Duše v zrcadle - 29. Rozhovory

29. Rozhovory

Ticho mezi nimi se prodlužovalo. Jeho upřený pohled Lindu znervózňoval. Ani jednou se neusmál, prostě jen seděl, díval se na ni a čekal. Ve tváři se mu zračilo odhodlání tentokrát neustoupit, chtěl odpovědi na své otázky za každou cenu. To ji začínalo trochu děsit, protože nedokázala odhadnout, jak na její slova bude reagovat. Jak nejlépe sdělit člověku Danielova ražení, že je čarodějka a že existuje i jiný svět? Svět, kterému hrozí zkáza pod nadvládou Voldemorta… kde se schyluje k otevřené válce?! A pokud toho šílence včas nezastaví tak se ta hrůzovláda dostane i sem, pocítí ji lidé, kteří o kouzelnících nemají ani potuchy? Při pohledu do jeho očí, jí to připadalo jako něco nemožného. Přesto se snažila dát dohromady alespoň trochu smysluplné odpovědi a utřídit si v hlavě myšlenky.

„Já poslouchám,“ přerušil narůstající napětí mezi nimi a znovu se napil silné kávy. Když ji tak pozoroval, byl si jistý, že mu kofein přijde vhod. „Nebo sis to zase rozmyslela?“
V hlase rozpoznala špatně skrývanou netrpělivost.
„Nerozmyslela, jen přemýšlím, kde bych měla začít, jak nejlíp ti to podat.“
Nakonec došla k závěru, že nejlepší bude nechat to na něm, počkat jakým směrem se rozhovor bude ubírat. Naráz jí přišlo divné mluvit o magii, čarodějkách, dobru a zlu… v londýnské vile, v moderně zařízené jídelně, kde nic nepřipomínalo kouzelnický svět, a navíc s mužem, jenž je naprostý materialista.
„Zkus to vzít od začátku,“ promluvil znovu a nahnul se k ní blíž.
Linda si povzdechla a bezradně se rozhlédla po místnosti. „Není to pro mě tak jednoduché, jak si myslíš.“ Zamyšleně si hladila břicho, pohyb děťátka v ní vyvolal vzpomínku na jeho otce.
„Nic takového si nemyslím,“ ujistil ji s vážnou tváří, „ale ty bys měla už vědět, že mi můžeš ve všem důvěřovat.“
„Já ti přece věřím, Danieli.“
„To jsem rád,“ pokýval hlavou.
„Jenže je toho tolik co o mě nevíš,“ začala a nervózně si přejela prsty po čele. „Bože, je to tak těžké.“
„Dobrá, začnu tedy já,“ řekl po chvíli a upřel pohled na její ruku, která hladila vystouplé břicho. „Pro začátek bych rád věděl KDO a hlavně KDE je otec dítěte. Proč tu s tebou není, proč se o tebe nepostará!“
Věděla, že se téhle otázce nevyhne - ostatně, neptal se na to poprvé - přesto by se rozhovoru o Severusovi nejraději vyhnula. Z výrazu v Danově obličeji, a tónu jakým mluvil o otci jejího dítěte, totiž vyčetla, jaké stanovisko vůči němu zaujal.
„Nezačal jsi právě tím nejjednodušším,“ promluvila chmurně.
Nechápavě po ní loupl očima, z jeho pohledu byla tohle ta nejzásadnější otázka, která ho užírala celou dobu kdy mu řekla, že je těhotná. Tak čemu se diví?
„Na tom snad není nic těžkého,“ ušklíbl se a povytáhl obočí. V tu chvíli jí strašně připomínal Severuse. „Nechceš mi doufám tvrdit, že nevíš kdo to je, protože tomu neuvěřím!“
„Samozřejmě, že vím kdo je otcem.“
„A prozradíš mi konečně jeho jméno?!“
„Ano,“ přisvědčila rezignovaně, „jmenuje se Severus Snape.“
„No, alespoň něco, konečně jsme se někam dostali,“ utrousil Dan. „A prozradíš mi taky, proč tu není a nehlásí se k vám?!“ dodal přísně.
Linda sklopila pohled na nedojedenou snídani. To byla ta těžší část otázky.
„Tak já ti řeknu svůj názor,“ pokračoval, když se neměla k odpovědi. „Buď je to neuvěřitelný parchant a nechal tě v tom samotnou, protože další smrt otce vylučuju, to by bylo víc než děsivý,“ poznamenal ironicky, „nebo – a já doufám v druhou možnost, než že ti někdo ublížil – o tom neví!“ Podle její reakce pochopil, že uhádl. Nevěděl o tom, a co ho ještě víc pobouřilo, Linda si to tak očividně přála.
„Neví a tak to i zůstane,“ řekla odhodlaně.
„To nemyslíš vážně!“ vyhrkl užasle.
„Myslím, momentálně je to pro něho bezpečnější. Nesmí ho nic rozptylovat,“ odpověděla. V tomhle měla jasno a věřila, že se rozhodla správně.
Daniel na ni tázavě hleděl, její argumenty mu nedávaly smysl.
„To mi nepřipadá moc v pořádku,“ podotkl podrážděně, „jsem přesvědčený, že by to měl vědět... má na to právo! Nehledě na to, že je začátek prosince a za tři měsíce rodíš!“
„Jsem si toho vědoma,“ odvětila a zpříma se na něho dívala. „Nemám v úmyslu to před ním tajit napořád, jen to nemůžu říct teď,“ snažila se o vysvětlení, ale pak si povzdechla. Daniel se nepřestával mračit a dál se na ni nesouhlasně díval. „Když ty nevíš co se děje, neznáš náš svět,“ dodala potichu.
Jakoby její poslední slova přeslechl. „Lindo, neděláš správně, jako chlap to vidím z té druhé strany,“ domlouval jí a očima zabloudil k Samuelovi, který momentálně dělal důkladnou prohlídku uší jejich psovi. „Jednou jsi mi vyprávěla o jeho otci, vyčítala sis, že o něm nevěděl, chceš svou chybu zopakovat? Může se stát cokoliv a pak bude pozdě.“
„Tohle neříkej,“ hlesla zoufale, „ani nevíš, jak blízko pravdě jsi.“
Dan ji vzal za ruku a povzbudivě jí hleděl do očí.
„No tak, copak je opravdu tak těžké napsat pár slov tomu... jak jsi říkala, že se jmenuje?“
„Severus Snape,“ odpověděla, ale přitom záporně zakroutila hlavou. „Nic mu psát nebudu, už jsem se rozhodla.“
„Tak mu napíšu sám.“
„Nemáš sovu a nevíš kam,“ vrátila mu a i přes vážnost situace se musela usmát jeho nechápavému pohledu.
„Co?? Jakou sovu?“
Mávla jen rukou. „To nic... to neřeš.“
Mírně potřásl hlavou, protože opravdu nechápal, co tím myslela, ale pak pokračoval: „Přesto by mně zajímalo kde je, docela rád bych si s ním promluvil.“
Tak to si Linda nechtěla raději ani představit. Byla si téměř jistá, že by Daniela po jeho kázání o zodpovědnosti stihla nějaká kletba.
„To by asi moc nedopadlo,“ utrousila.
Zřejmě ji nevnímal, protože na to nic neřekl a jen se znovu napil z hrnku. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Linda ho po očku pozorovala, a aby zaměstnala ruce, vidličkou se dloubala v jídle.
„Severus...“ promluvil po chvíli, „trochu neobvyklé jméno, nemyslíš?“
„V našem světě ani moc ne,“ poznamenala a nespouštěla oči z hromádky vajíček, kterou vytvořila.
Zarazil se, to bylo podruhé, co se zmínila o jiném světě. „Ve vašem světě... co tím myslíš?“
Musela si odkašlat. Teď to přijde, jaká bude jeho reakce?
„Existuje ještě jiný svět, Dane... můj a mých přátel.“
Chvíli na ni hleděl a pak se pobaveně usmál. „To jako, že jste mimozemšťani, jo?“ posmíval se.
„Já to myslím vážně,“ zarazila ho podrážděně.
„Co!... Že jsi mimozemšťan?“ Úsměv mu zmizel z tváře. „Děláš si ze mě pro změnu legraci?!“
„Proboha, proč sem taháš mimozemšťany?!“ zaúpěla.
Tak tohle bude ještě dlouhý rozhovor.
„Já?? Ty jsi s tím začala, ty mluvíš o jiných světech,“ hájil se pobouřeně a mírně zrudnul.
„Ano, mluvila jsem o existenci JINÉHO SVĚTA… ne, že jsem z jiné planety.“
„Pro mě v tom není rozdíl,“ odvětil nabručeně, ale pak znepokojeně dodal: „Začínám mít pocit, že žádost promluvit si s psychologem je po tvých slovech víc než oprávněná.“
„Dane, já nejsem blázen! Chtěl jsi o mě znát pravdu... říkala jsem ti, že to není ani pro jednoho z nás lehké,“ upozornila ho na fakt, že to byl jeho nápad a rozčileně sekla s vidličkou, kterou stále držela v prstech.
„Promiň, ale slyšíš se co říkáš? Vůbec nechápu, proč to řešíme, vždyť je to…“
„Jsem čarodějka,“ přerušila ho a tím mu vzala řeč. Plán servírovat mu informace o sobě po troškách očividně nefungoval, proto se rozhodla jít rovnou k věci
Chvíli na ni šokovaně zíral, než ze sebe vypravil: „Cože???“
„Ano, slyšel jsi dobře, jsem ČARODĚJKA a umím kouzlit,“ pokračovala nemilosrdně. Možná že v šoku bude přístupnější.
„Prosím?“ hlesl další slovo.
„Také umím dotykem číst v lidech a má krev může uzdravit člověka… tedy jen kouzelníka,“ opravila se. Dan vystřídal snad všechny barvy, až u něho začala převládat rudá.
„Dost,“ vypravil ze sebe a rukou ji zarazil. „To si ze mě děláš srandu, ne?!“
„Ne, je to pravda.“
Nevěřícně na ni zíral. „Co to se mnou hraješ za hru?! Děláš ze mě idiota záměrně?!“
„Dane, to přece… Proč myslíš, že jsem ti pravdu tajila? Obávala jsem se tvojí reakce.“
Frustrovaně si odfrkl. „Tohle je ztráta času,“ utrousil a dopil zbytek kávy, odhodlaný jít si po své práci.
„Nedáš si panáka než půjdeš?“ zeptala se. Vytáhla z úzké kapsy na nohavici hůlku a kouzlem mu přivolala z baru láhev koňaku a sklenku.
Daniel tak prudce vstal od stolu, že převrhl židli.
Nečekaný rámus a nezvyklé chování strýčka upoutalo Samuelovu pozornost. Přestal tahat psa za ucho a oba - jak pes, tak chlapec - na něho nechápavě hleděli.
„Ježiši,“ vyjekl. „Co to... kde se... Jak jsi to udělala?“ koktal a zděšeně hleděl na láhev před sebou.
„Myslíš tohle?“ Znovu udělala zápěstím ten pohyb a převrácená židle opět stála a posunula se zpět ke stolu. „Posaď se prosím,“ požádala ho a položila hůlku na stůl.
On se však ani nepohnul, teď byl naopak bílý jak stěna a zíral jejím směrem.
„A přestaň se na mě takhle vyděšeně dívat,“ dodala. Najednou k němu pocítila soucit. Byla přesvědčená, že nikdy nezapomene na výraz, který se mu právě zračil ve tváři. Začínala pochybovat, že léčba šokem bylo to pravé.
Tíživé ticho prolomil její syn, když k Danovi došel a natáhl k němu ručičky. To ho probralo, automaticky ho vzal na ruku a sedl si zpět ke stolu. Konsternovaně hleděl na lahev a prázdnou sklenku pře sebou, nebyl ještě schopen promluvit. V hlavě měl totální zmatek. Proboha, vždyť chtěl jen vědět kdo je zodpovědný za Lindin stav, co dál se svým životem zamýšlí. Jak ho mohlo napadnout, že se dozví něco takového… že je vůbec něco takového možné?!
„Dane,“ oslovila ho, když stále zarytě mlčel.
Konečně na ni pohlédl. „Jak...“ Nebyl schopný větu dokončit. Ještě víc k sobě přitulil Samuela, jakoby pro něho znamenal pevný bod v realitě.
„Narodila jsem se tak, jestli se ptáš na tohle,“ odpověděla. Jen přikývl. Byla ráda, že konečně projevil nějakou reakci. „Omlouvám se, že jsem to na tebe takhle vyvalila, ale myslím si, že bys reagoval stejně ať bych ti to sdělila jakkoliv,“ poznamenala mírným tónem a chtěla ho chytit za ruku. Instinktivně ucukl, ale pak se vzpamatoval.
„Já... promiň, nevím, co si mám myslet... je to... tohle jsem opravdu nečekal,“ mluvil nesouvisle.
„To je v pořádku,“ ujistila ho.
Zahleděl se jí do očí. „Bože… ty to myslíš vážně... že jo?!“ Uvědomil si šokovaně. „To co jsi řekla, co děláš...“ pohlédl nedůvěřivě na ten kousek dřeva, který ležel vedle její ruky, „všechno je to pravda!“
„Ano, ale není to nic špatného, jen umím něco navíc než ty,“ odvětila tiše a znovu se pokusila o dotyk. Tentokrát neucukl.
„Asi opravdu potřebuju panáka,“ utrousil a odzátkoval lahev, aby si nalil plnou sklenku, kterou do sebe ihned obrátil. Samuel ho pozoroval a pak se ručkou také natáhl po skleničce. „Ne, broučku, tohle není nic pro tebe. To jen strejda potřebuje na uklidnění, víš?“ promluvil k němu už o něco pevnějším hlasem a natáhl se pro jeho lahev s čajem. „Na, ty si dej něco lepšího.“ Podal mu ji a pak se znovu podíval po Lindě.
„A Samuel... bude taky jednou... Tohle se dědí?“ zeptal se.
Přikývla. „Jednou bude ovládat magii, jako já a Sirius.“
„Tak se jmenoval jeho otec? A byl taky...“
„Ano, byl to kouzelník,“ přisvědčila a v očích se jí mihla bolest.
Daniel ji zaregistroval. „Co se mu stalo... opravdu zemřel?“
„Zemřel. Zabila ho jeho sestřenice smrtící kletbou,“ řekla tiše a na okamžik se ztratila ve vzpomínkách na ten příšerný den. „On tam především neměl být, nezasloužil si takovou smrt a tak brzy,“ dodala pak. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. Poslední dobou na Siriuse myslela. Samuel svého otce ztratil a ona se strašně bála, aby se to nestalo i jejímu druhému dítěti.
Daniel se po jejích slovech podíval na chlapce, jenž se k němu stále ještě tulil a něžně ho pohladil po hlavičce.
„Ježiši... nemůžu uvěřit, že to poslouchám,“ promluvil a v hlase měl náznak znechucení ze sebe samotného. „Vnímáš vůbec, co říkáš?... Vždyť je to šílený... ty jsi šílená... nebo já, že nad tím vůbec uvažuju!“ Bezradně si promnul kořen nosu, to gesto ji opět bolestně připomnělo Severuse.
„Mám tě znovu přesvědčit?“ zeptala se a sáhla po své hůlce.
„Ne!“ zarazil ji rozhodně. „Už to prosím tě nedělej... děsíš mě tím.“
„To mě mrzí,“ zašeptala.
Nastalo mezi nimi na dlouho ticho. Linda se snažila odhadnout na co Dan myslí, zda jí věří. Zatímco on věnoval pozornost Samuelovi, aby se vyhnul jejímu pohledu. Chlapec měl očividně dobrou náladu, něco horlivě ukazoval strýčkovi a pak zase mamince, a neustále žvatlal.
Když už to napětí nemohla vydržet, znovu na něho promluvila.
„Ty mi nevěříš, viď?“
Na chvilku se zarazil, ale neodpověděl, ani se na ni nepodíval.
„Myslím, že vezmu Samuela na chvíli ven… na vzduch,“ poznamenal věcně a zvedl se od stolu.
„Danieli,“ oslovila ho zoufale.
Její hlas ho zastavil uprostřed kroku. „Lindo, opravdu se to snažím pochopit... já teď prostě nevím čemu mám věřit, co ti na to říct.“ Konečně na ni pohlédl. „Vážně nevím, potřebuju pauzu, abych to všechno vstřebal.“
„Dobře. Ale nemyslíš si, že jsem blázen, že ne?!“
Dívala se na něho způsobem, že se mu sevřelo nitro. Najednou měl potřebu ji pevně obejmout, ale ovládl se.
„Ne, nemyslím,“ řekl nakonec, „jen musím chvíli ven a přemýšlet.“


Byli už víc jak hodinu pryč. Nedokázala se na nic soustředit, u ničeho nevydržela v klidu. Každou chvíli nervózně přecházela po pokoji, program v televizi nevnímala a knihu odložila asi po deseti minutách, když zjistila, že jen tupě zírá na stejný odstavec. Na jednu stranu si přála, aby se už Daniel vrátil, na druhou se toho obávala.
Bože, co když pravda nadělala větší škodu než dosavadní lži?
Měla mlčet, neměla mu nic říkat.
Nezvládne to, on to nezvládne... je příliš racionální, než aby jí uvěřil.
Otřela si zpocené dlaně o kalhoty a horečnatě přemýšlela, co bude dál.
A co Mark? Řekne mu to Dan, nebo by měla sama? Bude vstřícnější?
Kdyby vydržela ve svém domě, nemusela by teď řešit tohle. Jenže ona tam nedokázala zůstat... nemohla.

Několik dní po tom nešťastném setkání Severuse s Remusem dostala poštu. Bylo už dost pozdě večer, kdy na okno zaťukala neznámá sova s kusem pergamenu u nožky. Vpustila ji dovnitř a dala pamlsek, aby mohla sundat vzkaz, aniž by ji klovla. Třesoucí rukou ho rozevřela, dopis nebyl dlouhý a podle písma ihned poznala, kdo jí píše. Hořce si uvědomila, že ji ani neoslovil jménem, podle toho mohla předpokládat, co jí chce sdělit. Už po prvních slovech věděla, že se nemýlila.

Po tom co jsem zjistil – čeho jsem byl svědkem - bylo mou povinností upozornit na tebe ostatní členy Fenixova řádu. Po krátkém uvážení a za souhlasu všech jsme tě z Řádu vyloučili a rovněž jsi obviněna ze zrady a spolupráce se Smrtijedy, respektive s jedním z nich a to se Severusem Snapeem. Z ohledu na naše dřívější přátelství tě musím však varovat, že ve svém domě už nejsi v bezpečí. Pokud na tebe někdo upozorní, přijdou tě zatknout. I přesto, jak moc mě tvá zrada bolí, tohle nechci. Měla bys zmizet a schovat se mezi mudly, tam budeš ve větším bezpečí. Každopádně nespoléhej na pomoc nikoho z nás. Všechny přístupové cesty za kýmkoliv z Řádu, bývalých přátel a kamkoliv kde jsi měla dříve přístup, jsou ti znemožněny. I když je to pro většinu z nás těžké – těžké a bolestné uvěřit, že jsi na jejich straně - nic to na věci nemění. Nechceme tě tady, tudíž se o to ani nepokoušej, bez milosti bys byla odvedena, závisí na tom naše bezpečí. Lupin

Když dočetla, musela se posadit. Ruka jí bezvládně klesla do klína a ona několik minut zírala do prázdna. Nemohla ani plakat, tolik ji ta strohá a chladná slova zasáhla. Jenže co čekala, měla předpokládat, že k tomu dojde. Museli především chránit své rodiny, nemohli si dovolit sebemenší riziko a v jejich očích představovala velké riziko – byla milenkou nepřítele. Věděla to, neznamenalo to ale, že bolest nad ztrátou přátel byla menší.
Ach, Severusi, jak můžeš to břemeno unést!
Ona by nejraději vmetla všem do tváře, že je nevinný, jak moc mu křivdí, ale slib který mu dala, ji vázal mlčenlivostí. Znovu upřela pohled na bělostný pergamen ve své ruce, na obviňující slova drahého přítele a pomalu jí docházelo to podstatné.
… pokud na tebe někdo upozorní, přijdou tě zatknout.
Varoval ji, chtěl, aby se skryla do bezpečí. To ji probralo, najednou pochopila vážnost situace. Nepříjemný pocit jí sevřel vnitřnosti, upustila dopis na zem a dlaní si přejela po břiše. Měl pravdu, musí pryč, musí myslet na své děti, nemůže je ohrozit! Že je těhotná, věděla už na svatbě Fleur a Billa. Když jí Nymf sdělila své tajemství, málem vyhrkla, že také jedno má, ale včas se zarazila.
Koho by asi tak určila za otce?
Všichni věděli, že žije sama a nebýt toho osudového okamžiku kdy přišla za Severusem domů, asi by to tak zůstalo i nadále. Ale tu noc se pro ně dva všechno změnilo. Jedna jediná noc a Severusova ztráta sebekontroly nesla ovoce. Rozhodla se, že mu o dítěti neřekne, dokud nebude po válce. Nechtěla ho ničím rozptylovat, nesměla mu převrátit život naruby ještě víc, a to by se přesně stalo, kdyby věděl, že čeká jeho dítě. Navíc si byla jistá, že s něčím takovým nepočítal.
Automaticky si hladila ještě rovné břicho. Přemýšlela, co má dělat, jak se má zachovat. Mimoděk se jí vybavily vzpomínky na hrůzy, které zažila se Samuelem, na strach kdy se bála, že o něj přijde a to rozhodlo.
Ne, tohle dítě nesmí zažívat peklo jako jeho bratr. Udrží ho od toho všeho a až bude po všem, vrátí se.
Tu noc zabalila sobě a Samuelovi to nejnutnější. Ještě než odešla, napsala Severusovi na lístek krátký vzkaz, který nechala na konferenčním stolku, kdyby ji navštívil.
„Jsem v pořádku a v bezpečí, neměj starost.“
Víc se neodvážila napsat, aby ho neohrozila, pokud by lístek našel někdo jiný. Nemohla však tušit, že zatímco rovnala sbalené věci do kočárku - přece jen nemohla zmenšit všechny, těžko by Danovi vysvětlovala, že má vše co potřebuje, když by neviděl žádná zavazadla - Samuel se natahoval pro lahev a svoji milovanou plyšovou myšku, a s věcmi vzal i vzkaz pro otčíma. Naposledy se rozhlédla po svém domově a pak se smutkem zavřela za sebou dveře.

Když se objevila to ráno na prahu Markova a Danielova domu, uvědomila si, jak nehorázná její žádost je. Šla za nimi s takovou samozřejmostí, že ji vůbec nenapadlo, že by ji mohli odmítnout. Najednou ztratila odvahu. Dokonce uvažovala nad tím, že bude předstírat pouhou návštěvu jako obvykle a pak se vrátí k sobě domů. Jenže to by nesměl být Daniel tak dobrý přítel.
„Ty někam odjíždíš?“ zeptal se z ničeho nic a ukázal na naložený kočár.
Mark se vyplašeně podíval z jednoho na druhého.
Linda odjíždí? Kam? A co Samuel?
„Ne,“ špitla.
„Tak bys možná mohla přestat chodit kolem horké kaše a říct pravý důvod proč jsi tady,“ pokračoval Daniel. „Plus ty tašky,“ řekl a propaloval ji pohledem, že by ji ani nenapadlo zalhat.
I Mark se ohlédl po jejích zavazadlech a konečně si uvědomil, že něco není v pořádku.
„Lindo, co se stalo?“ zeptal se a ona je nakonec požádala o pomoc. Když se pak svěřila, že čeká zase dítě, bylo ujednáno. Mark byl nadšený a Danielovi se nakonec taky ulevilo... bude ji mít alespoň pod dozorem.

Jenže jeho otázky a potřeba znát pravdu je dovedla až sem, do téhle situace, kdy se Linda obávala, že ztratí i jeho. Znovu pohlédla na hodiny, čas se přímo vlekl.
Jak dlouho můžou vydržet venku?
Kolik času potřebuje, aby vstřebal skutečnost?... A vstřebá ji vůbec?
Myšlenky ji mučily a zarachocení klíčů v zámku přišlo jako vysvobození.
Konečně jsou tady.
„Ahoj, jsem doma.“
Linda nedokázala skrýt zklamání, když zaslechla Markův hlas.
„Ahoj,“ odpověděla, když se objevil v jídelně. „Jaký byl let?“
„Hrozný, já si asi nikdy nezvyknu. Kde jsou kluci?“ zeptal se, když se rozhlédl a nikde neviděl Samuela.
„Jsou venku,“ hlesla a vzala od něho kabát, aby ho pověsila.
Mark si nemohl nevšimnout její smutné nálady a povzdechl si.
„Vy jste se zase pohádali, viď?“
Zakroutila hlavou.
„Tomu budu tak věřit! Kolikrát jsem mu už říkal, aby tě nechal na pokoji, vždyť teď bys měla být především v klidu,“ podotkl vyčítavě a starostlivě se na ni podíval. „Je ti dobře?“
„Ano, to jen, že... jen jsme něco řešili a on to šel ven rozdýchat.“
„Co jste řešili?“
„Myslím, že bude lepší, když ti to pak řekne sám,“ odpověděla vyhýbavě a pohlédla stranou. Nechtěla o tom začínat znovu, pokud si nebyla jistá, jak to přijme Daniel. Měla štěstí, že Mark na rozdíl od svého přítele měl tu vlastnost, že se nevyptával, čekal, až se dotyčný svěří sám.
„Dobře,“ přikývl a šel do kuchyně. „Dáš si se mnou něco k jídlu?“ ozval se po chvíli.
„Ne děkuju, už jsem jedla. Dan mi připravil vydatnou snídani,“ poznamenala a při vzpomínce na ranní rozhovor se jí opět stáhl žaludek.

Po další hodině čekání už nemohla dole vydržet.
„Půjdu k sobě nahoru, trochu si odpočinu,“ houkla na Marka.
„Jistě, jen běž,“ odvětil a loupl po ní očima. Neměl rád, když byla takhle ve stresu, nejraději by Dana roztrhl. Až přijde tak mu to vytmaví.
Jen tak se natáhla na postel a hladila si břicho, aby uklidnila miminko. Ani tohle dítě nebylo zrovna klidné.
„Hlavně nebuď příliš po tatínkovi,“ povzdechla si.
Samuel se po otci vyvedl znamenitě. Už teď rozeznávala určité povahové rysy, které poznala u Siriuse. Jeho vzdor, paličatost, s kterou se pouštěl do neznámých věcí a bojovnost, kterou dával všem najevo, se nedala přehlédnout. Kdyby tohle dítě mělo být celý Severus, tak spolu ti dva nikdy nevyjdou. Musela se té představě usmát. Dva muži, kteří se celý život nenáviděli a jejich děti budou vyrůstat spolu. Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné a někdy až děsivé.
Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Srdce ji splašeně poskočilo, když se v nich objevil Daniel.
„Můžu?“
„Jistě,“ hlesla a posadila se, aby mu udělala místo. S rozčilením si ho prohlížela, působil už klidněji a dalo se říct, že i celkem vyrovnaně.
„Kde je Samuel?“ zeptala se.
„Okupuje Marka, pár dní se neviděli tak jim to jen prospěje,“ odpověděl a sedl si k ní na postel. „Přemýšlel jsem o tom, cos mi řekla,“ začal nejistě.
„A?“ šeptla bojácně.
Pohlédl jí do očí. „Zní to asi šíleně, ale já ti věřím. Vždycky jsem podvědomě cítil, že jsi jiná, že patříš jinam... Zní to blbě, co?“
„Vůbec ne. Ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ vydechla a objala ho, „bála jsem se, že to nepřijmeš, že mě budeš považovat za blázna.“
Opětoval její objetí. „Netvrdím, že to pro mě nebyl šok,“ neodpustil si výčitku, „ale teď už jsem připravený tě vyslechnout a podpořit, pokud to bude v mých silách.“
„Děkuju,“ hlesla dojatě.
„Jak ti stále dokola opakuji, jsme rodina,“ mírně ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do tváře, „i když dost divná.“
Usmála se. „Ta nejlepší.“

„Mohu se tě na něco zeptat?“ promluvil po chvíli a pohodlně se opřel o pelest.
„Samozřejmě, ptej se. Budu se ti snažit odpovědět, tedy v rámci možností, na všechno,“ souhlasila.
„Víš, ten muž... otec dítěte,“ ukázal na její břicho, „má tě alespoň rád?!“
„Má,“ odpověděla s jistotou. „Severus není zrovna jednoduchá povaha, občas je to s ním dost těžké, je příliš uzavřený a na prvý pohled chladný, většinu lidí spíš děsí, ale když už si nějaké city připustí, jsou opravdové.“ Letmo pohlédla na přítele, moc dobře na něho její slova nezapůsobila. „Asi jsem ti ho nepopsala nejlépe, ale já vím, že s ním budu jednou šťastná,“ dodala, aby to trochu vylepšila. Moc to nepomohlo, protože se na ni díval stále nedůvěřivě. „Víš, trochu mi ho připomínáš,“ usmála se. To už se zatvářil vyloženě nesouhlasně. „Neboj se, má spoustu dobrých vlastností a ujišťuju tě, že jeho city ke mně se ani odloučením nezmění,“ ujistila ho.
„No budiž, to trochu vylepšilo, i když ne moc, můj názor na jeho osobu,“ poznamenal. „Takže je taky... ehm, kouzelník.“ Vyslovit to slovo mu stále dělalo problémy.
Linda přikývla. „A velice schopný kouzelník,“ podotkla.
Znovu si odkašlal. „Takže předpokládám, že to malé bude taky...“
„Ano, stejně jako Samuel, Dane. Jak už jsem říkala, není to nic hrozného...“
Krátce se zasmál a tím ji přerušil. „Ježiši,“ hlesl, „promiň, ale pořád to zní šíleně.“
„Já vím,“ souhlasila a vzala ho za paži.
„Omlouvám se, zřejmě si budu muset ještě chvíli zvykat.“
„To nic, takhle by reagoval každý mudla,“ ujistila ho konejšivě.
Nechápavě se na ni podíval. „Kdo?!“
„Mudla,“ zopakovala.
„Mudla?!!... A to je zase co!“
„Tak říkáme lidem, kteří nekouzlí,“ objasnila a musela se usmát, protože se tvářil znechuceně jako malé dítě - jako Samuel, když musel jíst zeleninu.
„Tak tohle slovo se mi teda vůbec nelíbí!“ ohradil se. „Zní docela urážlivě, už mě tak prosím tě nikdy neoslovuj,“ dodal zamračeně.
„Slibuju, že nebudu.“
Pak se z ničeho nic rozesmála. Dost dobře nechápala proč, protože na téhle situaci rozhodně nic k smíchu nebylo, ale nemohla si pomoct. Pohled na Daniela, jak usilovně přemýšlí nad slovy: mudla, kouzla, jiný svět, čarodějka – jí připadal neskutečný. Vždyť to, že ji vyslechl - že byl vůbec ochoten nad tím uvažovat - se u člověka jako on dalo považovat za zázrak. A ona se tady směje, jako by se opravdu zbláznila.
Nedůvěřivě ji pozoroval. Pak už to nevydržel.
„Jestli mi teď řekneš, že to celé byl jen žert, na místě tě uškrtím, těhotná netěhotná!“
„Ne, je to pravda... já nevím co to do mě vjelo, promiň,“ omlouvala se, když se jí konečně podařilo zkrotit smích. „To ty hormony... nebo tahle absurdní situace, do které jsem nás dostala... já nevím.“
Daniel si frustrovaně odfrkl. „To máš pravdu, je to absurdní, šílené, nedává to smysl, a přesto tu sedíme a mluvíme o věcech, které pro ostatní neexistují!“ Opřel si hlavu o zeď a zavřel oči. „Připadám si jako idiot,“ dodal.
Sedla si vedle něho a udělala to samé.
„No vidíš, já jsem nakonec ráda, že to víš. Neuvěřitelně se mi ulevilo, vadilo mi, že vám lžu. Teď se cítím tak lehká a volná.“
„Hm,“ zamručel, „a já se cítím jako po pořádné ráně palicí do hlavy.“
„To přejde, uvidíš. Až si zvykneš, tak už ti to nebude připadat tak bláznivý,“ snažila se přítele povzbudit a opřela se mu o prsa.
„Ach jo,“ povzdechl si a objal ji kolem ramen, „Grayová, uvědomuješ si, žes mi převrátila život na ruby?“
„Uvědomuju, ale tys to chtěl,“ neopomněla mu připomenout.
Jen protočil oči. „Víš co, řekni mi raději něco o tom vašem světě… o sobě,“ vyzval ji rezignovaně. „Když teď nad tím tak přemýšlím, skoro nic o tobě nevím. Proč vlastně žiješ tady a ne s ostatními?“
„Já se vlastně pohybuju mezi oběma světy od dětství a oba považuju za svůj domov. Když jsem byla malá, hodně jsme cestovali a pak, co mi umřela maminka, byla jsem jediný blízký člověk, který otci zůstal. Chtěl mě za každou cenu ochránit od všeho zlého, proto jsme zůstali v Londýně a já tu vystudovala medicínu.“ Smrt svého muže a syna vynechala, pro Daniela to nebylo podstatné a ona o tom teď nechtěla mluvit.
„Taky jsi říkala něco o dotyku a krvi… upřímně, moc jsem tomu nerozuměl.“
„Tak to je něco trochu složitějšího. Tohle není obvyklé ani mezi kouzelníky. Popravdě nevím, jak jsem k tomu přišla, ale jednou bych to ráda zjistila,“ dodala a zamyšleně se zahleděla před sebe.
Nic na to neřekl, ale uvědomovala si jeho upřený pohled.
„Žije tu mezi námi hodně…“ na vteřinu se zarazil, ale pak hned pokračoval, „lidí jako ty?“ Slova kouzelník a čarodějka mu opravdu nešla z pusy.
„Někteří ano, ale lidé o nich nevědí. Pochop, je to zakázáno, vlastně jsem ti o sobě neměla říkat, ale tvoje přátelství je pro mě příliš důležité.“
„Hm, takže oni o nás vědí a my o nich vědět nesmíme… tomu říkám spravedlnost,“ poznamenal s úšklebkem.
„No vidíš, a oni se dokonce o mudlech a mudlovských věcech učí ve škole, je to jeden z předmětů,“ poznamenala pobaveně.
„Zase to slovo… je hrozný!“ postěžoval si a zatvářil se znechuceně. Jeho výraz ji pobavil. Dělal, že si toho nevšiml. „Takže existuje škola, kde se učíte co… kouzlit?“ zajímal se dál.
„Samozřejmě, že chodíme do školy,“ zasmála se už nahlas.
„Jsem rád, že se bavíš na můj účet,“ zamručel.
„Tak se hned nečerti,“ vzala ho přátelsky za ruku. „Samuel tam bude taky jednou studovat, jakmile dosáhne jedenácti let, a tohle dítě také,“ pohladila si bříško. „Budou se muset zrovna tak všechno naučit, jako děcka tady… Pak už je budu vídat jen o prázdninách,“ povzdechla si.
Daniel si uvědomil, co vlastně říká. „To znamená, že se tam vrátíš… Budeš s nimi žít tam?“
„Pravděpodobně ano, Dane,“ řekla a znovu na něho pohlédla. Poznala na něm, že tohle nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet.
„Kdy?“ hlesl s nepatrnou změnou v hlase.
„To nevím,“ přiznala, „ale teď tam není bezpečno a Severus chtěl, abych se od všeho držela dál.“
„Od čeho se máš držet dál?“
„Od války mezi dobrem a zlem,“ odpověděla.
I když se tvářila zcela vážně, neubránil se úsměvu.
„To myslíš vážně? Zní to jako tuctový motiv z pohádky,“ zapochyboval.
„Pro tebe možná,“ zamračila se nad jeho poznámkou. „Víš, nesmím ti říct podrobnosti, hlavně kvůli vaší bezpečnosti, ale představ si někoho jako byl Hitler s jeho idejemi po čistokrevné rase v našem světě, plus magie a kouzla, a myslím, že už to tak pohádkově nezní!“ vyčetla mu rozzlobeně.
„Promiň, nechtěl jsem to zlehčovat… na druhou stranu, vžij se do mé situace. Dneska jsem se dozvěděl tak neuvěřitelný – spíš sílený – věci, že těžko dokážu zpracovat ještě tohle,“ hájil se s omluvným výrazem v obličeji a přitulil ji k sobě, aby si ji udobřil.
„Já vím, to jen, že mám strach o své přátele.“
„Tak s tím ti asi moc nepomůžu,“ hlesl s povzdechnutím.
„To nevadí, hlavně, že mi věříš.“


Po chvíli se od něho odtáhla a zpříma na něho pohlédla.
„A co Mark? Mělo by se mu to také říct, nemyslíš? Asi by nebylo dobré, ho z toho vynechat,“ poznamenala opatrně.
„No, v rámci zachování mého milostného vztahu, bychom ho z toho rozhodně vynechat neměli,“ souhlasil Daniel, i když ho představa, že to budou probírat znovu, děsila.
„Řekneš mu to ty nebo mám já,“ zeptala se.
„Řeknu mu to sám.“
„Ale sdělíš mu to nějak citlivě, že ano,“ ujišťovala se s neblahým tušením.
„Samozřejmě, jak jinak.“
„Dobře, tak pojďme dolů, ať tam kluci nejsou sami,“ pobídla ho a vstala z postele.

Když vešli do obývacího pokoje, naskytl se jim úžasný pohled. Mark lezl po čtyřech a naháněl Samuela, který před ním utíkal a nadšeně výskal.
„Myslím, že je ta nejvhodnější chvíle to na něj vysypat,“ podotkl Daniel po chvíli, co ty dva pozoroval a hned si to k Markovi namířil.
„Počkej,“ chytla ho ještě za paži, „hlavně citlivě, vzpomeň si na sebe.“
„Neboj,“ uklidnil ji a šel k nim. „Marku,“ oslovil přítele a z výšky na něho hleděl. „Musíme s tebou mluvit,“ řekl a čekal až se zvedne ze země, „měl bys něco vědět.“
Mark si opucoval rukou kalhoty a ještě celý rozjařený pohlédl z jednoho na druhého.
„Děje se něco?“
Linda se na něho rozpačitě usmála.
„Jak se to vezme,“ utrousil Daniel. „Podívej, nebudu to nijak protahovat,“ začal a Linda jen protočila oči, mělo ji napadnout, že slovo citlivě se v jeho slovníku téměř nevyskytuje. „Protože dlouhé vyprávění stejně nepomůže,“ pokračoval, jejího gesta si nevšímaje, „takže… Linda je čarodějka!“ Řekl to s takovým důrazem, že na něj Mark chvíli němě zíral a pak se nechápavě podíval na Lindu.
„Dělá si ze mě srandu?.. Je opilej nebo co?“
Ta jen zakroutila hlavou.
„Ne, nejsem ještě opilej a jsem zcela při smyslech,“ ozval se zcela klidným hlasem. „Prostě existuje svět plný kouzelníků a čarodějek, a Linda je jedna z nich. Stejně tak její děti a otcové jejích dětí... Prostě momentálně je tam válka mezi dobrem a zlem, a ona se u nás musí schovat, aby byla v bezpečí!“
Tak tohle by mu opravdu někdo věřil.
Pomyslel si, když viděl, jak na něho oba zírají. Mark nevěřícně a Linda vyčítavě. Pak si uvědomil, že je úplně jedno jak takovou věc sdělíte, protože pro obyčejného smrtelníka je to šílený tak jako tak. A on se nechtěl cítit jako blbec sám.
„Dane, ty jsi úplnej magor,“ zareagoval konečně jeho přítel, i když totálně vykolejený.
„Taky si tak připadám, ale je to pravda… Koňak je támhle, jestli potřebuješ,“ ukázal rukou ke stolu.
„Marku, říká ti pravdu,“ promluvila na něho Linda, „jen jsem myslela, že ti to řekne trochu ohleduplně. Ale on si na tu informaci taky teprve zvyká.“
„Přeskočilo vám?“ zeptal se a bezradně na ně hleděl.
Daniel se nad ním slitoval. Nakonec, tahle reakce byla ještě dobrá, mohlo to být horší, občas míval sklony k hysterickým scénám.
„Víš co, až budeme sami tak ti to vysvětlím,“ promluvil k němu o něco mírněji, „povím ti všechno, co mi Linda řekla a pak se vzájemně můžeme u láhve něčeho dobrého vzpamatovat. Souhlasíš?“ Vzal ho za bradu a vtiskl mu na rty polibek. Vlastně se s ním ještě po těch třech dnech, co byl pryč ani nepřivítal.
Linda je nechala o samotě, vzala Samuela za ruku a odvedla ho do kuchyně, aby mu připravila něco k jídlu.
„Dobře, ale já nic z toho nechápu. O co tu jde,“ zeptal se ještě zmateněji, když Dan přerušil jejich polibek, a starostlivě mu hleděl do tváře. „Jsi vážně v pořádku?“
„Řekl bych, že už téměř ano, ale po noci strávené s tebou mi bude ještě líp.“
Mark překvapeně zamrkal. Takové zmatky po svém návratu domů nečekal.

»»««

Tři dny po tom, co mezi nimi proběhl tenhle rozhovor, měla Linda opět ten zvláštní sen.
Znovu se brodila po kolena sněhem v neznámém lese, ale tentokrát nebloudila, věděla, kam ji ten hlas vede. Brzy byla na kraji vesnice. Nikdo z obyvatel si jí nevšímal, když míjela první příbytky, skoro jakoby byla přízrak. Možná to tak bylo, protože necítila nic kolem sebe, dokonce ani zimu, přestože byla jen v noční košili. Slyšela jen ten vemlouvavý hlas. Očima hledala salaš, kde byla posledně, kde žila ta drobná stařena.
Opět se dveře samy otevřely a Linda vstoupila dovnitř. Stařena stála přímo před ní a pozorovala ji pronikavýma očima. Stejně jako minule před tím upřeným pohledem o krok couvla.
„Nu este nevoie să vă faceţi griji,” promluvila ta žena.
Linda svraštila obočí, nerozuměla ani slovu co řekla. Stála na místě jako přikovaná a jen ji sledovala, jak zašla hlouběji do setnice. Když se následně vrátila a netrpělivě ji ukazovala, že ji má následovat, po krátkém zaváhání poslechla.
Žena před ní otevřela malá dvířka a obě scházely po schodech někam do sklepení.
„Kam, mě to vedete... a co po mě chcete?” zeptala se stařeny, ale ta neodpověděla. Chytla ji za paži a táhla za sebou.
„Tak slyšíte?!” ozvala se znovu a prudce se zastavila.
V tu chvíli se kolem nich rozsvítily svíce. Linda se trochu vyplašeně rozhlédla kolem sebe, všude visely sušené byliny, na četných policích byly vyskládané lahve s lektvary a velké sklenice naplněné zvláštními rostlinami. Několik kotlíků různých velikostí bylo rozestavěných po stole a pod jedním větším hořel oheň. Vycházela z něho zvláštní vůně, Lindu překvapilo, že ji cítí. Přiblížila se k pobublávající směsi a nadechla se. Něco jí připomínala, vlastně někoho... a pak jí to došlo, úplně živě před sebou uviděla Severuse. Usmála se, bylo to už dlouho a jí se tak stýskalo. Přitahována tou vůní přiblížila se ještě víc ke kotlíku a chtěla do něj nahlédnout. Stařena ji však zarazila a záporně zatřásla hlavou.
„Proč?” zeptala se Linda.
Žena na ni chvíli hleděla, jakoby nad něčím přemýšlela, pak ukázala rukou ke kotlíku a přikývla.
„Mám se podívat?”
Znovu přikývla.
Lindě to připadalo celé divné, tělem jí projel zvláštní pocit, když znovu vdechla tu opojnou vůni a zahleděla se na hladinu v kotlíku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se barvy začaly měnit a ona znovu zahlédla Severuse.
„Bože,” hlesla, „jak je možné, že ho vidím? Je to něco, co vyvolává vzpomínky?” promluvila ke stařeně, ale ta jen zatřásla hlavou a znovu ukázala, aby se dívala.
Vrátila se pohledem k vidině. Pomalu jí docházelo, že je něco jinak. Jeho tvář byla podivně bílá a strnulá, jeho bezkrevné rty se vůbec nepohnuly. Čím déle na něho hleděla, tím víc v ní rostla jistota, že se dívá do mrtvého obličeje.
„Ne!” vyhrkla a spěšně odstoupila od kotlíku. „To není pravda, on není mrtvý,” křikla po stařeně.
Ta se k ní přiblížila a chytla ji za paži. Linda chtěla ucuknout, ale držela ji pevně.
„Puteţi să-l salveze,” promluvila.
„Já vám ale vůbec nerozumím!” řekla zoufale.
Stařena se zamračila a ještě víc se přiblížila. Pak se dotkla dlaní jejího břicha. „Puteţi să-l salveze!” zopakovala důrazněji.
Pak se všechno kolem ní rozmazalo a ona se probudila. S úlevou se rozhlédla po pokoji, byla ještě tma. Všude bylo ticho, jen Samuelovo pravidelné oddechování narušovalo klid noci. Otřela si dlaní spocené čelo.
Proboha co to mělo zase znamenat? Proč viděla Severuse mrtvého?
Ta vidina ji vyděsila, ještě teď jí srdce zběsile tlouklo.
A co s tím mělo společného jejich dítě?
Objala si rukama břicho a něžně ho hladila.
„To nic, byl to přece jen hloupý sen, tatínek je určitě v pořádku,“ odříkávala tiše, aby se uklidnila.
Byl to jen sen… jen sen.

»»««

Bradavice.
Přestože bylo už dost pozdě večer, Severus se zdržel ještě v ředitelně. Seděl za svým stolem u jediné rozsvícené svíčky a zamyšleně hleděl do prázdna. Vyhovovalo mu to ticho kolem něho. Z většiny portrétů se ozývalo tiché pochrupování a ten zbytek ho naštěstí ignoroval. Poslední týdny byly pro něho vyčerpávající, občas nechápal sebevražedné sklony některých studentů. Už ani nepočítal, kolikrát musel vymýšlet dostatečně „krutý“ trest, aby je dostal z rukou Carrowových. Pokaždé se mu to samozřejmě nepodařilo a pár jedinců pocítilo na vlastní kůži, co znamená neuposlechnout Amycuse nebo Alektu. Takže se nejednou stalo, že se nebohý žák svíjel pod napřaženou hůlkou jednoho z nich.
Jenže co s tím mohl dělat? Někdy měl pocit, že některým lidem prostě chybí pud sebezáchovy, především studentům, jenž patřili mezi nejbližší přátelé  Pottera samozřejmě. Pana Longbottoma, slečnu Láskorádovou a Weasleyovou vídal tak často, že měl plno chutí mučit je sám. To mu připomnělo, že musí zítra nějakým způsobem Longbottoma potrestat, protože opakovaně odmítl použít kletbu Cruciatus na druhých studentech. Svým způsobem ho chování tohohle chlapce, kterého stále považuje za špatného studenta s katastrofálními následky, překvapilo. Zřejmě v něm bylo víc, než kdokoliv očekával, přesto to nic neměnilo na tom, že jejich častá setkání tady v ředitelně ho pokaždé pořádně rozvzteklila.
Copak si nikdo z nich neuvědomuje, že tím nic nedocílí? Že si jen škodí?
Unaveně si promnul kořen nosu. Co by teď dal za štosy esejí k opravení, jak rád by se rozčiloval nad tupostí svých žáků a psal uštěpačné poznámky. Uvědomil si, že učení mu chybělo víc, než by si kdy dřív připustil. Starosti se na něho valily a netýkaly se jen školy. Často myslel taky na Lindu. Měsíce o ní neměl zprávu, prostě zmizela. Pohledem sklouzl na pergamen na svém stole.
Možná ho měl přece jen zabít!
Pokaždé, když přejel očima slova psaná Lupinovou rukou, vyvolalo to v něm vztek.
Vždycky se do všeho pletl a všechno jen zhoršil.
Znovu se v myšlenkách vrátil k tomu dni, kdy se mu tohle obvinění dostalo do rukou.

Konečně se mu podařilo bezpečně zmizet, aby mohl vidět Lindu. Tolik mu chyběla, potřeboval ji alespoň na chvíli obejmout a slyšet její hlas. Když zjistil, že v domě nikdo není, pocítil zklamání. Rozhlédl se po místnosti, něco bylo špatně. Uvědomil si, že to tam vypadá, jakoby už delší dobu byla neobydlená. Zpozorněl a zašel do její ložnice. Poznal, že zmizelo pár věcí, hlavně ty Samuelovy.
Hrozilo jí nebezpečí? Musela odejít? Ale proč mu nenechala vzkaz?
Rozrušením se mu zrychlil tep, vrátil se znovu do obýváku, aby to tam důkladněji prohledal. A pak ho našel, dopis psaný rukou „přítele“. Když dočetl, zůstal několik vteřin nehnutě stát, bylo mu jasné, že se Lindy už nedočká. Mohl jen doufat, že odešla se synem do bezpečí, ale jistotu neměl.
Nedalo mu to a před dvěma týdny se do domu vrátil, doufal, že se tam zastavila a zanechala pár slov. Marně, byl tak, jak ho opustil poprvé, nic se nezměnilo. Nechtěl na to myslet, ale občas tomu nemohl zabránit. Pochybnosti v něm hlodaly. Zkoušel po ní soukromě pátrat, ale bylo to těžké. Zatýkalo se teď tolik lidí, že to prostě s tím vším co měl za úkol, nemohl uhlídat, takže mu to mohlo klidně uniknout. Když pak ležel v posteli a spánek k němu nepřicházel, přepadaly ho chmurné myšlenky. Uvědomil si, jak sobecký byl, když ji k sobě připoutal. Jenže zrovna tak věděl, že se jí nedokáže vzdát.

Prudce vstal od stolu, sáhl po pergamenu s obviněním proti Lindě, zmuchlal ho a hodil do krbu.
Jestli jsem ji kvůli tobě ztratil, přísahám, že tě zabiju!
Vyřkl zlostně v duchu směrem k Lupinovi a díval se, jak plameny pohlcují zmačkaný papír.

„Děje se něco, Severusi?“ ozvalo se z obrazu za jeho zády.
Zavřel oči, mohlo ho napadnout, že Brumbál spánek jen předstírá.
„Co přesně máte na mysli?“ odvětil, aniž by se k němu otočil.
„Zdá se mi, že tě něco trápí,“ poznamenal stařec.
„Samozřejmě, že trápí. Například nebetyčná blbost některých žáků, kteří mají potřebu si neustále hrát na hrdiny. Nemohu být pokaždé Carrowovým za zády a hlídat co provádějí se studenty,“ odpověděl kousavě a odvrátil se od krbu, aby se vrátil zpět ke stolu. Bylo mu jasné, že se Brumbál neptal právě na tohle, ale on opravdu neměl v úmyslu se svěřovat.
„Ano, vypadá to, že pan Longbottom se slečnou Weasleyovou převzali velení nad tehdejší Brumbálovou armádou a musím říct, že se drží statečně.“
„Ještě se jich zastávejte a obdivujte jejich nezodpovědnost!“ vyjel na bývalého ředitele poněkud ostře.
„Uznávám, že by měli být opatrnější, všiml jsem si zranění, jež ten chlapec má,“ dodal rychle Brumbál.
„To nejsou jen oni,“ podotkl ještě víc podrážděně Severus, „většina z té skupiny se schovává v komnatě nejvyšší potřeby… myslí si, jak nade mnou vyzráli. Jen doufám, že to nezjistí nikdo nepovolaný, protože nevím, jak bych to pak řešil.“ Sedl si do křesla a pohodlně se opřel. Chvíli se oba odmlčeli a Severus doufal, že mu už dá Brumbál pokoj… mýlil se.
„Myslím, že starost o studenty není to jediné, co tě trápí, chlapče,“ ozval se znovu stařec, „už pár týdnů jsi zamlklejší a podrážděnější než je obvyklé, proto se tě chci zeptat…“
„Jestli vaše otázky nemají nic společného s panem Potterem a jeho doprovodem, nemám s vámi o čem mluvit,“ přerušil ho rázně a konečně se k obrazu otočil čelem.
Brumbál na něho shlížel se starostlivým výrazem ve tváři a modré oči na něho hleděly stejně pronikavě jako za jeho života. Jak on tohle nesnášel, vždycky měl pocit, že mu vidí až do duše.
„Ale, Severusi, nebuď hned nepříjemný. Myslíš, že jsem slepý, že nevím, jak moc tě sebral ten dopis, který jsi po takové době spálil? Že nevím, kam mizíš a odkud se vracíš ještě zasmušilejší než před tím?“ domlouval mu mírným hlasem Brumbál.
„Potom nechápu, proč se mě ptáte, když tak všechno víte!“ štěkl k obrazu a ukázal mu opět svá záda.
„Protože i já si dělám o Lindu starosti a chtěl jsem se tě zeptat, zda jsi o ní něco nezjistil,“ vrátil mu s mírnou výčitkou v hlase.
Chvíli bylo ticho, Brumbál trpělivě čekal na odpověď. Nakonec přece jen Severus promluvil.
„Ne. Nic o ní nevím už několik měsíců.“
Stařec pozoroval mladého muže před sebou. Viděl, jak ho ta nejistota užírá, jak se snaží vypátrat cokoliv, co by mu pomohlo zjistit, kde Linda je. I když o tom nikdy nemluví a tváří se netečně, on věděl, jak hluboko do srdce se mu ta žena dostala.
„Linda je opatrná, určitě to varování brala vážně a někam se ukryla, Severusi.“
Neodpověděl, ale myslel na to samé. Stále se o tom ujišťoval, sám jí přece radil, aby při sebemenším nebezpečí odešla a neříkala mu kam.
Ale mohla naspat, že je v pořádku! Pak by měl o jednu starost méně a nemusel by snášet starostlivé a chápající pohledy bývalého ředitele.
„Možná bys mohl…“ ozvalo se opět z rámu, ale on už na další hovor neměl náladu.
„Myslím, že je opravdu už pozdě, půjdu si lehnout,“ řekl a vstal z křesla. „Dobrou noc,“ popřál ještě a odešel.
„Dobrou noc, chlapče,“ povzdechl si Brumbál.