Americký sen

Do studia jsem dorazila včas. Vstupní hala zela prázdnotou a všude kolem bylo ticho a klid. Touhle ranní dobou to bylo obvyklé. Herci začínali svůj pracovní den mnohem později. Režisérům pracovní morálka sice nechyběla a začínali už v časných ranních hodinách, ale většinou pracovali z domu nebo v kavárně na notebooku, do studia dorazili vždy až později.

Do práce jsem tedy povětšinou přicházela jako první. Vlastně ne tak docela, vrátný Bernard a recepční Debra už tu byli přede mnou. Představovali pro mě jakousi jistotu. Věděla jsem, že se tu s nimi každý den potkám, Bernard se na mě při otevírání dveří mile usměje a Debra mi sdělí, co je nového a popřeje mi hezký den. Uvědomila jsem si, jak je to příjemné. Jejich práce přitom nebyla ani zábavná, ani příliš dobře placená, spíše byla nudná a nevděčná, klidně by proto mohli být protivní a znepříjemnit nám všem den hned od začátku, ale to oni nikdy neudělali, právě naopak. Najednou jsem zatoužila jim to nějak oplatit a vyjádřit jim vděčnost, ale nenapadalo mě čím. Avšak dala jsem si za úkol, že nad tím budu přemýšlet. Zatím jsem jim jen věnovala úsměv a popřála jim hezký den…

Posadila jsem se ke svému stolu v jevištní místnosti a zadívala se na pódium. Představovala jsem si, že na něm stojím v krásném kostýmu od pana Lucase a hraji podvedenou milenku krásného muže, o které mluvil Damian. Scénář jsem neznala, a tak jsem se snažila představit si, jak bych asi v takové situaci jednala já sama za sebe. Kdybych zjistila, že mi můj přítel lže a podvádí mne. Hrozně moc jsem si přála, abych dokázala být silná a ztropila mu scénu, kterou by slyšeli i sousedé, abych ze sebe dostala všechen hněv, aby pocítil, jak moc mi ublížil. Bohužel jsem si ale musela přiznat, že bych tak s velkou pravděpodobností vůbec nereagovala. Možná bych dokonce předstírala, že jsem mu uvěřila, abych si nemusela připustit pravdu.

Povzdychla jsem si. Přece se nikdy nemůžu stát herečkou, pokud se bojím řešit těžké situace ve vlastním životě. Jak bych potom mohla přesvědčivě hrát zhrzenou milenku, starostlivou matku či rozvernou sestru, když jsem se styděla jednat v opravdových situacích.

Co je to se mnou? Kde jsem ztratila všechnu odvahu?

Můj sen stát se herečkou nebyl pouhý rozmar, toužila jsem po tom už od dětství. Mohlo by to znít jako klišé, ale byla to pravda. Tenkrát jsem byla opravdu přesvědčená, že se jí jednou stanu. Měla jsem nacvičených několik samostatných představení, která jsem předváděla na rodinných oslavách a občas i ve škole před kamarády. Dobrovolně jsem se hlásila také na všechna školní vystoupení. Účinkování v nich mě naplňovalo štěstím, nikdy jsem se nestyděla a odvaha předstoupit před publikum mi také nechyběla. V průběhu let se něco muselo změnit, můj sen však stále přetrvával. Občas jsem podobné téma nakousla před svojí kamarádkou Audrey, ale vždycky mi odpověděla stejně: „Dám ti kontakt na svého psychiatra. Je opravdu skvělý, mohl by ti pomoct.“

V newyorském světě bylo naprosto běžné navštěvovat psychiatra, téměř každý ho měl a nikdo se tím netajil. Těžko říct, zda mělo opravdu tolik lidí problémy, se kterými si sami nevěděli rady, nebo se jednalo o jakousi zvláštní módu, které každý podléhal. Já jsem se cizímu člověku svěřovat nechtěla. Buď na to přijdu sama nebo se svého snu budu muset vzdát…

Najednou jsem zaslechla hlasy. Ohlédla jsem se a spatřila, jak do místnosti vstupují dva lidé, zabraní do hovoru mezi sebou. Slova prokládali spontánním smíchem a vypadali, že jsou si velice blízcí.

Po chvilce jsem v jednom z nich poznala Damiana, ale tu ženu vedle něj jsem neznala. Zbledla jsem a se zmenšujícím se srdcem ten pár sledovala. Ihned mě napadlo, že půjde o jeho přítelkyni a docela mě překvapilo, jak moc mě to zasáhlo. Potkala jsem toho muže teprve včera, nemělo by mi na něm přece tolik záležet.

Rychle jsem si vytáhla diář z kabelky a předstírala zaneprázdněnost. Bylo to však k ničemu, protože Damian si mě všiml a společně ke mně zamířili.

„Dobré ráno, Mio!“ pozdravil mě a přistoupil ke mně.

Vzhlédla jsem k němu, snažíc se zakrýt své pocity úsměvem. „Dobré ráno i vám, Damiane!“

Damian mi úsměv opětoval a chvíli na mě zůstal jen tak hledět, rychle se ale vzpamatoval a ženu po svém levém boku mi představil jako Keiru.

„Těší mě!“ Usmála se ta žena a podala mi ruku. Přijala jsem ji a nepatrně stiskla. „Mně také. Jsem Mia!“

„Máte tak jemný stisk,“ konstatovala. „Snad jsme se vás něčím nedotkli?“

Zmateně jsem na ni pohlédla. „Jak to myslíte?“ nechápala jsem.

„Ale to nic,“ usmála se. „Kdysi jsem studovala psychologii. Slabý stisk ruky často vyjadřuje negativitu.“

„Tak to není!“ bránila jsem se, vyvedená z míry.

Keira na mě přátelsky pohlédla. „Jistě, vůbec to tak nemusí být. Ani psychologové nemusejí mít vždy pravdu, že?“ Vrátila se pohledem k damanovi, jenž se celou dobu usmíval a při tom si mě prohlížel. Střetla jsem se s ním pohledem. Nervózně jsem si prsty pročísla vlasy. Připadala jsem si jako pod drobnohledem těch dvou. Chtěla jsem utéct.

„Promiňte!“ Vstala jsem ze židle a zaklapla diář. „Už budu muset jít. Mám ještě spoustu práce!“ Omluvila jsem se, popadla kabelku a pádila pryč.

„Ale vždyť pracujete tady!“ Slyšela jsem za sebou zmatený Damianův hlas, ale to už jsem byla jednou nohou v hale.

To jsem celá já, pomyslela jsem si, raději co nejrychleji utéct. Dnes už podruhé jsem ze sebe byla zklamaná.

Vyšla jsem na ulici a bezmyšlenkovitě se vydala vpravo. Potřebovala jsem vyřídit několik telefonátů. Mohla bych je vyřídit z nějaké kavárny, ale kávu už jsem dnes měla, a tak jsem zamířila k nejbližšímu parku. Den byl na procházku parkem jako stvořený, sluneční paprsky byly čím dál tím teplejší, ptáci hlasitě zpívali a přicházející podzim přikrášloval přírodu teplými barvami.

Posadila jsem se na volnou lavičku a vydechla úlevou. Zula jsem si nepohodlné boty na podpatku a nohy si položila do rosou nasáklé trávy. Ach, jak to bylo příjemné.

Chvíli jsem se jen tak nečinně rozhlížela kolem sebe, pozorovala běžce se soustředěnými výrazy ve tvářích, milého pána na procházce se svým psem i mladou maminku se dvěma dětmi v barevných čepicích. Decentně jsem se usmívala a nasávala příjemnou atmosféru kolem sebe.

Bylo uklidňující vidět, že život se ani na chvilku nezastavil, že běží dál, že se každý zabývá svými záležitostmi, že nikoho netrápí, co se mi před chvílí stalo, že se nikdo nestará o to, jestli jsem se zamilovala do Damiana a pak zjistila, že má přítelkyni. Svět se kvůli tomu nebortil a já se díky tomu cítila klidná. Bylo mi najednou mnohem lépe.

Pustila jsem se do práce. Vyřídila jsem všechny telefonáty a když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že už je dávno po poledni. Obula jsem si boty, které mi při chůzi vytvářely na tváři bolestnou grimasu, a vydala se zpátky do studia. Cestou jsem si koupila krůtí sendvič s rajčetem a avokádem a snažila se nemyslet na Damiana. O nic nejde, to zvládnu – opakovala jsem si pořád dokola, když jsem vcházela do studia, kde už to pěkně žilo.

Vydala jsem se do jevištní místnosti plné herců a kameramanů. Posadila jsem se v zadní části na své oblíbené místo a tiše se zadívala na scénu před sebou.

Když jsem uviděla stát Damiana a Keiru naproti sobě, jak si živě vyměňovali názory, došlo mi že Keira byla jeho hereckou kolegyní. Uvědomila jsem si, že jsem jí na to jméno rezervovala pokoj v hotelu. Takže Damian a Keira tvořili pár na jevišti, ale i v reálném životě. Vlastně to nebylo nic neobvyklého, herci se často po mnoha společně strávených chvílích do sebe zamilují, je to přirozené. Někdy se zkrátka jejich role zrcadlily v jejich skutečném životě.

S bolestí v očích jsem je sledovala. Kdybych byla herečkou, možná bych právě teď… Raději jsem to nedomyslela. Nebylo žádné kdyby.

„O nic nešlo, Rosalie. Miluji jen tebe, a ty to víš!“ řekl Damian s pohledem těkajícím po místnosti, po chvilce si začal dlaní přejíždět přes zátylek a díval se při tom do země. Že lhal by poznal snad úplně každý. Nepatrně jsem se usmála, když jsem si uvědomila, že se řídil mými radami.

„Nevěřím ti ani slovo, Javiere. Jsi odporný lhář!“ křičela Keira na Damiana.

Všechno to vypadalo velice věrohodně. Kdybych právě neseděla za zády kameramanů a odmyslela si, že Damian a Keira jsou herci, nepochybovala bych o tom, že ta hádka je opravdová. Ve skutečném životě však byli ti dva jistě zamilovaní.

Se sebezapřením jsem je sledovala dál. Keira se k Damianovi otočila zády a pažemi si objala pas, jakoby jí bylo nevolno. Damian k ní pomalinku přistoupil, zadíval se na její okrové vlasy, jež se třpytily ve světlech reflektorů, a něžně položil ruku na její pravý loket, odkud dlaní přejel až k rameni. Keira stála nehybně, oči zavřené. Jako by přemýšlela, co si teď počít.

„Máš právo mi nevěřit, lhal jsem ti, ale ne v tom, že tě miluji,“ řekl Damian tak tiše, že jsem měla pocit, jako bych si to snad jen vymyslela. Ale Keira to slyšela. Natočila tvář ke svému rameni a bradou se dotkla jeho ruky, oči stále zavřené.

„Ach Javiere!“ Uchopila jeho ruku do dlaní a prudce se k němu otočila. Byli si náhle neuvěřitelně blízko, jejich nosy se málem dotýkaly.

„Taky tě miluji. Slib, že nic podobného už znovu neprovedeš, že už mi nikdy neublížíš!“ naléhala, její hlas byl ale spíše prosebný.

„Slibuji, Rosalie, lásko moje! Slibuji!“

Konečně otevřela oči a pozvedla hlavu, aby mu viděla do tváře.

„Miluji tě!“ řekl naposledy Damian a jejich rty se spojily v polibku.

Píchlo mě při tom u srdce. Tohle už jsem dál nemohla snést. Potichu jsem vstala a mířila k východu.

„Výborně!“ vykřikla paní Parkerová nadšeně. Celou dobu stála blízko pódiu a dvojici bedlivě sledovala.

Damian a Keira se od sebe odtrhli, tvářili se spokojeně, na svůj výkon byli patřičně hrdí. Damian se rozhlédl po jevišti a na okamžik se se mnou střetl pohledem. Snažila jsem se zaplašit slzy, které se mi draly z očí, ale nešlo to. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a vyběhla z místnosti. Hala byla k mému štěstí prázdná. Úlevně jsem vydechla.

Celá scéna připomínala výjev z telenovely. To nebyla náhoda. Paní Parkerová byla hodně ovlivněná vysokou produkcí telenovel ve Venezuele, odkud pocházela. Tohle téma jí tedy bylo velice blízké a pokračovala v něm i zde. Avšak s tím rozdílem, že šlo pouze o filmy, nikoli o příběhy na pokračování.

Měla jsem pocit, že se už déle neudržím na nohách, a tak jsem udělala pár kroků vzad a opřela se o studenou zeď. Bylo mi jedno jestli mi omítka zamaže oblečení. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Přece teď nebudu brečet – utěšovala jsem se v duchu.

„Mio!“ Do myšlenek se mi vkradl vysoký hlas. Poznávala jsem ho.

Prudce jsem otevřela oči. „Mami?“ vyjekla jsem nevěřícně. „Co tady proboha děláš?“ Tohle byla ta nejnevhodnější chvíle, jakou si má matka mohla vybrat. Na to měla opravdu talent.

„Přišla jsem tě navštívit!“ Byla nadšená. „Netvař se takhle. Mluvily jsme přece o tom.“

Povzdychla jsem si. „Ano, to mluvily, ale přece jsem ti vysvětlila, že to nejprve musím probrat s paní Parkerovou.“ Byla jsem naštvaná. Tohle si přece nemohla dovolovat. Jsem dospělá, běželo mi hlavou, měla by mě respektovat.

„Ale no tak, nečerti se tolik!“ Má matka si z mých slov absolutně nic nedělala. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe a jakmile uslyšela hlasy z jevištní místnosti, vplula dovnitř.

„To snad ne!“ zaúpěla jsem a jen nerada se vydala za ní.