Americký sen

Druhý den ráno jsem potichu vylezla z postele, abych Audrey nevzbudila, a nachystala se do práce. Čekala mě schůzka s Cheri Herbovou. Do včerejšího večera jsem neměla ponětí, o koho se jedná. Ale teď, když jsem věděla, že se zajímala o spolupráci s paní Parkerovou, chtěla jsem vypadat dobře. Oblékla jsem si proto vínově červený kostýmek, úzkou sukni sahající pod kolena a krátké sáčko s tříčtvrtečním rukávem, zdobené velkými knoflíky. K tomu jsem zvolila lesklé lodičky tělové barvy na vysokém podpatku. Vlasy jsem si sepnula do ledabylého drdůlku nad zátylkem a do uší připnula perlové náušničky. Spokojeně jsem se na sebe usmála do zrcadla, vzala si kabelku a potichounku vyšla z bytu.

Nevadilo mi nechat kamarádku doma samotnou. Mohla jsem jí věřit. A to dokonce tak moc, že od mého bytu vlastnila klíče. Včera večer jsme se dohodly, že bude během dopoledne nakupovat a po práci se sejdeme. Už teď jsem se těšila. Včera jsme si nestihly povykládat všechno, i když jsme usnuly až nad ránem.

          Když jsem dorazila na smluvené místo, měla jsem už pořádný hlad. Posadila jsem se ke stolečku pro dva u okna. Bylo teprve půl desáté a tak jsem si objednala kávu a croissant.

Přehodila jsem si nohu přes nohu a rozhlížela se kolem sebe. Byla to malá kavárna, kam chodili lidé, kteří patřili mezi takzvanou newyorskou smetánku. Interiér byl laděn do světlých barev. Kolem stolečků z tmavého dřeva byly vyrovnány vysoké kožené židle, krémově bílé barvy. Ze stropů visely zlaté lustry a číšníci nosili kávu na stříbrných podnosech. Dalo by se to tu pojmenovat jedním slovem – noblesní.

Kavárna se nacházela jen kousíček od studia, ve kterém jsem pracovala, přesto jsem raději dávala přednost kavárně o pár bloků dál, kde jsem kávu dostala do papírového kelímku a bez okolků jsem si ji mohla vypít na ulici. Byl to takový můj ranní rituál, který jsem si oblíbila natolik, že se z něj postupně stávala jakási závislost. Když si člověk nedá pozor, vždycky se tak stane.

Ovšem když přede mne jeden z číšníků postavil bílé porcelánové nádobí s voňavou kávou a nadýchaným croissantem, s kopečkem zářivě červené marmelády a kostkou čerstvého másla na okraji talířku, musela jsem připustit, že bych si snadno dokázala vytvořit nový ranní rituál.

Jako vždy jsem si ke kávě nejprve přivoněla a teprve potom se napila. Měla jsem to tak ráda. Káva pro mě byla požitek a já si ji chtěla patřičně vychutnat. Poté jsem si na klín rozložila plátěný kapesník, odtrhla jsem si kousek croissantu a dlouhým stříbrným nožem na něj nanesla trochu marmelády. Když jsem si pak připravené sousto vložila do úst, slastně jsem přivřela oči a radovala se, jak pěkně mi dnešní den začal.

„V pořádku?“ zeptal se mě číšník, jakmile jsem dojedla a pohled upřel na talířek plný drobečků z listového těsta. Nadšeně jsem přikývla a poděkovala. Číšník tedy ze stolu sklidil nádobí a já ho požádala o vodu.

Zanedlouho ke mně přišla vysoká štíhlá dáma s dokonale hladkými černými vlasy střiženými do mikáda. Měla na sobě šedé pouzdrové šaty a na krku uvázaný oranžový šátek, který ladil s jejími botami.

„Dobrý den, vy budete Mia, viďte?“ Pohlédla mi ta žena s úsměvem do tváře a natáhla ke mně ruku. S přikývnutím jsem se postavila a nabízenou ruku přijala.

„Já jsem Cheri Herbová!“ představila se mi.

„Moc mě těší!“ Usmála jsem se a poté jsme se obě posadily.

Cheri si objednala sklenku červeného vína a vytáhla z kabelky nějaké katalogy a prospekty. Pít alkohol už ráno bylo ve vysokých kruzích tady na Manhattanu docela běžné, všichni totiž měli své řidiče.

„Odkud se s paní Parkerovou znáte?“ zajímala jsem se. Hřbetem ruky si podepřela bradu a ve tváři se jí objevil zasněný výraz.

„Známe se už dlouhá léta. Studovaly jsme spolu, ale naše životní cesty se rozdělily ve chvíli, kdy se Evelyn rozhodla pro svět filmu, zatímco u mě zvítězila móda.“ Najednou mi to došlo. Společnost, která měla být v sobotu reprezentována na přehlídce, patřila jí.

„Takže vy jste opravdu návrhářkou značky Black Cherry?“

Cheri skromně, avšak sebevědomě, přikývla a věnovala mi úsměv.

„Tak tedy, teď k tomu, proč jsme se dnes sešly,“ řekla významně a napila se vína.Poté mi podala katalog s fotografiemi svého oblečení. Byl na voskovém papíře a voněl novotou. Opatrně jsem si jím listovala a musela uznat, že šlo o velmi povedenou kolekci.

„Napadlo mě totiž, že by mé oblečení mohly předvádět vaše herečky. Myslím si, že by to mohlo být pro obecenstvo docela atraktivní. Přehlídky, kde se na molech procházejí pobledlé modelky, na kterých oblečení doslova visí, neodpovídají mé vizi. Chci, aby moje móda byla něčím výjimečným a stejná by měla být i její prezentace. Co si o tom myslíte vy?“ Upřela na mě pronikavé, průzračně zelené oči.

„No, mě se váš nápad líbí, ale konečné rozhodnutí bude na paní Parkerové. Myslím, že by ji to mohlo zajímat. Dohodnu vám s ní schůzku, souhlasíte?“

Cheri děkovně přikývla a zatvářila se radostně. Pohledem jsem se vrátila ke katalogu.

„Ta kolekce je opravdu povedená. Myslím, že už nebudu muset shánět zimní kabát, pořídím si právě tento!“ řekla jsem s úsměvem a ukázala prstem na jednu z fotografií. Cheri to evidentně potěšilo a rozpovídala se o tom, jak se k práci dostala, kde nachází nápady a ke komu svoji módu směřuje. Dlouho jsme si povídaly a na konci schůzky prodiskutovaly zasedací pořádek při večeři, která měla následovat po přehlídce v sobotu večer.

„Doufám, že přijdete také?“ ptala se, zatímco jsme opouštěly kavárnu. Vzpomněla jsem si na rodinou večeři. „Já bych moc ráda, ale mám už něco dohodnutého.“ Omlouvala jsem se.

„Ale to mě mrzí. Opravdu by to nešlo nějak zařídit?“ snažila se mě přemluvit.

„Uvidím, co se bude dát dělat,“ slíbila jsem neurčitě. To Cheri stačilo. Usmála se a poté jsme se spolu rozloučily. Nakonec nasedla do černého auta se ztmavenými okny, které se okamžitě rozjelo a zmizelo mi z dohledu.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je dávno po poledni, pomalou chůzí jsem se tedy vydala ke studiu.

Když už jsem stála na přechodu před budovou a čekala, až se uvolní provoz, zazvonil mi v tašce telefon. Vzdálila jsem se od silnice, abych lépe rozuměla a hovor přijala.

„Nazdárek. Tak co, už jsi hotová?“ zeptala se mě Audrey rozjařeným hlasem.

„Ano, ale právě jsem na cestě do studia,“ odpověděla jsem.

Andrey předstírala, že mě neslyšela. „Mám hrozný hlad, kam si zajdeme na oběd?“ Povzdychla jsem si. Udržet si pracovní morálku v blízkosti Andrey nebylo zrovna jednoduché, ale věděla jsem, že kdyby mě paní Parkerová potřebovala, zavolala by mi.

„Dobře, taky už mám hlad. Sejdeme se v restauraci na Park Avenue, vyhovuje?“  

„Jasně, budu tam!“ odsouhlasila

 

Seděly jsme u bíle prostřeného stolu v oblíbené restauraci uprostřed parku a Audrey z tašek nadšeně vytahovala nové oblečení.

„Podívej na tenhle bílý svetr. No není úžasný? Bude se hodit k těm světle modrým kalhotám, které jsem si koupila na jaře.“ Radovala se a překotně mi vyprávěla, co všechno dnes zažila. Po chvíli se trochu uklidnila a podala mi malou černou taštičku. „Tohle je pro tebe,“ dodala s úsměvem.

„Vážně? Ale to jsi nemusela.“

„No tak, otevři to!“ přikázala mi. Usmála jsem se a nahlédla do taštičky.

„Páni, ty jsou krásné,“ řekla jsem potěšeně a vytáhla nové sluneční brýle s jemnými obroučkami a tmavými sklíčky s nádechem fialové.

„Budou ti slušet,“ řekla přesvědčeně.

Nasadila jsem si je a zubatě se na kamarádku usmála. „Děkuji!“ řekla jsem a naklonila se, abych ji mohla obejmout.

„Počkej, počkej. To není všechno!“ vykřikla Audrey a podala mi černé semišové pouzdro. „Aby se ti nepodřely,“ dodala a napila se brusinkového džusu.

„Jsi hodná!“ řekla jsem a schovala brýle do pouzdra.

„To máš za to, že jsi mě nechala spát v té tvé luxusní posteli!“ Společně jsme se zasmály.

Zanedlouho nám číšník přinesl talíře s jídlem. Objednaly jsme si ravioli plněné mortadellou, přelité omáčkou ze sýra taleggio. Vonělo to přímo úchvatně.

Audrey si naplnila pusu velkou raviolou, ale byla příliš nedočkavá, než aby ji nejdříve polkla, a začala mluvit s plnou pusou. „Tak povídej, co chlapi?“ vyzvídala.

Ach ne, už zase! – pomyslela jsem si s povzdechem. „    Audrey, nemůžeme se bavit o něčem jiném?“ prosila jsem.

„Proč?“ nechápala.

„Protože už se s matkou pomalu nebavím o ničem jiném a teď už s tím začínáš i ty,“ stěžovala jsem si.

„To ale není fér, s matkou se o tom možná bavíš, ale se mnou ne, vždyť já nic nevím.“ Audrey se zatvářila na oko ukřivděně.

„Stejně není o čem mluvit. Zamilovala jsem se totiž do muže, který už přítelkyni má, stačí?“ Prozradila jsem jí víc, než své matce.

Andrey jako by tu skutečnost o jeho přítelkyni přeslechla. „Jaký je?“ ptala se nadšeně.

„Audrey, je zadaný!“ zdůraznila jsem znovu.

„No a? Děláš jako by to byla nějaká nevyléčitelná nemoc! Přítelkyně přicházejí a zase odcházejí. Za týden může být přece všechno jinak.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „To nemyslíš vážně, že ne?“

„Ale no tak Mio, jak vůbec víš, že má přítelkyni?“

„Já… nevím, viděla jsem ji.“ Smutně jsem pohlédla z okna do parku. „A včera večer se mi to zcela jistě chystal říct, ale ani nemusel, protože se tam objevila.“

Audrey si všimla, že mě to trápí a snažila mě povzbudit. „To nevadí, přijde někdo jiný a lepší, uvidíš!.“ Chlácholivě se na mě usmála.

„Jo, já vím, asi máš pravdu.“ Přikývla jsem a snažila se jí úsměv oplatit, ale cítila jsem, že jsem o dobrou náladu přišla.

„No jasně, třeba ho potkáš už v sobotu na té přehlídce!,“ fantazírovala.

„Ale ne, já tam nepůjdu!“ Kroutila jsem záporně hlavou

„Zbláznila ses? To musíš, bude tam spousta vlivných lidí. Dovedeš si představit, jak moc jsem vždycky toužila na takovou přehlídku jít?“

„Jenomže já jsem rodičům slíbila, že spolu povečeříme. V sobotu jsou pozvaní ke mně domů.“

„Povečeřet s nimi přece můžeš kdykoli jindy, nebuď hloupá.“ Kulila na mě oči.

Musela jsem si připustit, že bych na tu přehlídku šla moc ráda. Cheri mi byla velmi sympatická a podle všeho mě tam chtěla mít. Tak proč hledat výmluvy?

„Vlastně bych na tu přehlídku jít mohla, do večeře bych se stihla vrátit. Program končí před sedmou hodinou,“ napadlo mě.

Audrey se zatvářila spokojeně. „No vidíš, že to jde!“ Přikývla jsem a snažila se na chvíli přestat myslet na Damiana i na práci.

„A teď zase o něčem jiném. Pověz mi, co je nového u tebe,“ zajímala jsem se a Audrey se usmála.

„Naprosto nic, mám pořád toho skvělého chlapa jako posledně a také předposledně i před-předposledně.“

Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Páni! Máš takové štěstí!“

Audrey si toho byla vědoma. To proto byla pořád tak šťastná a bezstarostná, byla nepřetržitě zamilovaná. Na okamžik jsem zatoužila být v její kůži a zažít to, co ona.