohled a pak se zahleděl k hradu.
„Nikdo přece nemůže nahradit Brumbála,“ pronesl tiše.
Linda si odkašlala, než promluvila. „To nemůže, to máš pravdu, ale myslím si, že hrad po prázdninách zase otevřou, právě jsme o tom mluvili s Remusem a Tonksovou – určitě budete moct školu dokončit.“
Mlčel, stále si zasněně prohlížel tu majestátní stavbu, jež mu byla po několik let domovem.
Jak mohla vědět, co cítí? Neměla tušení o tom, co ho čeká.
„Harry...? oslovila jej, když neodpovídal.
„Já se sem už nevrátím, Lindo,“ řekl hluše.
„Cože?... Proč?“
„Něco musím udělat, něco co jsme s Brumbálem nedokončili,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval. Vzpomínal na den, kdy do Bradavic přišel poprvé, jak nádherný pocit to byl, když vešel do hlavní síně a moudrý klobouk ho zařadil mezi Nebelvíry. Poznal tu přátelé, lásku... zažil tu krásné i zlé časy, na které nikdy nezapomene. Nechtěl odejít, ale musel.
„Nerozumím tomu,“ hleděla na něho nechápavě.
Pousmál se. „To nikdo.“ Teprve nyní se jí zahleděl do očí. „Myslím si, že se teď nějakou dobu neuvidíme,“ dodal.
Lindě došlo, že celou tu dobu se loučil s tímto místem, že to co říká myslí smrtelně vážně.
„Co chceš dělat?“
„Do doby než mi bude sedmnáct, budu ještě u strýce a tety, pak odejdu.“
„Kam?!“
Neodpověděl, pohlédl na jezero před nimi a Linda cítila, jak se jí vzdaluje, že je ztracený někde ve svých myšlenkách. Znovu se ho dotkla.
„Harry,... hlavně buď opatrný,“ žádala ho tiše.
Položil svou ruku na tu její a lehce ji stiskl. „Neboj se.“
Znovu obdivovala, jak statečně se drží, kolik je v něm vnitřní síly. Ona se tak silná necítila.
„Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě najdeš,“ řekla ještě v naději, že jeho rozhodnutí zvyklá.
Znovu se pousmál. „Nerozmyslím... ale děkuju.“
„A co Billova svatba, uvidím tě tam?“ vzpomněla si.
„Nevím... možná,“ odpověděl.
Ještě chvíli spolu stáli na břehu jezera, než se s ní rozloučil. Smutně se za ním dívala, když odcházel.

Ani nezaregistrovala blížícího se Remuse, z myšlenek ji vytrhl až jeho hlas.
„Kde je Harry?... Už odešel?“ zeptal se trochu zklamaně.
„Myslím, že chce být chvíli sám.“
„Je ti dobře?“
„Proč?“
„Nevím, vypadáš tak nějak... Vy jste se nepohodli?“
„Ne, proč bychom se... Tak to není,“ pousmála se, když na ni nepřestal pátravě hledět. „Řekl mi, že se nevrátí už do školy. Prý ho Brumbál pověřil nějakým úkolem, nic mi k tomu ale neřekl. Možná, že tobě poví víc.“
„Později s ním o tom promluvím,“ ujistil ji. „Ale když už jsme tu sami, rád bych s tebou něco probral.“
„Samozřejmě.“ Jeho vážná tvář ji trochu zarazila.
Chtěl pokračovat, ale blížila se k nim skupinka studentů. Vzal ji za paži a vedl ji stranou od ostatních.
To co se jí chystal říct, bylo očividně důvěrné, když nechtěl mít žádné svědky.
„Remusi, co se děje?“ zeptala se, když se konečně zastavil poblíž opuštěné lavičky, dostatečně daleko od lidí.
„To o čem s tebou chci mluvit, by neměl nikdo slyšet,“ řekl a ještě se pro jistotu rozhlédl po okolí.
Ani jeden z nich však neměl sebemenší tušení, že nejsou sami.
„Já... hodně jsem přemýšlel a musím tě varovat,“ začal zcela vážně, „z ničeho tě nepodezřívám, ale ostatní by mohli.“ Na chvilku se odmlčel a čekal na její reakci.
Nepatrně zbledla.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se sevřeným hrdlem a pomyslela na Severuse.
Mohl by něco tušit?
„Jde o Samuela,“ prozradil, „samozřejmě, že jsem to nikomu neřekl. Ale pochop, že kdyby někdo zjistil, čí jméno nosí, podezřívali by tě.“ Neříkalo se mu to lehko, jenže po tom co se stalo, měla vážný problém.
„Remusi, je to jen jméno.“ Pokusila se usmát, ale rysy v obličeji měla ztuhlé. Nenapadlo ji, že by tohle mohlo mít nějaký význam na její postavení v Řádu a nedej bože mezi přáteli.
„Jenže nebezpečné jméno!“
Ještě víc ztišil hlas, takže nechtěný svědek jejich rozhovoru téměř nedýchal, aby slyšel každé slovo. „Je to jméno vraha. Snapea teď nenávidí snad každý kouzelník, který je na naší straně, včetně mě. Takže všechno co ho s ním spojuje, vyvolá v ostatních tentýž pocit a nedůvěru. Budou tě podezírat, pokud se dozví o tom, že máte syna. To jak je to doopravdy vím jen já a ty, ostatní to tak neuvidí. I kdybys jim řekla pravdu, neuvěří, že tě s ním nespojuje víc než tvrdíš - že nestojíš při něm,“ dodal.
Najednou měl pocit, že zaslechl kroky, zpozorněl a rozhlédl se, ale nikdo nablízku nebyl, jen vzdálené hlasy smutečních hostů rušily jejich samotu.
Linda byla čím dál víc bledší.
Tak daleko by to snad nedošlo, vždyť je to nesmysl?!
Něco ji ale varovalo, aby si dávala pozor. Remus měl pravdu, že mezi kouzelníky panovala čistá nenávist ke všemu, co jen připomínalo Severuse Snapea.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ snažil se ji uklidnit, když viděl jak je bledá a nevěřícně na něho zírá. „Chtěl jsem tě jen upozornit na možná rizika, abys mohla něco proti tomu udělat. Já nevím co přesně mezi tebou a Snapeem bylo, ale věřím ti a nikdy bych tě nepodezříval z toho, že nejsi loajální k Řádu. Jen jsem si myslel, že by bylo rozumné změnit co nejdříve Samuelovi jméno,“ dodal a vzal ji přátelsky za ramena.
„Svět se opravdu zbláznil,“ hlesla nešťastně. Chtěla sebe i syna zachránit, proto zradila Siriuse, a teď má udělat totéž Severusovi, aby ochránila svou pověst a neztratila přátele? Má ho zradit, odvrátit se od něho, přestože zná pravdu? Opřela si čelo o přítelova prsa. „Co se to se všemi děje.“
Ten ji objal pažemi. „Ale jdi,“ pousmál se a hladil ji po zádech, „vždyť se ještě nic nestalo... neboj se.“
Vzpamatovala se a opět k němu vzhlédla. „Já vím,“ hlesla.
Jenže to tajemství mě tíží, kéž byste znali pravdu!
Přestože jí z toho všeho bylo smutno, usmála se. „Asi bychom se měli vrátit k Nymf.“
Vzala ho za paži a pomalu se vraceli zpět.
„Vlastně jsem ti chtěl říct ještě něco,“ promluvil po chvíli Remus.
Linda postřehla změnu v hlase. Celkově najednou působil nejistě a tak nějak nervózně.
„Tak povídej,“ vyzvala ho, „jen doufám, že tentokrát to bude něco pozitivního.“
Remus se usmál. „Snad… Chci požádat Tonksovou o ruku a byl bych moc rád, kdybys nám šla na svatbu.“
Zastavila se a chvíli na něho překvapeně zírala, tím oznámením jí doslova vyrazil dech.
„Bože, málem jsem už nevěřila, že tohle od tebe uslyším,“ promluvila konečně, „ani nevíš, jakou mám radost. Samozřejmě, že ráda půjdu.“
Vděčně jí stiskl paži. „Děkuju.“
Vraceli se k ostatním, nemajíc ani tušení, že Lindino tajemství je vyzrazeno. A že ho slyšel člověk, kterého to zjištění zasáhlo víc než kohokoliv jiného.

Harry se konečně zastavil a vztekle si sundal plášť. Když se rozloučil s Ginny i Lindou, chtěl být na chvíli sám, zmizet z dosahu těch, kteří mu byli neustále v patách. Proto se zahalil do otcova neviditelného pláště a vydal se k místu, ke kterému ho táhly vzpomínky. Nespočetněkrát seděl na téhle lavičce, ať už sám nebo s Brumbálem, a svěřoval svou bolest nebo štěstí jezeru. V první chvíli si jich ani nevšiml, až známý hlas ho upozornil, že není sám. Chtěl odejít, ale jejich rozhovor ho zarazil. I když věděl, že by neměl, zaposlouchal se. Teď toho však hořce litoval. Všechno se v něm bouřilo, znovu se mu v těle rozpínala nenávist ke Snapeovi, a také k Lindě. Víc už nepotřeboval slyšet, i tohle stačilo k tomu, aby se cítil zrazený.
Jak jen mohla?
Najednou mu to dávalo smysl. Proto tenkrát nechtěla změnit závěť - tohle před ním tedy tajila. Už na ošetřovně, po tom co zaslechl Poppy, pojal podezření, ale byla tak zlomená bolestí – oni všichni byli na dně – že to nechal být. Nenávistí se mu sevřel žaludek, jediný syn Siriuse Blacka nese jméno nejodpornějšího člověka.
Tohle jí neodpustí!
A pak, jako pomalý jed, který nenápadně rozežírá vaše orgány, mu něco odporného a slizkého pronikalo do duše. V první chvíli se mu z toho podezření udělalo téměř nevolno. Toho nebyla schopná - říkal si. Ale zůstalo tam a pomaloučku se zavrtávalo hlouběji.
-------------------------------------------------------

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se, když odložila hřeben na stolek.
Nymf otevřela oči, které měla po celou dobu zavřené, a pohlédla na sebe do zrcadla.
„Páni,“ hlesla překvapeně, „jsi dobrá. Přesně takhle jsem si to představovala.“
Linda se na ni usmála.

Bylo to už několik týdnů, vlastně od pohřbu Brumbála, kdy se cítila tak uvolněně a šťastně. Díky tomuto významnému dni mohla na chvíli zapomenout na strach o své blízké – hlavně Severuse, kterému hrozila smrt pokaždé, když byl v blízkosti Voldemorta. Mírně zatřásla hlavou, teď na to nebude myslet, je tu proto, aby si užila svatební den těchto dvou jí drahých lidí, a těšila se z jejich lásky a štěstí. Byla moc ráda, že ji pozvali, že se stane svědkem jejich manželského slibu. Tolik jim to přála, vždyť na sebe čekali tak dlouho.
„Tak to se mi ulevilo,“ oddechla si, „moc lidí jsem nestříhala.“

Včera celé odpoledne strávily tím, že si prohlížely mudlovské časopisy a hledaly vhodný účes. Něco v čem by se nevěsta cítila dobře, a přesto jinak. Ve svůj svatební den chtěla změnu, být neodolatelná a Linda ji chápala. Nakonec vybraly roztřepený účes z krátkých vlasů s konečky vytočenými do špičky a ofinou na stranu. Musela tedy za veselého povzbuzování Nymf vlasy ostříhat. Sčesala je hřebenem na jednu stranu a postupně sestříhala do požadované délky. Ty pak rozdělila pěšinkou nad pravým spánkem, kde jí pár pramínků uhladila za ucho, a z ostatních za pomoci tužidla a laku tvořila roztřepený účes. Místo fénu používala hůlku a vysoušecí kouzlo, to jediné znala na úpravu vlasů. Barvu si Nymf nechala růžovou, tak nějak k ní patřila a obě uznaly, že není potřeba ji měnit.
Linda ještě poupravila několik neposlušných pramínků a pak na ni mrkla do zrcadla.
„Řekla bych, že tomu ještě něco chybí.“ Sáhla po své kabelce a vyndala z ní podlouhlou sponu zdobenou bílými kvítky. „Myslím, že tohle je to pravé,“ poznamenala, když ji připevnila Nymf na hladkou stranu účesu. „Není honosná, nezdobí ji ani zlato, ale vyjadřuje čistotu a dobrotu tvého srdce.“
„Je krásná… děkuju,“ hlesla dojatě a otáčela pomalu hlavou ze strany na stranu, aby zhodnotila výsledek. Spokojeně se na sebe usmála. „Myslím, že teď je to dokonalé, Lindo.“
„No, řekla bych, že dokonalé to bude, až se oblékneš. Měli bychom si pospíšit, jestli se chceš vdávat ještě dneska,“ zasmála se na ni a sundala z ramínka šaty, které visely na dveřích od skříně.
Nymf se konečně odtrhla od zrcadla a přešla ke své posteli, aby se oblékla. Zasněně se dotkla jemné látky. Šaty musely být samozřejmě bílé, jak vyžadovala tradice, přesto si prosadila zdobení z růžových kvítků. I přes jednoduchý střih byly elegantní a přesně podle jejích představ. Linda jí pomohla se sukní, na které se od spodního lemu šikmo až k pasu vinuly drobné růžově obšité květy, a se živůtkem, který na zádech stáhla šněrovačkou. Řetězec těch samých květů zdobil i horní díl šatů. Nejvíc se ale Nymf líbily rukávy. Byly samostatné, dosahovaly jen do půlky paží a v zápěstí byla manžeta rozšířená do zvonu. I ony měly lemování drobnými kvítky v růžovém odstínu. Nemohla se dočkat, až ji v nich Remus uvidí. Však ji to také stálo nemalé úsilí. Odmítla být navlečená do nespočetných spodniček a několika sukní, nesmlouvavě zavrhla i závoj, nehodilo se to k ní. Sice se kvůli tomu téměř pohádala s mamkou, ale nakonec si své šaty obhájila.
„Tak jak vypadám?“ zeptala se Lindy, když byla oblečená. Nejprve chtěla znát její názor, než se sama uvidí. I když měli tichou svatbu jen v rodinném kruhu, chtěla být pro Remuse nezapomenutelná.
Ta ji sjela od hlavy až k patě. Moc jí to slušelo, obnažená ramena a krk zdobil jednoduchý řetízek z jak jinak než růžových kytiček, a oči Nymfadoře zářily tak, že snad krásnější ani šťastnější nevěstu neviděla.
„Jsi nádherná,“ řekla upřímně, „Remus na tobě nechá oči.“
Se zatajeným dechem se konečně otočila k zrcadlu, aby mohla potvrdit kamarádčina slova. Nic si nepřála víc, než oslnit svého budoucího manžela. Překvapeně na sebe hleděla. Byla to skutečně ona? Opravdu z ní mohla být tahle kouzelná bytost?
„Copak, nejsi spokojená?“ zeptala se s pousmáním Linda, když viděla, jak oněměla.
„Ne, naopak... nečekala jsem, že to bude až takové,“ vydechla a pohlédla na přítelkyni, „je to perfektní.“
„Proč by nebylo? Musíš si víc věřit,“ vytkla jí přátelsky, „jsi opravdu krásná nevěsta.“
„Děkuju,“ objala Lindu, „jsem moc ráda, že jsi tu se mnou.“
„Já taky, nemohla jsem si nechat ujít tvůj vytoužený den.“
„Pořád nemůžu uvěřit, že se stanu jeho ženou.“ Znovu na sebe pohlédla do zrcadla, tolik se mu chtěla líbit. „Tak dlouho jsem na jeho lásku čekala, že mám trochu strach, zda si stihneme naše štěstí užít.“
Linda na ni káravě pohlédla. „Ale jdi, dneska všechno špatné vypusť z hlavy, nemáš důvod si něco takového myslet. Vy budete šťastný a spoustu let – věř mi.“
Tonksová k ní otočila hlavu a zářivě se usmála. „Věřím ti.“
Vrátila jí úsměv a začala se také převlékat. Pro sebe zvolila dlouhé šifonové šaty na ramínka světle žluté barvy. Pod prsy je zdobila vsadka vyšitá kameny.
Právě když jí Nymf pomáhala se zipem, ozvalo se zaťukání na dveře a následně hlas paní Tonksové.
„Děvčata, pospěšte si, je nejvyšší čas,“ upozornila je.
„Jsme hotové,“ ozvala se její dcera vesele.
Linda si ještě sepla vlasy širokou sponou a výsledek zhodnotila pohledem do zrcadla. Pak už vzala nevěstu za ruku a vyšly z pokoje.

Cítila upřímnou radost, když pozorovala ženicha a nevěstu. Nymf doslova zářila a Remus… Uvědomila si, že ho nikdy neviděla tak šťastného… tak krásného. S dojetím poslouchala jejich slib věrnosti a vybavila si okamžik, kdy ji uviděl. Navždy si bude pamatovat výraz v jeho tváři, když spatřil svou budoucí ženu. Nymf se splnilo přání, protože oněměl, opravdu ho oslnila. A slova, která k ní pak tiše pronesl, dovršila její štěstí.
„Jsi ta nejkouzelnější a nejnádhernější bytost jakou jsem kdy poznal a nikdy nebudu nikoho milovat víc než tebe.“
Linda se pro sebe pousmála, moc jim to přála, oba si štěstí zasloužili.
Z myšlenek ji vytrhl hlas oddávajícího:
„Nyní jste povinni vzájemně si projevovat úctu a lásku, žít spolu ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě… jste muž a žena. Stvrďte tento svazek prvním manželským polibkem.“
To jak se Remus láskyplně sklonil k ženě svého života, jak něžně se dotkl její tváře, aby ji políbil, vehnalo Lindě slzy do očí. Pohledem zavadila o Nymfadořiny rodiče. Ani její matka nezabránila slzám, aby nestekly po tvářích. Jistě chtěla pro svou jedinou dceru to nejlepší a z počátku nebyla její volbou nadšená, přesto jejich lásce přála. Stejně tak i pan Tonks, všimla si jak pyšně hledí na svou krásnou dceru a zetě.
Byla to opravdu krásná svatba.
-----------------------------------------

Narcisa Malfoyová si užívala nikým nerušené soukromí se svým mužem a synem. Seděla v křesle u okna a vyšívala Dracovi sváteční košili. Drobnými ornamenty zdobila límeček a manžety. Byla to její radost a dnes měla obzvlášť chuť se touto činností zabývat. Připomínalo jí to staré časy, kdy žili v klidu a bezpečí, kdy se nemusela bát o život své rodiny. Tiše si preludovala jednu píseň, kterou znala z dětství, když se u jejích nohou zjevila skřítka a sdělovala jí novinky, jež se právě dozvěděla.
Narcisa zpustila bezvládně ruce do klína a nezdravě zbledla. Několik vteřin nebyla schopná promluvit, jen roztržitým gestem ruky dala skřítce najevo, aby zmizela. Když jí definitivně došlo, co se stalo, co jejich rodinu opět potkalo, zalapala po dechu.
„Moje sestra je šílená,“ zakvílela.
Lucius k ní překvapeně vzhlédl od novin, ve kterých už půl hodiny znuděně četl a jako vždy se nedozvěděl nic užitečného.
„Drahoušku, že je Belatrix šílená je mi známo, ale nemyslím si, že je příliš rozumné říkat to nahlas,“ poznamenal.
Draco se nad knihou jen ušklíbl. O své tetě věděl svoje, její metody výuky na něm zanechaly stopy. Jak mohl, tak se jí vyhnul.
Otec si jeho úšklebku všiml.
„Chtěl jsi k tomu něco dodat, Draco?“
„Ne, otče,“ řekl, aniž by se na něho podíval, a úšklebek mu zmizel z tváře. Stále dokola slýchal, že si musí na své projevy dávat pozor, obzvlášť před Belatrix. Učili ho, aby veškeré emoce držel v sobě, nikdy na sobě nesmí dát znát slabost, natož nesouhlas nebo odpor.
„Nemyslela jsem Belatrix, ale Andromedu,“ opravila muže zoufale.
Tentokrát sebou prudce trhnul a okamžitě složil noviny na stůl. I Draco se nevěřícně zahleděl na matku, o její druhé sestře se u nich nemluvilo – zkrátka neexistovala. Nechápal, proč o tom začala.
„Zbláznila ses?!“ houkl po manželce Lucius, vstal z křesla a vytáhl hůlku. „Ševelissimo,“ řekl a opsal kolem místnosti kruh. „Nikdy... říkám ti nikdy už nevyslovuj její jméno,“ pokračoval přísně, „není tvou sestrou od doby, kdy zostudila svoji rodinu!“
Narcisa na něho upřela ublížený pohled. „Myslíš si, že je to tak jednoduché?“ vyčetla mu.
Lucius tušil, že ji to občas trápí, ale nechtěl se tím zabývat, k ničemu by to nevedlo. Přistoupil k ní a smířlivě ji vzal za paži. „No tak, buď rozumná.“
Ta si bezradně povzdechla. „Jenže o to tu teď nejde!“
„A o co?“ nechápal.
Draco zmateně hleděl z matky na otce. Tušil, že se schyluje k něčemu nepříjemnému.
Narcisa se vyprostila z manželova sevření. „Jakoby nestačilo, že si vzala mudlu!... Toho budižkničemu Tonkse!“ řekla a rozčileně začala přecházet po místnosti. „Ona k tomu všemu schválila té pošetilé holce sňatek s vlkodlakem.“ Poslední slovo se jí téměř vzpříčilo v hrdle.
„Cože?!“ vyřkli téměř současně jak Lucius tak Draco.
„Ano... dnes si Nymfadora Tonksová vzala Remuse Lupina,“ pronesla teatrálně a hystericky se zasmála.
„To je jen hloupý žert... že drahá?!“ promluvil Lucius přes semknuté rty.
Jen zavrtěla hlavou.
„Víš, co to znamená pro nás?!“ sykl již rozzuřeně. Měl co dělat, aby se ovládnul a vzteky něco neroztřískal. Tahle další pohroma je stáhne ještě víc do bahna, ve kterém už i tak vězí po krk.
„A proč myslíš, že o tom mluvím?!“ vrátila mu rovněž naštvaně.
Draco zblednul. Jeho instinkt mu napovídal, že se na ně sneslo další neštěstí. Stačilo se podívat na otce. Ani si neuvědomil, jak křečovitě svírá knihu, jež ještě před chvílí s takovou chutí četl. S napětím hleděl na oba rodiče, měsíce žil ve strachu, že je všechny stihne krutý trest, když nesplní rozkaz. Po tom co mu pomohl Snape a zabil místo něho Brumbála, si myslel, že jsou z toho venku, že Pán zla vzal otce na milost.
A teď se mělo zase všechno zkazit?!
„Co to pro nás znamená?“ ozval se do nastalého ticha.
Oba na něho pohlédli, matce se v očích zaleskly slzy, v otcově tváři se zračila jen zlost.
„Rozhodně nic příjemného,“ odpověděl. „V lepším případě jen posměch a veřejné ponížení.“
„A v horším?“ odvážil se ještě zeptat.
„V horším...?“ Lucius pohlédl na svou ženu a pak opět na syna. „Doufejme, že na tohle ti nebudu muset ani odpovídat.“
Narcisa si zdrceně sedla do křesla. „Co budeme dělat?“
Ta prostá otázka vyjadřovala všechen potlačovaný strach a bezmoc, která tuto rodinu sužovala příliš dlouho.
Draco se zahleděl na své ruce, mírně se mu třásly, když konečně pustil knihu. Zvedl se od stolu a přistoupil k matce. „Mami,...“ začal, ale pak nevěděl, co by řekl. Vzal ji za ruku, pevně ji stiskla. Lucius se pěstmi opřel o desku stolu, ochranitelské gesto syna neušlo jeho pozornosti. O to víc se v něm vařila krev.
Jak měl, u Salazara, chránit rodinu, když mu okolnosti vůbec, ale vůbec nepřály?!
Kdyby mohl, zabil by Andromedu i s celou tou povedenou rodinou sám, ale věděl, že i když je Narcisa stejně tak jako on pobouřená a znechucená jejím chováním, ublížil by jí a to nechtěl.
Když se trochu uklidnil, promluvil: „Vydržíme to... nic jiného nám nezbývá.“ Nato se hrdě napřímil, hůlkou zrušil kouzlo proti odposlechu a pevně sevřel synovo rameno.

* * *
Bylo 1.srpna a v Doupěti se konala dlouho očekávaná svatba.
Když svatební obřad skončil a novomanželé slavnostně nakrojili dort, Linda se usadila k jednomu ze stolků a se Samuelem na klíně pozorovala dění kolem sebe. Musela uznat, že Molly si dala opravdu záležet. Velký svatební stan byl nádherně vyzdobený, všude byly rozvěšeny květinové girlandy a u stropu se vznášely rozkošné lampionky, připravené na večer, aby osvítily taneční parket. Číšníci v bílých hábitech nosili na skvostně prostřené stoly úžasná jídla a laskominy. Hostů přišlo tolik, že ztrácela přehled, kdo ke komu patří. Už měla i tu čest poznat se s tetou Muriel, jak ji představil Arthur, která ji v několika větách stihla zkritizovat šaty, účes i Samuela.
Hudba právě spustila valčík a na parket se přidaly další páry. Mezi nimi i Remus s Nymf, kteří také přišli na Billovu a Fleuřinu svatbu. S úsměvem sledovala nevěstu, která ve svých svatebních šatech byla překrásná, jak se při tanci doslova vznáší v náruči svého milovaného manžela. I Bill vedle Fleur vypadal, jako by se nikdy s Šedohřbetem nesetkal. Všichni se usmívali, bavili se a užívali si radost této chvíle.
Přestože kolem Lindy panovalo veselí a dobrá zábava, necítila se ve své kůži. Přemístila se do Doupěte už včera, aby Molly ještě pomohla s posledními přípravami, a taky se těšila na Harryho. Jenže to bylo právě to, co ji znepokojovalo. Prohodil s ní sotva pár vět a měla pocit, že se jí vyhýbá. Dnes se ho už několikrát pokoušela oslovit, byl také mezi hosty, v přestrojení za jakéhosi Weasleyovic příbuzného, ale pokaždé se na něco vymluvil a zmizel jí z dohledu. Začínala mít pocit, že se něco stalo, něco co pro ni nedopadne dobře.
„Dáte si něco k pití?“ oslovil ji opět číšník.
„Ne, děkuji.“
„A k jídlu?“ nedal se.
„Možná trochu polévky pro malého,“ požádala nakonec, aby nebyla nezdvořilá. Na druhou stranu, Samuel vypadal, že by něčím dobrým nepohrdnul.
Opět se ponořila do svých myšlenek.
Začalo to už tím, když Harrymu přála k narozeninám. Sotva jí podal ruku a byla si jistá, že to udělal jen díky přítomnosti Molly a jeho přátel. Jak chladné bylo jeho přijetí oproti loňským narozeninám. Musela nad tím stále přemýšlet. Molly jí vyprávěla, jak hrozný byl jeho přesun do Doupěte, prý je někdo zradil a že Moody je mrtvý. Možná si vyčítal jeho smrt, a taky ta záležitost s Georgem. Když jí řekli, že to Severus na něho vyslal kletbu a zmrzačil ho, ledová ruka jí sevřela srdce a na vteřinu zastavila dech. Opět ze všech cítila nenávist a slova Remuse jí ještě nějakou dobu zněla v uších:
‚Kdybych neměl tolik starostí udržet George na koštěti, vypořádal bych se s ním!‘
Věřila, že se toho účastnil, protože musel, ale proč zmrzačil George? Co kdyby ho zasáhl přesně... nebo Remuse? Otázky Lindě nedaly pokoje a od včerejšího dne nestála za nic. Stálo ji hodně úsilí nedat na sobě nic znát a tvářit se vesele. O kolik šťastnější byla na Nymfadořině svatbě.
Číšník donesl polévku a chlapec nadšeně zavýskl. Usmála se na něho a políbila do vlásků. Zatímco krmila Samuela, myslela na Severuse. Stýskalo se jí, nevěděla jak to vydrží, jestli o něm nebude mít žádné zprávy.
Z parketu se přiřítila Nymf a sedla si vedle ní. Vzápětí ji následoval Remus.
„Zatančíš si se mnou?“ vyzval Lindu a natáhl k ní ruku.
Podívala se po kamarádce, ale ta se na ni usmála.
„Jen jdi, Samuela ti pohlídám.“

Lupin ji vzal za ruku a druhou obtočil kolem pasu, pak se s ní lehce vmísil mezi ostatní tančící páry. „Molly se překonala, co říkáš?“ poznamenal, když s ní udělal další otočku.
Jeho dovednost ji mile překvapila, byl asi první muž, s kterým se jí tančilo velice dobře. I když je pravda, že se Siriusem neměla tu možnost, aby to zkusila.
„Ano, je to nádherná svatba a Fleur s Billem si to očividně užívají.“
„Ty taky?“
Následovala další plynulá otočka.
„Proč se ptáš? Já... samozřejmě, že si to užívám, jen je tu na mě hodně lidí,“ pokusila se na něho usmát.
„To máš pravdu, na té naší byl poněkud větší klid,“ oplatil jí úsměv, „ale tím to není, co tě trápí?... A nezapírej, poznám to na tobě.“
Uhnula před jeho pohledem a rozhlédla se po ostatních, až našla toho, na koho myslela.
„Harry,“ hlesla, „mám pocit, že se mezi námi něco pokazilo... vyhýbá se mi.“
Opět s ní lehce obtančil parket, přičemž se bravurně vyhýbal jiným párům.
„Neřekl bych, že je to kvůli tobě. Jistě už víš, jak dramatický byl přesun sem k Molly a Arthurovi. Myslím si, že si dává ty smutné události za vinu... je toho na něj moc,“ promluvil po chvíli a také se zahleděl na zrzavého chlapce, jenž byl ve společnosti Rona a Hermiony.
„Snad máš pravdu, i přesto bych s ním ráda mluvila, doufám, že bude ještě příležitost,“ povzdechla si.
„Určitě... Chtěl jsem se tě zeptat,“ začal a sklonil se trochu blíž, aby je nikdo neslyšel, „přemýšlela jsi o tom, co jsem ti řekl na pohřbu?“
Linda mu pohlédla do tváře. „Ano, ale nechám to tak jak to je.“
Remus se zatvářil nesouhlasně, už chtěl něco říct, když ho přerušila.
„Přemýšlela jsem o tom a nemyslím si, že by to mohl být až takový problém. V té době jsem přece nemohla tušit, co se stane. Nikdo to neví a já se s tím chlubit nebudu, až bude po všem, jméno mu změním, ale jen pokud to bude moct být Black.“
„Lindo a co z morálního hlediska?! To ti nevadí,“ ještě víc se sklonil a ztišil hlas, „že je Snape vrah, že spáchal ten největší zločin, protože všechny zradil?“
Cítila, že se na ni zlobí, že nechápe její počínání.
„Vždyť před pár dny mohl zabít George,“ dodal rozčíleně.
Lindě z jeho slov bylo hrozně, co mu na to měla říct?
„Já to všechno vím, nezastávám se ho - nejsem na jeho straně.“
Píseň skončila a oni přestali tančit. Remus na ni nechápavě hleděl.
„Nemám ti k tomu už co říct... nemůžu.“ Odvrátila se od něho a smutně se vracela k Nymf a Samuelovi.
„Tak jak se ti tančilo s mým mužem? Jde mu to skvěle, že?“ přivítala je vesele, ale pak zvážněla. „Co se stalo?“
„Lindě, se z ničeho nic udělalo špatně,“ odpověděl místo ní Lupin. „Ehm, dojdu pro něco k pití,“ oznámil a zmizel mezi svatebčany.
Nymf se na přítelkyni tázavě podívala.
„Zatočila se mi jen hlava... to nic není,“ ujistila ji a vzala si od ní synka.
„Kdybych nevěděla, že žiješ sama, pojala bych podezření.“
Linda se na ni pokusila usmát. „Ale jdi, ty se v tom nějak vyznáš.“
„Měla bych,“ odvětila tajemně, „už tři dny se mi taky občas zatočí hlava a udělá špatně.“
Lindě došla narážka okamžitě a smutek vystřídala radost. Překvapeně zírala do její tváře.
„Jsi si jistá?“ vypravila ze sebe.
Ta jen šťastně přikývla.
„No to je ta nejlepší zpráva jakou jsem dnes mohla dostat,“ zajásala, „Remus to už ví?“
„Ne, ale nemůžu se dočkat, až mu to řeknu, bude určitě šťastný.“ Očima pátrala v hloučku lidí, aby ho zahlédla. „Lindo, jsem tak šťastná, že to nemůžu ani vypovědět. On... on mě tak miluje... nikdy jsem nic podobného nezažívala,“ přiznala a trochu se při tom zarděla.
„To je dobře, moc vám to přeju.“
„Chtěla bych,“ vzhlédla k Lindě, „aby i ty jsi jednou byla takhle šťastná.“
„Budu,“ usmála se, „jednou určitě budu.“
To se už vrátil Lupin a donesl ve sklenkách pití. Nymf s tajemným úsměvem odmítla, ale Linda whisky s vděčností přijala.
„Tak na vás,“ pozvedla ji a naráz vypila. Když postavila prázdnou skleničku na stůl, trochu nejistě pohlédla na Remuse. „Já… na chvilku se projdu v zahradě, omluvte mě.“ Vzala Samuela na ruku, a když ho míjela, tiše k němu pronesla: „Nezlob se už na mě.“

Procházela se po vyzdobené zahradě a zamyšleně trhala drobná kvítka, aby je podala synkovi. Ten z nich byl nadšený, neustále si je prohlížel a přendával z ručičky do ručičky.
„Lindo,“ zaslechla za sebou Molly. „Chtěla jsem ti říct, že když budeš potřebovat, tak je tu pro dnešní den spolehlivá chůva, a pokud je Samuel unavený, může si támhle pohrát a odpočinout,“ ukázala směrem k přístřešku nedaleko slavnostního stanu, kde byla dětská ohrádka s hračkami.
„Jsi skvělá Molly, myslela jsi opravdu na všechno,“ řekla uznale Linda a usmála se.
„To jsou zkušenosti,“ namítla celá zrůžovělá. „A co na to jinak říkáš?“ zeptala se, když bok po boku prošli kolem svatebního stanu, z něhož se ozývala hudba a rozjařené hlasy hostů. „Myslíš, že na tento den budou Bill a Fleur rádi vzpomínat?... Že z toho pochopí, s jakou láskou jsem to pro ně dělala?“
„Určitě,“ pohladila ji po ruce, „moc se ti to povedlo, je to překrásná svatba... opravdu.“
Mollyiny oči se rozzářily blažeností. „Děkuju... Pošlu ti sem tu chůvu,“ dodala a kráčela zpět mezi hosty.

Samuel usnul v ohrádce a chůva ji po několikáté nabídla, že se o něho postará. Ať prý se jde trochu pobavit. Nakonec ji poslechla a využila tu chvíli k tomu, aby našla Harryho a promluvila si s ním. Mezi hosty ho však nenašla, vydala se tudíž do domu. V chodbě zaslechla Lupinův hlas.
„Co jste si udělali?“
„Nic, proč se na to ptáš?“
Linda si uvědomila, že je to Harry.
„Myslí si, že se jí vyhýbáš,“ promluvil opět Lupin.
Zaslechla jen tiché uchechtnutí.
„Tak vyhýbáš?“
„Nechci ji vidět!“ odpověděl podrážděně Harry.
Vešla do pokoje, oba se k ní otočili. „Proč?“
Remus se vrátil pohledem k chlapci. „Myslím, že si máte co říct,“ promluvil k němu a pak opustil místnost i dům.
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Lindě se zdálo, že dá Harrymu velkou práci, aby se ovládal. Najednou věděla, že jeho chování nemá nic společného s tím, co se stalo Moodymu nebo Georgeovi.
„Tak proč mě nechceš vidět?“ prolomila konečně tíživé ticho a pohlédla mu do očí.
„Ty se ještě ptáš?!“ odsekl.
„Já opravdu nevím...“
„Snape!!“ přerušil ji hrubě.
Linda zbledla, tělem jí projelo neblahé tušení.
„Zajímavé jméno pro Siriusova syna!“ Cítil, jak v něm všechno vře, jak ho začíná ovládat vztek.
Tím obviněním ji zaskočil, nebyla schopná promluvit.
Jak to mohl vědět? Kdo mu to řekl?
„No?“ vybídl ji netrpělivě. „Proč jsi nás tahala za nos.“
Jeho oči byly najednou tak zlé, přesto ji donutily odpovědět.
„Neřekla jsem ti to, protože jsem věděla, že bys mě nepochopil.“
„Máš pravdu, tohle vážně nechápu!“
„Harry...“
„Jak jsi mohla!!“ štěkl po ní zlostně a zaťal ruce v pěst.
„Nic jiného mi nezbylo!“ bránila se zoufale.
„To určitě,“ odfrkl si a odvrátil se od ní. Jak ho mohla takhle zklamat?
Měl ji rád, byla jeho přítelkyně a najednou zjistí, že je lhářka, že jí nemůže už věřit. Ba co hůř, že je stále na straně toho vraha.
„Když se Samuel narodil, tak byl Severus přece na straně Řádu,“ zkoušela mu to vysvětlit, „všichni jsme mu věřili a ...“
„Já nikdy!!“ přerušil ji vztekle.
„Dobře, ale nebyl pro nikoho zrádce,“ dodala a chtěla se k Harrymu přiblížit.
Ucukl, jako by se jí štítil.
„V tom ale není rozdíl,“ promluvil už klidněji, „Sirius ho celý život nenáviděl a on nenáviděl jeho... kdyby měl hrob, musel by se v něm obracet.“
Lindu jeho slova hluboce zasáhla, přesto se k němu o krok přiblížila. Odvrátil se.
„Harry, podívej se na mě,“ žádala jej, „to mě tolik nenávidíš?“
Neotočil se, nechtěl - v tu chvíli ji opravdu nenáviděl. Cítil z ní, že Snapea – to jméno v něm vyvolalo reakci jako na nějaký prudký jed, takže zkřivil tvář a zaťal pěsti – neodvrhla, stále ho bránila. Rostlo v něm podezření, hnusné podezření, které v něm začalo klíčit už v den Brumbálova pohřbu.
„Pošpinila jsi jméno Blacků... Sirius by ti to nikdy neodpustil... a ani já,“ hlesl a chtěl odejít z místnosti.
Linda ho prudce chytila za paži. „To nesmíš, nemůžeš mě tak nenávidět... je to přece jen jméno.“
Harry na ni nevěřícně pohlédl. „Jen jméno?!... Uvědomuješ si, že jsi dala Samuelovi nálepku bastarda, že je pro všechny syn zbabělce, ničemného zrádce, kterého celý kouzelnický svět nenávidí a chce chytit, aby skončil mrtvý?!“
Při té představě se otřásla. Ano, v tom měl pravdu, všichni po něm pátrali nedočkaví ho zajmout a zabít. Srdce jí nad tím pukalo.
Stále na ni hleděl, neušlo mu, jak se jí ve tváři zračila bolest, když o Snapeovi mluvil.
„Věděl jsem to,“ ušklíbl se, „pořád se ho zastáváš, ani nechci domyslet z jakého důvodu!“
„Mlč prosím,“ zarazila ho, bála se jeho dalších slov.
Ale on nebyl k zastavení, vztek a nenávist mu zatemnila rozum. Zlobil se na ni tak, že se nedokázal ovládat. Její zrada ho bolela a on jí to chtěl oplatit.
„Napadlo mě,“ na vteřinu se odmlčel a sjel ji pohledem, „že možná ani není Siriuse.“ A bylo to venku, nejhorší obvinění, které jí mohl vmést do tváře.
Linda smrtelně zbledla, šokovaně se mu podívala do očí. „To není... jak můžeš něco takové říct?!“ Nechápala, jak jí mohl takhle ublížit. Bolelo to tak, že se jí dělalo fyzicky až nevolno. „Nikdy bych... já ho milovala!“ zašeptala tak zoufale, že mimoděk od ní krok ustoupil.
Znovu se od ní odvrátil a raději se zahleděl z okna. Neunesl její pohled. I přes tu zlobu cítil, že přestřelil. Toho nebyla schopná, takhle lhát by nedokázala. Jenže už to hnusné obvinění vyřkl, nešlo vrátit zpět.
„To jsem přehnal,“ řekl tiše a dál hleděl z okna k velkému stanu, kde byla svatba v plném proudu. „Ale i tak je tvoje spojení se Snapeem podezřelé. Víc než to… cítím z tebe oddanost a …“ S hořkostí polknul další slova. „Zkrátka už ti nemůžu věřit. Zároveň si myslím, že by to měli vědět i ostatní z Řádu,“ dodal, aniž by se k ní otočil.
Linda si zdrceně sedla na postel. Bylo jí tak slabo, že by se asi sesula k zemi.
„Proč by jinak někdo jako ON přijal syna nenáviděného člověka za svého,“ pokračoval, když stále mlčela, „kdyby mezi vámi nebylo něco víc?“
„Ty si myslíš, že bych někoho z vás zradila?“ ozvala se konečně.
„Musíme být opatrní a ty... Mohla by ses podříct, může ti vniknout do hlavy - co já vím. Nemůžeme to riskovat.“
„Ale já ho neviděla od smrti Brumbála, nemám s ním nic společného,“ hájila se.
Opět se ušklíbl. „Neříkáš pravdu a to mě jen utvrzuje v tom, že nejsi loajální k Řádu.“ Teprve nyní se k ní otočil, bezradně tam seděla a hleděla někam před sebe. Jakoby věděl na co myslí, znovu promluvil: „Leda, že by ses podělila o svoje myšlenky, určitě se najde někdo schopný, kdo by to zvládl.“
Linda se zalekla, vzpomněla si na slova, která jí kladl Severus na srdce:
‚Nikdo to nesmí vědět, ohrozilo by to celý Brumbálův plán.‘
Ztuhla a pohlédla na Harryho. Ani nemusela odpovídat, výraz její tváře to rozhodl za ni.
„Myslel jsem si to. Navrhuju, abys sama opustila Fénixův řád a zůstala mezi mudly,“ řekl a nato vyšel z pokoje.

Nevěděla, jak dlouho tam zůstala o samotě sedět, probral ji až křik z venku. Zvedla se a přistoupila k oknu. Panoval tam totální zmatek, hosté pobíhali sem a tam a hromadně se přemisťovali. Něco se muselo stát, vyběhla z domu. Nemusela ani doběhnout k ostatním, aby pochopila, jaké nebezpečí jim hrozí. Ze všech stran se objevovali Smrtijedi. Zahnula ke vstupu do zahrady, kde byl v ohrádce Samuel se svou chůvou. Srdce se jí zastavilo, když si všimla, že je prázdná a najatá chůva byla také pryč. Utěšovala se, že se skryli v bezpečí – do doby než zaslechla srdceryvný křik svého syna. S hrůzou se otočila. Nedaleko od ní stál Smrtijed a dost nešetrně svíral na ruce zmítajícího se chlapce. Nemohla se ani nadechnout natož vykřiknout.
„To dítě je tvoje?“ promluvil k ní chladně.
Prkenně přikývla.
„Vraťte mi ho... prosím,“ vypravila ze sebe sotva slyšitelně. Hrůza ji tak ochromila, že se nemohla téměř pohnout. „Neubližte mu,“ dodala.
V tu chvíli se tam objevil druhý maskovaný muž. Linda ho okamžitě poznala.
„Proč se s ní vybavuješ!“ řekl přísně ke svému druhovi.
„Možná nám řekne, kde je Potter,“ odpověděl a významně kývl na vřískající dítě. „Má k tomu dobrý důvod.“
„Ta určitě... Navíc, Potter tu není,“ promluvil znovu chladně druhý muž. „Vrať jí ho, na to nemáme čas,“ rozkázal mu, „na výslech tu máme jiné, tak sebou pohni.“
Smrtijed poslechl a dal Samuela na zem. Na Lindu se ani nepodíval a zmizel za ostatními. Ta se konečně mohla pohnout a vrhla se k chlapci. Pevně ho sevřela v náruči. Maskovaný muž na ni chvíli hleděl, ale pak ji surově vzal za paži a vytáhl na nohy.
„Okamžitě odtud vypadni,“ zasyčel na ni. „Rozumíš?!“ Pak ji pustil a odkráčel pryč.

Nemusel jí to říkat dvakrát, vytáhla hůlku a přemístila se.
Ustála to jen tak tak. Jakmile si uvědomila, že je ve svém domě, sesula se na kolena. Samuela posadila na zem a zapřela se dlaněmi o podlahu. Stále nepříčetně vřískal, ale ona nebyla schopná žádné reakce. Neovladatelně se třásla a snažila se zhluboka dýchat. Z prožitého šoku - z té hrůzy, když si uvědomila, jak málo stačilo k tomu, aby ten Smrtijed ublížil Samuelovi - se jí dělalo zle od žaludku. Nakonec se spěšně odvrátila od chlapce a vyzvracela se na podlahu. Konečně mohla popadnout dech. Zavřela oči, a tak jak byla, se snažila uklidnit. Malfoy... jeden z nejobávanějších Smrtijedů a opět jí pomohl. Nechtěla ani domyslet, jak by to skončilo, kdyby se tam neobjevil. I když věděla, že to dělá jen kvůli Severusovi - z přesvědčení, že chrání jeho syna – byla mu vděčná.
Vyděšený křik chlapce nepřestával, a to ji donutilo se pohnout. Hůlkou uklidila znečištěnou podlahu a pak ho přivinula k sobě, aby ho konečně utišila.