Americký sen

„Jedno espresso, prosím!“ požádala jsem slečnu s černými vlasy, staženými do culíku, o svůj ranní příděl energie. Doufala jsem, že mi káva dodá třeba i trochu odvahy navíc.

„Jistě, hned to bude!“ odpověděla ta slečna bez jakéhokoli zájmu.

Všude kolem byl hluk a shon. Baristé při rychlých pohybech cinkali hrníčky, rychle zapisovali objednávky a snažili se přesně dopočítat částek účtovaných zákazníkům. Lidé ve frontách nervózně přešlapovali, dívali se na hodinky, telefonovali nebo si povídali mezi sebou, jejich hovorům však nebylo možné rozumět.

Stála jsem stranou, abych příliš nepřekážela, dokud nebyla moje káva připravena. Rychle jsem popadla papírový kelímek, ze kterého stoupala horká pára, a na pult položila kovové peníze.

S přivřenými víčky jsem si jemně přivoněla a poté kávu ochutnala. Když jsem na jazyku ucítila známou hořce kyselkavou chuť, na chvíli ze mě spadly každodenní obavy. Pomalu jsem vyšla na ulici a zastavila se před kavárnou, abych si svou kávu mohla v klidu dopít.

Byl tak krásný den. Sluneční paprsky mi dopadaly na čelo a nos a nutily mě přivírat oči pod tíhou ostrého světla. Snažila jsem se na nic nemyslet a vychutnávala si tuhle báječnou chvilku. Usmála jsem se, když jsem polkla poslední doušek.

Najednou mi začal zvonit telefon. Vyhodila jsem kelímek do koše a začala v tašce telefon hledat. Než jsem hovor přijala, podívala jsem se, kdo volá…

S povzdechem jsem si telefon přiložila k uchu. „Dobrý den!“ pozdravila jsem paní Parkerovou.

„Zdravím, Mio! Doufám, že už jste na cestě, mám pro vás spoustu práce. Ani nevím, jak to dnes všechno zvládneme,“ chrlila na mě jedno slovo za druhým má zaměstnavatelka.

Paní Parkerová byla zralá žena, která však na svůj věk vůbec nevypadala. Přistěhovala se do New Yorku před pětadvaceti lety z Venezuely a provdala se tu za charismatického režiséra s prokvetlými skráněmi, Pana Parkera. Nyní už měl vlasy prošedivělé úplně, ale ze svého charisma neztratil vůbec nic a stále byl velice atraktivní. Ani na paní Parkerové se čas nijak negativně nepodepsal. Byla to velmi energická žena s lesklými platinovými vlasy a snědou pletí. Její oči byly tak tmavé, že se v nich občas ztratily i samotné panenky. Každý den překypovala novými nápady a nadšením a sex-appeal z ní přímo tryskal. Muži po ní šíleli, ale ona si jich vůbec nevšímala, ačkoli si byla své popularity mezi nimi patřičně vědoma. Žila jen pro svého manžela a jejich společnou práci.

Já byla pravým opakem tohoto úspěšného páru. Před dvěma lety jsem dostudovala vysokou školu a teprve před nedávnem jsem si našla práci asistentky.

Odmala jsem toužila být herečkou. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo střídat kostýmy a povahy ztvárňovaných osob. Mohla bych být kýmkoli a obléknout si cokoli. Ta představa mě nesmírně lákala. Pravda ale byla taková, že když jsem přišla na casting pro jednu z rolí nově natáčeného filmu a předstoupila před paní Parkerovou, nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediné slovo. V té době byl vyhlášený také inzerát na práci asistentky a paní Parkerová si, zřejmě díky mému nedostatku schopnosti se projevovat, myslela, že jsem se přišla o tohle místo ucházet a práci mi dala. A tak se stalo, že jsem začala pracovat v zákulisí svého snu a jen zdálky jsem pozorovala svět na jevišti před kamerou a tiše záviděla ostatním hercům. Vlastně nevím, co jsem si tenkrát myslela. Že by snad o mě mohli mít zájem, i když jsem herectví nikdy nestudovala, neměla jsem s ním žádné zkušenosti a popravdě mi chyběly i veškeré vlohy a předpoklady? Jistěže ne…

Občas jsem si přála být malým dítětem, které by se mohlo schovat za nohy své maminky a pevně je obejmout, tak jako to děti dělávají, když se stydí před cizími lidmi. Ano, tak zlé to se mnou bylo.

„Jistě, paní Parkerová, za chvíli budu u vás.“ Pohotově jsem mávla na taxík, který právě projížděl. Okamžitě zastavil a já nastoupila.

„Seventh Avenue, prosím!“ šeptla jsem směrem k řidiči. Ten přikývl a ihned se rozjel.

„Dnes přijedou hlavní hrdinové připravovaného filmu. Potřebuji, abyste jim zařídila ubytování včetně stravy. Dále bude potřeba vyzvednout kostýmy a obstarat nové mikrofony, ty dosavadní už úplně přestaly fungovat a chtěla jsem vás požádat, abyste celý den zůstala na place a sledovala situaci, kdyby náhodou bylo něco třeba. Viďte, že se na vás mohu spolehnout, Mio?“

V duchu jsem zaskuhrala při představě, co všechno mě dnes čeká, ale navenek jsem to na sobě nedala znát. „Samozřejmě, zařídím to!“ ujistila jsem ji a s dalším povzdechem hovor ukončila. Pohlédla jsem z okénka.

„To máme dnes krásné počasí, že?“

Otočila jsem se k řidiči a střetla se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku. Slabě jsem se usmála a přikývla.

„Tak proč vypadáte tak smutně?“ vyzvídal ten cizí muž. Cítila jsem se najednou hrozně nepříjemně, když jsem na sobě cítila jeho pohled. Zavrtěla jsem se na sedadle a přála si, aby se kolona před námi zase rozjela a řidič na mě přestal zírat.

„To se vám jen zdá,“ odpověděla jsem stroze a opět se zahleděla z okénka.

Řidič pokrčil rameny a dál se naštěstí nevyptával. Úlevně jsem si oddychla.

Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem někde úplně jinde. Na dřevěné houpačce, kterou mi vyrobil tatínek, když jsem byla ještě malá. Trávila jsem na ní dlouhé hodiny, větrem jsem si nechala čechrat vlasy a užívala si toho příjemného pocitu v břiše. Byl to podobný pocit, jako ten, který zažíváte, když se vám děje něco pěkného, třeba když se do někoho zamilujete a nečekaně se střetnete s jeho pohledem…

„Tak jsme tady!“ pronesl řidič do opojného ticha.

Trhla jsem sebou, otevřela oči a pohlédla z okénka. Na chvíli jsem úplně zapomněla, kde jsem a co tu dělám, když jsem spatřila toho vysokého muže v dobře padnoucím šedém obleku.

Všechno jako by se náhle zpomalilo, abych měla čas si ho prohlédnout. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se usmíval na člověka, který mu podával kufry a vložil mu spropitné do dlaně, jak ladně vystoupal schody do budovy a pokýval hlavou na pozdrav vrátnému, nebo jak si vjel rukou do vlasů, které mu rozkošnicky vlály ve větru.

Byl tak dokonalý, že jsem z něj nedokázala spustit oči. A pak si mě, chci říct mého vtíravého pohledu, všiml a usmál se na mě. Zmateně jsem odtrhla oči od zaprášeného okénka vozu, když se řidič začal dožadovat placení.

„Jistě, hned to bude!“ Rychle jsem se vzpamatovala a podala mu peníze. Poté jsem otevřela dveře taxíku a spěšně vystoupila.

Vzhlédla jsem k budově s prosklenými dveřmi, ale toho muže už jsem nezahlédla.

Vystoupala jsem po betonovém schodišti a usmál se na vrátného Bernarda, jenž můj úsměv opětoval. Byl to takový milý chlapík v černé uniformě se světle modrýma očima a lehce prošedivělými vlasy. Zvykla jsem si na něj a docela se mi líbilo ho tu každý den potkávat.

Když jsem vešla do budovy, pozdravila jsem recepční, postarší dámu se světlými vlasy stočenými do drdolu, a zapsala jsem se do knihy příchodů.

„Už jste viděla toho fešáka, co dostal hlavní roli?“ ptala se mě recepční Debra. „Právě přijel!“

Cítila jsem, jak červenám. „Takže ten muž v obleku je Damian Clinton, ten nový herec?“ ptala jsem se horlivě.

„Ano, paní Parkerová už si ho odvedla do kanceláře,“ sdělila mi.

„Aha! Už taky musím jít. Hezký den!“ Rychle jsem se rozloučila.

„Vám také, Mio!“

Cestou do kanceláře jsem si upravila límeček u košile a sukni, která se mi při chůzi neustále přetáčela.

Těstě před dveřmi jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Když jsem zaklepala na dveře, rozbušilo se mi srdce.

„Vstupte!“ vyzíval mě hlas paní Parkerové. Pomalu jsem dveře otevřela a nenápadně vklouzla dovnitř.

Kancelář paní Parkerové byla malá místnost se zdmi ozdobenými fotografiemi herců, především mužů, se kterými spolupracovala. Visely tu také staré kalendáře s fotografiemi z filmů. Na stole leželo spoustu papírů a složek, na policích byly vyskládané katalogy a kazety s nahrávkami. Zem byla pokryta měkkým kobercem barvy cappuccina a naproti jejímu stolu stály dvě židle s černým koženým potahem. Na jedné z nich teď zády ke mně seděl ten muž v obleku.

Začala jsem být velmi nervózní.

„Mio, dobré ráno. Jsem tak ráda, že vás vidím. Nevím kam dřív skočit,“ zdravila mě paní Parkerová hekticky.

Usmála jsem se. „Dobré ráno i vám. Hned se pustím do práce!“ ujistila jsem ji. „Jen jsem si přišla pro nějaké materiály.“

„Jistě! Všechno jsem vám už nachystala,“ řekla a prstem ukázala na hromádku papírů a katalogů s telefonním seznamem nahoře.

Pokývala jsem hlavou a složila si ty věci do náruče.

„Ještě než odejdete, musím vám představit tolik očekávaného Damiana.“ Usmála se a pokynula rukou k tomu muži.

Podívala jsem se na něj a slabě se usmála. Podala jsem mu ruku a on ji bez zábran přijal. Usmál se na mě stejně krásně, jako před chvílí, když jsem ho zahlédla poprvé.

Sklopila jsem oči, neboť mě pohled na něj uváděl do rozpaků. „Mia!“ představila jsem se tiše.

„Damian, těší mě!“ řekl zdvořile a potřásl mi rukou.

„I mě!“ Znovu jsem se usmála a urovnala si věci v náruči. „Tak já už raději půjdu. Zatím nashledanou!“

Vyšla jsem z kanceláře paní Parkerové a vydala se do jevištní místnosti, kde byl touhle dobou zatím ještě klid.

V rohu místnosti stál malý dřevěný stůl, u kterého jsem většinou pracovala, když mě zde paní Parkerová potřebovala. Někdy jsem také pracovala z domu a jindy jsem vyřizovala různé záležitosti ve městě.

Vlastně jsem měla svoji práci asistentky docela ráda. Byla různorodá a naučila mě samostatnosti. Potkávala jsem se díky ní se spoustou zajímavých, vlivných a známých lidí. A paní Parkerová ke mně byla vždy moc milá. Mohlo to být tím, že jsem její úkoly plnila vždy do puntíku, ale více se mi líbila představa, že si mě váží také jako člověka. A i když jsem věděla, že kamarádky se z nás asi nikdy nestanou, bylo příjemné vycházet s ní zadobře.

Přesto jsem nebyla tak úplně šťastná a nedokázala jsem to moc dobře skrývat, dokonce i řidič taxíku si toho všiml.

Položila jsem na stůl všechny ty papíry a katalogy a posadila se. Natáhla jsem se na okraj stolu, abych rozsvítila lampičku, neboť místnost byla bez oken. Poté jsem si otevřela diář, v telefonním seznamu nalistovala kontakty na hotely v největší blízkosti filmového studia a začala rezervovat pokoje hercům.

Postupně jsem plnila všechny úkoly, kterými mě paní Parkerová pověřila, včetně běžných každodenních úkonů, které s mojí prací souvisely. Každou chvíli mi však myšlenky utíkaly k Damianovi.

Připadala jsem si tak hloupě. Nebyla jsem přeci žádná malá holka a on nebyl můj spolužák, abych se do něj mohla jen tak zakoukat. Během několika příštích měsíců jsme se měli stát prakticky kolegy. Náš vztah měl být čistě profesionální. Já měla být profesionální a místo toho jsem se do něj platonicky zamilovala.

S povzdechem jsem zabořila tvář do dlaní, když jsem si tu skutečnost přiznala.

Nevím, jak dlouho jsem v té pozici setrvala, protože jsem si nevšimla, že mezitím někdo přišel. Upozornilo mě na to až jeho zachraptění.

Polekaně jsem vzhlédla a na chvíli oněměla, když jsem před sebou spatřila právě Damiana.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit!“ řekl rychle na svou obranu. „Chtěl jsem se tu jen porozhlédnout. Evelyn musela jít zařizovat něco do města.“

Paní Parkerová se od herců, které zaměstnávala vždy nechávala oslovovat křestním jménem, mně to ale nikdy nenabídla. Ostatně mně samotné více vyhovovalo oslovovat ji příjmením, i když ona mi říkala jménem.

„Aha!“ řekla jsem pouze a vstala ze židle.

„Nechtěl jsem vás ale vyrušit,“ omlouval se.

„Ne to je v pořádku!“ zarazila jsem ho a začala urovnávat papíry na stole. „Vlastně už mám všechno téměř vyřízené,“ zalhala jsem.

„Vážně? Tak to byste mi mohla poradit s textem,“  navrhl nadšeně.

Přestala jsem rovnat věci na stole a pohlédla mu do tváře. Měl nádherné tmavě modré oči. Vypadaly jako studánky uprostřed noci. Korespondovaly s jeho světlou pletí a ladily s lesklými černými vlasy. Najednou se na mě usmál a mě se opět rozbušilo srdce.

„Víte je tam taková část, která mi dělá trochu problém a moje herecká kolegyně dorazí pravděpodobně až pozdě večer. Její let měl zpoždění,“ vysvětlil.

Odhrnula jsem si vlasy z ramenou a nechala je spočinout na zádech. Dělala jsem to vždycky, když jsem byla nervózní.

„No já nevím, jestli bych vám byla nápomocná. V textech se moc nevyznám,“ zalhala jsem opět.

Za dobu, po kterou jsem tu pracovala, jsem napsala už mnoho scénářů, ale všechny jsem si ukládala takzvaně do šuplíku. Bála jsem se je komukoli ukázat. Především Damianovi. Byla jsem si vědoma toho, že bych se měla držet dál z jeho blízkosti, abych se vyhnula případným problémům.

„Ale jste přeci žena, takže byste si s tím měla vědět rady,“ nenechal se odbýt.

Zamrkala jsem, vyvedená z míry. „Co prosím?“

Scénář k filmu, který se připravoval a do kterého byl Damian obsazený jsem doposud nečetla, a tak jsem nechápala o čem mluví.

Sundal si tašku na dlouhém koženém popruhu z ramene, postavil ji na stůl a vytáhl z ní ohmataný sešit na pružince. Nalistoval příslušnou stranu a pozorně se na ni zadíval.

„Tady, už jsem to našel,“ řekl po chvíli a podíval se na mě.

Trpělivě jsem vyčkávala a pozorně si ho prohlížela.

„Jde o to, že podvedu svoji přítelkyni, se kterou jsem zasnoubený a budu se to před ní snažit utajit. Ona to však zjistí, protože mě prozradí výmluvná gesta.“ Posadil se na kraj stolu a zadíval se mi do očí. „Jaká gesta by to podle vás mohla být!“ zeptal se a čekal na moji odpověď.

Svým chováním mě vyváděl z míry. Byl tak spontánní a milý. Usmíval se na mě a prohlížel si mě těma překrásnýma očima, jak si nervózně pohrávám s vlasy a tvářil se při tom, jako by přesně věděl nad čím přemýšlím. A mě bylo najednou úplně jasné, že jsem se do něj opravdu zamilovala.