Duše v zrcadle - 28. Někdy prostě jen prší

28. Někdy prostě jen prší

Samuel vyčerpáním konečně usnul. Z toho, co se stalo v Doupěti, byl tak vystrašený, že od něho nemohla odejít ani na krok. Jakmile ji neviděl, začal opět hlasitě plakat a trvalo dlouho, než se uklidnil. Nedivila se mu ani ona dlouho nezapomene, jakou hrůzu zažila, když uviděla v rukách toho Smrtijeda svého syna. Něžně chlapce pohladila po tvářičce a opatrně položila do postýlky. Zůstala nad ním stát a pozorovala, jak spí. Myslela přitom na ostatní, měla o ně strach. Od útoku Smrtijedů uběhlo teprve pár hodin, bylo tedy ještě brzo, aby jí poslali zprávu. Přesto doufala, že se o to někdo z nich pokusí. Potřebovala vědět, že jsou v pořádku, že se nikomu nic nestalo. Nejčastěji myslela na Nymf, byla teď tak zranitelná.

Co kdyby ji vyslýchali a mučili?! Mohla by přijít o dítě.

Nevěděla nic a to ji děsilo. Kdyby nebylo Samuela, neutekla by, jenže v tu chvíli nemyslela na nic než na jeho bezpečí. Byla tak vyděšená, že ji ani nenapadlo strachovat se o ostatní. Teď si to vyčítala. Odvrátila se od postýlky a potichu vyšla z pokoje. Nechala otevřené dveře a sešla do kuchyně. Sama na spánek ani nepomyslela, chtěla být vzhůru, kdyby se přece jen někdo ozval. Postavila si vodu na silný čaj. V duchu si přehrávala útržky informací, které měla. Malfoy říkal, že Potter tam není, předpokládali tedy, že se Harry té svatby zúčastní.

Hledali tam tedy jeho? Mohli ho poznat?
Co se stalo, když od ní odešel? Stihl se přemístit?

Další a další otázky vířily hlavou a mučily ji.
Harry... I na něho hodně myslela. Pořád nechápala, jak se to dozvěděl - i když na tom už v podstatě nezáleželo, protože škoda byla napáchána. To co řekl, ji hodně ranilo, takhle se neměli rozejít. Tušila, že pokud se mu podařilo ze svatby zmizet, už se nevrátí a dlouho se neuvidí. O to víc Lindu mrzelo, že si to nenechal vysvětlit. Vždycky se obávala jeho reakce, až zjistí skutečné jméno Samuela. Harry příliš lpěl na svém kmotrovi a Severuse znal jen jako mstivého člověka, jako obávaného profesora lektvarů. Vždycky ho nesnášel a po tom co zabil Brumbála jeho nesnášenlivost přerostla v čistou nenávist. Chápala, že ho to ranilo, že ho na okamžik strhla nenávist vůči ní, ale jak si mohl myslet, že by Siriuse až takhle zradila? Vybavila si jeho výraz v obličeji - jak znechuceně se od ní odvrátil, když jí do tváře vmetl ta krutá slova. To bolelo ze všeho nejvíc.
Uvědomila si, že voda v konvici se už nějakou dobu vaří. Vypnula hořák a zalila si bylinkový čaj, který jí občas pomohl lépe usnout. Sedla si s ním do obýváku a zapnula televizi, aby přehlušila nesnesitelné ticho. Najednou si něco uvědomila.

Co když jim Harry řekl, že je zrádkyně?!
Co si počne, pokud se od ní všichni odvrátí?

Pomyslela na Molly. Pochopila by její jednání - věřila by jí - když právě jejího syna Severus zmrzačil? Zatřásla hlavou – ne, nevěřila. Nikdo by jí už nevěřil. Lindino srdce sevřela ledová ruka. Možná to už vědí, a proto neposlali zprávu. Vstala a nervózně přecházela po pokoji. Nemůže tu jen tak čekat a nevědět co se stalo s jejími přáteli, musí něco udělat. Mohla by poprosit Marka, aby pohlídal Samuela a sama zjistit co s nimi je. Nevěděla ještě přesně, jak to udělá, ale cítila se o něco lépe.
V tu chvíli se v místnosti objevila stříbřitá záře a vzápětí Remusův patron, který promluvil jeho hlasem: „Všichni jsou v pořádku, zůstaň v bezpečí, hlídají nás!“ Pak zmizel.
Zhluboka si oddechla. Jsou tedy v pořádku.
Ještě, že Remus poslal zprávu, málem situaci zhoršila, když se chtěla do Doupěte přemístit. Ne, musí být doma a čekat. Říkal, že je hlídají a určitě je vyslýchali. I když měla představu, jak takový výslech probíhá, doufala, že nebyl nikdo vážně zraněný. Snad ji brzy podají přesnější informace, nebo ji Lupin vyhledá sám.
----------------------
Uplynuly už tři dny od doby, kdy se u ní zjevil Remusův patron a stále nevěděla nic určitého. Ta bezmocnost začínala Lindě pomalu lézt na nervy. Ještě, že Samuel se už uklidnil a tolik neplakal. Opět byl schopný se na chvíli zabavit sám a stačilo mu, když mu byla nablízku. Bezradně se oknem podívala do setmělé zahrady, další den bez jakékoliv zprávy. Z chmurných myšlenek ji vytrhl domovní zvonek. Téměř nadskočila, jak se lekla.
Kdo by to mohl být?
Pohlédla na hodiny, bylo devět – trochu pozdě na návštěvu. Došla ke komodě, na které měla položenou hůlku. Poslední dobou ji měla vždy v dosahu. Pevně svírala ten kousek dřeva v prstech připravená ho použit, když otvírala dveře.

„Bože, ty jsi mě vyděsil,“ promluvila s patrnou úlevou v hlase, když poznala v návštěvníkovi Remuse.
„To jsem právě nechtěl,“ poznamenal zvláštním tónem.
„Proč jdeš dveřmi?“
„Jak jsem řekl – nechtěl jsem tě vyděsit tím, že se v tomhle stavu zjevím uprostřed místnosti,“ dodal a rukou poukázal na svůj zevnějšek.
Linda ho sjela od hlavy až k patě. Teprve teď si uvědomila, jak strašně vypadá. V obličeji se mu pěkně vybarvila pohmožděnina a měl rozseklý ret.
„Proboha... pojď dál.“
Poslechl a těžkopádně vešel do domu. Ramenem vrazil do dveří, až třískly do zdi.
„Díky,“ hlesl a shodil ze sebe na zem obnošený a nyní navíc špinavý plášť.
Mlčky ho sebrala a dokonale vyvedená z míry šla za ním do pokoje.
„Ty jsi pil?!“ zeptala se a sjela ho kritickým pohledem. Byl v hrozném stavu, jako by se někde vyválel. Také si všimla jeho rukou, měl odřené klouby a na nich zaschlou krev.
Co to s ním je? To ho takhle zřídili Smrtijedi?
„Bohužel málo,“ odvětil krátce a kulhavě došel k sedačce, aby se do ní zhroutil.
„Vypadáš hrozně... to tě tak zřídili oni? A můžeš mi říct, co se tam vlastně stalo?“
Unaveně na ni pohlédl. „Brousek je mrtvý, ministerstvo padlo. Nyní ho má v moci Voldemort.“
„Ježiši,“ hlesla a sedla si naproti němu do křesla.
„Jo. Přesně tak.“
„Jsou ostatní...“
Rychle přikývl. „Všichni jsou v pořádku, nedělej si starosti. Přišel jsem se hlavně přesvědčit, že ses dostala ze svatby bezpečně domů. Omlouvám se, ale dřív to nešlo, všechny nás pořád hlídají.“
„Dobře, žes přišel, už jsem tu začínala vyšilovat,“ pousmála se, ale pak zvážněla. „A co se stalo tobě?“
„Nic.“
„No, to vidím,“ poznamenala ironicky a čekala, že jí to vysvětlí.
Mlčel.
„Remusi, slyšíš?... A co Nymf, jak je na tom a ví vůbec, že jsi tady?“
Nehezky se ušklíbl. „Záleží na tom?!“
Zarazila se, jeho chování se jí nelíbilo. „Něco se mezi vámi stalo?“
„To už jsi druhá, kdo se mě na to dneska ptá,“ promluvil najednou podrážděně.
„Co?“
„Ale nic,“ mávl ledabyle rukou, „nechci se k tomu už vracet!“
Linda ho nepřestávala pozorovat, takhle ho neznala. Něco se určitě stalo. Mírně zbledla, když pomyslela na přítelkyni – na její nenarozené dítě.
„Je v pořádku, neublížili jí?!“ vyhrkla netrpělivě.
„Je u rodičů, nic jí není,“ řekl a sevřel si hlavu v dlaních.
„To se mi ulevilo. Lekla jsem se, že se něco stalo, měla by být teď opatrná, když...“ pak se odmlčela, nebyla si jistá, zda mu to už Nymf řekla. „Totiž… nevím, jestli už víš…“
Zvedl hlavu, aby jí pohlédl do očí. „Myslíš to sladké tajemství?“ přerušil ji. „Tak to už bohužel vím.“
Nechápavě na něho hleděla. Co se to s ním stalo?
„Budeš na mě taky křičet?“ zeptal se.
„Cože?... Remusi, o čem to, sakra, mluvíš… co to s tebou je?!“
„Opustil jsem ji,“ řekl krátce a nepřestával na ni hledět.
„Jak… proboha proč!“
„Ujišťuji tě, že jedno kázání mi pro dnešek už stačí… věř mi. Je mi dostatečně jasné, jaký jsem idiot, ničema a…“ Na vteřinu semkl pevně rty k sobě, než dodal: „A zbabělec!“
Linda stále dost dobře nechápala souvislosti.
„Nic takového jsem neřekla.“
„Zatím!“ hlesl a pak se zahleděl na své odřené ruce s krvavými šrámy.
I ona sjela očima k jeho rukám. „Co jsi dělal? A kde jsi celou tu dobu byl?... Podívej, jak vypadáš... já nechápu... Kdo tě tak zřídil?“
„Byl jsem na Grimauldově náměstí za Harrym, schovali se tam,“ nepřítomně se usmál, „trochu jsme se nepohodli.“
Vytřeštila oči. „Cože... kde, že jsi byl? Vy... vy jste se poprali?“
„Ne. Rukou bych ho nikdy neuhodil, ale je pravda, že jsme se nerozešli v dobrém. Nechal jsem se vyprovokovat,“ vysvětlil a znovu jí pohlédl do očí. „Popral jsem se až v jednom baru,“ znovu se usmál, „pomohlo to.“
Linda nevěřila vlastním uším. Remus – ten klidný člověk – se porval s někým, jen aby si zchladil žáhu a ještě to dostatečně zapil alkoholem? To musel být dost zlý rozhovor.
„Řekl jsi mu to co mě? Je to kvůli Tonksové?“
„Jo,“ odpověděl příkře.
Bezradně si povzdechla. „Remusi, já tě nechápu. Proč jsi ji opustil, vždyť ji miluješ, nedávno jste se vzali… tak proč?!“
Neodpověděl, jen sevřel ruce v pěst.
„Musels přece předpokládat, že budete mít děti,“ pokračovala.
Stále mlčel a tupě hleděl před sebe.
Chvíli ho pozorovala. Věděla, že je uvnitř rozervaný a trpí, proto o něco mírněji dodala: „Nymf si dítě tolik přála – tvoje dítě.“
Povolil ruce a zoufale se podíval do její tváře. „No, jak vidíš tak jsem to nepředvídal,“ vydal ze sebe ochraptěle. „Náš druh se totiž nemůže,“ hořce se nad tím slovem ušklíbl, „spíš bych měl říct - neměl by - rozmnožovat.“
„Možná nemůžete jen mezi sebou,“ nadhodila, „Nymf je ale člověk… je to jiné.“
Remus tiše zaúpěl. „Lindo, víš, jak těžký život to dítě bude mít, jestli bude jako já?... Co jsem to udělal?“
„Na tohle je už pozdě, dítě je na cestě a navíc nikde není psáno, že bude jako ty! Chápu tvoje důvody a obavy, ale nesmíš jí takhle krutě ublížit, to si nezaslouží,“ vytkla mu rozhněvaně a zvedla se z křesla. Párkrát přešla sem a tam, než se k němu znovu otočila. „Teď tady klidně zůstaň, aby ses dal dohromady.“
„V to jsem doufal,“ hlesl s úlevou.
„Až dostaneš rozum, vrátíš se domů,“ dodala.
Chtěl něco namítnout, ale zarazila ho.
„Nevěřím, že bych se v tobě až tak zklamala. Jsi dobrý člověk… vím, že se vrátíš se ke své ženě, která tě potřebuje!“
„Bude se mnou nešťastná, Lindo,“ namítl chabě a svěsil hlavu mezi ramena.
„Ne! Bude zoufalá a nešťastná bez tebe,“ řekla přísně. „Dítě je zázrak, Remusi, já o tom něco vím. Když jsem ztratila Thomase, kus ze mě umřel s ním. Pokud je opustíš, už nikdy nebudeš celý… věř mi.“ Sedla si před něj na konferenční stolek a vzala jeho ruce do svých. „Budeš to dítě milovat – ať bude jakékoliv, uvidíš,“ domlouvala mu, „stejně tak já a ostatní tví přátelé. Nebude samo a ani ty s Nymf.“
Chvíli si hleděli do očí, než hlesl šeptem: „Díky.“
„Není zač,“ odvětila. „Tak, a teď k té praktické části,“ usmála se a sjela ho pohledem. „Shoď ze sebe tuhle špínu a běž se umýt, vyčistím to,“ ukázala rukou na zablácené šaty, jež navíc po něčem zapáchaly. „Pak uvařím něco k večeři.“
Zvedla se ze stolku a donutila ho, aby si také stoupl.
„Koupelnu mám bohužel jen jednu, nahoře za ložnicí, tak prosím nesviť v pokoji, ať neprobudíš Samuela, ano?“ požádala ho.
Stále se tvářil zoufale, ale byla si jistá, že se k Nymf vrátí.
„Zdá se, že jste mi s Harrym napravili hlavu,“ promluvil po chvíli. „I když musím přiznat, že od tebe to bylo milosrdnější kázání,“ podotkl.
Linda sklopila zrak. „Možná je to ještě důsledek toho, jak jsem ho rozčílila já.“
Pokaždé, když ho zmínil, stáhl se jí nepříjemně žaludek.
Lupin nejdřív nechápal co tím myslí, ale pak mu svitlo. „Myslíš ten rozhovor na svatbě?“
„Ano,“ přiznala, „zjistil, čí jméno jsem Samuelovi dala. Měl jsi pravdu, nepřijal to. Ani mě nenechal vysvětlit, jak to bylo. Předpokládám, že už to vědí i ostatní, tudíž pro ně nejsem důvěryhodná osoba a podezírají mě ze spojení se Severusem.“
„Pokud vím tak s nikým z Řádu o tom nemluvil. Jakmile nastal ten zmatek, přemístil se s Hermionou a Ronem pryč.“
„Jsi si jistý?“ zeptala se naléhavě.
„No, jistý… rozhodně si všichni dělali starosti co s tebou je, obzvlášť Molly. Bála se o vás, zda tě nedostali Smrtijedi nebo lidé z ministerstva.“
Lindě se nesmírně ulevilo.
„To je dobře,“ řekla tiše.
Pak ho vyzvala, aby šel za ní do koupelny. Když za nimi potichu zavřela dveře, ještě se ho zeptala: „A Harry… řekl ti něco o tom, kam chce jít - jaký úkol mu Brumbál uložil?“
„Ne, prý mu o tom zakázal mluvit. Původně jsem se nabídl, že bych šel s nimi, ale jak to dopadlo, vidíš sama.“
Jen pokývala hlavou a podala mu čistý ručník.
„Mám tu jednu pánskou košili,“ vzpomněla si, „ani nevím, kde se tu vzala. Potom ti ji donesu, sako a kalhoty nech přede dveřmi, vyčistím ti je.“
Nechala Remuse o samotě a sešla dolů do kuchyně připravit něco k večeři.


Prásknutí uprostřed obýváku způsobilo, že Lindě vylétla lžíce z ruky. Prudce se otočila, když jí došlo, kdo jediný to může být.
„Proboha,“ vyjekla. Nechala jídlo jídlem a spěchala k němu. „Severusi, co tady děláš?“ promluvila téměř šeptem.
„Musel jsem tě vidět. Byl za mnou Lucius, říkal, že tě ohrožoval jeden z nich, “ odpověděl a zkoumavě si ji prohlédl, zda je v pořádku.
„Nic se mi nestalo,“ ujistila ho rychle, „dostal mě z toho.“
„Zřejmě má pro tebe slabost... vzbudila jsi v něm záchvěv lidskosti,“ poznamenal s úšklebkem a přitáhl si ji do náruče.
„O tom pochybuju, že by to byla moje zásluha, ale o to teď nejde,“ dodala a nervózně se ohlédla ke schodišti, „musíš okamžitě pryč.“
Zpozorněl, neušlo mu jak vyděšeně se tváří. Rozhlédl se a pohledem utkvěl na zabláceném plášti. „Lindo, co se děje... jsi v pořádku?“
„Ano... prosím tě běž už,“ naléhala stále netrpělivěji.
„Ne, dokud mi...“
Přiložila mu prsty na rty, měla pocit, že zaslechla kroky. Zaposlouchala se. Zvuk tekoucí vody ustal, v domě bylo absolutní ticho. Ticho, které se jí vůbec nelíbilo.
„Musíš, rychle pryč,“ zašeptala, „nejsem tu sama... hrozí ti nebezpečí!“
Severus se podíval přes její rameno.
„Je tu s tebou Lupin?“
„Ano, jak to víš?“
„Míří na mě hůlkou,“ podotkl chladně.
Linda se prudce otočila. Stál na schodišti, oblečený jen v kalhotách a z vlasů mu ještě stékala voda, jak právě vyšel ze sprchy. Nepřátelsky na ně hleděl.
„Vidím, že dneska opravdu nemám svůj den,“ promluvil, „pěkný překvapení na závěr, tohle jsem opravdu nečekal.“ Oba sjel zlým pohledem a pak se podivně zasmál. „Jsem já ale idiot!“
„No, to je nám novinka,“ utrousil Severus.
„Ty drž hubu!“ štěkl po něm Lupin a pevněji sevřel svoji hůlku.
„Remusi... prosím.“ Váhavě se k němu přiblížila.
„Jdi mi z cesty,“ sykl po ní.
„Být tebou tak si to rozmyslím,“ varoval ho chladně Snape, rovněž připravený na něho zaútočit. „Nejsi moc v pozici, abys mi vyhrožoval.“
„Tak mě zkus zastavit!“ odvětil mu nenávistně.
Linda si uvědomila, že ho ještě nikdy neviděla tak rozzuřeného, poprvé se v jeho tváři odrážely vlčí rysy a šel z něho strach.
„Remusi,“ zkusila to znovu, „uklidni se, já ti to vysvětlím.“ Stále se držela mezi nimi.
Podíval se na ni a ona jasně zahlédla v jeho tváři stejnou bolest jako u Harryho.
„Jak můžeš...“ vyhrkl sevřeně, „jak můžeš bránit člověka, který všechny zradil?“
Byl to však jen okamžik. Pak jeho pohled ztvrdl a ještě odhodlaněji na ně mířil hůlkou. „Naposled říkám, jdi mi z cesty!“
Udělala krok zpět, ale neuhnula před ním.
„Lindo, nepotřebuju, abys mě bránila, nepleť se do toho,“ slyšela za sebou Severuse.
Po jeho slovech se Lupin opět krátce zasmál. „Vážně?... Že by zbabělec tvého formátu nevyužil bezbranného člověka jako štít?“
Urážlivá slova však na Snapea neměla takový účinek, jak očekával.
„A co ty... jsi ochotný riskovat její život, aby ses pomstil? Potřebuješ si dokázat, jak jsi dobrý... že je v tobě víc než prašivé zvíře?!“ vrátil mu ostře a snažil se Lindu od sebe odstrčit.
Vzduch proťala kletba, jež je minula opravdu o vlásek, a roztříštila skříň vedle Severuse. I když si byla jistá, že je nezasáhl úmyslně, protože jí nechtěl ublížit, v tu chvíli úplně ztuhla. Odezva nedala na sebe dlouho čekat. Snape vyslal k Lupinovi odzbrojovací kouzlo. Ten ho však úspěšně vykryl.
„Proboha, přestaňte... oba!“ vykřikla zděšeně a hleděla z jednoho na druhého.
Z horního pokoje se ozval křik. Hluk v domě vyděsil Samuela. Chtěla ho jít utěšit, ale pak se zarazila. Bála se pohnout z místa, věděla, že jakmile dá Lupinovi možnost na Severuse zaútočit využije ji.
„Slyšíš? Měl bys brát ohledy na jejího syna,“ promluvil opět chladně Snape.
„Že to říkáš právě ty! Tebe to přece nikdy nezastavilo… ty klidně obětuješ celou rodinu,“ prohodil k němu nenávistně a pak pohlédl na Lindu. „Věděla jsi, že to on udal Harryho rodiče? Že jeho vinou jsou Lily a James Potterovi mrtví?!“
„Drž hubu!!“ sykl po něm zpátky.
Linda ztuhla. Severus si toho všiml, lehce jí stiskl paži.
„Neposlouchej ho,“ řekl tiše.
„Copak... o tvé minulosti, zdá se toho moc neví,“ dodal posměšně.
Pláč z ložnice neustával, ba naopak. Lindě z toho usedalo srdce.
„Nech ho jít,“ promluvila prosebně k Remusovi.
Ten na ni nevěřícně zíral. „Ty snad nejsi při smyslech! Víš vůbec, co po mě chceš?!“ křičel na ni a pomalu sešel ze schodů. „Mám ho nechat na svobodě přesto, že zabil člověka, který mi celý život pomáhal, udělal ho snesitelnějším?!“ Její slova ho rozzuřila tak, že se nepoznával.
Snape odstrčil Lindu z cesty.
Remus znovu na něj namířil hůlkou.
„Ne!“ vykřikla a strhnula jeho ruku stranou. Z dalšího kusu nábytku zbyly jen třísky. Toho využil Severus, a okamžik na to ležel Lupin v bezvědomí na zemi.
„Co to vyvádíš!“ pustil se pak do Lindy rozzuřeně. „Jsi normální? Nepotřebuju, abys za mě nastavovala krk! Co kdyby ta kletba byla smrtelná?“ Měřil si ji zlým pohledem a pevně svíral její paže.
„On... on by tě zabil. Byl strašně rozzuřený,“ vypravila ze sebe a teprve teď jí docházelo, co se před malou chvílí odehrálo.
„Neříkej, toho jsem si opravdu nevšiml,“ utrousil ironicky, „a že bych ho zabil já, to ses nebála?“
„Ne.“
Jen povytáhl obočí.
Vyděšený křik z ložnice Lindu vzpamatoval, spěchala k chlapci, aby ho utěšila. Severus došel k Lupinovi a pro jistotu ho ještě spoutal. Nemínil riskovat další potyčku, podruhé by nemusel být tak milosrdný. Dotkl se své paže, kletba ho i tak zasáhla a cítil, že krvácí. Sundal si plášť i kabátec, aby se podíval, jak hluboká rána je. Obojí položil na sedačku. Rukáv košile byl nasáklý krví.
Linda se vrátila i se Samuelem v náruči. Už nekřičel, ale celý se třásl a tělíčko mu škubalo, jak z usedavého pláče škytal.
„Je v pořádku?“ zeptal se.
„Ano, je jen vyděšený.“
Severus jen přikývl a opatrně si sundaval košili.
Teprve teď na něho pohlédla a vzápětí se zhrozila, když viděla zakrvácenou paži.
„Jsi zraněný,“ lekla se a i hlas jí mírně přeskočil.
„Nic to není, jen škrábnutí,“ utrousil. Byl na ni ještě rozzlobený. Taková pitomost!
I kdyby ji Lupin pravděpodobně nezabil – na což také spoléhal - mohl ji vážně zranit. Moc dobře viděl, jak byl rozzuřený, neovládal se.
Zlostně po ní loupl očima, byla bílá jako stěna. „Myslím, že si to raději ošetřím sám,“ poznamenal ironicky, když se nepohnula z místa a stále zírala na jeho zranění.
„Ne... promiň... já to udělám,“ probrala se konečně a vedla Severuse do kuchyně.
Samuela posadila do židličky. Nejprve protestoval, ale když viděl, že maminka nikam neodchází, uklidnil se. Pak pustila z kohoutku vodu a začala omývat krev z jeho paže.
Upřeně ji pozoroval.
„Za tohle tě bude nenávidět,“ upozornil ji na skutečnost, že kvůli němu přišla o přítele. Věděl, co pro ni Lupin znamená.
„Já vím,“ hlesla, aniž by zvedla zrak od rány, „ale musela jsem to udělat.“
„Nemusela,“ odvětil přísně. „Byla to hloupost!“
„Nebyla,“ vrátila mu.
Něco zavrčel, ignorovala ho. Když byla rána čistá, natáhla se pro dezinfekci.
Jenže Severus se nehodlal tak lehko vzdát. „Jsi strašně nezodpovědná, zbrklá a paliča... au, sakra!“ sykl bolestí.
Ne právě šetrně mu vydezinfikovala ránu.
„Máš pravdu, nebyla tak hluboká,“ poznamenala rovněž kousavě. Hůlkou ji uzavřela a převázala – nezapomněla trochu víc utáhnout.
Opět krátké syknutí. „Mohla bys dávat pozor?“ protestoval. Pak ji vzal za bradu, aby se na něho podívala. „Jsi blázen,“ dodal ještě.
„Jo, a zrovna do tebe.“
Ani když se mračila, nemohl jí odolat. Přitáhl si ji blíž a přitiskl své rty na její. Neprotestovala, víc než ochotně přijala jeho náruč, příliš se jí stýskalo, než aby trucovala. Když ji přestal líbat, věděla, že se už nezlobí.
„Tentokrát tu nemůžu s tebou zůstat,“ povzdechl si a pohladil ji po tváři. „Mám málo času. Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v bezpečí.“ Pak pohlédl na spoutaného Lupina a trpce dodal: „I když zřejmě ve špatnou dobu.“
„Alespoň, že jste se nepozabíjeli,“ zažertovala, ale na bezvědomého přítele se podívat nedokázala. „Jsem ráda za každou chvíli s tebou,“ řekla a znovu se k němu přitulila.
„Za tuhle chvíli jsi zaplatila dost vysokou cenu,“ poznamenal chmurně.
Nic na to neřekla. Měl pravdu, že to bylo špatně načasované, ale zachovala by se stejně - byla by na jeho straně. Dlaní mu přejížděla po bledé kůži, všimla si několika světlých jizev. Neodolala a na jednu z nich přitiskla rty. Cítila, jak se zachvěl.
Mírně ji od sebe odtáhl. „Mrzí mě to... kvůli tobě.“
„Jednou mi odpustí,“ zašeptala a splynula s ním v dlouhém polibku.
Severus si o tom myslel svoje, ale nechal si to pro sebe, měl za to, že toho způsobil už dost.
„Budu se muset vrátit,“ hlesl, když opustila jeho rty.
„Já vím,“ šeptla, ale neměla se k tomu, aby ho pustila.
On jí však v dalším polibku zabránil. Musel, už tak pro něho bylo těžké odejít. Natáhl se pro košili, očistil ji od krve a začal se oblékat.
„Nejsem si jistý, zda je bezpečné nechat tě tu s ním o samotě.“ Obrátil hovor zpět k Lupinovi. „Možná bych ho měl vzít s sebou a někde ho nechat dokud se neprobere.“
„Ne, to není nutné,“ odmítla okamžitě jeho návrh. To nemohla Remusovi udělat i tak mu ublížila víc než dost. „Nenávidí mě, ale neublíží mi,“ ujistila ho a přinesla mu kabátec i plášť.
„Jsi příliš důvěřivá. Nevíš, čeho dokáže být schopen člověk, když nenávidí,“ pochyboval o jejím rozhodnutí. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala, vzpomínka na rozzuřeného Lupina s vlčím pohledem byla příliš živá.
„Pleteš se, vím, co dokáže s lidmi nenávist, ale Remus takový není. Vím jistě, že až se probere, ani se na mě nepodívá a odejde... myslím, že ho už neuvidím.“ Chtěla, aby to znělo věcně, ale ke konci ji hlas přece jen zradil.
„Pojď sem,“ řekl a přitáhl si ji do náruče.
„Hlavně buď opatrný,“ popotáhla a pohlédla mu do tváře.
Severus si odfrkl. „Já tu nezůstávám s rozzuřeným vlkodlakem,“ poznamenal kousavě a povytáhl obočí.
„Raději už běž, každou chvíli se může probrat,“ vrátila mu a políbila ho na rozloučenou.
„Pokud to bude bezpečné, zase za tebou přijdu,“ ujistil ji a pak se přemístil.
Chvíli mlčky hleděla do prázdna, než se odhodlala pohnout směrem k Remusovi. Namířila na něho hůlkou a tichým „Enervate“ ho probrala k vědomí. Stalo se to, co očekávala. Posbíral svoje věci, a aniž by ji věnoval jediný pohled, jediné slovo, odešel do noci.

»»««

Grimauldovo náměstí.

Harry ležel v Siriusově pokoji a snažil se usnout. Jenže spánek nepřicházel, stále musel myslet na hádku s Remusem. Mohl si stokrát namlouvat, že to bylo pro dobrou věc, pokud ho to donutí vrátit se k Tonksové, přesto si to vyčítal. Neměl takto s nejlepším přítelem svého otce i Siriuse mluvit. Ron měl pravdu, byl k němu příliš tvrdý. Zhluboka si povzdechl a sedl si na posteli. Rozžnul lampu na nočním stolku. Pohled mu ihned spočinul na bílé stěně. Té kresby se kouzlem zbavil hned ten večer, kdy ji Hermiona objevila. Nesnesl na ni pohled, příliš mu připomínala Lindinu zradu.
Bylo to druhý den od jejich příchodu do domu. Rozdělili se a prohledávali pokoje - pátrali po pravém medailonku. Právě hledal v místnosti v druhém patře, kde to vypadalo jako by tam už někdo před ním byl, když ho vyrušilo její nadšené zvolání.
„Harry, pojď sem, už jsi to viděl?“
Vstal tak prudce, že se praštil do hlavy o otevřený šuplík. Sykl nadávku a prsty si mnul bolavé místo.
„Co je… co tam máš,“ houkl po ní dolů. Pak mu svitla jiskřička naděje. „Našla jsi ho?“ Spěchal po schodech za ní a vzápětí se přidal i Ron, který byl ještě o patro víš než Harry.
„Ne, medailonek nemám, ale přesto…“ odpověděla oběma, když stanuli před dveřmi do pokoje. „Podívejte,“ ukázala na zeď.
„Páni,“ hlesl Ron užasle, „kdo to kreslil?“
Harry mlčky pozoroval Lindin výtvor. Tu kresbu znal, kdysi mu poslala zmenšenou kopii. Přesto byla jiná, postavy se zdály skutečnější, živější. Viděl sebe, jak se usmívá a Sirius… byl tak šťastný.
„To Linda,“ odvětil a odvrátil se. V mysli mu okamžitě vyvstal jejich poslední rozhovor. Kdykoliv na ni pomyslel, dělal si starosti, že nestačil varovat ostatní.
„Vážně?“ otočila se k němu Hermiona. „Je to krásné,“ dodala.
„Ehm… myslím, že bychom měli pokračovat v hledání,“ prohodil chladně a vyšel z pokoje.
Harry si znovu povzdechl. To, že zřejmě přišel o přátelství s Remusem byl tak trochu důsledek hádky s Lindou. Kdyby nebyl tak rozhněvaný a ublížený, pravděpodobně by nejednal tak navztekaně. Sevřel si dlaněmi hlavu, pořád ho ještě bolela. Už tak ji měl přeplněnou starostmi, k tomu ještě ty vize. Vstal, vzal lampu a vyšel na chodbu. Všude panovalo ticho, jeho přátelé očividně nespavostí netrpěli. Vešel do koupelny, aby si opláchl obličej studenou vodou. Chvíli na sebe hleděl do zrcadla.

Splnilo to účel? Vrátí se Remus ke své ženě a dítěti?
Výčitky svědomí ho užíraly. Byl to jeho přítel, vždycky byl k němu spravedlivý, pomáhal mu... nechtěl o něho přijít.
Tak jako o Lindu – napadlo ho.
Ne, to bylo jiné, ona ho zradila, vybrala si Snapea, nemohl jí věřit.

Vyšel z koupelny a bezcílně bloumal domem. Nechtěl se ještě vrátit do postele, stejně by neusnul.
Otevřel dveře do dalšího pokoje. Byl úplně prázdný až na velký gobelín, jenž pokryl celou zeď. Chtěl zase odejít, když si vzpomněl, že tu už kdysi byl. Přistoupil blíž ke zdi a posvítil si na ni lampou. Ano, zde mu Sirius ukazoval jejich „slavný“ rodokmen. Byl zde pečlivě vykreslen každý příslušník tohoto starého rodu. Harrymu přišlo zvláštní, že zde stále je a nijak neporušený, tedy až na vypálené místo, kde byla původně podobenka jeho kmotra. Zřejmě i tento gobelín byl chráněný kouzly proti sundání nebo zničení. Pozorněji se na vypálené místo zahleděl a všiml si další větve, jež od něho vedla. Na rodokmenu přibyl další potomek Blackových. Chvíli na jméno zíral. Bylo stejně zdobně vykreslené jako u ostatních. Samuel Black - Lindin a Siriusův syn. Něco mu nepříjemně sevřelo útroby.
V tomhle jí tedy opravdu křivdil.
Prsty se toho místa dotkl. Vzpomněl si, jak je vídal spolu, úplně Siriuse změnila, udělala ho šťastnějším. Zároveň si ale připomněl, co udělala – za koho jeho kmotra vyměnila. To Harryho probralo, stáhl ruku a s hořkostí se od gobelínu odvrátil.
Vrátil se zpět své ložnice. Noční procházka po domě mu ke spánku nepomohla, naopak, ještě víc myslel na hádku se svým přítelem a na ženu, která mu svou zradou ublížila. Vyčítavě se zahleděl na bílou zeď.

»»««

Remus stál nehnutě mezi stromy a zamyšleně pozoroval temný dům před sebou. Všichni obyvatelé v něm spali, ale to mohl předpokládat ve čtyři hodiny ráno. Nemohl tam z ničeho nic vtrhnout. Ne po tom, jak Nymf ublížil – po tom co jí řekl. Srdce ho zabolelo, když si vzpomněl na její prosící oči, na třesoucí ruku, když se ho snažila zadržet. Harry měl pravdu, byl zbabělec! Hájil se tvrzením, že to dělá pro její dobro, a tak opustil jedinou ženu, kterou miloval. Zavřel oči.
Nechce být zbabělý, chce se vrátit, poprosit o odpuštění – chce se o ně postarat.
Ty hodiny do svítání, které musí strávit tady venku, než se dozví, zda mu dá jeho žena ještě šanci, si jistě zaslouží a ještě víc.

Když beze slova opustil Lindu, neměl ani tušení kam uprostřed noci půjde, co udělá. Byl příliš rozčilený, příliš zklamaný, než aby rozumně uvažoval. Na Grimauldovo se vrátit nemohl, po tom co se stalo mezi ním a Harrym, to prostě nešlo a jediné útočiště, které měl, musel právě opustit.
Ale jak by mohl zůstávat v domě, kam měl stále přístup ON?!
Znovu se v něm hromadil vztek, když si představil, jak málo stačilo k tomu, aby ho zabil. Jen díky ní a Samuelovi se držel zpátky, čehož ten bastard samozřejmě využil. Zlostí sevřel ruce v pěst, však on si najde příležitost, kdy Snape konečně zaplatí. A až se střetnou příště, Linda u toho už nebude – nikdo mu nezabrání vykonat nad ním rozsudek!
Vzpomínka na ni v něm vyvolala další pocit nevole. Byl hlupák, když jí věřil, když tak nerozvážně svěřil místo úkrytu Harryho, Rona a Hermiony. Mohl teď pouze doufat, že je nezradí.
„Sakra!!“ zaklel a zahnul do další tmavé londýnské ulice. Vůbec nevěděl, kam jde, nezáleželo mu na tom, potřeboval se jen uklidnit a srovnat myšlenky. Rozčilením se celý chvěl, prostě to nechápal. Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil a našel nějaký smysl v tom, co se právě přihodilo. Zlobil se a za každou cenu se snažil v sobě umlčet pochybnosti - ten slabý obviňující hlásek, který mu vyčítal, že ji nevyslechl.
Možná měl dát Lindě alespoň šanci vysvětlit proč...
Ne! Ani láska nemohla zastínit to, čeho byl ten had schopen!
Opět mírně zatřásl hlavou, nechtěl na ni už myslet, bolelo to. Bezcílně se toulal ulicemi, občas narazil na potácející se postavy, nebo na milenecký pár skrytý v zákoutí. Ignoroval všechno a všechny kolem sebe. Najednou cítil strašnou prázdnotu, uvědomoval si, že zůstal zase sám. To poznání ho zasáhlo takovou silou, že zkřivil obličej bolestí. Zastavil se a tupě hleděl do tmavé výlohy jednoho z obchodů. Chyběla mu – tolik mu chyběla jeho žena, je jediná rodina, kterou má... vlastně, kterou měl.
Je takový hlupák!!
Víc nad tím nepřemýšlel, rozhodl se okamžitě. Přemístil se do blízkosti domu Tonksových.
A tak tu stál a čekal, až se rozední.

»»««

O čtyři měsíce později.

Linda neklidně spala. Opět se brodila po kolena sněhem v neznámé krajině. Vůbec to tam nepoznávala, ale byla si stoprocentně jistá, že není v Anglii. V dálce slyšela vytí vlků, naskakovala jí z toho husí kůže. Srdce se jí rozbušilo o něco rychleji, neměla ponětí, co si počne, pokud se k ní přiblíží. Jako už několikrát před tím zjistila, že nemá hůlku. Bezradně se rozhlížela kolem sebe, všude byl jen neproniknutelný les. Nevěděla, kterým směrem se má dát, aby nezabloudila ještě víc. Najednou zaslechla zase ten hlas, vábil ji a volal k sobě. Neříkal žádná slova, jen prostě zněl. Tentokrát se neprobudila, zůstala a zaposlouchala se. Ozval se znovu a jasněji. Šla slepě za ním. Měla pocit, že jde už věčnost, když se stromy začaly rozestupovat a pronikalo jimi jasnější světlo. Pochopila, že je venku z lesa. Přidala do kroku a najednou se překvapením zastavila. Pod ní se rozprostírala jakási vesnice. Po svazích a lukách byly jako kapky rosy rozsety salaše, z kterých se kouřilo, a drobné postavičky jejich obyvatel se hemžily všude kolem. Pak se hlas ozval znovu, pomalu scházela dolů. Bylo to zvláštní, ale i když neměla tušení, kde se to octla, necítila takový strach, jaký by asi měla mít. Čím víc se blížila k vesnici, hlas sílil, nezněl už jen jako nějaký nápěv, rozpoznávala jednotlivá slova, a i když jim nerozuměla, uvědomila si, že patří ženě. Po chvíli došla k jedné z těch salaší. Dveře se samy otevřely.
„Haló,“ zvolala, „je tu někdo?“ Nikdo se neozval, přesto si byla jistá, že někoho zahlédla. Váhavě vešla dovnitř. U velké pece stála osoba zahalená v šátcích.
„To vy jste mě volala?“ zeptala se, ale žena nepromluvila. „Slyšíte?... kdo jste?!“
Osoba se pohnula směrem k ní, něco zamumlala cizím jazykem a pak Lindě ukázala svoji tvář. Stála před ní drobná stařena s očima tak pichlavýma až se zachvěla. O krok couvla, dveře se za ní však prudce zavřely. Stařena se zašklebila bezzubými ústy... Linda vykřikla.

Otevřela oči. Zase ten divný sen. Už poněkolikáté bloudila ve spánku v témže lese, ale tentokrát se alespoň dostala dál. Pořád tomu nerozuměla, nebyla si jistá, co to znamená. Nebyla to noční můra, která by ji děsila nebo varovala, přesto cítila, že je to důležité. Zmateně se posadila na posteli, budík ukazoval osm hodin ráno. Loupla očima k postýlce, byla už prázdná - opět ji nechali spát. Vstala a šla se do koupelny umýt.
Když pak sešla dolů do jídelny, vítal ji rozesmátý Samuel a pěkně si k ní vykračoval. Bylo to pár dní, kdy začal sám chodit. Byl na sebe nesmírně pyšný, že už nepotřebuje žádnou oporu. O to víc ho teď museli hlídat, aby nelezl do schodů, nebo na jiná nebezpečná místa. Vyšla mu vstříc a popadla ho do náruče.
„Dobré ráno, udělal jsem ti snídani – vajíčka se slaninou, jak je máš ráda,“ ozvalo se z kuchyně a vzápětí se i s jídlem objevil Daniel. Položil talíř před ni a se svým tradičním hrnkem kávy se také usadil ke stolu. Chvíli pozoroval jak jí, než se odhodlal promluvit. „Zase jsi křičela ze spaní,“ poznamenal a pátravě na ni hleděl.
Nezvedla k němu ani pohled. „Byl to jen sen,“ řekla lhostejně a usmála se na synka, který se rovněž dožadoval její snídaně. Nabrala trochu vajec na vidličku a dala mu do pusy.
„Asi to nebyl jen sen,“ odvětil na to kousavě.
Linda si povzdechla. „Myslím, že to přeháníš.“ A bylo to tu zas... Danielovi otázky.
„A tobě to přijde normální?!“ nedal se. Tušil, že z ní nedostane opět ani slovo a to ho rozčilovalo.
„Zdá se ti dokola stejný sen, pak celý den chodíš jako tělo bez duše a když se chci o tebe postarat tak mě div nepošleš do háje.“
„To není pravda,“ hájila se a dala další sousto Samuelovi, očividně mu chutnalo. „Já jen o tom nechci mluvit.“
Daniel postavil prudce hrnek na stůl. „No právě,“ řekl vyčítavě. Tentokrát to nevzdá bez boje, nato ji má až moc rád. „Myslím, že si zasloužím vědět o co tady jde, sakra!“ zaklel a přísně se na Lindu podíval.
Samuel se lekl a začal natahovat, neměl hádky rád. Všiml si jeho výrazu a jeho napnuté svaly v obličeji rázem povolily, vzal ho k sobě.
„To nic... strejda to tak nemyslel, neplakej,“ konejšil ho, ale oči nespouštěl z jeho maminky. „Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet. Já jen... dělám si starosti, musíš se šetřit a ty sny se mi prostě nelíbí. Možná by sis měla s někým promluvit.“
Linda se pousmála. „Já vím, že to myslíš dobře, ale o nic nejde... věř mi. Navíc co bych asi tak vykládala cizímu člověku?... Pane, víte ve snech se ztrácím v lese, nevím čím to může být, možná tím, že v mém životě zemřelo tolik lidí,“ prohodila ironicky a ujedla z talíře. „Poslal by mě rovnou do blázince,“ dodala, když hladově spolkla sousto.
„To přece není pravda, to bych nepřipustil,“ zarazil ji Dan. Samuel se už uklidnil a chtěl zpátky na zem, aby mohl prozkoumávat okolí. Postavil ho a po očku sledoval, kam si to zamíří. V duchu přemýšlel, jak Lindu přimět k tomu, aby mu konečně řekla pravdu.
„Tak si promluv se mnou,“ řekl pevným hlasem a upřeně jí pohlédl do očí. Nebylo to poprvé, kdy ji o to žádal a doteď pokaždé neúspěšně, přesto doufal.
Nevydržela to dlouho, po chvilce sklopila zrak opět ke svému talíři a snědla ještě několik soust. Dávala si tak čas rozhodnout se.
Od doby co žila s nimi, panovalo mezi ní a Danem napětí. Mohla za to především její mlčenlivost. Ze začátku to nebyl problém, na nic se jí neptali, chtěli jí dopřát čas, aby o tom začala mluvit sama. Ale když týdny míjely, a ona se k tomu stále neměla, Daniel si začal dělat starosti a čím dál častěji Lindu zahrnoval otázkami. Chtěl po ní vysvětlení. Nejprve se snažila vymýšlet různé báchorky, ale tím to jen zhoršila. Věděl, že mu lže, byl pak na ni naštvaný a vyčetl jí, že z něho dělá pitomce. Kolikrát třískl dveřmi a opustil dům, aby to venku rozdýchal. Nakonec to oba vzdali a podobným tématům se vyhýbali, alespoň do doby, než se jí začaly zdát sny, jako byl ten dnešní.
Nejistě na něho pohlédla. Na chvíli byla zase v pokušení odejít do svého pokoje a nechat to tak jak to je, ale něco v jeho pohledu ji zastavilo. Měla by k němu být upřímná, pravda nemůže napáchat přece větší škody, než napáchaly její dosavadní lži a mlčení. Dan je přítel – ne, víc než to – je rodina, určitě jí uvěří.
„No,“ pobídl ji, když viděl, jak sama se sebou bojuje. „Budeš se mnou mluvit?“
Rozhodla se. Odložila vidličku na talíř s nedojedenou snídaní a opřela se do židle.
„Ano, řeknu ti pravdu,“ promluvila a objala si dlaněmi břicho, „myslím si, že je nejvyšší čas si promluvit.“