Duše v zrcadle - 36. V zajetí citů

36. V zajetí citů

Sluneční paprsky se pomalu prodíraly temnou oblohou. Probouzelo se první ráno po bitvě - kruté a nelítostné, ale ne horší než noc, kterou nahradilo. Bylo na čase sčítat škody, sčítat raněné, sčítat mrtvé. Bylo na čase hledat a obejmout živé.
Lucius Malfoy pomalu procházel školními pozemky k hradu. Žena po jeho boku se ho křečovitě držela za paži. Při pohledu na tu zkázu všude kolem, už nedokázala ovládnout strach a bezmoc, už nedokázala být silná a nevědět. Někde v těch troskách, do nichž se propadl bradavický hrad, byl její Draco a ona se děsila toho, že je příliš pozdě, že její syn možná nežije.
Přestože nebyli jediní, kdo hledal raněné a své blízké, neodvažovali se nikoho oslovit, nechtěli na sebe příliš upozorňovat. Bylo to zbytečné, nikdo si těch dvou zlomených existencí nevšímal, nikdo je už nepovažoval za nepřítele. Teď už nepředstavovali žádné nebezpečí. Přesto když procházeli polorozpadlou chodbou směrem k Velké síni, odkud se nesl vzrušený hlahol, Lucius číhavě sledoval okolí, obezřetný ke každému koho míjeli, v očích patrný strach. Očekával útok, nebo že jej každou chvíli někdo z nich zajme. Přece jen býval jedním z nejobávanějších Smrtijedů a patřil mezi nejbližší Pána zla, jeho jméno bylo jistě mezi prvními na seznamu. Ale nestalo se tak. Po celou dobu se je nikdo nepokusil ani zastavit. Pravda, neměli se od něho čeho obávat, byl neozbrojený, o svoji hůlku přišel téměř před rokem, ale i tak... nevěřil, že ho nechají jít.
Jakmile prošli vyvrácenými dveřmi do síně, první co Lucius spatřil, bylo zhroucené Voldemortovo tělo. Podle mrtvého znamení věděl, že je po všem, ale vidět na vlastní oči... Dovolil si ten přepych a na okamžik sevřel víčka. V tu chvíli Narcisa přidušeně zakvílela a udělala několik prudkých kroků vpřed. Otočil se po ní a chtěl ji zachytit, ale pak i on zahlédl zem pokrytou mrtvými. Stáhl se mu žaludek. Byli seřazeni jeden vedle druhého a ta nekonečná řada těl mu podlamovala kolena. Nejistým krokem následoval svoji ženu, hrdlo stažené strachem, že v dalším obličeji rozpozná tvář svého syna. Vzlykající šepot jeho ženy tu hrůzu ještě násobil. Udělal další krok a zmrzl na místě. Nevěřícně zíral na mladou ženu před sebou. Pomyslná ruka mu stiskla krk ještě o něco pevněji, dokonce ucítil ledový závan vzduchu na zátylku a v mysli mu vyvstaly temné kobky Azkabanu. Jeho budoucnost je mrtvá. Nejdřív Severus a teď i ona.
Narcisa ztuhla na místě. Její vzlykající šepot, dokola opakující synovo jméno, utichl a ruka bleskově hmátla po té Luciusově. Srdce se mu zastavilo, když uslyšel tichý výkřik, jenž se okamžitě zlomil ve vzlyk. S nepopsatelným strachem ve tváři k ní pootočil hlavu. A v tu chvíli všechno zmizelo. Pryč byly hrůzy války i zrůdné tělo Voldemorta, utichl i křik zraněných a nářek těch, kteří oplakávali mrtvé. Neviděl nic než vyděšené chlapecké oči upírající se jeho směrem.
„Draco!“

* * *
Jak dlouho tu klečel? Minuty? Hodiny? Nevěděl. Přestal vnímat čas. Nevnímal co se děje kolem, ignoroval pátravé pohledy ostatních, zajímala ho jen ona. Bez ní jeho život neměl smysl, stal by se pouhým svým stínem, tělem bez duše.
‚Neopouštěj mě. Já ti to nedovolím! Slyšíš?!‘
Kdosi se dotkl jeho ramene. Otočil se a díval se do tváře Poppy.

Jakmile k nim lékouzelnice přispěchala, Remus okamžitě uvolnil místo, aby mohla k Lindě. Severus se nehnul ani o píď. Po celou dobu nespouštěl oči ze zkušených prstů a horečnatě pozoroval naučené pohyby hůlkou. S každým zachmuřením Poppyiny tváře mu srdce sevřel strach a dýchání se stávalo čím dál těžší. Trvalo to dlouho... snad celou věčnost.

Poppy konečně sklonila hůlku. Velkým problémem byl hadí jed, který postupně vyřazoval z provozu jedno nervové centrum za druhým. Úkosem pohlédla na Severuse. Netrpělivě čekal na její verdikt. Skousla rty a dala si pár vteřin načas. Teprve pak vyhledala jeho oči.
Jak mu má říct, že brzy nebude koho léčit?

Nemusel jí číst myšlenky, aby pochopil. Její tvář byla jako otevřená kniha.
„Ne!“ Téměř to slůvko vykřikl. „Neříkej to!“ Měl už dost umírání! Už to nedovolí! Linda prostě nezemře.
„Severusi,“ hlesla, „není téměř šance, že...“
„Musí být možnost, a ty jí pomůžeš!“ přerušil ji a znovu se zahleděl do bledého obličeje s temnými kruhy kolem očí.
„Dobře,“ souhlasila po chvilce rezignovaně Poppy. „Ale nebudu to já, pošleme ji ke sv. Mung...“
„V žádném případě. Zůstane tady!“ zarazil ji znovu Snape.
Poppy se zamračila. „Severusi, tam Lindě pomohou víc než já, poskytnou jí veškerou...“
„Neposkytnou. Dojdou ke stejnému závěru jako ty. To nedovolím. Navíc...“ odmlčel se a několikrát polkl, „mohlo by to vyvolat nežádoucí otázky.“
Poppy se zamračila. „Nechápu, kam tím míříš,“ namítla a i hlas nabíral na podrážděnosti.
„Řeknu ti, co vím... nebo myslím si, že vím, ale až pak. Teď udělej, co můžeš... prosím,“ dodal naléhavě a v očích se mu zračil mírně nepříčetný výraz.
„Poppy, myslím, že Severus má pravdu. Měla by zůstat v tvojí péči,“ přidal se Lupin.
Oba dva sjela přísným pohledem a nakonec přikývla.
„Dobře. Ale pak mi nic nevyčítej, Severusi, nemůžu ti zaručit, zda přežije, natož jestli se probere. Ta dávka jedu je smrtelná, vlastně by už dávno měla být mrtvá,“ upozornila strhaného muže před sebou, a když přikývl, pokračovala: „Teprve až uvidím, jak její organismus zareaguje na lektvary, mohu ti říct víc. Prozatím ji budu držet naživu podpůrnými kouzly.“

Severus nebyl jediný, kdo dychtil po sebemenší naději z úst bradavické ošetřovatelky. Několik kroků od řady mrtvých těl – jistě to byl úmysl usadit rodinu Malfoyových právě tam - se ke skupince upíraly šedé oči. Lucius Malfoy od chvíle kdy jeho přítel vstal z mrtvých, z něho nedokázal odtrhnout zrak. Když pak procházel uličkou mezi stoly, jejich oči se na krátký okamžik setkaly... černý pohled byl však prázdný.
...

Většina zraněných byla během dopoledne přemístěna ke svatému Mungovi a na ošetřovně zůstali jen ti, o které se už postarala Poppy. Byla mezi nimi i Linda. Nakonec i ona musela připustit, že tak nestabilní stav a hlavně způsob jakým se do něj tato mladá žena dostala, a který upřímně řečeno stále dost dobře nechápala, by tamějším lékouzelníkům asi pořádně zamotal hlavu a vyvolalo by to jen řadu otázek. Znamenalo to tedy, že měla plné ruce práce a celé dopoledne fungovala mezi lůžky s pacienty a svou malou laboratoří.
Právě převázala ránu na hlavě jednomu ze studentů a chystala se pro další utišující lektvar, když si všimla stínu u posledního lůžka. Bylo oddělené plentou, aby poskytlo alespoň trochu soukromí, ale Poppy bylo hned jasné, komu ta tmavá silueta patří. Neodešel. I přes její naléhání a důrazné protesty se tvrdošíjně odmítal byť jen na chvíli vzdálit. Ještě nikdy ho neviděla tak zničeného - tak zoufale bezbranného jako dnešní ráno. Vzpomínka na jeho strhanou, unavenou tvář z ní vyloudila povzdech. Ale i přes soucit, který s ním měla, se rozzlobila. Sám vstal doslova z mrtvých, měl by ležet, poslušně užívat lektvary, jež mu nabízela, a hlavně spát. Ale byl paličatější než mezek!

„Nic mi není, jsem naprosto v pořádku. Postarej se hlavně o ni!“ opakoval pokaždé, když za ním přišla. Nechal se sotva vyšetřit. To byla pro Poppy další záhada. Harry jim řekl, že zemřel po útoku Voldemortova hada, ale ona kromě naprostého vyčerpání nezjistila nic, co by popisovanému napadení odpovídalo. Nechápala to a Severusovo nesouvislé vysvětlení jí také příliš nepomohlo.

Odložila prázdné sklenice od lektvarů na malý stolek a s novým odhodláním došla na druhý konec ošetřovny. Postavila se z druhé strany lůžka a zamračeně si ho měřila.
„Severusi.“
Tichý hlas a letmý dotek na paži ho vyrušily z myšlenek. Nepatrně pozvedl hlavu, aby dal najevo, že zaregistroval její přítomnost.
„Měl by sis odpočinout!“ vytkla mu přísně. Zakroutil hlavou. Znovu si povzdechla, podívala se do smrtelně bledého obličeje ženy na lůžku a o něco mírněji dodala: „Postarám se o ni... pokud se její stav změní, dám ti hned vědět.“
I on se zahleděl do té tváře a znovu odmítl. „Nejsem unavený,“ promluvil pro něj tak netypickým hlasem, „chci tu zůstat!“
Poppy ho s vážným výrazem pozorovala. Samozřejmě už věděla, jakou roli v tom všem hrál. Slyšeli to všichni už ve Velké síni od Harryho a jí to později ještě potvrdil Lupin, přesto si nebyla jistá tím, co cítí. Znala Severuse spoustu let - vlastně většinu jeho života - a vždycky si vážila jeho inteligence, jeho preciznost a spolehlivost při přípravě lektvarů, byla pro ni nepostradatelná a jako jedna z mála ignorovala jeho protivnou náladu a vycházela s ním... A však ani letitá spolupráce nedokázala vymazat poslední rok. Rok, kdy jí pod jeho vedením školy prošlo rukama příliš mnoho studentů, kdy skutečně věřila, že je Smrtijed. Nemohla za sebe, bylo to ještě příliš brzy, ta doba v ní zanechala stopy nejistoty. Ale byla především lékouzelnice a její povolání přikazovalo být nestranná. Proto se i tentokrát snažila v Severusovi vidět především trpícího muže a chtěla ho nějak ukonejšit.
„Buď rozumný a jdi domů, dnes už pro ni nemůžu víc udělat... a ani ty ne,“ pokoušela se jej znovu přesvědčit.
Na okamžik k ní zvedl oči, z toho pohledu jí nebylo dobře.
„Chci být s ní, dokud se nezlepší. Musí vědět, že... že jsem splnil slib, vrátil se k ní, že...“ zmlkl, znovu sklopil zrak k Lindě. „To je to nejmenší čím mohu splatit, co pro mě udělala,“ dodal pak.
„Víš přece, že ti v tuhle chvíli nemůžu nic určitého říct,“ zopakovala již po několikáté. „Může trvat dny, než se probere... možná týdny, měsíce.“
Věděl to, přesto ho její slova bolestivě zasáhla. Ve tváři mu lehce zaškubal sval a musel se několikrát nadechnout, než mohl promluvit. „Vím, i tak bych rád ještě zůstal.“
Poppy bezradně pokrčila rameny, nemělo to smysl. „Jak myslíš, ale možná by ses měl dát trochu dohromady... umýt se a převléknout, jsi stále celý od krve,“ namítla a pohledem ho sjela od hlavy až k patě. I přesto co cítila, nedokázala se na něho v tomhle stavu dívat. Jeho bezmoc a zoufalství se jí dostávalo pod kůži.
Jako by si teprve teď uvědomil nasládlý pach krve, kterým bylo cítit jeho oblečení a stejně tak potřísněné ruce. Měla pravdu, potřeboval to ze sebe smýt.
„Pak se sem můžeš zase vrátit,“ kula železo, dokud bylo žhavé a čekala, až ji poslechne a zvedne se z lůžka. Když se k tomu stále neměl, ještě dodala: „Prozatím zůstanu u ní, aspoň ji v klidu znovu vyšetřím.“
Konečně se pohnul. Všimla si, jak je slabý i když se to úzkostně snažil skrývat. V duchu si nad jeho náturou povzdechla, některé věci se nemění.
Když ji míjel, tiše pronesl: „Za chvíli budu zpět.“
„Nespěchej, dopřej si aspoň pár hodin,“ odvětila, ale neotočil se, ani neodpověděl.
...

Severus pomalu kráčel Tkalcovskou ulicí ke svému domu. Byl unavený, ale rozhodl se přemístit poblíž a domů dojít pěšky. Bylo krátce po poledni a slunce příjemně hřálo. Dokonce i ta šedá ulice se v náruči jeho paprsků zdála útulnější. V dálce se rýsoval vysoký tovární komín, jako svědek všeho co se tu kdy dělo.
Když procházel kolem hřiště, na chvilku se zastavil a sledoval mudlovské děti jak si hrají. Tady to všechno začalo, začal tu příběh Severuse Snapea. Malého čaroděje, nadaného studenta, později bradavického učitele… ale také Smrtijeda a vraha. Nic si nenamlouval, ani ty dlouhé roky, jež strávil jako špeh v Brumbálových službách, nemohly odčinit to, co spáchal. Jeho ruce nebudou nikdy čisté, to věděl. Se zvláštním pocitem pohlédl na své levé předloktí. Znamení bylo stále nehybné, bylo mrtvé... navždycky mrtvé. Pořád tomu nemohl uvěřit, to prokletí bylo jeho součástí tak dlouho. Zprvu na něj byl pyšný, později jej nenáviděl a nakonec se smířil s myšlenkou, že s ním zemře. Jednadvacet let žil ve jménu toho, co představovalo, ať už to bylo v zájmu utajení nebo v zájmu vyššího dobra, musel dělat věci, které navždy poznamenaly jeho duši. Nyní cítil úlevu, že už nic z toho dál dělat nemusí, je konec... už není otrokem.
Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a přivřel oči. Včera měl zemřít, měl zaplatit za své hříchy, ale osud si s ním opět pohrál. Přežil. Jenže za jakou cenu? Jakou cenu má lidský život? Jak moc musí Linda zaplatit, aby ten jeho vykoupila? Severus ví, on už ví, jakou cenu má lidský život. Za něj vždy platíte tu nejvyšší cenu, sám platil hodně a právem… přesto se opovážil žádat, prosit, žadonit... Dovolával se vyšší moci, aby zachránila ženu, jež ho vyrvala ze spárů smrti, která ho nenechala odejít a skončit jeho život tak, jak mu bylo předurčeno – ženu, kterou miloval.
Zaznamenal, že některé děti se při hraní zastavily a sledovaly ho. Možná se strachem, možná zkoumavě, to nedokázal odhadnout. Nechtěl vzbuzovat pozornost, proto jen odvrátil pohled a pokračoval pomalou chůzí dál. Vnímal každý kámen v dlažbě, každé zákoutí, každý stín - jako kdyby tudy šel poprvé a přece všechno znal. Bylo to jako vracet se z minulého života, z něhož si nesl hluboké jizvy a zranění, která nejsou vidět a přesto ho těžce poznamenala.
Dokáže začít znovu? Dokáže zahodit minulost a najít znovu pevnou půdu pod nohama? Dokáže někdy být sám sebou... bez masky chladu, bez věčné přetvářky? Dokáže být dobrý manžel a hlavně dobrý otec?
Ta poslední myšlenka ho udeřila plnou silou a vyvolala v něm děsivé obrazy dnešního rána, jež se pro něho stalo ve zlomku vteřiny noční můrou. Zcela zřetelně se zachvěl. Proč mu zatajila dceru, zatímco Lupin o ní věděl? Ta skutečnost ho ranila a znovu se mu nitro zaplnilo podivnou hořkostí. Nepatrně potřásl hlavou, aby ten pocit zahnal, neměl právo jí něco vyčítat, jistě k tomu měla vážný důvod.
Když za sebou zavřel domovní dveře, pocítil úlevu. Přece jen mu chyběla dřívější síla. Vyšel schody rovnou do ložnice, aby si vzal čisté oblečení a mohl se vykoupat. Pohledem utkvěl na rozestlané posteli. Byly to pouhé hodiny a přesto věčnost co jej dělilo od chvíle, kdy s Lindou mluvil. Aniž by si to uvědomil, mířil rovnou k ní. Zatoužil ponořit obličej do polštáře a nasát její vůni, cítit její přítomnost. Než tak učinil, upoutal jeho pozornost dopis na přikrývce. Dychtivě po něm sáhl a rozevřel jej.

Severusi,
vím, žes mi nakázal, abych neopouštěla tvůj dům, ale nemohu tu zůstat, příliš na mě doléhá samota a strach o tebe. Nechci porušit tvůj příkaz tím, že bych se za tebou přemístila, proto jsem se rozhodla vrátit k přátelům a dětem, tam snadněji odolám pokušení neuposlechnout. Ano, slyšíš dobře… k dětem. Je něco, co jsem ti neřekla a záměrně to před tebou tajila. Vím, že mi to budeš zazlívat a možná mi neodpustíš, ale udělala jsem to, abych tě ochránila. Už tak byl tvůj život v neustálém nebezpečí a já ho nechtěla ohrozit ještě víc. Jsem si téměř jistá, že by ses ode mě nedokázal oprostit, kdybys věděl, že nosím tvé dítě. Máme dceru, Severusi. Jmenuje se Sarah Snapeová, dala jsem jí tvé jméno. Je to krásná, zdravá holčička, a když se dívám do její tvářičky, cítím veškerou lásku, kterou chovám k tobě. Věřím, že až ji uvidíš a vezmeš do náruče, budeš ji milovat stejně jako já, a rovněž se odvažuji doufat, že mi odpustíš, co jsem ti provedla.
Severusi, nikdy v životě bych tě nezradila… neublížila ti, ale vím, že jsou věci, s kterými bys nesouhlasil, a já chci, abys věděl všechno, co jsem bez tvého vědomí udělala.
Po tom co došlo k tomu nešťastnému střetu mezi tebou a Remusem, jsem musela opustit dům. Naštěstí mě přijali Daniel s Markem a našla jsem u nich druhý domov. Vděčím jim za mnohé, Severusi, a především za to, že jsem našla Mary.
Nevím, kolik si toho pamatuješ po tom, kdy jsem tě omámila… příliš jsem se spoléhala na tvou silnou vůli, ale možná jsi nebyl schopný vnímat co se kolem tebe děje a nyní jsi zmatený a jistě rozzlobený, ale zkus mě prosím pochopit. Vše, co jsem dělala, bylo pro tvoji záchranu, proto abychom byli spolu, aby ses mi vrátil živý. Všechno začalo těmi sny…

Matně si vzpomínal, že něco podobného zmiňovala. Na okamžik musel přestat číst, rozrušením mu řádky na pergamenu splývaly. Několikrát zamrkal a zahleděl se před sebe. Ano. Měla pravdu, byl zmatený a také hodně rozzlobený! Vstal a začal přecházet. Události posledních hodin se podepsaly na jeho vždy bezchybném sebeovládání. Stále se mu ještě klepala kolena z toho, jak málo stačilo, aby ji dnes ztratil. Zaťal ruce v pěst tak mocně až mu zapraskaly klouby. Ještě několikrát přešel pokojem, pak si opět sedl a znovu se ponořil do čtení. Oči mu doslova létaly po papíře, hltal každé slovo. Ale čím víc se toho dozvěděl, tím víc se mračil. Samotný popis kouzla v něm vyvolal vzpomínku na bezmoc, kterou tenkrát cítil v ředitelně.
‚Sakra, Lindo, cos to zase udělala?! Jak jsi mohla podstoupit něco takového?‘
Vše začínalo dávat smysl, to ale neznamenalo, že by se mu ulevilo. Nad posledním odstavcem už jen zoufale sykl. Měl pocit, jako by se mu ta slova vysmívala.

…Severusi, prosím tě důvěřuj mi a vezmi si i zbylé lektvary. Každý třetí den vypij jeden. Mary mi kladla na srdce, abych tě k tomu přesvědčila. Je to důležité. S láskou Linda.

Když dočetl, připadal si jako by dostal ránu. Měla strach o něho a zatím… Strnule zůstal sedět na místě. Celé tělo bolestivě napnuté, neschopný se pohnout. Zpracovávat obraz toho, co se dozvěděl, pro něj představovalo neskutečnou námahu. Zavřel oči. Vnímal svůj dech, slyšel svůj tep. Obrovská vlna čehosi hrozila, že mu poláme žebra, jak se drala ven. Nedokázal tomu zabránit, jako by si nemohl vzpomenout, kterým příkazem donutit svaly, aby ho poslouchaly.
Copak nechápala, že svým neuváženým činem, kvůli kterému málem umřela, by ho potrestala na doživotí?! Do konce svého mizerného života bude žít s pocitem viny, jestli se neprobere.
Cítil, jak mu na pevně zavřená víčka tlačí slzy. Jedna z nich si vybojovala cestu na svobodu. Sklopil hlavu a nechal vlasy, aby mu zakryly tvář - jako kdyby ho v prázdném pokoji snad mohl někdo vidět. Nechal tu jedinou slzu, tu nenáviděnou známku slabosti, aby volně stékala po kůži, než mu dopadne na hábit. Horko, které za sebou na jeho tváři zanechávala, bylo zvláštním způsobem uklidňující. Měl pocit, že ho něžně hladí něčí prst. Její prst.
...

Zpáteční cesta Severuse vyčerpala víc, než mu připadalo normální, příliš se nad tím ale nepozastavoval. Myslel jen na složený dopis v kapse hábitu, jež ho tížil jako balvan. Prošel otevřeným křídlem vysoké tepané brány a rozhlédl se. Ani tentokrát nedokázal zabránit mrazení při pohledu na tu spoušť. Kam oko dohlédlo zely ve zdech díry a v cestě hromady sutin. Vystoupal po poničeném schodišti a chodbou, ve které zbyly ze zdí pouhé trosky, se vydal k ošetřovně. Když míjel Velkou síň, na kratičký okamžik se zastavil. Nevnímal dění uvnitř, byl přímo hypnotizovaný jediným místem. Ne... nikdy nezapomene ten pohled, kdy ji viděl ležet v řadě mrtvých těl. Přinutil se odvrátit zrak a pohnul se z místa. Ta připomínka způsobila, že se mu nedostávalo vzduchu. Ruka samovolně vylétla ke krku a uvolnila zapínání kabátce.
„Severusi!“
Odněkud se k němu blížil Lupin. Neotočil se, musel pryč.
„Severusi, počkej!“ Remus přidal do kroku, ale pak zůstal stát. Díval se, jak se černá postava vzdaluje chodbou. Ramena měl muž skleslá a každý jeho krok prozrazoval únavu.

Poppy na tiché klapnutí dveří reagovala jen letmým pohledem, ale jakmile v příchozím poznala Severuse, zamračila se. Žádala ho přece, aby se pořádně prospal! Odstoupila od lůžka, na kterém ležela dívka s nepěknou kletbou, a s přísným výrazem ve tváři mu vyšla vstříc.
„Severusi, proč jsi mě...“ Jediný pohled na něj ji donutil veškeré námitky spolknout. Místo toho jen tiše pronesla: „Nemám pro tebe žádné nové zprávy, Severusi. Znovu jsem jí udělala veškerá vyšetření, ale je na tom pořád stejně.“
Jen nepatrně pokýval hlavou a bez jediného slova kolem ní prošel.
Zůstal stát u nohou lůžka a strnule Lindu pozoroval. Stále byla bez života. Jen mírné zvedání hrudníku jej ujišťovalo, že není opravdu mrtvá, že má slabou naději.
‚Potřebuji tě, Lindo, bez tebe nežiji, jen přežívám. Jsi jediná, kdo mi dal naději na normální život, jediná, s kým mám pocit, že ještě není všechno ztraceno.‘
...

Harryho vzbudil vlastní výkřik. Prudce se posadil a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Chvíli trvalo, než se zorientoval… než mu došlo, že to byl jen sen a on leží v posteli. Znovu se zhroutil do polštářů a dlaní si otřel orosené čelo.
‚Je po všem… zabil jsem ho… je navždy pryč!‘ Snažil se opakovaným ujišťováním přivolat pocit úlevy a zklidnit splašený tlukot srdce. Zakryl si paží oči a chvíli tak setrval. Soustředil se na svůj dech, dokud se hrůzné výjevy z noci nezačaly rozplývat a mrtvé tváře, jež viděl všude kolem sebe, nezmizely docela. Teprve potom jeho ruka klesla zpět na deku. Pomalu otočil hlavu k oknu. Slunce se už schovalo za věže hradu, musel spát dlouho, přesto se necítil odpočatý. Prožitá noční můra mu sebrala i ten zbytek sil. Pozoroval oblohu prozářenou posledními paprsky slunce a snažil se myslet na věci, které ho čekaly a ne na ty, které se staly. Protože pokaždé, když si vzpomněl na dlouhou řadu mrtvých těl... na ty, kteří zaplatili cenu nejvyšší, měl pocit, že se zadusí bolestí.
Mohl udělat víc? Mohl tomu zabránit? Mohl zachránit někomu z nich život?
Tyhle úvahy ho ničily, přesto se jim nedokázal ubránit. Dokonce i ve snu viděl jejich vyčítavé tváře... Fred, Colin, Oliver, Levandule a v neposlední řadě Linda. S jejím jménem v duchu vyslovil i jiné... Snape. Zarazil se, tak samozřejmě mu vyvstalo v mysli. Pak si ale zcela upřímně musel připustit, že bez jeho tiché podpory by nikdy nedokázal Voldemorta porazit. Sám pro sebe pokýval hlavou, nezasloužil si tak krutou smrt. Obzvlášť po tom všem co pro kouzelnický svět udělal.

V tu chvíli byly jeho úvahy o profesorovi přerušeny. Ozvalo se tiché otevření dveří a šepot. Nemusel se ani otáčet za hlasy, aby věděl, kdo za ním přichází. Pousmál se.
„Jsem už vzhůru, nemusíte šeptat,“ vybídl své přátele a vzápětí se v jeho zorném poli objevila zrzavá hlava.
„Ahoj, Harry. Vítej zase mezi živými.“ Ron se bokem opřel o sloupek postele a jak tak na přítele shlížel, na čele se mu rýsovala vráska, jež se ještě víc prohloubila s dalšími slovy. „Totálně jsi odpadl, člověče... Jak je ti?“
Harry se natáhl na stolek pro brýle. „Ahoj. Jsem v pohodě,“ řekl spěšně a posadil se. Nebyla to pravda, byl unavený – vyčerpaný do morku kostí – ale nechtěl jim zbytečně přidělávat starosti. Štěstí určitě přijde... časem, pomyslel si, ale momentálně byl zcela zmožený bolestí ze ztráty přátel, která jím při každé vzpomínce projela jako říznutí do živého masa.
„Mohli jste mě klidně vzbudit dřív,“ poznamenal a sbíral se z postele.
„Potřeboval ses pořádně vyspat,“ ozvala se Hermiona a stoupla si vedle Rona. „Madam Pomfreyová všem nařídila, aby tě nerušili, dokonce se tu na tebe byla dvakrát podívat. Ono to spíš vypadalo, že ses úplně zhroutil,“ dodala a zkoumavě si Harryho prohlížela.
Jo. Vzpomínal si. Ještě teď cítil sílu toho okamžiku, kdy Voldemort padl mrtvý k zemi. V tu chvíli Velká síň explodovala v bujarý jásot. Všichni, kteří stáli poblíž, se k němu vrhali, jejich nadšené výkřiky jej doslova ohlušily. Nevěděl, čí ruce ho chytají a snaží se ho obejmout, nerozuměl jedinému slovu, která se na něj valila, byl tak unavený, že nedokázal vnímat nic jiného než úlevu. Mírně zvrátil hlavu a zahleděl se ke stropu. Zlaté paprsky slunečního světla pronikaly oknem až k němu. Přinášely svobodu, hladily, hřály, laskaly a ovíjely se kolem chvějícího se těla... Pak už neví nic.
„No, ehm... asi nejspíš jo, ale každopádně je mi už líp,“ snažil se oba přesvědčit a rukou si prohrábl rozježené vlasy, aby skryl rozpaky.
„To je v pohodě, Harry, všichni toho měli dost,“ ujistil ho Ron a poplácal po rameni. „Teď už je po všem, všechno bude jiné... lepší,“ dodal, ale Harry i Hermiona mohli v jeho slovech rozpoznat smutek.
Hermiona okamžitě chytila Rona za ruku a povzbudivě ji stiskla. Harry jen přikývl.
Ano. Všechno teď bude jiné. Oni jsou jiní, zasáhly je ztráty a krutost téhle války, byli nuceni dospět. Aby zahnal chmurné myšlenky, změnil raději téma.
„Vracíte se domů?“ zeptal se a očima těkal z jednoho na druhého.
„No,“ zamračil se Ron, „chtěli nás vypakovat, ale nedali jsme se, chceme tu zůstat a pomoct ostatním.“
Harry ulpěl očima na Hermioně i ona souhlasně přikývla.
„Taky zůstávám. Už jsem poslala našim sovu. Je tu hodně práce a taky nevím jak potom všem... totiž… co bych doma dělala. Nedokážu se tak najednou rozloučit a odejít.“
Rozuměl jí... dokonale. Sám si nebyl jistý, co teď bude dělat, kam půjde. Zaplavil ho hřejivý pocit, že se nemusí ještě rozloučit, ještě budou spolu.
„Jsou dole i ostatní?“
Odpověděl mu Ron. „Většina ano. Pokouší se odklidit ty nejhorší škody a zpřístupnit některé chodby. Jen bystrozoři odešli téměř okamžitě, aby naháněli skrývající se Smrtijedy a Tonksová se vrátila za synem.“ Pak jeho obličej potemněl a bolest se v něm odrážela jako velký vykřičník. „A taky mamka s Georgem a Ginny odešli domů. Mamka chtěla...“ musel odkašlat, aby si uvolnil stažené hrdlo, „chtěla Fredovo tělo odnést co nejdřív zpátky do Doupěte.“
Harry si všiml Hermioniny ruky jak se v ochranitelském gestu ovíjí kolem Ronova pasu a mírně poklesl v ramenou.
„Je mi Freda moc líto, Rone. Rád bych... tedy jestli je něco co bych mohl udělat...“ nabízel se a s pocitem viny na přítele hleděl.
„Já vím, Harry,“ pokýval hlavou Ron a koutky úst se mu povědomě zachvěly. „Válka je prostě… svině!“ dodal trpce.
Na chvíli bylo ticho, které prolomila až Hermiona. „Půjdeš s námi dolů?“ zeptala se.
„Ano, ale nejdřív bych měl zajít za Brumbálem, promluvit si a taky mu něco vrátit,“ poznamenal Harry a sáhl po bezové hůlce. Nechtěl ji, nepřinesla nikomu nic dobrého. Uloží ji tam, kam patří. Když od ní vzhlédl, všiml si němé komunikace mezi jeho přáteli.
„Nesouhlasíte se mnou?!“ zeptal se a pátravě na oba hleděl.
„Ne. To ne,“ ujistila ho okamžitě Hermiona, „ale...“ Znovu loupla očima po Ronovi.
Harry pochopil, že je něco, co neví. „Zmeškal jsem něco důležitého?“ zeptal se.
„No... vlastně… ano,“ připustil Ron. „Chtěli jsme ti to říct hned, ale tak nějak jsme odbočili a... Zkrátka, potom cos odpadl, se semlelo dost věcí,“ začal a rty mu zvlnil tajemný úšklebek. „V první řadě se můžeš rozhodnout, zda budeš žít s námi v Doupěti nebo s Lindou.“
Harry se zarazil uprostřed pohybu. „Co – cože?“ Co to říká? To nemůže myslet vážně. Ne! Určitě se přeslechl.
„Rone!“ napomenula přítele Hermiona. „Tos to nemohl říct nějak opatrněji?“
Harry se cítil čím dál víc zmatený. „Asi vám nerozumím! O co tady jde?“
„Jo, brácho, je to pravda. Když tě odnesli. Lupin zjistil, že Linda není mrtvá. Málem ji, člověče, nechali mezi ostatníma, ale tak nějak v tom zmatku kolem Snapea přišli na to, že jí ještě tluče srdce.“
Ta zpráva Harrym otřásla. Linda žije!
„Co... a kde je teď?“
„Na ošetřovně. Madam Pomfreyová ji tu nechala, na výslovný rozkaz profesora Snapea,“ odpověděla Hermiona.
„Koho?!“ tvářil se dál nechápavě Harry a cítil podivné mravenčení v žaludku.
Ron se zašklebil. „Snapea! To byl další šok, když se zjevil v hlavní síni živý a zdravý po tom co jsme ho viděli zemřít v Chroptící chýši.“
„To není možný, vždyť byl mrtvý... určitě! Jakmile mi předal svoje vzpomínky tak...“
„Taky jsme zírali, Harry, ale je to pravda,“ dušoval se Ron.
„Ale jak to mohl přežít?... Řekl něco?“
Hermiona zakroutila hlavou. „Vždyť ho znáš. Nikomu nic nevysvětluje.“
Harry ještě jednou pohlédl z jednoho na druhého.
„Běž a přesvědč se sám,“ vybídl ho Ron a ukázal ke dveřím.
...

Harry kráčel tichou chodbou k ošetřovně. Myšlenky mu vířily hlavou jako splašené stádo koní a on se je zoufale snažil uklidnit. Proč mu nikdo nic neřekl? A jak je to vůbec možné? Jak mohl Snape přežít útok Nagini? Vždyť u něho byl, sám ho viděl umírat!... A co teprve Linda?! Ještě teď ho mučivě sevřela bolest, když si vybavil Remuse, jak v náruči přináší zakrvácené tělo, v němž rozpoznal její tvář. Stačil mu jediný pohled do jeho zmučeného obličeje a na plačící Tonksovou a věděl! Věděl, že je na všechno pozdě, že ji už nikdy neuvidí, nepromluví s ní, neřekne, jak moc ho mrzí, že jí ublížil. A najednou se dozví tohle! Jak jen to Ron říkal... že Lindu zachránilo její srdce, které se odmítalo vzdát?! Díky, Merline, za ten zázrak! Přidal do kroku. Musel se na vlastní oči přesvědčit, že je to pravda. Ruka se mu rozčilením chvěla, když bral za kliku a opatrně vstoupil do místnosti, ve které sám tak často pobýval.

„Harry,“ usmála se srdečně madam Pomfreyová, když v návštěvníkovi rozpoznala momentálně nejopěvovanějšího studenta, a vyšla mu vstříc. „Nečekala jsem tě tady tak brzy. Cítíš se už líp?“
„Ano... děkuju,“ pokýval netrpělivě hlavou a aby zastavil další starostlivé otázky týkající se jeho zdravotního stavu, poněkud zmateně objasnil důvod své návštěvy. „Právě jsem se dozvěděl... od Hermiony a Rona, že... že je Linda tady... že není... víte, že je naživu.“
Poppyina tvář opět zvážněla. „Ano, je to tak,“ přikývla, ale čelo jí přeťala starostlivá vráska.
Harryho srdce udělalo v hrudi kotrmelec. „Co s ní je?“ odvážil se zeptat a se zatajeným dechem čekal na další slova.
„Harry,“ začala a ve tváři bylo znát, jak přemýšlí, aby to, co řekne, neznělo beznadějně.
Přestal téměř dýchat, doslova visel na jejích rtech.
„Stav Lindy je stále kritický,“ pokračovala pečlivě vážíc slova, „má v těle spoustu hadího jedu a zlepšení je pouze nepatrné. Je v bezvědomí.“
„Ale probere se... bude žít?!“ vyhrkl naléhavě.
„Doufáme v to, Harry,“ odpověděla Poppy a soucitně vzala chlapce za paži.
Naděje, jež se mu ještě před několika okamžiky rozlévala v prsou, se pomalu ale jistě začínala vytrácet. A to prázdno, které po ní zůstalo, zatraceně bolelo.
„A on, Snape?“ promluvil po chvíli těžkého ticha. „Jak ten je na tom?“ Stále nemohl uvěřit, že ten útok přežil – jako by vstal z mrtvých.
„Severus... totiž profesor Snape... fyzicky se zdá být v pořádku, i když stále nechápu, jak to dokázal. Přesto...“ odmlčela se a pohlédla na druhý konec ošetřovny - k místu odděleném bílou zástěnou.
Harry ji očima následoval. Za plentou mohl spatřit temný stín, jenž přisuzoval svému bývalému profesorovi.
„Neustále je u ní,“ ozval se znovu hlas madam Pomfreyové. „Měl by ležet, sám potřebuje nabrat sílu, ale nedokážu ho k tomu přinutit. Takhle nehybně tam sedí od chvíle, kdy se vrátil ze svého domu, kam jsem ho poslala umýt a převléknout,“ povzdechla si, ale pak se začala opět věnovat rozdělané práci, ze které ji svým příchodem vyrušil.
Harry mlčel a upřeně pozoroval tmavou siluetu u okna. Nebyl si jistý, zda má zůstat nebo přijít později.
Nastalé ticho opět přerušil hlas ženy vedle něj. „Teď mě omluv, musím si nachystat lektvary, ale klidně tu zůstaň a běž za Lindou. Zároveň si můžeš promluvit s profesorem,“ nabídla, když se probírala lahvičkami na stolku a kontrolovala štítky se jmény. Několik jich sebrala a hned nato se vzdálila do přilehlé místnosti, aby svým pacientům připravila večerní dávku.
Harry chvíli sledoval nehybný stín před sebou. Věděl, že si jeho bývalý profesor zaslouží omluvu... velkou omluvu a velké poděkování. Jenže jak začít, když sice znáte pravdu, ale pořád ve vás doznívá ona pachuť minulosti, které se snažíte zbavit? Roky toho muže nenáviděl pro jeho nespravedlnost. Ale bezpochyby byl Severus Snape jednou z nejvýraznějších osobností jeho života. Rozhodně by ho nikdy nenapadlo, že ten studený chlap může někoho milovat. Ale mýlil se v životě už mockrát. Rozhodl se. Pomalými kroky se blížil k místu oddělenému zástěnou.
První co upoutalo jeho zrak, byl smrtelně bledý obličej ženy na polštáři. Harrymu se sevřelo nitro. Jediným rozdílem od chvíle kdy ji viděl naposledy, bylo nepatrné zdvíhání hrudníku. Pak sklouzl pohledem k muži vedle lůžka. Snape seděl v křesle, jež si k tomuto účelu jistě vyčaroval, a vypadal značně... opotřebovaně. Byl ve tváři téměř voskově bledý a Harrymu připadal zrovna tak neživý jako Linda. Nejistě přešlápl, profesor zatím nedal ničím najevo, že by jeho přítomnost zaregistroval. Nakonec se přece jen odhodlal.
„Dobrý večer, pane,“ pozdravil trochu nejistým hlasem a čekal na odpověď. Marně.
Ale aspoň se pohnul, pomyslel si, když Snape pozvedl hlavu a krátce se na něj podíval. Ovšem ten pohled Harryho zarazil. Byl úplně prázdný, nebylo v něm nic, dokonce ani nechuť... nic. Jako kdyby se díval skrz něho, jako kdyby tam vůbec nestál. A pak hlavu beze slova zase sklonil. Harry si nebyl jistý, co má dělat, jestli má vůbec něco dělat. Původní plán si s ním promluvit, se někam vytrácel. Rozhodně nečekal, že… že... Co vlastně čekal?
„Mohu si přesednout, pane?“ připomněl se znovu a zkoumal profesorovu tvář. Žádná odezva.
Severus neměl sebemenší chuť na rozhovor, chtěl být sám... sám s Lindou, ale neměl sílu Pottera odehnat, proto nic neřekl. Ani tehdy, když si přivolal židli a posadil se k lůžku z druhé strany.
Harry se usadil a vyčkával. Jelikož se jeho společník stále neměl k žádnému hovoru, ponořil se do vlastních myšlenek. Po chvilce s překvapením zjistil, že se jeho úvahy stočily zpět k muži po levici. Loupl po něm očima. Kdo Snape skutečně je? Znal ho vůbec někdy někdo? Možná tak Brumbál.
Seděli naproti sobě a ticho kolem nich pomalu začínalo být nesnesitelné. Seděli beze slov, bez hnutí, poctivě se vyhýbaje očnímu kontaktu - jako dvě sochy v zapomenuté galerii výčitek. Někteří lidé věří, že oko je oknem do duše. Je tohle ten důvod proč si lidé nevydrží hledět upřímně do očí? Proč po pár vteřinách každý znejistí, každý uhne? Možná je k tomu přinutí strach. Strach, že by bylo vidět až na dno jejich duše, že by se odkryla bezpečně hlídaná tajemství. A lidé se bojí znát cizí tajemství, stejně jako se bojí odhalit ty svá. Stydí se... Stydí se stejně jako u nahoty těla, tak i u nahoty duše. Harry teď znal některá nejtajnější tajemství tohoto muže a hodně se tím změnilo. Snad poprvé za celou dobu vnímal opravdovou, skutečnou vděčnost. Přesto nevěděl co říct, jak reagovat, co udělat. Severus Snape není člověk, kterému by se děkovalo snadno.
Úkosem pozoroval stále nehybného profesora. Nemůže přece mlčet donekonečna, ne? Nebo... může? Beze slov se jej snažil vyzvat, aby konečně prolomil to nesnesitelné ticho mezi nimi, aby konečně promluvil, řekl něco... cokoliv! Ale zůstalo jen u jeho zbožného přání. Dobrá, přistoupí na jeho hru. Budou mlčet. Opřel se pohodlněji do židle a zíral před sebe.

Nebyl si jistý, kolik minut uplynulo, když se muž vedle něho pohnul.
„Ani jednoho z nás na proslovy neužije, že?“ zaznělo nečekaně do ticha a Harrymu ten hlas způsobil málem šok. Prudce trhl hlavou, až mu louplo za krkem a mírně zavrávoral na židli. Zahleděl se na Snapea, jako by ho viděl poprvé v životě a marně hledal smysluplná slova, která měl ještě před okamžikem na jazyku.
„Ne... totiž, ehm, vlastně...“ koktal a cítil, jak rudne. Sakra! Snape mu to vůbec neusnadňoval! Několikrát polkl a pak se o něco vyrovnanějším hlasem zeptal: „Jak je jí?“
„Jak asi myslíte, když ji tu vidíte takhle ležet?!“odpověděl a nedokázal si odpustit drobný úsměšek.
Harry chtěl něco odseknout, ale Snape pokračoval a tím ho včas zarazil.
„Zatím to nevypadá dobře. Poppy dělá, co může, teď nezbývá než čekat.“
Upřímnost v pronesených slovech mu vyrazila dech. Uvědomil si, že takhle s ním Snape ještě nikdy nemluvil. V jakémsi chvilkovém pomatení mysli pocítil nutkání nějak ho povzbudit... potěšit. Jakmile si to uvědomil, žasl sám nad sebou.
Chce potěšit Snapea? Copak by o to stál? A právě od něho?
Přesto to zkusil. „Linda je silná, ona to určitě... určitě to zvládne, probere se, pane,“ promluvil váhavě.
Snape neodpověděl, jen ve tváři se mu na okamžik mihlo… cosi. Harry ho chvíli zamyšleně pozoroval a najednou pochopil hloubku jeho bolesti.
„Je mi to líto, vážně,“ vyhrkl.
Severus mírně pokýval hlavou a dál sledoval ženin hrudník, jako by hlídal každý její nádech.
Harry začínal být bezradný. Očividně jeho společnost není vítaná. Zvedl se ze židle.
„Ehm, já... omlouvám se, nechtěl jsem rušit, ale teprve před chvílí jsem se to dozvěděl… že jste přežil... a také ona,“ zapolykal a pohledem sklouzl na tvář mladé ženy. „Chtěl jsem ji vidět, spěchal jsem hned sem,“ pokračoval pak. „Netušil jsem, že tu budete, ale měl jsem to předpokládat, já... promiňte,“ zamumlal a otočil se k odchodu. Byl rozhodnutý nechat rozhovor se Snapem na později.
Ten konečně zvedl hlavu a změřil si Harryho od shora dolů. „Vím, že vás k sobě poutá přátelství... nebo alespoň poutalo,“ promluvil bezvýrazným hlasem, „ujišťuji vás tedy, že nemáte žádnou povinnost mi cokoliv vysvětlovat natož se omlouvat.“
Harryho čelo se stáhlo. „Přesto bych to rád udělal, pane,“ poznamenal a utřel si zpocené dlaně do kalhot. „Především vám chci poděkovat. Dlužím vám za svůj život a to nejednou.“
„Nedlužíte mi nic,“ zachraptěl a Harry si mohl všimnout, jak se ošil. „Nechte to prostě být.“
„Ne,“ ohradil se Harry a zase se posadil. Když už Snapea konečně rozmluvil, nenechá se odradit. „Potřebuju to ze sebe dostat a vy to potřebujete slyšet.“
Severus na okamžik stiskl pevně víčka. „Mýlíte se,“ šeptl, ale neudělal nic, aby jeho slova zarazil.
Harry si dodal odvahu a tichým hlasem pokračoval. „Když jsem z vašich vzpomínek zjistil k čemu jste se kvůli mé matce zavázal, co všechno jste vykonal jen proto, abych došel až sem... cítil jsem vinu a pořád cítím.“ Loupl očima ke Snapeově tváři, ale ta byla stále stejně nehybná jako jindy. „Víte,“ pokračoval po chvilce stejným tónem a svůj pohled přesunul na bledé ruce v jeho klíně. Co se snažila Snapeova tvář pečlivě skrýt, to jeho ruce prozradily. Harry si uvědomil, jak moc se chvějí. To zjištění ho znovu vyvedlo z rovnováhy, naštěstí se včas vzpamatoval. „Tam, v Zapovězeném lese, jsem se s ní setkal – s mojí matkou - díval jsem se jí do očí a mluvil s ní.“
Severus ztuhnul a v obličeji snad ještě víc zesinal.
„Požádala mě, abych vám něco vyřídil,“ pokračoval. „Máte ji nechat jít, přestat se konečně obviňovat... ona vám už dávno odpustila.“
Snape hlasitě polkl a Harry měl pocit, že to mohlo znít jako vzlyk. Pak k němu zvedl hlavu a jejich oči se střetly. Mlčky na sebe hleděli, profesor vypadal, že nad něčím přemýšlí, ponořený do vlastní mysli. Trvalo to dlouho. Na Harryho až dost.
„Pane?“
To tiché oslovení Severuse vrátilo zpět ze vzpomínek. „Vaše oči… máte je po matce,“ zašeptal a opravdu dobrý pozorovatel by zahlédl v černých duhovkách zvláštní lesk, jež prozrazoval, jak nesmírný smutek jej uvnitř spaloval. Byl to však jen okamžik, než se do nich vrátil obvyklý chlad a on svůj pohled stočil zpět ke spící ženě na lůžku.
Harry několikrát zamrkal, zmatený vlastními pocity. Ani jeden z nich chvíli nepromluvil, oba se zřejmě vyrovnávali s přívalem nežádoucích emocí.
Narůstající ticho začínalo být znovu nesnesitelné a byl to opět Harry, kdo mlčení nevydržel.
„Chtěl jsem, abyste věděl, že lituju jak jsem se choval... mýlil jsem se ve vás a...“
„Pane Pottere, zadržte,“ přerušil chlapcovu litanii Snape a znovu k němu vzhlédl. „Oba jsme dělali chyby. A věřte, že ty vaše nemají ve výsledku takový dopad na životy druhých, jako ty moje. Válka je u konce a vy jste vyhrál. Nezabývejte se tím, co bylo.“ Na krátký okamžik se odmlčel a zahleděl se někam nad Harryho vlasy. Ze rtů mu unikl tichý povzdech a o něco tišeji pokračoval: „Minulost je jako rozbité zrcadlo, Pottere, odraz v něm je zkřivený a když se ho pokusíte složit, tak se pořežete. Každý z nás někdy vyslovil něco nebo udělal věci, které by vzal po čase rád zpět. Jenže to už nejde – musíme se tedy snažit, aby v takovém případě naše činy hovořily hlasitěji než naše slova.“

V tu chvíli je vyrušily tiché kroky. Poppy mířila jejich směrem a na tácku nesla dvě sklenice s lektvarem. Harry tak nějak automaticky zaregistroval, že jedna z nich měla karmínovou barvu. Severus se zatvářil odmítavě a několik vteřin se s lékouzelnicí měřili pohledem. Harry v tom němém souboji mohl po krátké chvilce zaregistrovat profesorovu rezignaci.
„Když už nechceš ležet,“ oslovila varovně Severuse, „aspoň vypij lektvary. Za deset minut si přijdu pro prázdné sklenice!“ A s výrazem, který nesnesl odpor, mu obě podala. Pak se otočila na Harryho a povzbudivě se usmála. „Dohlédni prosím na to, aby je vypil,“ řekla a zase tiše odplula. Chlapec si všiml pobouřeného pohledu z křesla naproti a raději zabodl oči do podlahy.
Severus upil doušek a zašklebil se. Rychle dopil zbytek a sáhl i po druhé sklenici. I když by to nepřiznal nahlas, musel uznat, že něco na povzbuzení potřebuje, sotva se držel při vědomí.
Celá ta procedura proběhla opět v tichosti. Teprve, když si odnesla Poppy – za spokojeného úsměvu a pokývání hlavy – prázdné sklenice, ozval se opět tichý Snapeův hlas.
„Je ještě něco, co chcete vědět nebo říct?“
Samozřejmě, že chtěl! To byla otázka! Toužil se zeptat na tisíc věcí z jeho a matčiny minulosti, zvědavost mu lechtala mozek a následně i jazyk, ale nakonec ji se silným sebezapřením potlačil a zmohl se na rozpačité: „Ehm, totiž... vlastně... NE.“ A pohlédl mu do tváře.
Severusovy rty po velmi dlouhé době zvlnil lehký úsměv.
‚Velice rozumné rozhodnutí, pane Pottere, stejně toho ze mě víc nedostanete.‘