Duše v zrcadle - 31. Rumunsko

31. Rumunsko

Daniel stále nedůvěřivě hleděl na zříceninu před sebou. Po jejím mumlání a mávání hůlkou se vůbec nic nezměnilo. Dům pořád vypadal hrozně. Okna byla rozbitá, omítka oprýskaná a střecha hrozila, že se každou chvíli propadne úplně. Pohlédl na Lindu.
„Jseš si jistá, že to kouzlení fungovalo?“
Ta se krátce zasmála, vzala za branku a vešla na pozemek. Po pár krocích zjistila, že se ještě nepohnul z místa. Otočila se k němu a pobídla ho: „Tak už prosím tě pojď, je to bezpečné. Nebo tam chceš zůstat stát až do večera?“
Něco zamručel a následoval ji. Jakmile i on prošel chatrnými vrátky, Linda vchod za nimi znovu zabezpečila.
„Pro jistotu, nepotřebujeme nevítanou návštěvu,“ řekla, když si všimla jeho pátravého pohledu.
Daniel přikývl a rozhlédl se. Nestačil se divit, zahrada byla sice stejně zanedbaná, ale zřícenina se změnila v nádherný dům se štíty na střeše, s omítnutými zdmi porostlými břečťanem, wisteriemi a nachovým psím vínem a okna byla zabezpečena okenicemi. Celkový pohled svědčil o tom, že si její rodina nestála špatně.
„Tak co řekneš teď?“ zeptala se a i ona zasněně obhlížela stavení. Uplynulo tolik let, co tu byla naposledy.
„Tak tomu říkám proměna,“ hlesl, „vypadá fakt dobře a je i... velký.“
„Počkej, až to uvidíš uvnitř.“
Vzala Daniela za paži a vedla ho pěšinou k sloupovým, vchodovým dveřím. I ty otevřela pomocí jednoduchého kouzla a spolu vkročili do šera chodby a odtud do dveří nejbližší místnosti. Mlčky se začali rozhlížet. Obrovská místnost byla plná stínů, jen kolem okrajů okenic prosakovalo bledé, zdráhavé světlo.
„To je kuchyně,“ zašeptala Linda.
Celou jednu stěnu zabíral mamutí krb. V něm byl sporák dvojnásobné velikosti, než bývá běžné a na plotně stála železná konvice. Uprostřed kuchyně trůnil dubový stůl s šesti židlemi. Jedna byla kus povytažená, jako by na ní ještě před chvílí někdo seděl a zrovna vyšel na chodbu. Linda se prsty něžně dotkla opěradla, zcela zřetelně na ní viděla sedět otce. Dojatě se rozhlížela po místnosti, pohledem utkvěla na prosklené kredenci, zaprášené a ověnčené pavučinami, kde se leskl porcelán. „Je to zvláštní, všechno je tak, jak si pamatuju, nic se nezměnilo,“ usmála se.
Daniel se také rozhlížel kolem sebe a překvapením vydechl: „Jestli je takhle rozlehlá kuchyně, jak budou vypadat ostatní pokoje?!“
Mlčky zamířili ke dveřím na vzdálenějším konci místnosti, jež vedly zpět do hlavní chodby.
„Chceš se podívat do patra?“ otočila se na Daniela, když si všimla jak se zájmem hledí ke schodišti.
Jen přikývl. Pořádně nestačil vnímat všechnu tu starobylou nádheru. Čekal všechno jenom ne tohle. Dlaní přejížděl po zdobeném zábradlí a vychutnával si občasné zavrzání schodu. Téměř nábožně našlapoval na široká dubová prkna, kdysi jistě vyleštěná dohladka. Nahoře vpravo byla jídelna. I tady panovalo přítmí, přetínané pouze jemnými záblesky slunečního svitu. Linda přešla k oknům a otevřela okenice, aby tak vpustila slunce a čerstvý vzduch dovnitř.
„Panebože!“ hlesl a udělal pár kroků k dlouhému stolu, u kterého s úctou napočítal dvanáct židlí. „Tady se opravdu zastavil čas.“ Rozhlížel se dokola po skvostném zařízení a po těle mu přejížděl mráz. „Tomuhle obřímu sálu už chybí jen nějaké to brnění,“ dodal ironicky směrem k Lindě. „Neříkala jsi, že tvoji rodiče vlastní ‚domek‘?!“
„No, otec vyrůstal v opravdu zámožné rodině, prý vlastnili sídla v několika státech... Takže v porovnání s tím to pro něho byl opravdu venkovský dům,“ odpověděla a vedla ho k dalším dveřím.
„Knihovna,“ poznamenala a oba překročili práh. I tady vpustila dovnitř světlo, aby se mohl Dan kochat krásou a ona vzpomínkami. Byla to malá jasná místnost obložená dřevem a s výhledem do zadní části zahrady.
„Páni,“ žasl Daniel a okouzleně hleděl na stěny lemovány od podlahy až ke stropu knihami, s výjimkou místa, kde stál starý psací stůl s roletou a před ním židle potažená kůží. Pod oknem stály dvě těžké dubové truhlice a kolem krbu dvě lenošky, malý stolek a na něm košíček se šitím, stále ještě plný jehel a hedvábíček.
Pohled na tu drobnou připomínku matky, jak sedávala u krbu a vyšívala, Lindu dojal, proto se raději otočila na Dana.
„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptala se a její hlas mírně narušil posvátnost, s kterou se rozhlížel kolem sebe.
„Jsem v šoku,“ vydechl a upřeně na ni hleděl. „Je to tu jako na zámku.“
Linda trochu zčervenala. „To přeháníš, ale jsem ráda, že se ti tu líbí,“ přiznala. „Dům je sice trochu zanedbaný, nikdo se o něj už leta nestará, ale pár kouzel to spraví,“ dodala, když poukázala na nánosy prachu na nábytku.
Přikývl a prošel se po knihovně. „Je to nádherný,“ promluvil a prsty přejížděl po zdobení psacího stolu, který ho očividně zaujal. „Tohle je starožitnost, víš to?“ otočil se k ní.
„Snad, nevím,“ pokrčila ramenem.
„Snad...“ hlesl a protočil oči.
„Patřil otci, měl rád kolem sebe hezké věci. Mě k němu vážou vzpomínky, právě za tímto stolem jsem ho vídala sedět nejčastěji. Ale jestli má nějakou hodnotu, v tom se nevyznám,“ dodala a táhla ho z místnosti.
V tomhle domě je zřejmě hotový poklad a Linda o něm nemá ani páru. Pomyslel si, ale nahlas to nekomentoval a odevzdaně ji následoval do dalšího pokoje.
„Tak, tohle bude tvoje ložnice,“ ukázala rukou do prostoru.
Daniel místnost přejel zběžně očima a pak pohledem utkvěl na dominantním kusu nábytku.
„Super,“ utrousil směrem k obřímu lůžku s nebesy, do kterého by se vešli nejméně čtyři lidé. „A já byl v šoku z naší postele. Prosím tě pro kolik lidí je určená?“
Linda se pousmála. „Pro dva, takže kroť svoji fantazii... Je to pokoj pro hosty.“
„Pro dva... bych se v ní s Markem hledal,“ poznamenal.
Linda nevěřícně zakroutila hlavou. „Ještě před chvílí ses hroutil z představy, že budeš nocovat v rozpadlém domě a teď ohrnuješ nos nad královskou postelí!“
„Tak promiň, já jen nemám rád tahle monstra se záclonami,“ řekl smířlivě.
„To přežiješ,“ ujistila ho a vyndala zavazadla, aby je hůlkou zvětšila do původní velikosti.
„Zdá se, že budu muset,“ zahučel ještě a sáhl po svém kufru, aby se převlékl.
„Udělej si pohodlí a pak se rozhodneme kde začít s pátráním. Někde tu musí být stopa jak se dostat k té ženské,“ řekla, pootvírala okenice a okna, a vyšla z pokoje, aby mu dopřála soukromí. Původně chtěla jít do svého pokoje, ale když pohledem utkvěla na dveřích na konci chodby, rozmyslela si to a zamířila k nim. Byly stále uzavřené jako před lety, na okamžik zaváhala, ale pak vyndala hůlku a zkusila je otevřít. Zámek tiše cvakl, podařilo se. Opatrně se do nich opřela dlaní a pomalu je otevřela. Okamžitě na ni dýchla její přítomnost, se zvláštním pocitem vešla dovnitř.
….

Daniel se zatím převlékl a pozorněji si prohlédl „svůj“ pokoj i přilehlou koupelnu. Ještě nevyšel z údivu, na jakém místě se to octl. Měl úplně jinou představu, počítal s malým rodinným domkem se zahrádkou. Ani nevěděl proč, ale vždycky si myslel, že Linda pochází ze skromných poměrů, tohle sídlo mu doslova vyrazilo dech. Přišlo mu zvláštní, že raději žila v Londýně a nevyužila tuhle možnost. Zastavil se u okna a zahleděl se do zahrady. Vždyť je to nádherný dům, úplně živě tu viděl vyrůstat Samuela i jeho bratra nebo sestru. Musel se tomu usmát, vážně strašně vyměkl. Uvědomil si, jak se za ty čtyři roky změnil a byla to především její zásluha. Kde by ho tenkrát, když ji přijímal do nemocnice, napadlo, že to takhle skončí, že budou rodina a on dobrovolně podnikne tak šílené věci, jako je přemístění, a bude strkat nos do kouzelnických záležitostí. Ještě teď, když si vzpomněl na Lindin způsob cestování, se mu sevřel žaludek a mírně se otřásl. To mu připomnělo, proč jsou vlastně tady. Odtrhl se od okna a vyšel z pokoje na chodbu, aby vyhledal Lindu.

Všiml si pootevřených dveří na konci chodby a váhavě do nich vešel. Stála k němu otočená zády a zamyšleně listovala v nějaké knize.
„Tak tady jsi,“ ozval se vesele.
Vůbec ho neslyšela přicházet, takže sebou prudce trhla a kniha s žuchnutím dopadla na zem.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ dodal, dvěma kroky byl u ní a poměrně objemnou knihu sebral.
„To nic, jen jsem se zamyslela,“ řekla a vzala si ji. „Už ses zabydlel?“
„Dá se říct, že ano,“ odvětil a prohlédl si zběžně pokoj. Byl ze všech nejsvětlejší a očividně zařízený pro ženu. I zde ho na prvý pohled zaujaly některé kousky nábytku a znovu žasl nad bohatstvím, které tento dům skrýval. „To je tvůj pokoj?“ zeptal se.
„Ne, patřil mamince,“ odpověděla, „cítila se tady nejlépe, hlavně kvůli slunci a výhledu do zahrady.“
„Muselo být pro tebe těžké ztratit tak brzy matku,“ poznamenal Dan.
„Ano, bylo,“ povzdechla si a přešla k posteli, aby se na ni posadila. „Chyběla mi, moc mi chyběla. Stýskalo se mi po její náruči, hlase, pohlazení, ale byla jsem mladá a život měla před sebou, myslím si, že jsem se s její ztrátou smířila lépe než otec. Víš, byla vážně nemocná celé ty roky, jinou jsem ji ani neznala. Naučila mě všechno potřebné, abych se dokázala o sebe a otce postarat. Občas jsem si říkala, že si dělala větší starosti o něho než o mě,“ koukla po Danovi a pousmála se. „Ona prostě věděla, kolik času jí život vyměřil.“
„Promiň, že se ptám, ale co vlastně tvojí matce bylo? Říkalas, že nebyla z kouzelnický rodiny, přesto... když selhala naše medicína, nedalo se jí pomoct ani tady? Máte určitě účinnější metody, copak to nikdo nedokázal?“
„Ne. Dane, i tady lidé umírají, jsou prostě nemocní a nedokážeme je zachránit,“ pousmála se.
„Chápu, ale... nemohlas jí dát svou krev?
„Říkala jsem ti, že moje krev mudlům nepomáhá,“ připomněla mu.
„Já vím, ale byla to tvá matka, měli jste přece společnou krev, když tě čekala. Mohlo by to fungovat, ne?“
Linda na něho překvapeně pohlédla. Tahle možnost ji nikdy nenapadla, i když tenkrát to nenapadlo nikoho.
„Víš, v tu dobu nikdo nevěděl, že moje krev může uzdravit někoho jiného. Na to jsem přišla až mnohem později.“
„Počkej, myslel jsem, že s tímhle darem ses už narodila... Musela sis přece někdy rozbít koleno, nebo alespoň odřít ruce... Copak neviděli, jak rychle se hojíš?“ zapochyboval.
„To ano, naši věděli, že jsem tímhle zvláštní, ale netušili, že by to mohlo fungovat i v těle někoho jiného,“ hájila se, ale pak si vybavila vzpomínku na matku, jak vyděšeně hledí na stařenu a nesouhlasně kroutí hlavou. Co tak urputně odmítala? Mohla matce nabídnout tuhle možnost… aby zkusila krev své dcery? Z přemýšlení ji vytrhl opět Danielův hlas.
„A otec ti nikdy neřekl, proč zemřela?“ vyptával se dál, jejího podmračeného pohledu si nevšímaje.
Zakroutila hlavou. „Nemluvili jsme o tom. Byla pořád slabá a unavená. Vím, že se všemožně snažil, aby jí pomohl, proto k ní povolal i tu ženu, kvůli které tu jsme, ale všechno pomáhalo jen na chvíli. Párkrát jsem se zkoušela ptát, ale pokaždé mi řekl, abych si nedělala starosti, že to maminka zvládne. Uvěřila jsem mu. Byla jsem dítě, chtěla jsem věřit. A jednou prostě odešla, tiše, bez rozloučení. Našel ji ležet v zahradě, strašně ho to sebralo a už se z toho v podstatě nikdy nevzpamatoval. Často se zavíral do tohohle pokoje, tady mohl být s ní, proto vše zůstalo na svém místě. Neměl sílu odstranit sebemenší maličkost, která jí patřila. Byl to těžký rok, zůstali jsme každý sám. Najednou jsem se cítila ještě víc opuštěná, neměla jsem matku a ani otce. Naštěstí naše stará skřítka Tula, která se o něj starala od malička, mi pomohla a přesvědčila otce, abychom odešli pryč. Ani ona se nedokázala dívat, jak po matčině smrti chřadne víc a víc. Než jsme dům opustili, tenhle pokoj zabezpečil, ponechal ho jako svatyni. Teprve po jeho smrti se kouzla zrušila a nakonec i tuto místnost narušil zub času.“
Daniel ji vzal za ruku. „Asi je to pro tebe dost těžké, viď?“ poznamenal. „Myslím, návrat do tohoto domu.“
„Trochu. Je to zvláštní, už je to tak dávno, přesto... Víš, přála bych si, aby viděla, jak se můj život dává zase do pořádku, aby mě viděla šťastnou, poznala moje děti, “ pohladila si dlaní břicho, „ona... ona prostě umřela moc brzy.“ Hlas se jí zachvěl a v očích zaštípaly slzy.
Daniel ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě.
„No tak, jsem tu s tebou,“ konejšil ji.
„Já vím a jsem moc ráda,“ šeptla a spěšně si otřela hřbetem ruky oči. „Nejspíš to bude tím pokojem, vyvolává ve mně vzpomínky,“ dodala už pevnějším hlasem a kývla bradou ke skříni, jež byla plná šatů. „Dokonce i z oblečení cítím její vůni, jako by tento pokoj opustila teprve nedávno.“
Pevněji Lindu stiskl a chvilku seděli mlčky ztraceni v myšlenkách.
„Co to vlastně držíš za knihu?“ zeptal se, když se od něho odtáhla a byl si jistý, že vlnu dojetí z větší části překonala. „Když jsem vešel, tak jsi v ní listovala... našla jsi něco?“
„Je to kronika naší rodiny, našla jsem ji ve stole,“ odpověděla a přejela rukou po sametových deskách. „Vůbec jsem neměla tušení, že ji maminka psala.“
„Můžu?“ Natáhl po ní ruku a ona mu ji předala.
„Zatím jsem nenašla nic důležitého. Jsou tam hlavně fotografie mých rodičů a moje, a taky tam zapsala důležité události. Dokonce je tam otcův rodokmen, zřejmě chtěla něco zanechat budoucím generacím… i přesto, že táta o své rodině moc nemluvil,“ vysvětlila a nahlížela Danovi přes rameno.
„Alespoň něco. Možná tam najdeme zmínku o její nemoci a léčbě,“ utrousil a zaujatě přejížděl očima text a fotky mladých manželů.
„Možná... Každopádně bychom měli nejspíš začít hledat tady. Pokud se ta stařena starala o moji matku, je největší pravděpodobnost, že se o ní dozvíme z jejích soukromých věcí,“ podotkla a nato se zvedla, aby uskutečnila svůj návrh. Začala prohledávat nejprve všechny zásuvky a přihrádky ve stole. Daniel zatím pečlivě studoval kroniku a občas se nad ní pochechtával.

„Tak tahle fotka je ovšem unikát,“ ozval se po chvíli se smíchem.
„Co zase,“ protočila oči, protože tohle říkal každou chvíli.
„To dítě, co trčí s nahatým zadkem z bazénku a ještě s kýblem na hlavě, to jsi taky ty?“
„Co?“ houkla na něho nechápavě a šla se podívat.
Dan se chechtal a nadšeně jí pohyblivý obrázek ukazoval. Holčička na něm marně bojovala s naraženou věcí na hlavě, a jak utíkala, zakopla o bazén, co jí stál v cestě, a přehoupla se přes okraj. Celá scéna se opakovala dokola. I Lindě to přišlo k smíchu a příjemně ji to odvedlo od chmurných myšlenek.
„No co, byly mi čtyři roky... Ty sis nikdy nezkoušel na hlavu nasadit kýbl?“
„Ne. Já jsem byl totiž od malička děsně inteligentní,“ poznamenal sarkasticky.
„No jistě. Vidíš, a já byla normální dítě!“
„Proto ses málem utopila v dětském bazénku?“ rýpl si ještě, aby ji pozlobil.
„Ha - ha,“ ušklíbla se a vrátila se k prohledávání stolu. „Mohl bys prosím zase pokračovat v hledání jakéhokoliv zápisu o podivné čarodějnici, která mi ve spánku nedá pokoj?“ pobídla ho od hromady papírů, které vytáhla ze zásuvky.
„Celou dobu nedělám nic jiného, ale uznej, že tomuhle nešlo odolat. Už se těším až ji jednou ukážu Samuelovi... jakou má chytrou maminku,“ ozvalo se za ní se smíchem.
„Jsem ráda, že se bavíš.“
Na dlouhou chvíli se pak rozhostilo ticho a pokojem se neslo jen šramocení otvíraných částí nábytku a šustění papírů.

„Máš něco?“ zeptala se, když odložila další nudnou korespondenci její matky.
„Ne, měla jsi pravdu, tohle se týká jen rodinných událostí. Nic co bychom mohli použít jako vodítko k tvým snům.“ Zaklapl knihu a došel k Lindě. „Taky nic?“
Zakroutila hlavou. „Prohledala jsem celý stůl, noční stolek, komodu, poličky... nic, jen pár dopisů od otce a od přítelkyň.“
„Možná bychom si měli dát pauzu a něco pojíst, začíná mi kručet v břiše a ty bys také měla něco spolknout,“ podotkl.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila a společně sešli dolů do velké kuchyně. Zapálila oheň v kamnech a na tál postavila konvici s vodou. Na dubový stůl postavila tašku s jídlem, kterou jim zabalil Mark - za což mu teď oba vděčili, protože si na jídlo ani jeden z nich nevzpomněl - a vyndala z ní čaj, kávu a také několik toustů s krůtím masem.
„Zítra budeme muset nakoupit nějaké potraviny,“ poznamenala, když s chutí snědla svoji porci a napila se horkého čaje.
Daniel souhlasně pokýval hlavou. „Ještě že Mark myslí za nás za oba,“ poznamenal a sáhl po dalším toustu. „Co se divíš, před odletem jsem nebyl schopný nic sníst a po tom tvém cestování už vůbec ne,“ omlouval svoji nenasytnost, když na něho překvapeně hleděla.
„Vždyť nic neříkám,“ usmála se a hřála si ruce o hrnek, „jen se najez, třeba nám pak půjde lépe hledání.“
„Tak mě napadlo, co ta vaše skřítka, ta co tu s vámi žila, ta by přece měla vědět co se děje v domě, ne? Nemohla bys ji zavolat a zeptat se na pár věcí?“
„Myslíš Tula?... Ale ta byla dost stará, už když jsem byla malá, pravděpodobně už není naživu, jinak by se tu ukázala, když se vrátila paní domu,“ zapochybovala Linda.
„Hm, škoda. A nikdo jiný tu s vámi nežil?“
„Pomáhali jí ještě dva, skřítka a skřítek, ale otec nebyl jejich skutečný pán, poslala je sem jeho matka, tajně, aby tu pomáhali. Když jsme odešli, vrátili se zpět k vlastní paní. Navíc, neznáš skřítky, neřeknou nic proti svému pánovi, za každý prohřešek se hned krutě trestají. Když jsem byla malá, hrozně mi to lezlo na nervy, to jejich věčné láteření a naříkání. Měla jsem opravdu ráda jen Tulu, ta byla zvyklá na jiné zacházení a dalo se s ní rozumně mluvit.“
„Tak to jsme moc nepokročili,“ povzdechl si Daniel a upil z hrnku svoji kávu.
„Vrátíme se do ložnice mojí matky, něco tam musí být... nějaká tajná skrýš, skrytá zásuvka nebo schránka ve zdi, cokoliv,“ uvažovala a usilovně přemýšlela nad tím, zda něco podobného nepřehlédla.
„A sakra,“ vyrušilo ji Danovo zaúpění, „nefunguje mi mobil.“
„Tady ti ani fungovat nemůže,“ usmála se, „díky kouzlům tu veškerá technika kolabuje. Pokud si budeš chtít zavolat, musíš mimo tento pozemek.“
„Aha, já jen... měl bych dát Markovi vědět, že jsme dorazili v pořádku.“
„Počkej, půjdu pro jistotu s tebou a zítra pozměním ochranná kouzla.“

Venku se už stmívalo a také pěkně mrzlo. Linda drkotala zuby a i v teplé bundě se třásla zimou.
„Jen jestli bu-bude fu-fungovat,“ prohodila k němu pochybovačně asi napůl cesty.
Nechápavě na ni pohlédl.
„Mo-mohl se tím pře-přemístěním totálně po-porouchat,“ vykoktala, div si nepřekousla jazyk.
„To mi ani neříkej, vždyť bychom byli úplně odříznutý od světa?“ zíral na ni.
Jen pokrčila rameny.
Když došli k brance, vyndala zpod bundy hůlku a umožnila Danovi průchod ven a v duchu zvažovala, jak dlouho mu bude hovor trvat, nerada by mrzla věčnost.
„Tak co? Fu-funguje?“ houkla na něho po chvíli a přešlápla z nohy na nohu.
„Mobil jo, ale Mark ne!... Nebere to,“ odvětil podrážděně, protože se v téhle zimě plahočili zbytečně. Přesto to zkusil znovu.
„Tak c-co,“ ptala se a kdyby jí to stav dovoloval, poskakovala by na místě, aby se trochu zahřála.
„Nic, nechám mu vzkaz.“
Po chvíli se konečně vraceli do teplé kuchyně. Lindu trochu mrzelo, že se nedozvěděla nic o Samuelovi, ale na druhou stranu byla ráda, když za sebou zavřeli domovní dveře. Snad se dovolají zítra. Přičarovala si další hrnek horkého čaje, sedla si na lavici a nohy natáhla k peci, ve které praskal oheň.
Daniel ji napodobil. „Je znát, že tady jsme v horách,“ poznamenal a mnul si zmrzlé ruce o sebe, „takovou zimu v Londýně nezažiješ.“
„Hm,“ zamručela v odpověď a v myšlenkách se vrátila k Samuelovi. Stýskalo se jí a to byla pryč teprve první den. Neměla představu, jak dlouho se zdrží, jak dlouho jim bude trvat, než prohledají celý dům. Odjela sem s nadějí, že najdou nějakou stopu, něco co jim pomůže. Jenže, co když nic nenajdou? Vybavila si bezvládné tělo Severuse krvácející z mnoha ran a ta představa ji tak roztřásla, že se málem polila čajem. Ne, oni na to přijdou... něco tu musí být, zjistí, jak mu může pomoct.
„Lindo, jsi v pořádku?“ dotkl se její paže, když si všiml, jak se zachvěla a pobledla ve tváři. „Není ti nic?“
„Ne, jen mě roztřásla zima,“ zalhala a pevněji sevřela v dlaních horký hrnek. „Asi bychom se měli vrátit nahoru a pokračovat v hledání.“
„Máš pravdu, nesmíme ztrácet čas. Ukaž, vezmu ten čaj, ať se neopaříš,“ nabídl se a zamířili zpět do patra.
„Pořád mě to táhne do matčina pokoje,“ otočila se k němu na schodišti a zastavila se. „Připadá mi divný, že jsem nenašla žádné její zápisky,“ uvažovala nahlas, „vždyť musela kolikrát celé dny ležet v posteli, neříkej mi, že si nevedla deníky… něco, co by po sobě zanechala.“
„Psala přece tu kroniku,“ namítl.
„To není totéž, tam nemohla vyjádřit svoje pocity, svoje myšlenky... já nevím, ale kdybych byla v její kůži, tak bych něco jako deník psala,“ řekla rozhodně a pokračovala po schodech nahoru.
„Dobře, ale proč by je schovávala, tedy pokud je vůbec psala,“ namítl.
„Taky bych je nenechala ležet jen tak na stole, přece jen jde o důvěrnosti. Ale máš pravdu… kam je mohla ukrýt? Stůl jsem důkladně prohledala, zbývá skrýš ve zdi nebo v podlaze.“
„Spoléhám na tvůj úsudek, byla to tvá matka, musíš vědět líp než já, co by udělala,“ poznamenal a přidržel jí dveře od matčina pokoje.

Prohledali podlahu, poklepávali na zdi, zda nenajdou dutou skulinu, Linda vyzkoušela i přivolávací kouzlo... nic. Po dalších dvou hodinách marného hledání si vyčerpaně sedli na postel.
„Tak já nevím, začínám být bezradná. Její pokoj je ta největší šance co máme. Možná ještě knihovna, ale jiné ložnice mi nepřipadají pravděpodobné, aby tam něco schovávala... ani v jídelně, natož v kuchyni. Neříkám, že je neprohledáme, ale moc nadějně to nevidím,“ posteskla si a bezradně se rozhlížela po pokoji.
Danielův pohled přitahoval psací stůl. Tyhle starobylé kusy nábytku v sobě skrývaly nejedno tajemství. Zvedl se na nohy a přešel k němu. Znovu pootvíral všechny dostupné zásuvky a pečlivě je prozkoumával prsty, zda nenajde nějakou západku, nebo tlačítko k otevření tajné schránky.
Linda ho chvíli pobaveně pozorovala, ale pak už to nevydržela. „Co to děláš?... Říkala jsem ti, že jsem ho už prohledala.“
Neodpověděl, právě klečel pod deskou stolu a prsty mapoval centimetr po centimetru dřevěné obložení.
„Slyšíš?“ zeptala se znovu a stoupla si nad něj.
Žádná odezva. Příliš se soustředil na to, co hledá. Sakra, chtělo by to světlo, blesklo mu hlavou a v tu chvíli prsty o něco zavadil. Ozvalo se tiché cvaknutí a Linda poodstoupila, když se proti ní pomalu vysouvala další zásuvka, jež byla dobře skrytá v přední hraně masivní desky stolu.
„Jak jsi to věděl?“ žasla.
„Spíš hádal,“ přiznal a vysoukal se na nohy.
Zdálo se, že našli, co hledali. Leželo tam několik sešitů popsaných známým rukopisem. Linda je vyndala a rozložila na stůl. Daniel po jednom z nich sáhl a otevřel jej. Očima prolétl několik listů.
„Zřejmě jsi měla pravdu, vypadá to, že si zapsala každou důležitou událost ve svém životě.“
„Doufám, že se zmínila i o své léčbě,“ poznamenala Linda a také začala jedním listovat. Bylo zvláštní nahlédnout do matčina soukromí, číst o jejích nejniternějších pocitech – bylo to něco, co jí matku přiblížilo ještě víc.
„Tady píše, jak se seznámila s tátou,“ promluvila s úsměvem po chvíli nahlas. „Dle jejích slov z něho nebyla ani zdaleka tak okouzlená jako on z ní. Píše, že většího arogantního pitomce nepotkala... Tak to je dobrý, asi budu přece jen po ní. Trochu mi to připomíná můj názor na Severuse, když jsem ho potkala poprvé,“ zasmála se. „Tak tohle si jednou přečtu celé,“ dodala a vzala si jiný a pohodlně se uvelebila na posteli.
„To jste vy ženský... ale je pravda, že když se muž snaží zapůsobit na objekt svého zájmu, má to většinou opačný efekt. Tvoje máma naštěstí brzy svůj názor změnila a udělala dobře. Tady čtu, že se postavil proti své rodině, riskoval všechno, aby si ji mohl vzít.“
„Jo. Vyhnali ho a následně vydědili. Proto o nich nemluvil.“
Na chvíli bylo zase ticho přerušované jen obracením stránek.

„Hele, poslouchej,“ promluvil Dan, „tady píše: 'Je to zpátky, znovu se mi přitížilo. Dnes jsem byla u lékaře a testy nevyšly vůbec dobře. Nevím, jak to před Matthiasem utajit, neřekla jsem mu pravdu, netuší, co mi skutečně je.' Byla nemocná už dlouho, zřejmě ještě před tím, než se poznali.“
„Ukaž,“ nedočkavě natáhla po deníku ruku, „kdy to psala?“
Dan si sedl vedle ní.
„Zápis je 13.května 1959 rok před mým narozením… To nedává smysl, vždyť začala být nemocná až pár let potom,“ zírala do poznámek a hledala další zmínku o matčiných problémech. Další zápis byl až 15.dubna
„Podívej, tady se zase zmiňuje o návštěvě u lékaře,“ vyhrkla a četla dál nahlas:
„Doktor tvrdí, že se nedá nic dělat, dosavadní léčba nezabírá a upozornil mě, že se můj stav bude zhoršovat. Dnes jsem omdlela v koupelně, naštěstí jsem byla sama doma, ale Matthias něco tuší, dělá mu starosti moje bledost a nechuť k jídlu, často jsem také unavená. Dlouho to před ním neutajím... Zbytek nemůžu přečíst je rozmazaný, zřejmě plakala, když to psala. To je hrozný, co jí mohlo být, že se nedalo nic dělat?!“ ptala se a pohlédla na Dana.
„O tom se můžeme jen dohadovat, ale žila pak ještě dalších patnáct let, takže se pro ni musela najít pomoc,“ namítl.
Linda dál zběžně pročítala matčiny zápisky, hořela touhou vědět víc.
„Červen...
‚Dnes jsme se pohádali, chtěl vědět, co se se mnou děje. Nechci mu lhát, ale také mu nechci ublížit. Řekla jsem mu jen, že jsem nemocná, ale že léky které beru, mi pomůžou. Myslím si, že mi nevěří.‘ A tady týden po tom: ‚Chtěl mě vzít do jejich nemocnice k svatému Mungovi, ale zamítli to. Mudly léčí pouze v případech, když je postihne nějaké kouzlo. Byl z toho zdrcený.“
Linda se na chvíli odmlčela a představila si nešťastného otce, jak ho svírá strach o milovaného člověka. Moc dobře věděla, jak se cítil. Znovu si vybavila tvář Severuse a důvod proč jsou tady.
Z myšlenek ji vytrhl Danův hlas.
„Mám to!“ zvolal, až nadskočila. „Tedy, možná... poslouchej:
'Před měsícem jsme si pronajali malý domek v Rumunsku, Matthias myslí, že mi zdejší podnebí udělá dobře. Často bývá pryč, ale stará se o mě zdejší hospodyně... Dnes přivedl podivnou ženu a tvrdil, že mi pomůže. Vůbec jsem nesdílela jeho názor a odmítala se podrobit prohlídce, šel z ní strach. Stále si něco mumlala a přikyvovala hlavou. Pak se spolu o něčem dohadovali a nakonec odešla. Matthias mi sdělil, že jestli mi někdo pomůže, tak je to ona.' Myslíš si, že psala o ženě z tvých snů?“ zeptal se Lindy.
„Stoprocentně,“ přikývla. Oči jí doslova létaly po papíře a hledaly další zmínky o setkání s tajemnou stařenou. Otočila dalších pár stran, než se dočkala.
„15.září...
'Od doby, kdy užívám ten odporný lektvar, se cítím o něco lépe, nemoc jako by se zastavila. I když je mi společnost té ženštiny nepříjemná, jsem jí vděčná, že mi pomáhá… už kvůli Matthiasovi, a také mám pocit, že se náš život brzy změní.' Pila nějaký lektvar, takže se o ni starala už tenkrát,“ uvažovala Linda a opět otočila na další zápis.
„20.říjen...
'Moje tušení se potvrdilo, čekám dítě. Jsem strašně šťastná a cítím se výborně, jako bych se uzdravovala, je to nádherný pocit a nemůžu se dočkat, až to sdělím Mattiasovi.' Není to divný,“ zamračila se, „byla vážně nemocná, doktor jí očividně moc nadějí nedával a najednou otěhotní a cítí se skvěle?“
„Divné to je, ale na druhou stranu nevíš, jakou nemoc měla, možná ta baba zná způsob, jak ji vyléčit.“
„Jenže za pár let se jí to vrátilo,“ nedala se.
„Možná to bylo něco jiného.“
„Každopádně na to zemřela.“
„Ale i tak... prodloužila jí život o nějakých šestnáct let. Z čehož vyplývá, že by v tom, co dělá, měla být dost dobrá a pokud ji najdeme, mohla by ti poradit, jak zachránit otce tvého dítěte.“
„No právě, pokud ji najdeme. Už víme, že se s naší rodinou znala celé roky, ale zatím nevíme kde ji hledat. Když neznám přesné místo, nemůžu se za ní přemístit. Vize z mého snu prostě nestačí, takže jestli v těch denících nenajdu místo kde žije, nemám tušení, jak se k ní dostaneme.“
„V tom případě by bylo fajn, kdyby si tě našla sama, co říkáš?“ pousmál se.
„To leda, ale takové štěstí asi nemáme.“
Dál listovala v sešitě a až hlasité zívnutí Daniela ji donutilo zvednout zrak. Uvažovala, kolik může být hodin. Byli tady nahoře zavření už pěkně dlouho. Připustila si, že i jí se začínají klížit oči.
„Možná bychom to měli už nechat na zítra, co ty na to?“ otočila se na něj a ten souhlasně pokýval hlavou.
„Dobrej nápad, můžu si pusu roztrhnout. Zítra je taky den.“ Zaklapl sešit a položil ho vedle sebe na přehoz. „Budeš spát tady?“
„Původně jsem myslela, že budu u sebe v pokoji, ale asi zůstanu tady. Vlezu si do postele a budu si ještě chvíli číst.“
„Dobře, ale nepřežeň to. Měla by ses dobře vyspat, dnešek byl dost náročnej.“
„Jasně tati,“ usmála se, „trefíš do své ložnice, nebo mám jít s tebou?“
„Díky, ale nejsem malej, trefím sám. Tak dobrou noc,“ popřál.
„Dobrou a ať se ti něco pěkného zdá v té královské posteli,“ usmála se.
„Spíš se bojím nočních můr v takový příšeře,“ zahučel a přivřel za sebou dveře.
Linda ještě přiložila do krbu a zavrtala se do postele s jedním z deníků. Vydržela ještě několik stran, než jí klesla víčka a usnula.
….

Ve snu znovu prožívala roky strávené v tomto domě. Byla zase tou neposednou dívkou, která se se smíchem proháněla po chodbách a zlobila tím starou skřítku Tulu, za což se na ni otec často hněval. Prožívala svá dobrodružství, když podnikala zakázané cesty dolů do vesnice za dětmi, když se v noci plížila do knihovny, aby si mohla číst v otcových knihách o magii. Obrazy z jejího dětství se rychle střídaly. Znovu se viděla, jak stojí za dveřmi matčiny ložnice a pozoruje, co se děje uvnitř. Matka byla příliš bledá a unavená, stařena jí podávala obvyklý lektvar a mluvila na ni.
„Ştii ce-ar ajuta.” *
„Eu nu va fi!” odvětila matka rozčileně a vzala si od ní lektvar. **
„Deci, vei muri!” Zněl tvrdě hlas stařeny. ***
„Am avut deja,” hlesla matka a vypila obsah sklenice. ****

Obraz se rozplynul a Linda se posunula o několik let dál. Seděla ve svém pokoji a snažila se soustředit na učení, které jí otec zadal. Moc jí to nešlo, venku bylo příliš hezky a odvádělo to její pozornost. Právě si zahrávala s myšlenkou, že uteče do vsi, když ji vyrušilo otcovo zvolání.
„Lauro!”
Bylo to ze zahrady a jeho hlas zněl tak vyděšeně. Spěšně vyrazila od stolu a vyhlédla z okna. Zvolání se ozvalo znovu a tentokrát zoufaleji.
„Lauro, miláčku, co je ti.” Viděla ho, jak se sklání nad matkou a snaží se ji probrat. Na nic nečekala a řítila se po schodech dolů až vyběhla na zahradu.
„Co se stalo?” volala na něho.
Neodpověděl, klečel u své ženy a stále se ji snažil vzkřísit.
Jediný pohled do nepřirozeně pokojné tváře ji vyděsil. Strnula na místě a bezradně pozorovala otcovo počínání.
„Tati,... je pryč,” zašeptala.
„Není!” okřikl dceru. „Jen omdlela, stalo se to už dřív,” dodal nepříčetně a v zoufalém gestu zatřásl s bezvládným tělem. „Lauro,... Lauro, neopouštěj mě,”
„Tati!”
Ten srdceryvný výkřik ho vzpamatoval a konečně se k ní otočil. Chvíli na sebe hleděli a Linda měla na okamžik pocit, že zahlédla v jeho očích naději, díval se na ni, jako by čekal, že matku zachrání.
„Je mrtvá,” vypravila ze sebe a rozplakala se.

Obraz se znovu rozplynul a ona ležela v tomhle pokoji, v posteli své matky. Stín v rohu místnosti ožil a pohnul se směrem k lůžku. Pomalu se přibližoval a zastavil se až v její těsné blízkosti. Lehký závan vzduchu se otřel o její tvář. Ucítila dotek prstů na svém čele. Otevřela oči a první co viděla byla stará vrásčitá ruka svírající pohár, blížící se k jejím rtům. Prudce sebou trhla a pohlédla stařeně do tváře. Přímo uhrančivě ji pozorovala a pak se její bezzubá ústa roztáhla do děsivého úsměvu.
„Bea-l!” řekla a kývla bradou k poháru.
Linda vytřeštila vyděšeně oči. Když se stále neměla k tomu, aby si pohár vzala, stařena ji překvapivě pevně uchopila za rameno a přiložila jí okraj poháru k ústům.
„Bea-l!” zopakovala a Linda, zhypnotizovaná tím pohledem, poslechla. Vypila všechno, nevěděla co to bylo, necítila ani chuť, v tu chvíli vůbec neuvažovala nad tím, co dělá.
„Este bine că începi să crezi,” řekla ještě stařena a její tvář se rozplynula. Teprve po chvíli se vzpamatovala a zpanikařila. Ze rtů jí unikl výkřik.
Daniel s ní znovu zatřásl, aby ji vzbudil.
„No konečně,” oddechl si, když otevřela oči a posadil se vedle ní na postel.
Zmateně zamrkala. Copak nebyla před chvílí vzhůru? Dala by ruku do ohně, že to nebyl sen, že se skutečně dívala té ženě do očí.
„Ty tvoje sny mě vážně děsí, nemohl jsem tě probudit,” pokračoval a hladil ji po oroseném čele. Vyvolalo to v ní vzpomínku na jinou ruku, která se jí dotýkala. Zvedla se na lokti a zmateně se rozhlédla po pokoji.
„Byla tady,” hlesla sevřeným hlasem.
„Kdo?”
„Ta žena... ty jsi ji neviděl?”
„Lindo, nikdo tady nebyl, měla jsi jen další sen,” ujišťoval ji a starostlivě na ni hleděl.
Znovu se položila do polštářů. Vážně to byl jen sen? Tak proč cítí tu pachuť ve svých ústech?
„Je ti dobře?” zeptal se po chvíli.
„Teď už ano,” odvětila a otřela si dlaněmi obličej. „Zdálo se mi o rodičích, o dětsví... a pak se objevila ona, nutila mě něco vypít.”
„Nikdo tu opravdu nebyl, přišel jsem hned, jak mě vzbudil tvůj výkřik. Myslel jsem, že je ti špatně, protože ses svíjela na posteli, ale pak si najednou začala něco mumlat v rumunštině.”
„Cože?... Dane, já přece neumím rumunsky, vždyť to víš,” řekla pochybovačně a pátravě se mu dívala do znepokojené tváře.
„Vím, proto mě to děsí, protože to neznělo ani jako ty,” odpověděl.
„Víš co jsem říkala?”
„Něco jako: 'je dobře, že začínáš věřit.' Znělo to vážně divně.”
„Bože, musíme ji najít. Tohle mě už vážně unavuje.”
„V tom s tebou souhlasím, i mě už ta baba leze krkem.”
Linda se na něho usmála a v tu chvíli byla opravdu ráda, že jel do Rumunska s ní. Neuměla si představit, že by tu byla sama.
„Zůstaneš u mě?” požádala a aniž by čekala na odpověď, udělala mu vedle sebe místo.
„To víš, že jo,” řekl a ulehl.
Zůstal by i kdyby nechtěla, ty sny ho děsily zrovna tak jako ji, proto na ni raději dohlédne. Přitulila se a hlavu mu položila na prsa, jemně ji hladil po zádech, dokud zase neusnula.

Ráno pro Lindu nebylo příjemné. Vzbudily ji mírné křeče v žaludku vysílající jasné signály do mozku, že by měla rychle vstát. Když se dostavila i známá hořkost v ústech, spěchala do koupelny. Bouchnutí dveří a typické zvuky dávení probudily Daniela. Vysoukal se z postele a šel ji zkontrolovat. Našel ji klečící u záchodové mísy.
„Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ zahuhlala, „jen ranní nevol...“ Další slova přerušilo vyprázdnění žaludku. „Běž pryč,“ odháněla jej, když se jí trochu ulevilo. „Nemusíš tu být.“
„Já jen... můžu nějak pomoct?“
„Jo. Nech mě!“
„Dobře. Budu vedle, kdybys...“ Její pohled mu radil, aby ihned opustil koupelnu.
Došel si do své ložnice, aby si přinesl tašku, ve které měl vybavenou lékárničku, a už hledal něco, co by zklidnilo podrážděný žaludek.
Když vyšla z koupelny, už jí servíroval homeopatika se sklenicí vody.
„Je mi líp, nic nechci. Potřebuju se jen najíst a čaj,“ odmítla tablety a zabalila se do teplého županu.
„Neuškodí ti to a ulevíš žaludku,“ zkusil to znovu, když si ji změřil pohledem.
„Dane, jsem těhotná ne nemocná... občas se mi prostě udělá špatně,“ ujistila ho znovu a mířila dolů do kuchyně, aby připravila snídani.
„To bych tak netvrdil, zrovna teď vypadáš spíš nemocně,“ utrousil, ale už ji nenutil a vydal se za ní.

Po snídani se skutečně její žaludek umoudřil a tak začala plánovat odchod do nedaleké vsi pro potraviny, jak se domluvili večer.
„Nemám vůbec představu, jak dobře jsou ve vsi zásobení, zřejmě se budeme muset uskrovnit. Leda, že bys byl ochotný podstoupit přemístění někam do města na dobrou večeři,“ mrkla na něho, když sepisovala seznam.
„To raději budu jíst suchej chleba, než se nechat zase převrátit naruby,“ zašklebil se.
„Stejně tě to nemine,“ zasmála se a sáhla po své bundě, aby se oblékla na cestu. „A pojď už, chci být brzy zpátky,“ pobídla ho a strčila si soupis nákupu do kapsy a ještě překontrolovala bankovky, aby měli dost na zaplacení.
„No ty nikam nejdeš,“ zakroutil nesouhlasně hlavou. „Dej mi ten seznam, dojdu tam sám,“ řekl a natáhl k ní ruku.
„Ale proč, už je mi dobře… Navíc to tu neznáš,“ namítla.
„To je sice hezký, že je ti líp, přesto nehodlám riskovat, že onemocníš. To je to poslední, co bychom potřebovali, mysli taky na dítě,“ poznamenal s drobnou výčitkou v hlase. Když viděl, jak se mračí, vřeleji dodal: „Jestli chceš mermomocí něco dělat, tak můžeš v teplé posteli pročítat matčiny deníky a zkusit zjistit něco dalšího, co by nás zavedlo k tý starý čarodějnici.“
„Co když zabloudíš,“ zapochybovala.
Protočil oči. „Jak milé a povzbuzující. Nejsem malé dítě a navíc se na rozdíl od tebe domluvím,“ podotknul významně, ale pak si vzpomněl na dnešní noc, kdy zcela plynně mluvila zdejší řečí, a zamračil se. „I když po zkušenostech z noci… Každopádně jsem schopný dojít jedinou cestou do vsi vzdálené pouhé dva kilometry.“
„Dobře, vyprovodím tě jen k brance, musím poupravit kouzla.“
….

Bylo zvláštní být v tak rozlehlém domě sama, asi by to dlouhodobě nevydržela. Nalila si v kuchyni do hrnku čaj a vrátila se zpět do matčina pokoje. Pohledem okamžitě uvízla na sešitech poházených kolem postele. Čtením jejích deníků oživila minulost a o to bolestnější bylo uvědomění si, že všichni, které milovala, ji opustili. Znovu jí projel strach o Severuse, o němž neměla vůbec žádné zprávy. Postavila svůj hrnek na stolek a sehnula se pro jeden z nich. Přitom ucítila pohyb děťátka, něžně dlaní pohladila místo, kde ji koplo.
„Neboj se, maminka najde způsob, jak zůstat všichni spolu,“ promluvila nahlas, aby zahnala ten stísněný pocit, který se jí zmocnil pokaždé, když na něho pomyslela.
Sedla si pohodlně na postel a otevřela deník.

24.prosinec.
‚Byly to ty nekrásnější vánoce. Dnes jsem poprvé ucítila svoje dítě, byl to ten nejnádhernější pocit, který jsem dosud zažila. Mattias je teď tak šťastný a já se cítím pořád skvěle. Možná začnu věřit na zázraky, protože si myslím, že jsem nadobro zdravá. Sice musím dál pít ten odporný lektvar, ale to je to nejmenší.‘

Linda prolistovala několika stránkami dopředu.

17.březen 1960.
‚Zase tu byla. Nemám ráda, když mě prohlíží, ale Mattias jí tak věří. Chce, aby se o mě starala až do porodu. Já si nemůžu pomoct, ale děsí mě. Dnes mi řekla něco, co nemůže být pravda… Nevěřím jí, jsem si jistá, že moje nemoc je pryč, vždyť se cítím tak dobře. Jak může tvrdit, že to není moje zásluha, ale že žiju díky dítěti, které ve mně roste? Vyhnala jsem ji, rozzlobila se na mě a tvrdí, že dokud ji nebudu poslouchat, nemůže pro mě víc udělat.‘

Přestala číst a zahleděla se zamyšleně před sebe. To přece není možné… nebo měl Daniel pravdu? Mohla ji díky krevnímu poutu zachránit? Ta stařena o tom zřejmě věděla, nebo měla alespoň tušení, ale mohla to později vědět i matka? Ale proč jí to neřekla? Vzala deník z pozdější doby a nedočkavě hledala další zmínku o matčině zdraví.

10.srpna 1966.
‚Dnes je mi hůř, přestože je venku krásné počasí. Mattias se nemůže smířit se skutečností, že se moje nemoc vrátila. Jakmile jsme byli zpět v tomto domě, okamžitě přivedl tu starou čarodějnici. Slíbila jsem, že budu užívat lektvar a cokoliv mi namíchá, ale nic víc. Dnes ještě ke všemu strašně vylekala Melindu. Musím dohlédnout na to, aby ji už nikdy neviděla.‘

Nevěřícně hleděla na drobný rukopis, dílky skládačky začínaly dávat smysl. Najednou jí tělem projel chlad, až se otřásla, přitáhla si přehoz pevněji k sobě, nepomáhalo to. Loupla očima ke krbu, ale oheň v něm stále hořel, přesto chlad v místnosti rostl. Znepokojeně se rozhlédla po místnosti, měla pocit, že se prostor kolem ní vlní. Vzápětí ucítila známou vůni, která v ní vyvolávala vidinu Severuse. Je možné, že by usnula?... Ne, všechno bylo příliš skutečné, než aby to byl sen. Odhodila přikrývku, sáhla po své hůlce a stoupla si vedle postele. Okamžitě ji roztřásla zima, jako by ji objaly ledové paže a opojná vůně zaplavila znovu její smysly. Zavřela oči a myslela jen na Severuse. Pak zcela zřetelně slyšela skřípavý hlas: „Musíš mi nejdřív věřit.“ Otevřela oči a vyděšeně se rozhlédla. V pokoji nikdo nebyl, o krok couvla, srdce jí splašeně tlouklo v hrudi.
„Slyšíš, věř mi.“ Znovu ten nepříjemný hlas.
„A komu?!“ zvolala do prázdna. Opět ji zmámila neznámá síla, měla pocit, že se jí nohy boří do podlahy a celé tělo malátnělo. Najednou v mysli spatřila mohutné stromy… poznávala ten les, tu pěšinu před sebou, a pochopila.
„Dobře,“ zašeptala a podvolila se.
Vidina nezmizela, stávala se jasnější, a ona jako by se závratnou rychlostí přibližovala ke svému cíli. Věděla přesně, kam míří, za vteřinu byla venku z lesa, viděla před sebou malou vesnici, prolétla mezi chalupami, až se zastavila před jednou z nich. Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř.

„Je dobře, že ses rozhodla mi věřit,“ přivítal ji stejný skřípavý hlas jako ten, který ji sem přivedl. „Jsi rozumnější než tvá matka.“
Ze stínu se vynořila stařena a usmála se bezzubými ústy.
Linda překvapením vydechla. Neschopná žádné reakce na ni mlčky zírala a doufala, že to není jen další sen, že skutečně stojí tváří tvář ženě, o které občas pochybovala, zda vůbec existuje.
„Budeš tam pořád jen tak stát, nebo půjdeš dál?“ vyzvala ji po chvíli a zašla hlouběji do sednice.
Na okamžik zaváhala, ale pak stařenu následovala. Ještě trochu zmateně se rozhlížela po prostém zařízení v místnosti a uvědomila si, jak jí jsou některé věci důvěrně známé z vlastních snů, přejel jí z toho mráz po zádech. Cinkání nádobí vrátilo její pozornost k ženě před sebou. Byla malá a drobná a záda se jí už mírně ohýbala, přesto se čile pohybovala po místnosti, aby připravila pro ně čaj.
„Jsi zklamaná?“ promluvila znovu a otočila se k ní.
Linda rychle uhnula očima a zavrtěla hlavou.
„Co je s tebou, ztratila jsi řeč?“
„Ne,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Jen jsem se ještě nevzpamatovala.“
„Tak proč se na to neposadíš?“ ukázala rukou na židli.
Ani se nepohnula. „Já to nechápu, jak to, že vám rozumím?“ zeptala se a provrtávala ženu pohledem.
Ta jen potřásla hlavou. „Možná jsi rozumná, ale chytrá asi moc ne,“ utrousila nelichotivě a zalila připravenou směs vroucí vodou. „Předpokládala jsem, že ti to hned dojde, ale asi jsem tě přecenila.“
Přenesla hrnky na stůl a tentokrát rázněji ukázala na volnou židli. „Jestli chceš odpovědi na svoje otázky tak se konečně posaď a netvař se pořád tak nechápavě.“
Linda skousla zuby, aby se na ni nerozkřikla a neřekla něco velmi hrubého, a raději poslechla.
„To už je lepší,“ poznamenala spokojeně a také usedla ke stolu. Jeden hrnek přistrčila jejím směrem. „Nevzpomínáš si na mou noční návštěvu? Dala jsem ti vypít lektvar, abychom si lépe popovídaly,“ odpověděla na položenou otázku.
Překvapením zamrkala. „Myslela jsem, že to byl jen sen, nenapadlo mě že...“ zarazila se a zatvářila se zlostně. „Byla jste v mém domě?!... Vy… co jste to do mě nalila!“ zeptala se a automaticky odstrčila nabízený čaj.
„Uklidni se, jen jsem odbourala jazykovou bariéru. Jinak by ses toho moc nedozvěděla, když nebudu počítat mizerný překlad toho mudly,“ dodala opovržlivě.
Linda se zamračila, nelíbil se jí tón, jakým to řekla.
Stařena ji ignorovala a pokračovala: „Do vašeho domu mám přístup už dávno. Navíc, tvoje ochranná kouzla bych lehce překonala i tak, nejsi moc dobrá čarodějka.“
„Děkuju,“ zahučela.
„Zato otec tvého dítěte… to je jiná. Ten ovládá mocnou magii, cítím ji z tebe.“
Linda si rukama objala břicho, jako by chtěla ochránit dítě před jejím uhrančivým pohledem.
„No no, proto jsi sem snad přišla ne?“ pronesla posměšně stařena a hlasitě usrkla čaj.
Nijak to nekomentovala, jen dál hladila svoje břicho.
Žena ji chvíli zamyšleně pozorovala, než znovu promluvila: „Čekala jsem, že mě zahrneš otázkami, že budeš chtít co nejdřív všechno vědět… bylas tak nedočkavá, plná odhodlání… a zatím jen mlčíš.“
Linda si povzdechla. „Pořád chci znát odpovědi, je toho hodně co nevím a čemu nerozumím, ale najednou nevím kde začít.“
„Myslím, že víš,“ řekla stroze.
„Tak dobře… Co víte o Severusovi, o otci mého dítěte?“ zeptala se.
„Nic moc, jen tolik kolik jsi mi ukázala. Ale tobě na něm očividně záleží, proto jsem se rozhodla, že ti pomůžu.“
„Tak proč to divadlo okolo?“ nechápala. „Proč jste za mnou nepřišla hned, když máte přístup do domu? Nebo proč jste mě mučila sny a nevyhledala mě už v Londýně?“
„Já?“ protáhla uraženě stařena a doslova Lindu propalovala pohledem. „To ty potřebuješ pomoc, na tobě bylo, abys o ni požádala. Musela tě za mnou dovést víra!“
„Víra?... Jak si můžete být jistá, že…“
„Že mi věříš?“ doplnila ji a Linda přikývla. „Přišlas, ne?“ řekla a přimhouřila oči. „A to mi stačí.“
To ji zmátlo ještě víc. „Cože?!... Bože, tak já se trápím takovou dobu a ono stačilo jen chtít… jen věřit?“ žasla.
„V podstatě ano, někdy složité věci mají jednoduchá řešení. Kdybys mi nevěřila, nepřišla bych, ale tvoje odhodlání bylo tak silné, že jsem se rozhodla dát si s tebou tu práci.“
„Možná kdybyste mi dala jasnější vodítka, uvěřila bych dřív,“ pronesla sarkasticky. „Tímhle mi někoho strašně připomínáte,“ dodala.
„Nepomáhám kde komu, potřebovala jsem se ujistit, že to opravdu chceš,“ odsekla. „A vypij ten čaj, než ti vystydne!“ přistrčila k ní zpět hrnek.
Linda ho neochotně vzala do ruky, ale nenapila se. „To je jediný důvod, co vás k tomu vede?... Jenom proto, že to chci a že vám věřím?“
„Ne, jenom proto ne,“ přiznala a překvapivě uhnula pohledem. „Něco dlužím tvému otci. On mi vždycky věřil, respektoval mě a vážil si mého umění, já… Dala jsem mu své slovo, že zachráním jeho ženu, ale nestalo se tak.“
Linda zaslechla v jejím hlase stopu hořkosti. „Proč?“ zeptala se.
„Protože Laura mi nikdy nedůvěřovala, jednou provždy odmítla svoji záchranu,“ odpověděla a znovu se napila čaje – zřejmě, aby spláchla starou křivdu.
„Tou její záchranou jsem měla být já, že?“
Přikývla. „Vždycky jsem věděla, že jsi výjimečná a z větší části za to vděčíš mně. Říkala jsem jí, že díky tvé krvi by mohla ještě žít, ale bránila se tomu jako ďáblu. Nechtěla o tom ani slyšet, prý nebude žít na úkor své dcery.“
„A bylo to jisté? Moje krev mudlům nepomáhá, je k tomu zapotřebí magie a moje matka nebyla čarodějka.“
„Ale byla tvou matkou,“ podotkla s důrazem stařena.
„Je tedy pravda, že krevní pouto stačí?“
„Nechtěla to ani zkusit, ale já jsem přesvědčená, že by to fungovalo. Tenkrát mě hluboce urazila a já nemohu léčit někoho, kdo nevěří a pohrdá mým uměním,“ řekla a zahleděla se někam před sebe.
„Něco o tom vím, četla jsem její deníky. Ona byla nemocná dlouho, že?“ přerušila Linda svou otázkou nastalé ticho a vytrhla tak stařenu z přemýšlení o minulosti.
„Ano. Laura pomalu umírala, ještě než ses narodila. Tvůj otec mě k ní zavolal a prosil mě, abych udělala cokoliv, jen když ji zachráním. Jsem sice čarodějka, ale svou hůlku jsem už dávno nepoužila, já svou sílu čerpám z matky země, není snad byliny, kořene nebo stromu, který bych neznala a neuměla využít jeho moc. Z generace na generaci si předáváme tajemství léčitelství a tvůj otec dobře věděl, že by lepší vědmu nenašel, proto chtěl, abych se o Lauru starala. Ona měla moc nemocnou krev, její tělo prohrávalo boj se smrtí. Vařila jsem pro ni lektvar, který jí prodloužil život, ale smrt nejde porazit na dlouho. Aby se cítila lépe, musela dvakrát do měsíce dostat tento lék. Dokázal tělo zbavit špatných látek a nutil ho vyrábět zdravou krev. Užívala ho téměř rok a pak počali tebe. Přesvědčila jsem ji, aby ho dál pila, měla jsem obavy, že dítě matku vysílí a zhoubná nemoc se vrátí, ale brzy jsem pochopila, že je to jinak. Lektvar působil nejen na Lauru, ale především na tebe.“
Linda ji pozorně poslouchala a v hlavě si dávala dohromady dost neuvěřitelnou teorii. Jenže s tím, co se dozvěděla z matčiných deníků a z toho, co jí právě sdělila tahle žena, to dávalo celkem smysl. Přesto jí to nedalo.
„Počkejte, chcete tím říct, že ten lektvar dokázal u člověka bez magie zregenerovat mrtvé buňky?... To přece není možné!“
„Proč ne?“
„No protože by to znamenalo, že znáte lék na leukémii. Měla matka přece leukémii, ne?“ dívala se na stařenu tázavě.
„Těm vaším odborným řečem já nerozumím, jdete na všechno moc vědecky a zapomínáte na dary země,“ mávla nesouhlasně rukou.
„Ale já jim rozumím, jsem lékařka!“ zdůraznila a dál nahlas přemýšlela. „Podle všeho se nemýlím. Potřebovala zněkolikanásobit tvorbu krvetvorných kmenových buněk a to jí váš lektvar umožnil. Takže pokud ho užívala takovou dobu, vstřebával tyto vlastnosti i její plod, tedy já… Znamená to, že díky tomu došlo k mutaci?!“ pohlédla na ženu.
„Já jen vím, že jsi byla výjimečné dítě, které si samo dokázalo poradit se vším, co se mu stalo, a už v lůně matky jí dokázalo svou schopnost předat na několik let.“
„Takže tím, že mě nosila devět měsíců, se její buňky zregenerovaly natolik, aby mohla žít ty roky i bez vašeho lektvaru?“
„Ano, ale pak se nemoc vrátila a oni mě znovu vyhledali. Dál jsem vařila Lauře lektvar, ale oběma nám bylo jasné, že nebude pomáhat věčně. A tenkrát mi došlo, jak to s tebou je… jaký zázrak jsem stvořila. Když jsem tě pak uviděla, byla jsem si jistá. Proto jsem jí řekla o tvé krvi, ale tvrdila, že to je hloupost, že to není možné… řekla, že jsem blázen!“ Znovu se zamračila a její ústa se zkřivila v uraženém úšklebku.
Linda se zamyslela. Zázrak… po většinu života to jako zázrak nepovažovala, nenáviděla se za to, že dokáže přežít. Ale teď by jeden zázrak chtěla uskutečnit, chce zachránit Severuse, protože po tom všem, co se přihodilo, co zjistila, uvěřila, že mu skutečně hrozí smrt.

„Vy asi nevíte, co se děje v Anglii, jaký teror tam nastolil jeden mocný kouzelník,“ začala a pohlédla stařeně do tváře.
„Ale vím. Některé zprávy se dostanou i ke mně, mám své zdroje. A co se týče toho vašeho Voldemorta, jak si nechává říkat, je možná mocný, ale ne dobrý kouzelník,“ odfrkla si.
„Našeho? On přece ohrožuje celý kouzelnický svět,“ namítla Linda.
„Mě do toho vašeho spolku netahej, kvůli takovým jako je on se naše rodina dávno zřekla vší té špíny a opustila svět kouzelníků. Původní magii lidé zneužili a pošpinili, většina ani nechápe její podstatu!“ rozčilovala se dál stařena.
„Tak proč mi chcete pomoct jednoho z nich zachránit? Jistě víte, jakou magii Severus ovládá.“
Stařena se zasmála. „Ale jdi. Jsi stejně hloupá jako všichni. Magie není ani černá ani bílá, je to prostě magie. To člověk ji zneužívá. A ty musíš vědět, zda ten tvůj stojí za záchranu. Já to dělám pro tebe a slib, který dlužím… i když je to slib daný mrtvému.“
„Takže mi pomůžete?“
„Myslela jsem, že tohle jsme už vyřešily tvým příchodem, nebo chceš opakovaným vysvětlováním a ujišťováním ztrácet i nadále čas?“
„Ne. Jen… jak víte, že mu hrozí smrt?“
„Já ne, ale ty! To tvoje podvědomí ví, že se něco stane, ty jsi vytvořila jeho odraz v hladině. Já tě jen sledovala a navedla k sobě... dala ti naději. “
„Já?… Ale jak bych mohla?“ hlesla překvapeně. „Myslela jsem, že to vy mě varujete… že mi řeknete víc o tom co Severusovi hrozí.“
„Kdepak, děvče, ani já nevím všechno a tohle jsou tvoje vize. Copak jsi neměla již dřív věštecký sen? Nikdy tě nevaroval před nebezpečím?“
Linda chvíli přemýšlela a vybavila si sen před bitvou v Bradavicích.
„Ano, ale byly to jen náznaky, jako hádanka, kterou jsem tenkrát rozluštila špatně. Věděla jsem, že se něco stane, ale ne komu, jak a kdy.“
„Ani teď to nevíš. Musíš vnímat události kolem sebe, poznat k čemu se schyluje, kdy může hrozit skutečné nebezpečí. Vím, že ve vašem světě dojde k otevřené válce, ten namyšlený hlupák si bude chtít přivlastnit to, co zbudoval Albus Brumbál.“
„Znala jste ho?“ zatvářila se překvapeně.
„Kdysi jsem se s ním párkrát setkala, rozhodně to nebyl žádný svatoušek, ale měl dost rozumu, aby se včas vrátil na správnou cestu.“
Linda opět v jejím hlase zaslechla ten pohrdavý tón a docela se jí to dotklo.
„Brumbál byl skvělý člověk a kouzelník, hodně toho pro kouzelnický svět udělal!... A hlavně pro mě, bez jeho pomoci bych navždycky skončila v blázinci.“
„Jistě, on byl přece takový lidumil… Nebudu ti brát iluze, kvůli němu tu nesedíme, takže se vrátíme k tvému muži.“
„Není to můj muž,“ opravila ji a cítila, jak ve tváři hoří.
Žena se jejím rozpakům usmála - jestli se tomu dalo tak říkat.
„Sňatek není všechno,“ ujistila ji, „ a vaše vzájemné propojení, mluví za vše. Kdybych to měla nějak pojmenovat, tak jste si souzeni, patříte jeden druhému a to zažije málokdo.“
Linda k ní otočila tvář a střetla se s jejíma očima. „Já ho nesmím ztratit,“ zašeptala.
Stařena ji vzala za ruku. „Proto tu přece sedíš, ne?“
Vděčně ji stiskla. „A už víte jak…“
„Je tu způsob a je to právě to vaše propojení. Tohle magické pouto nabízí řešení tvého problému… jak ochránit jeho život.“
„Je tedy možnost udržet v druhém těle moji krev… její účinky?“ ožila rázem a téměř visela stařeně na rtech.
„Ano, dokonce to není tak složité, jak si myslíš,“ přisvědčila, ale Linda v jejím pohledu i hlase slyšela to velké ale.
„Má to háček, že?“
„Nedokážu ti říct, jaké důsledky to kouzlo bude mít,“
„Důsledky?“
„Samozřejmě, každý zásah do osudu má zpětnou vazbu a my přece chceme změnit osud.“
Linda zaváhala jen vteřinu, než na to kývla. „Já to podstoupím.“
„Dobře si to promysli, protože pak už nebude možné kouzlo zvrátit. Nechci tě zbytečně děsit, ale varovat tě musím. Nemůžu ti přesně říct, co to pro vás dva bude znamenat v budoucnu, z počátku možná nepocítíte nic, ale změny ve vašich životech rozhodně nastanou. K tomu abys mu mohla předat svůj dar, vás totiž potřebuju magicky spoutat, budete pak jako jedno tělo, vaše propojení bude absolutní. V podstatě to bude fungovat, jako když jsi byla v lůně svojí matky,“ dořekla a pozorovala zamyšlenou tvář mladé ženy. Nechala ji čas na rozmyšlenou a zatím upíjela svůj čaj.

„Je to kouzlo nebezpečné?“ zeptala se po chvíli a dotkla se rukou břicha. „Ptám se kvůli dítěti.“
„Jak už jsem řekla, samotné kouzlo ne, ale musíš být připravená nést následky.“
„Pokud je možnost Severuse zachránit, nemám o čem přemýšlet,“ řekla odhodlaně.
„Dobrá, tak si o tom promluvme. Na tobě bude přesvědčit ho, aby pil můj lektvar, který ještě vylepším přidáním vaší krve, a také aby následně přijal krev tvoji. To jej dostatečně ochrání, protože bude schopen využít stejnou moc, jakou ovládáš ty.“
„Jestli ti dobře rozumím, tak potřebuješ do toho lektvaru i jeho krev. Tu ti ale těžko obstarám, když se nemůžu dostat do jeho blízkosti,“ namítla chmurně.
Stařena se opět usmála. „Ale ty jsi mi už jeho krev i magii donesla,“ řekla a dotkla se jejího břicha.
Linda zbledla. „Jak to myslíte… co chcete dělat?“ zpanikařila a setřásla její ruku. „Chcete obětovat naše dítě?“
Stařena spráskla ruce. „Matko přírodo,… ty seš ale husa!“ zalamentovala. „Stačí mi jen pár kapek, tvé dítě má otcovu krev a magii v sobě, právě proto to kouzlo mohu učinit… skrze něho, chápeš?... A nemusíš se bát, neublížím mu.“
„Omlouvám se, ale pochopte mě, ztratila jsem v životě už moc drahých lidí, takže jsem trochu…“ odmlčela se, protože nevěděla co říct, nakonec změnila téma. „Kdy nás, jak říkáte, propojíte?“
„Musím si obstarat pár přísad a připravit se, zabere to pár dní,“ odpověděla po chvilce přemýšlení.
„Já jen... měla byste vědět, že ještě něco komplikuje proces. Mohu dát Severusovi krev až porodím, až budou moje schopnosti zase při plné síle. Když jsem čekala Samuela, byly značně omezené, protože jsem chránila především dítě a soustředila se jen na něj a obávám se, že se to děje i teď. Proto mě napadlo, zda by to nešlo nějak…“
„Tvá krev je zapotřebí,“ přerušila ji stařena.
Linda sklopila pohled na své ruce. „Bojím se, zda nebude už pozdě.“
„Věřím, že tři měsíce ještě tvůj muž vydrží. A teď už by ses měla vrátit, ať ten tvůj mudla nezburcuje půl vsi,“ poznamenala posměšně a rukou ukázala ke dveřím.
„Kdy se zase uvidíme?“
„Tak za dva dny se ti ozvu.“
….

Venku foukal ledový vítr a k tomu začalo ještě hustě sněžit. Daniel se vracel celý promrzlý s narvaným baťohem na zádech a poslední úsek cesty nemyslel už na nic jiného než na hrnek horkého kafe a hořící oheň v krbu. Byl opravdu rád, že ho Linda poslechla a zůstala doma v teple, protože by ho jistě donutila k tomu příšernému přemístění. Konečně se před ním objevilo známé stavení. Pohled na polorozpadlý dům s vylámaným plotem ho ani teď příliš nepovzbudil, ale o něco sebevědoměji než včera vzal za zchátralou branku a vešel na pozemek.
Před domem ze sebe sklepal sníh a vklouzl dovnitř.
„Jsem zpátky,“ zvolal do ticha domu a shodil ze sebe bundu i boty. „Lindo, slyšíš?“ ozval se znovu, ale pak si v duchu vynadal, protože ho napadlo, že možná spí. Vešel do teplé kuchyně, sáhl po železné konvici, natočil do ní vodu a postavil na horký tál. Ještě přiložil do kamen a pak šel zkontrolovat Lindu. Potichu otevřel dveře, aby ji nevzbudil. Postel byla sice stále rozestlaná a na polštáři ležely otevřené deníky, ale jinak byla prázdná. Vkročil dovnitř a rozhlédl se po pokoji, všiml si, že oheň v krbu vyhasl, přejel mu po těle nepříjemný pocit. Snad se jí zase neudělalo špatně? Zaklepal na dveře do koupelny.
„Lindo?... Jsi v pořádku?“ zeptal se a čekal na odpověď… nic. „Lindo, můžu vejít?“ Nato otevřel dveře a očima přejel místnost, ani tam nebyla. Vrátil se do ložnice a spěšně ji prohledal, zda nenajde nějaký vzkaz, že odešla, ale nic nenašel. Proto vyšel na chodbu a postupně prohledal všechny pokoje. V domě nebyla. Možná šla do zahrady, napadlo ho a seběhl dolů. I když mu nebylo dost dobře jasné, proč by chodila ven v takovém počasí, doufal, že to tak je, protože to byla poslední možnost, kde by mohla být. Když však sahal po své bundě, uvědomil si, že její věci visí na věšáku. Na okamžik zaváhal, nešla by přece ven, aniž by se teple oblékla, pomyslel si. Ale na druhou stranu, kde jinde by byla?
„Lindo, jsi tu?“ volal do zahrady a přes houstnoucí sněžení téměř nic neviděl. „Tak ozvi se!“ Nic. Přestože si říkal, že ani Linda nebyla takový blázen, aby riskovala zdraví, raději prošel pozemek kolem domu.
„Sakra, kde může být?“ říkal si polohlasně, když ze sebe znovu sklepával sníh. Prskání vody na rozpálený tál, Daniela vyrušilo z přemýšlení. Stáhl konvici z plotny a do připraveného hrnku s kávou nalil vroucí vodu. Právě se chystal vrátit do Lauřina pokoje, když uslyšel silné prásknutí - znělo to jako švihnutí bičem. Lekl se, až upustil hrnek na zem a ještě si opařil ruku.
„SAKRA PRÁCE!!“ zaklel nahlas, ale pak se vzpamatoval. Vyběhl schody do patra a rozrazil dveře ložnice tak prudce, že Linda vyjekla.
„Ježiši!... Co blázníš?“ vyhrkla a chytla se za prsa.
„Já?!“ vrátil jí rozzlobeně. „Co to bylo za ránu?... A kde jsi vůbec byla?!“ měřil si ji přísným pohledem. Teď, když viděl, že je v pořádku, vystřídal strach o její život vztek a navíc ho nesnesitelně pálila opařená ruka.
„Promiň. Zrovna jsem se přemístila, proto to prásknutí,“ vysvětlila a kajícně na něho hleděla.
Dělal, že si toho nevšiml, zlobil se. „Pomalu jsem už začínal vyšilovat!“ vyčetl jí a několikrát zatřásl rukou ve snaze ji ochladit.
„Ukaž mi to,“ vybídla ho a jemně ho uchopila za prsty, aby si prohlédla zarudlou kůži. „Co jsi dělal?“ zeptala se a loupla po něm očima.
„Co asi, jen tak ze srandy jsem si ji vykoupal v kafi!“ zavrčel.
Potlačila úsměv, jenž se jí dral na rty, protože ho nechtěla zbytečně dráždit, a raději se znovu omluvila.
„Promiň, nechtěla jsem tě takhle vylekat,“ promluvila a začala ho ošetřovat.
Daniel po celou dobu zarytě mlčel.
Když byla hotová, přejela mu po ruce hůlkou. Bylo to, jako by ji potáhla neviditelnou rukavicí, která příjemně chladila a tišila bolest.
„Dík,“ utrousil a sedl si na postel.
„Tak už se nezlob,“ žadonila a sedla si vedle něho.
Zamračeně se na ni podíval, ale nakonec si jen povzdechl. „Nemůžeš si jen tak zmizet a nenechat mi žádný vzkaz. Víš, jak mi bylo?“
„Omlouvám se, i když jsem v tom tak trochu nevinně.“
Nechápavě pozvedl obočí. „Vysvětlíš mi to?“
„Já se neměla v plánu někam přemístit, ležela jsem v posteli a pátrala v matčiných spisech, když mě něco vyrušilo. Byl to strašně divný pocit, cítila jsem zimu, jako bych byla někde venku. A pak jsem uslyšela hlas… její hlas. Bylo to tak silné, že jsem tomu nedokázala zabránit a najednou jsem stála před její chatrčí,“ vypověděla nadšeně a oči jí zazářily. „Našla jsem ji, Dane. Mluvila jsem s ní a slíbila mi svou pomoc.“



------------------------------

* Ştii ce-ar ajuta. – Víš, co by ti pomohlo.

** Eu nu va fi! - To neudělám!

*** Deci, vei muri! - Tak zemřeš.

**** Am avut deja. - To jsem měla už dávno.