Americký sen

Kameramani dostali pauzu na jídlo a rozprchli se. Damian s Keirou však pokračovali v práci. Společně s paní Parkerovou se skláněli nad scénářem a snažili se doladit různé detaily.

„Ach, Mio!“ vydechla máma. „Je to tady úžasné!“ Usmívala se. „Takže, kde je tvé místo?“ ptala se horlivě.

„Pracuji většinou támhle u toho stolu!“ odpověděla jsem a ukázala na místo, kde se shromáždili Damian a Keira s paní Parkerovou.

„Výborně!“ vykřikla máma a vydala se za nimi.

„Mami, měly bychom je nechat pracovat!“ volala jsem za ní, ale bylo mi to málo platné.

„Omlouvám se!“ Provinile jsem pohlédla na paní Parkerovou. „Má matka mě přišla navštívit, ale nebude vás nijak obtěžovat. Jen se porozhlédne a hned zase půjde!“ Snažila jsem se zachránit situaci.

Paní Parkerová vzhlédla od scénáře a mile se na matku usmála. „Ale to je v pořádku, Mio!“ prohodila přátelsky. „Ráda tvoji maminku poznám.“ Usmála se a podala mámě ruku. „Evelyn Parkerová!“ představila se.

„Moc mě těší. Jazmin Reidová!“ Máma jí opětovala úsměv a posunula si kabelku na rameni.

„Ta je ale krásná!“ pochválila paní Parkerová kabelku mé matky a obdivně si ji prohlížela.

Máma se okamžitě rozzářila. „Opravdu se vám líbí? Koupila jsem si ji zrovna před dvěma dny,“ rozpovídala se.

Paní Parkerová se usmála. „Nedala byste si kávu?“ zeptala se. Máma přikývla a společně někam zmizely.

Nechápala jsem jak to má matka dělá. Jak je možné, že si hned všechny získá, že se s cizími lidmi dokáže bavit, jako by byli staří přátelé, jako to, že si ji všichni hned oblíbí…

Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Mám hrozný hlad, skočím si pro něco k jídlu,“ řekla Keira a odešla. Najednou jsem si uvědomila, že jsme s Damianem zůstali úplně sami. Cítila jsem se nervózní. Skousla jsem si ret a zadívala se dolů.

„Stalo se něco?“ ptal se mě s ustaraným výrazem ve tváři.

Polekaně jsem k němu vzhlédla. „Ne, proč?“

Damian mi pohlédl do očí. „Máte zarudlé oči.“

Vystrašeně jsem zamrkala a oči opět sklopila. „Jsem jen přetažená, stále hledím do počítače,“ zalhala jsem, hlas se mi trochu třásl.

„Určitě jde jen o to?“ ptal se opět, tentokrát naléhavě.

Beze slov jsem přikývla. Přece jsem mu nemohla přiznat, že mě v očích pálily slzy, způdsobené tím, co jsem k němu cítila.

Tušila jsem na sobě Damianův pohled, doslova mě jím propaloval. Zvedla jsem oči a uvědomila si, jak moc jsme si blízko. Slyšela jsem dokonce jeho dech. Napětí mezi námi bylo téměř hmatatelné. Vylekalo mě, kam by situace mohla směřovat. Rychle jsem o krok poodstoupila. Damian se vzpamatoval a omluvně na mě pohlédl.

„Raději už půjdu!“ hlesla jsem tiše.

Damian přikývl. Zůstal tam stát a díval se, jak odcházím, cítila jsem jeho pohled na zádech.

Co se to tam vlastně odehrálo? – ptala jsem se sama sebe, když jsem zmizela z jeho dohledu. Nechápala jsem to. Nikdy by mě nenapadlo, že se během jednoho dne zamiluji do někoho, s kým se potkám v práci. Kdybych jen tušila, jak moc to bude těžké, ze všech sil bych se to snažila odvrátit. Nyní už na to ale bylo příliš pozdě a já si se svými city nevěděla rady.

Došla jsem ke dveřím kanceláře paní Parkerové a zaklepala.

„Ano?“ ozval se hlas  její hlas zpoza dveří. Vzala jsem za kliku a vstoupila.

„Promiňte!“ omluvila jsem se za vyrušení. „Ale má matka už by měla jít.“ Významně jsem na mámu pohlédla. Ihned pochopila, že nemám smlouvavou náladu.

„Jistě, už bych opravdu měla jít,“ potvrdila a podala ruku paní Parkerové.

„Moc ráda jsem vás poznala, Jazmin!“ řekla paní Parkerová vřele.

Máma se potěšeně usmála. „Já vás také!“ Otočila se ke mně, popřála mi hezký zbytek dne a políbila mne na tvář, aniž by se mě přitom dotkla rty. Jakmile odešla, omluvně jsem se na paní Parkerovou podívala. „Nezlobte se. Nevěděla jsem, že sem dnes přijde. Nechtěla jsem vás nijak obtěžovat.“

Paní Parkerová se zvedla ze židle a obešla stůl ke mně. Objala mě kolem ramen a společně jsme vyšly z její kanceláře.

„V pořádku, Mio. Máte moc milou maminku a jsem ráda, že jsem ji mohla poznat.“ Usmála se na mě a mně se značně ulevilo.

„Děkuji!“ řekla jsem pouze a nechala se odvést zpět do jevištní místnosti.

Z dálky jsem pozorovala Damiana, jak chodí po pódiu. Dokázala jsem si odpustit čokoládový dort k snídani, musím dokázat i tohle, dodávala jsem si sílu.

 

Bylo už pozdě, když jsem opouštěla studio a loučila se s Bernardem. Venku se setmělo a město bylo krásně osvětleno.

„Počkejte, Mio!“ Zaslechla jsem za sebou volání. Otočila jsem se a zmateně sledovala, jak Damian sbíhá schody po dvou a mává na mě.

„Co to vyvádíte?“ Kroutila jsem nechápavě hlavou, jakmile se ocitl naproti mně. Hlasitě dýchal. Špatně se mu mluvilo, a tak začal zbrkle gestikulovat.

„Já… promiňte!“ vypadlo z něj, když konečně popadl dech.

Dala jsem se do kroku, aby mi neviděl do tváře, a on se ke mně přidal. Skromně kráčel po mém boku a nic dalšího neříkal.

„Za co se mi omlouváte?“ zeptala jsem se. Poznala jsem, že je nervózní, neboť se podrbal na zátylku. Nepatrně jsem se pousmála.

„Asi jsem vás přivedl do rozpaků, když…“ Zarazil se, jako by nevěděl, jak pojmenovat tu chvíli, kdy jsme si byli tak blízko a zcela jistě se mezi námi k něčemu schylovalo.

„To je v pořádku,“ vydechla jsem přidušeně. Raději jsem to nechtěla ani domyslet a už vůbec jsem si nepřála, aby to dořekl. Bylo by pak pro mě mnohem těžší připustit si, že se nic nestalo a především už nikdy nestane.

„O nic přece nešlo!“ dodala jsem pevným hlasem a pohlédla na něj. Oba jsme se zastavili a pohlédli na sebe. Damian se zatvářil poněkud zklamaně, tomu jsem nerozuměla. Nechápala jsem absolutně nic, co se mezi námi dvěma dělo. A kde je vlastně Keira, proč není s ní? – přemítala jsem.

Povzdychla jsem si. „Co se to tu vlastně děje, Damiane? Ničemu nerozumím!“ Byla jsem z toho všeho zoufalá. Hleděla jsem na něj s nadějí v očích, že to všechno nějak vyřeší.

Damian mě levou rukou uchopil za loket a než promluvil, stiskl rty k sobě tak silně, že na chvíli ztratily barvu. Pak je uvolnil a koutky pozvedl do úsměvu.

„Copak to není jasné…?“

„Damiane, tady jsi!“ zavolala zpovzdálí Keira, jakmile nás spatřila, a radostně k nám zamířila. Neměli jsme tedy prostor k ničemu dalšímu.

Bála jsem se, aby si celou tuhle situaci špatně nevyložila, a tak jsem raději o krok poodstoupila, aby mě Damian pustil.

„Nashledanou!“ hlesla jsem a vyhnula se pohledu jeho očí.

Ještě než stačila Keira přiběhnout, vydala jsem se domů. Po pár krocích jsem ale neodolala a otočila se. Zahlédla jsem však už pouze jejich vzdalující se záda. Konečky prstů jsem si setřela slzu, která mi stekla po tváři a pokračovala v cestě domů.

Když jsem odemykala dveře svého bytu, právě zvonil telefon. Byla jsem stále trochu roztřesená zimou a pláčem, ale byla jsem už klidná, proto jsem telefon zvedla.

„Prosím?“ ozvala jsem se do sluchátka.

„Dobrý večer, u telefonu Cheri Herbová, mluvím se slečnou Reidovou?“

„Ano!“ přisvědčila jsem.

„Volám skrze paní Parkerovou. Je zrovna pracovně vytížená a požádala mě, abych to vyřídila s vámi,“ vysvětlila.

Opomenula jsem skutečnost, že už je pozdní večer – pracovní telefonát by proto mohl být považován za neslušnost – a pokračovala v hovoru.

„Jistě, o co se jedná?“ zajímala jsem se.

„V sobotu se bude konat módní přehlídka šatů kolekce podzim/zima společnosti Black Cherry. Paní Parkerová a všichni její společníci jsou zajisté srdečně zváni. Mohla bych vás požádat o schůzku zítra ráno, abych s vámi mohla dohodnout zasedací pořádek při večeři a probrat jistou budoucí spolupráci se studiem paní a pana Parkerových?“

Bylo mi divné, že mám budoucí spolupráci dohodnout já, namísto paní Parkerové a jejího manžela, ale pokud si to tak má nadřízená přála, nezbylo mi, než jí vyhovět.

„Dobrá, kam mám přijít?“ zeptala jsem se.

„Sejdeme se v deset hodin ráno v kavárně Loretta na Seventh Avenue, vyhovuje vám to?“

„Jistě, budu tam!“ souhlasila jsem.

„Budu se těšit. Hezký večer!“

„Ano, hezký večer i vám!“ Zavěsila jsem a konečně si zula nepohodlné boty.

          Po sprše, která mě naplnila pocitem pohody jsem se zabalila do huňatého županu a s horkým kakaem se posadila na balkon. Večerní větřík mě hladil po tvářích a nutil mě přivírat víčka. Vdechovala jsem sladkou vůni kakaa a přemýšlela nad tím, co mi asi Damian chtěl říct, než nás Keira vyrušila. A co by se asi stalo po tom, kdyby měl šanci to dopovědět.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že bych takhle neměla přemýšlet. Zakazovala jsem si to od té chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila před schody do studia, ovšem marně.

Pod vlivem romantického okamžiku, tvořeného opojnou chutí kakaa a rozsáhlým výhledem na město zahalené do nočního sametu, protkaného tisícem světel, jsem se svým myšlenkám přestala bránit. Vždyť pouhými představami ještě nikdo nikomu neublížil. Damian sice nemohl být součástí mého života, ale mohl se stát mým dalším snem, hned vedle toho stát se herečkou.

Najednou zazvonil zvonek u dveří a vytrhl mě ze snění. Povzdychla jsem si a neochotně se vydala ke dveřím. Ostražitě jsem otevřela, přece jen bylo už velmi pozdě. Ukázalo se ale, že mé obavy byly zbytečné, za dveřmi totiž stála Audrey, má přítelkyně.

„Ahoj Mio!“ pozdravila mne a vrhla se mi kolem krku.

„Audrey!“ vydechla jsem napůl zaskočeně a napůl nadšeně. Bylo to nečekané, ale příjemné překvapení. Uvědomila jsem si, jak moc jsem ráda, že ji vidím.

„Zůstanu do soboty, máš radost?“ Zachichotala se.

 Na její spontánnost jsem byla zvyklá a oceňovala jsem ji. Já tuhle vlastnost docela postrádala a můj život proto často upadal do jakési rutiny.

„Jasně, že jsem. Pojď dál!“ vyzvala jsem ji.

Audrey si odložila kufr v předsíni u dveří do koupelny a poté se rozvalila na moji postel. Chtěla jsem ji napomenout, že má na sobě špinavé oblečení, ale raději jsem si skousla ret a připomínku polkla.

Slastně vzdychla. „Úplně jsem zapomněla, jak skvělou máš postel.“ Usmála jsem se.

Audrey se podepřela lokty a mrkla na mě. „Vážně, je to jako v pohádce!“

„Dáš si horké kakao?“ nabízela jsem jí.

„No určitě!“ souhlasila a znovu sebou plácla do peřin.

„Tak povídej, co je u tebe nového?“ vyzvídala jsem.

„Ále,“ protáhla Audrey. „V práci už mě to nudilo, tak jsem přijela za tebou!“ Zasmála jsem se a začala se těšit na společně strávené chvíle, které nás čekaly.