Duše v zrcadle - 37. Vykoupení - I.část

37. Vykoupení

V noc bitvy

„Marku,“ zaskučel Daniel z polospánku, když se mu do příjemného snění vloudil dětský pláč. Měl před sebou dvanáctihodinovou službu a potřeboval se vyspat. Jenže přítel nereagoval a pláč neustával. Frustrovaně se přetočil na záda.
„Tak, Marku, slyšíš?“
Ještě se zavřenýma očima sáhl rukou vedle sebe, postel byla ale prázdná. Neochotně zamžoural do tmy. Všiml si otevřených dveří z ložnice a matné světlo na chodbě mu prozradilo, kde se jeho přítel zřejmě nachází. Zašmátral po budíku. Byly dvě ráno. To nebyla obvyklá doba na krmení. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že není něco v pořádku. Takhle usedavě Sarah nikdy neplakala. Odhodil přikrývku, spustil nohy na zem a za hlasitého zívnutí si rukama promnul obličej. Když vešel do Lindina pokoje, našel Marka přecházet z jednoho konce místnosti na druhý v náruči vřískající dítě. Očividně se mu nedařilo Sarah ukonejšit, což byla další zarážející věc. Kromě Lindy byl nejspolehlivější chůva široko daleko.
„Co se děje?“ zeptal se a přistoupil blíž.
Mark bezradně pokrčil rameny a upřel na Dana nešťastný pohled. „Nevím, nerozumím tomu... nechce přestat plakat,“ odvětil a znovu svůj zrak sklopil k rudé tvářičce dítěte, „jako by ji něco vyděsilo.“
Daniel si od něj Sarah vzal. „Pšššt, no tak… copak tě trápí?“ promlouval k holčičce a hřbetem ruky se dotkl čela, zda nemá teplotu.
„To mě taky napadlo,“ konstatoval Mark, „ale horečku nemá. Zkusil jsem všechno... mlíko, čaj, přebalil jsem ji, nic. Spíš si myslím, že jí chybí máma, ta jediná by ji utišila.“
Daniel se posadil i s malou do křesla a znovu ji zkoušel uklidnit lahví.
„Jenže Linda se vrátí nejdřív ráno,“ poznamenal, „budeme to muset zvládnout sami. Jestli chceš, běž si lehnout, vystřídám tě, stejně bych už nezabral.“
Mark se podíval na škytající Sarah, která na okamžik utichla, aby vzápětí vyplivla nechtěný čaj a spustila nanovo.
„To je dobrý, zůstanu,“ řekl a posadil se na nízký stolek naproti nim. „Taky bych neusnul, mám takový divný pocit kolem žaludku... Nevím, ale budu klidnější, až bude Linda doma.“

Jenže Linda ráno nepřišla, nepřišla ani večer. To už matku postrádal i Samuel a neustále se po ní ptal. Se Sarah to také nebylo lepší. Mark začínal být zoufalý a Linda pořád nikde. Nevrátila se ani druhý den, ani ten další. To už oba věděli, že se muselo něco stát a nejhorší na tom bylo, že s tím nemohli nic dělat. Nebyl nikdo, kdo by jim pomohl, podal nějaké informace. Prostě zmizela. Byla někde ztracená v pro ně neznámém světě, ve světě kam za ní nemohli. Byli bezradní.
...

Ráno po bitvě

Lucius je zaregistroval, jakmile vešli do Velké síně. Srdce se mu stáhlo úzkostí. Věděl to. Věděl, že ho nenechají jít. Přesto... Dali mu dvě hodiny, dvě hodiny se synem a ženou, dvě hodiny naděje. A teď mu ji s vítězným úsměvem přišli vzít. Upřeně sledoval jejich blížící se kroky. Ohryzek mu poskočil, jak několikrát musel polknout. Ještě pár kroků... Jejich oči se setkaly. Pevně sevřel Narcisinu ruku. Překvapeně vzhlédla a strnula. Vystrašeně se podívala na svého muže a horlivě zatřásla hlavou.
„Ne!“ vyhrkla.
„Luciusi Malfoyi, půjdeš s námi!“ řekl velitelským tónem starší z mužů. Téměř hrubě odstrčil paže naříkající ženy, jež se křečovitě držely manžela, a vytáhl jej na nohy.
Druhý bystrozor Luciusovi okamžitě spoutal ruce za zády. „Nemyslel sis, že jsme na tebe zapomněli, že ne?!“ zašeptal mu zlomyslně těsně u ucha.
Neodpověděl. Nestál mu ani za to, aby se ohlédl. Poslední okamžiky svobody věnoval jen své ženě a synovi. Zoufalé oči Narcisy a chvějící se Draco byl pohled, jenž se mu zařízl hluboko do srdce.
A Draco se opravdu třásl, pohled na spoutaného otce mu připomněl, že i on má Voldemortovo znamení, že je Smrtijed. Podvědomě skryl obě zápěstí mezi koleny, neodvažoval se pohnout.
„Tak jdeme!“ zahřměl opět starší muž a postrčil Luciuse kupředu.
„Mám tě rád, Draco,“ zašeptal a věnoval synovi lehký úsměv. Viděl, jak se mu do očí hrnou slzy, mírně pokýval hlavou. „Bude to v pořádku,“ dodal, i když tomu nevěřil.
Celou cestu z Velké síně cítil pohledy přihlížejících. Jen ať se podívají, ať se vysmívají, bylo mu to jedno, záleželo mu jen na dvou párech očí, které ho vyprovázely až ke dveřím. Poslední ohlédnutí... viděl, jak se k sobě vyděšeně tisknou. Pak zmizeli.

Azkaban... místo, které děsí téměř celý kouzelnický svět. Celý ostrov patřil k obávanému vězení, i když ostrov je trochu silné slovo. Spíše by se hodilo říci velikánská skála někde v moři. Celý azkabanský hrad působil jako jedna masivní skála tonoucí v černotě. Kdo ví, zda takhle vypadal už při svém zrodu, nebo až za léta přítomnosti mozkomorů. Dokonce se zdálo, že i hezké počasí se bojí k vězení přiblížit. Nad ostrovem se stahovala temná mračna a moře zuřivě naráželo na ostré útesy pobřeží, kde se právě vylodili tři muži. Vydali se úzkou cestou podél skal, která je dovedla ke kamenným schodům. Muž uprostřed pozvedl hlavu. Z temného hradu sálal chlad a marnost. Azkabanské zdi totiž skrývaly ještě něco děsivějšího. Něco, co bylo kdysi součástí člověka. Duše... Ty nejtemnější, nejšílenější a nejstrašnější. Jsou uvězněné ve studených zdech, aby nikdy nespatřily světlo světa. Skrývají v sobě děsivé příběhy, události, dějiny a v neposlední řadě také vzpomínky. Spousty vzpomínek. Duše skrývané, zoufalé a nepochopené... navždy zapomenuté. Byl si jistý, že kdyby nebylo hlasitého příboje, dolehl by k nim jejich nářek.
To uvědomění v Luciusovi vyvolalo beznaděj a strach. Srdce mu zamrzlo uprostřed hrudi. Právě míří do úplně jiného světa. Světa, který ho zničí. Neblahé tušení, že už nikdy neopustí zdi pevnosti, brnkalo na každý nerv v těle. Instinktivně se vzepřel, ale bystrozoři byli silnější a na nespolupracující vězně zvyklí. Nebrali si žádné servítky a doslova ho odtáhli po schodech až k vysoké okované bráně s malými dvířky uvnitř. Několika tahy hůlkou odblokovali ochranný štít a uvolnili vstup do pevnosti. Tam už čekali strážní, aby si převzali vězně.
„Tady máte dalšího,“ promluvil drsným hlasem statný bystrozor a strčil do Luciuse tak mocně, že málem padl k nohám novým věznitelům.
Ti na nic nečekali, okamžitě vězně drapli a vlekli jedním z mnoha průchodů do tajemných chodeb azkabanského vězení.
„Tak si to užij, Malfoyi,“ slyšel ještě za zády posměšný hlas mladšího muže, než se vchod opět uzavřel.
Procházeli temnou chodbou, kterou osvětlovaly v pravidelných intervalech rozvěšené hořící louče. Luciusovi tělem projel chlad větší než jen z okolních zdí. Všechno hezké se vypařilo, zůstala jen bolest a bezmoc. Nevěděl, jak dlouho šli, ani kudy šli. Bez povšimnutí míjel železné dveře jednotlivých cel, za nimiž na svůj ortel čekali vězni. Nechtěl slyšet jejich šílený šepot, nadávky, křik a nářek, snažil se myslet pouze na svou rodinu. Po dlouhé době se konečně zastavili. Když za ním zapadly těžké dveře, zůstal strnule stát uprostřed cely o velikosti třikrát tři metry. Teprve po notné chvíli se pohnul k dřevěné pryčně, jež měla jistě sloužit jako lůžko, a rozhlédl se.
'Tak tohle je moje budoucnost.'

* * *

Severuse začínala zmáhat únava, už neudržel víčka otevřená, ztrácel se. Věděl, že se spánkem přijdou sny, sny plné vzpomínek a nočních můr, ale nedokázal se ubránit. Přesto jej přibližující se kroky na okamžik vrátily zpět. Malátně pootočil hlavou a zaostřil. V jeho zorném poli se objevila lékouzelnice a podávala mu malou lahvičku.
„Poppy,“ zasyčel skrz sevřené rty, „nejsem malé dítě!“
Přistoupila až těsně k němu. „Právě teď se tak chováš. Vypij to!“ přikázala a oplatila mu přísným pohledem.
Snažil se zvednout do důstojnější polohy a začít se hádat, ale ošetřovatelka jej překvapivě rázným způsobem zatlačila zpátky a ještě mu stihla pod hlavu vykouzlit polštář.
„Nedívej se na mě takhle, je to pro tvé dobro!“ řekla, když zahlédla v černých očích povědomé zablýsknutí. „Jen to potlačí zlé sny, Severusi. Potřebuješ se vyspat,“ dodala, aby ho přesvědčila.
Bylo pravdou, že na hádku neměl sílu. Byl příliš unavený, než aby vnímal cokoli jiného než měkký polštář pod hlavou. Proto, i když dostatečně neochotně, nabízenou esenci Klidného spánku přijal. Poppy se spokojeně usmála, převzala si prázdnou lahvičku a s přáním dobré noci se vzdálila.

Severus někam padal. Nejprve jej zahalila tma, téměř okamžitě pocítil přítomnost číhajících nočních můr, ale pak se to změnilo. Cosi hřejivého a hebkého se chvějivě otřelo nejprve o jeho tvář a vlasy, než jej postupně uzamklo ve své náruči. Účinky Klidného spánku fungovaly spolehlivě. Ze rtů mu unikl ještě úlevný povzdech a konečně se uvolnil. Vzápětí se propadl do hlubokého spánku.

Byl to zvláštní sen. Jednotlivé scény zpočátku nedávaly žádný smysl. Obrazy se měnily tak rychle, že se chvíli zmítal mezi vášní a touhou, aby se hned nato topil v bolesti a smutku. Marně se pokoušel ptát, co to všechno znamená, nikdo mu neodpověděl. Když se po dalším zběsilém kolotoči obraz ustálil, první co si uvědomil, že stojí uprostřed jakési zahrady. Nejprve si však dopřál hluboký nádech a teprve potom se rozhlédl kolem. Prostředí mu připadalo povědomé, jako by tu už někdy byl… jen ta zahrada v jeho paměti byla udržovaná. A pak si vzpomněl. No ano, ten dům... Vzduch kolem něho se zavlnil. Zcela zřetelně vnímal Lindinu přítomnost, dokonce mohl vdechovat její vůni, přesto ji nikde neviděl. Jako kdyby tam byla a nebyla zároveň. Vyslovení jejího jména zaznělo v tom tichu jako bolestné zasténání. Byli si tak zoufale blízko a zároveň na míle vzdálení. Najednou něco ucítil, lehký dotek na kůži. Ruka mu bleskově vystřelila, aby uchopila tu neviditelnou. Nenašel ji, ale byl si jistý, že stojí hned vedle něj. ‚Lindo,‘ zašeptal sevřeným hrdlem, ‚co to znamená?‘ Nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen znovu pocítil její blízkost, skoro jako by jej objala a o jeho rty zavadilo něco chladného, přesto tak důvěrně známého a uklidňujícího. V hlavě se mu nečekaně ozval hlas: ‚Najdi mě.‘

Nedokázal si vzpomenout, co ho přesně vzbudilo, jestli to byl sen, nebo chlad, nebo nepohodlná poloha... nebo něco jiného. Slyšel její hlas a cítil dotek, dotek na své tváři. Rozhlédl se, ale byl sám, stále seděl v křesle vedle lůžka. Copak si to jen namlouval? Ne. Nepřipadalo mu to jako sen, byl to nesmírně skutečný prožitek. Rozsvítil lampičku na stolku a sklonil se nad Lindu. Dopad mdlého světla na její tvář způsobil, že vypadala jako pouhý stín. Bolestí se mu stáhlo nitro. Nebyla to skutečně její dlaň, která ho hladila, byl to jen přelud, to se jen zhmotnila jeho touha. Opřel se dlaněmi do matrace a zkoumal každý detail milovaného obličeje ve snaze najít sebemenší důkaz, že s ním skutečně byla, že k němu mluvila.
„Lindo, slyšíš mě? Kam ses poděla, kde tě mám hledat... Tak odpověz!“ Jeho hlas byl tichý a sotva slyšitelný, přesto mu v tu chvíli zněl jako hlas šílence. Co to, proboha, vyvádí? To už je vážně tak mimo? Zmatený svým jednáním o krok couvl. Ne. Klidný spánek musí mít bezesporu nějaké vedlejší účinky… nejspíš halucinace, protože jinak si nedovedl vysvětlit tak pošetilé chování. Zhasl a znovu se uložil ke spánku. Nepočítal s tím, že by se mu podařilo ještě usnout, ale jak po pár minutách zjistil, mýlil se.
...

Trhla sebou, jako by se probrala z hlubokého snění. Ještě před chvílí cítila blízko Severuse, tak co se to děje? Snažila se rozhlédnout, ale všude byla naprostá tma a také chladno. Severusi... potřebuji světlo, potřebuji zahřát. A ty jsi jediný, kdo mi to dokáže poskytnout. Tak kde jsi, proč nejsi se mnou? Moc tě potřebuji mít u sebe, jen nevím kde to je. Kde jsem vůbec já? Dokážeš mi odpovědět? Ach lásko, hledám tě poslepu. Nejsi tu… nikde. Ale proč? Sakra, proč? Co se stalo? Pokusila se postavit. Šlo to, kolem ní byl prostor. Pomalu a obezřetně přecházela místností, aspoň si myslela, že je to místnost. Ale ano, musela být, protože rukou nahmatala překážku. Přiložila ucho ke zdi a... něco slyšela. Hlas. Jeho hlas. Zaposlouchala se. Milovala ten hlas, díky němu bylo nyní kolem šero a trochu teplo. Znovu se rozhlédla, skutečně byla v místnosti, hodně malé místnosti. Bože, není tu nic. Nic. Ani ty tu nejsi. Proč? Musím si tyhle otázky pokládat pořád a pořád. Skryla obličej v dlaních, tváře mokré od slz. Slyším tě, ale nejsi tu. Tak kde jsi? A kde jsem já?
...

První co ráno ucítil, byla desinfekce, a hned nato třeštící hlava... a také byl dezorientovaný. Nepamatoval si, že by uléhal na lůžko.
„Severusi, lež klidně, nic se neděje.“
Přísný hlas lékouzelnice pronikavě zazněl v jeho blízkosti a bolestivě se mu zavrtával do mozku.
Po marném pokusu bezbolestně otevřít oči je nechal zavřené a jen sykl: „Podstrčila jsi mi Klidný spánek!“
„Potřeboval jsi ho! Navíc... byl jsi ještě při vědomí, když jsi lektvar vypil,“ zazdila okamžitě jeho výčitku.
„Znovu jsem si ověřil, proč ho neužívám,“ zavrčel. „Jeho účinky mi nevyhovují. V noci jsem... zkrátka, měl jsem divný pocit ohledně Lindy.“
„Tak to úplně zbytečně, Linda je...“ zarazila se, říct, že je v pořádku nebylo právě vhodné. „Její stav se nezhoršil,“ řekla namísto toho a pak při pohledu na jeho bolestivě staženou tvář dodala: „Přinesu ti lektvar na tu migrénu.“
Poděkováním jí bylo další zavrčení. „Nic mi není.“
„To vidím,“ utrousila posměšně, ale hned nato její hlas ztvrdl, když viděla, že se chystá posadit. „Ani na to nemysli. Neopovažuj se vstát z té postele, Severusi, nebo tě přivážu,“ zahřměla a k jejímu úžasu Snape skutečně poslechl. Ovšem její nadšení by jistě nebylo takové, kdyby zjistila, že za to nemůže respekt k ní, ale nesnesitelná bolest hlavy umocněná ještě hlasitostí jejího proslovu.
„Není to tak dlouho, co jsi unikl o vlásek smrti, nedopustím, aby sis svou paličatostí znovu přitížil a tím i Lindě!“ pokračovala Poppy nemilosrdně. „Možná je tak slabá, protože jsi slabý ty, říkal jsi, že jste propojení, ne? Musíš nabrat sílu, abys tu byl pro ni.“
Její slova mu unikala a než nad nimi stačil vůbec zapřemýšlet, vyrušil je brzký návštěvník, ve kterém záhy rozpoznali ředitelku nebelvírské koleje.
„Poppy?“
Lékouzelnice jí okamžitě vyšla vstříc. „Potřebuješ něco, Minervo?“ zeptala se.
„Hledám Severuse, není tady?“ Byla to zbytečná otázka, předpokládala, že ho tu najde.
„Je. Právě ho přemlouvám, aby se choval jako zodpovědný pacient... Samozřejmě, že marně,“ dodala nasupeně, když zaslechla za sebou kroky.
„Severusi,“ otočila se nyní Minerva přímo na něj, „mohl bys jít na chvíli se mnou?“
Od chvíle, kdy se s ním utkala na chodbě před bitvou, s ním nemluvila. Jako většina kouzelníků tady na hradě nevěděla, jak se k němu chovat. Ovšem pohled na něj ji překvapil. Nikdy ho neviděla v takovém stavu. Přes zmatek, který v ní vyvolával, k němu pocítila lítost. Hlubokou lítost. Z přemítání nad Severusovým vzhledem ji vytrhl podrážděný hlas Poppy.
„Je to nutné, Minervo? Právě jsem říkala, že...“
„Stalo se něco?“ přerušil ošetřovatelku Snape aniž by si všímal jejího podmračeného pohledu.
McGonagallová potřásla hlavou. „Ne, jen... Posílá mě Albus. Rád by si s tebou o něčem promluvil,“ objasnila svoji žádost a čekala, že se k ní připojí.
Severusovi neušel soucit v jejích očích, kdyby na to měl sílu, ušklíbl by se. „Musí to být právě teď?“ utrousil a pod dalším náporem ostré bolesti na spánkovou oblast přimhouřil oči.
„Ano. Mluvil velmi naléhavě. Prý se to týká Lindy.“
Ta slova ho zcela probrala. Vytáhl z rukávu hůlku, aby si vyhladil pomačkaný hábit. „Dobře. Můžeme jít,“ konstatoval, když ji vracel na místo.
„Počkej,“ zarazila jej Poppy a několika kroky došla ke stolku, na kterém stála řada flakónů. „Na, a být tebou tak ho tentokrát neodmítnu,“ prohodila, když mu podávala již jednou nabízený lektvar proti bolesti.
K překvapení obou si jej bez řečí vzal a vypil. „Děkuji,“ hlesl sotva slyšitelně, přesto na ošetřovatelčině tváři vyloudil úsměv.
„Nemáš zač,“ neodpustila si a pak zmizela ve svém kumbálku, aby si připravila potřebné věci k rannímu ošetření pacientů.
Severus to nijak nekomentoval a spolu s Minervou odkráčel z ošetřovny.
Šli vedle sebe mlčky, možná za to mohlo žalostně zdevastované okolí, možná si neměli co říct. Každopádně byl své průvodkyni vděčný, že se zdržela jakýchkoliv projevů účasti a otázek ohledně Lindy. Byl rád i za to, že nepotkali žádné studenty. Nestál o zkoumavé, nedej bože lítostivé, pohledy. Stačilo mu, jak se na něj dívala Poppy.
Před chrličem u točitého schodiště k ředitelně pronesla Minerva nové heslo, a poté se od Severuse odpojila.

Jakmile se za ním s tichým klapnutím zavřely dveře ředitelny, Brumbál se na něho velmi pozorně zahleděl ze svého portrétu. Jestliže byl stavem svého přítele znepokojen, nedal to na sobě znát.
„Jsem velmi rád, že jsi přišel, Severusi, a že jsi naživu,“ přivítal mladšího muže přátelsky a jemně se usmál. V duchu doufal, že bude ochoten jej vyslechnout.
Snape se po těch slovech zachmuřil. „Jistě také víte za jakou cenu,“ pronesl tiše a pohlédl na obraz.
„Ano vím. Mluvil jsem s Lindou, všechno mi řekla. A to je také důvod, proč s tebou chci mluvit.“
„Řekla vám to?“ zvedl tázavě obočí a stiskl ruce v pěst. Další člověk, kterého ochotně zahrnula do svého tajemství raději než jeho?! Ale samozřejmě... vždyť je to Brumbál, jak mohl předpokládat, že by nevěděl víc než on sám?!
„Ano, všechno... ale až v noc bitvy, když se pomocí letaxu přemístila sem do ředitelny. Vyčítala si, že s tebou nepromluvila, když byl ještě čas,“ dodal, aby zmírnil důsledek předešlého přiznání. Nemohl si nevšimnout, jak se mladšího muže dotklo. „Svěřila mi i to, že spolu máte krásnou dceru, Severusi. Přiznám se, že jsem byl velice překvapen.“
„To jste nebyl sám,“ utrousil Snape kysele.
Brumbálův pohled změkl, měl jasnou představu, jak se asi cítí. Za svůj život si tragédií, zoufalství a zvrácených zásahů osudu užíval plnými doušky, bylo načase, aby se začal skládat také z naděje, souznění a malých radostí.
„Dítě je zázrak, nemyslíš?“ promluvil k němu po chvíli ticha. „Ať už se stane cokoliv, už nikdy nebudeš sám, protože tvá dcera tě potřebuje, potřebuje tvoji lásku, tvoji ochranu, potřebuje svého otce. Měl bys za ní co nejdříve jít.“
V Severusovi se všechno sevřelo napětím a ke strachu a bezmoci se přidalo navíc rozhořčení. „Nic nechápete, Brumbále,“ odsekl s tváří zbrázděnou tvrdostí. „Myslíte si, že je to tak jednoduché? Další nevinné dítě poznamenané jménem Smrtijeda!“
„Ale, Severusi, je po všem, pravda vyšla najevo.“
„Ta vaše neotřesitelná víra v dobro!“ zavrčel. Opřel se rukama o psací stůl a rozzlobeně zabodl pohled do modrých očí. „Možná vyšla najevo, ale kdo jí uvěří? Co když mě odsoudí, co pak bude s mojí dcerou?!“
„Nemyslím si, že se tak stane. Věřím v dobrý konec, Severusi. Mohu podat jasný důkaz, že jsi přestal být Smrtijedem před více než osmnácti lety. A jsem si jistý, že Harry a Lupin také podají svědectví ve tvůj prospěch. Nemohou tě odsoudit. Kingsley je člověk na svém místě, nedopustí nespravedlivý soud.“
Pevně sevřel rty a sklopil hlavu, snažil se přemoci vzrůstající vztek. Než promluvil, několikrát se zhluboka nadechl. „Nechme to být, teď to není důležité. Chtěl jste se mnou mluvit o Lindě. O co jde?“
Brumbál složil prsty do stříšky, stejně jako to dělával za života.
„Jde o to, co mi řekla,“ začal pak vážným tónem. „Měla obavy, protože vaše spojení zpočátku nefungovalo tak jak by mělo. Rány, jež jsi utrpěl ty, zasáhly i ji, ale nehojily se. Hledala u mě radu. Řekla mi, že k rituálu patřilo vypít i připravené lektvary, ale nebyl čas, abys je užil všechny. Jak jsem pochopil, ještě tři ti zbývají.“ Odmlčel se a sledoval skloněnou tvář muže před sebou.
Severus zvedl pohled a měřil si starce na obraze. Znepokojovalo jej, kam svým proslovem směřoval. Nahlas však neřekl nic, a tak Brumbál pokračoval.
„Dělala si starosti, že to ovlivní tvůj proces uzdravení. Byl jsem jiného názoru. Od chvíle, kdy se mi svěřila, jsem měl strach spíš o ni, a také jsem jí to řekl. Bál jsem se, zda to zvládne, byla to její síla, která vás oba musela udržet při životě. A tak se tě chci zeptat, máš ještě ty lektvary?“
Snape jen lehce kývl.
„Myslím si, že bys je měl užít,“ pronesl Brumbál důrazně.
„Myslíte... nebo víte!“
Starý muž si mírně odkašlal a pokusil se o vysvětlení. „Jsou určeny na podporu urychleného procesu hojení, to by znamenalo, že tím můžeš pomoct Lindě. Jste spojeni, čerpáte svou sílu jeden z druhého. Mohl bys dokončením celého plánu podpořit její uzdravení. Svou životní energií napomoci jejímu tělu regenerovat se, vyhledat její mysl a přivést ji zpátky. Ty jediný to můžeš udělat.“
Severus sebou trhl. Proč ho to nenapadlo... na co, ksakru, myslel?! Dlouho bývalého ředitele pozoroval, než opatrně odpověděl: „A co když to nebude fungovat, co když je příliš slabá?“
„Řekl bych, že tím nic neztratíš, nikomu to neuškodí,“ odpověděl měkce Brumbál.
Snape se narovnal a začal přecházet. „Možná by bylo lepší dát je vypít Lindě, nemyslíte? Kdybych poupravil jejich složení, zjistil co je základem...“ Ani přes obezřetnost odborníka, v sobě nedokázal potlačit naději.
„Nechci nijak podceňovat tvoje schopnosti, Severusi,“ zarazil jeho úvahy Albus, „ale prastará magie, kterou Mary použila, je pro nás neuchopitelná. I já sám, ač jsem ji studoval, jsem nedokázal plně pochopit její účinky. Lze také předpokládat, že suroviny, jež jsou zapotřebí, pocházejí od jedinečné bytosti a věř, že získat je dobrovolně, je téměř nemožné. Pokud je lektvar vyroben speciálně pro tebe, neriskoval bych jeho znehodnocení tím, že bych jej dal nesprávnému člověku.“
Severus sevřel rty a jeho strhaný obličej prozrazoval vnitřní boj. Svářila se v něm jeho ostražitost, která léta dobře ochraňovala, a touha pomoci milované ženě. Zřejmě nedokázal své emoce dost dobře skrýt, protože se znovu ozval Brumbálův hlas:
„Nemusíš mít obavy, lektvary jsou bezpečné, jak jsi již sám zakusil. Můžeš jim plně důvěřovat.“
Severus na chvíli vypadal, jako by chtěl něco namítnout, ale pak se jen zhluboka nadechl a souhlasně přikývl: „Dobře, já... udělám cokoliv, co mi ji vrátí.“
Brumbála jeho vstřícnost očividně potěšila. „Dobře, chlapče. Kdy si máš vzít další dávku?“
„Zítra.“
„Udělej to.“

Když už se zdálo, že jejich rozhovor je u konce a Snape chtěl odejít, znovu jej Brumbál oslovil.
„Severusi, vrátíš se do Bradavic jako učitel?“
Ten se překvapeně otočil. Nečekal, že by mu jeho staré místo bylo nabídnuto zpět. Dokonce nad tou představou chvíli uvažoval, než nakonec zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl pevně.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Brumbál a upřeně hleděl do přísného obličeje protkaného drobnými vráskami.
„Jsem. Nemyslím si, že po tom všem by to byl dobrý nápad. I kdybych dostal milost a mé jméno bylo veřejně očištěno, potáhne se za mnou moje minulost,“ prohlásil suše, „lidé mi jen tak neuvěří, příliš dlouho jsem balancoval nad propastí. Takže odejdu z Bradavic.“
Bývalý ředitel si dokázal představit, kolik úsilí tohle rozhodnutí muselo Severuse stát. „Kam půjdeš a co budeš dělat?“
Snape pohledem zabloudil k pootevřenému oknu a na okamžik se zahleděl do dálky. Teprve lehké zakašlání jej donutilo vrátit se zpátky k portrétu, z něhož na něj shlížely starostlivé oči.
„Tak dalece jsem nad tím ještě nepřemýšlel. V tuhle chvíli nedokážu... chci říct, že to pro mě teď není důležité.“
„Chápu tvůj postoj, ale možná právě proto bys měl své rozhodnutí přehodnotit. Minerva by jistě stála na tvé straně coby nová ředitelka školy,“ namítl opatrně Brumbál. Ale už z výrazu v přítelově tváři vyčetl definitivní odpověď.
„Ano. Minerva snad ano, přesto své rozhodnutí nezměním.“
„A já to respektuji. Jen jsem chtěl, abys věděl, že Bradavice se ti neuzavřely.“
Snape se nepatrně ošil, ale pak staršímu čaroději oplatil pronikavý pohled a zašeptal: „Děkuji.“
Nato se otočil a rázným krokem přešel ke dveřím.
„Severusi?“
Naléhavý hlas muže zastavil, ještě než stihl opustit ředitelnu. S rukou na klice se otočil a znovu pohlédl na portrét nad stolem. Brumbál se usmíval.
„Ano?“
„Jsem si jistý, žes nad svou budoucností přemýšlel.“
Severus musel uznat, že posedlost o blaho druhých Albuse neopustila ani po smrti. Chvíli přemýšlel, co odpovědět. Nakonec se rozhodl pro část pravdy.
„Jestli máte pravdu a můj život neskončí v troskách, nechám rozhodnutí na Lindě. A v tom případě bych se rád věnoval výzkumu. To jste chtěl slyšet?“
„Ano. Přeji ti hodně štěstí, Severusi, a vypij ty lektvary. Uvidíme se u soudu.“ S těmi slovy muže konečně propustil.

* * *

Severus seděl na kraji lůžka a cítil, jak mu rozčilením vysychá v ústech. Poslechl Brumbála a ve stanovené dny pil lektvary, které pro něj Linda nechala připravit. Po prvním užití nezaznamenala ani Poppy žádnou změnu, což ztrhalo všechny jeho naděje. Před několika hodinami si vzal druhý a netrpělivě očekával jakýkoliv náznak zlepšení. Jenže ani tentokrát se nezdálo, že k nějakému dojde. Snažil si zachovat chladnou hlavu a nepropadat beznaději, ale cítil, že je s Lindou něco špatně. Pod kůži se mu dostával strach, jenž se ho s přibývajícími dny zmocňoval víc a víc. Nechtěl zůstat zase sám, bez budoucnosti, bez naděje, bez lásky. Nenáviděl se za tu zbabělost, ale nemohl si pomoct. Život nemůže být přece jen krutý! Proč dostal druhou šanci, aby mohl začít svobodně žít, když člověk, který pro něho představoval budoucnost, s ním není?! Severus se zalykal pocitem nespravedlnosti a bojoval proti náporu bouřlivých emocí. Nemohl Lindu ztratit! Ne teď. Jenomže - měl někdy v těchto záležitostech na výběr? Moc dobře věděl, že každým dnem se její šance snižují a byl z toho zoufalý. I když bude věřit v zázračné lektvary a Linda na tom bude fyzicky dobře, kde je její duše? Pokoušel se s její myslí několikrát spojit, ale pokaždé se ztratil v prázdnotě. Znal případy, kdy se lidé, přestože jejich těla byla v pořádku, neprobrali. A téhle představy se děsil, stala se jeho noční můrou. Nedokázal by se každé ráno probouzet s myšlenkou, že vedle něho mohla spokojeně oddechovat milovaná žena.
Něžně pohladil její hedvábné vlasy a tiše zašeptal: „Kam ses mi poděla?!“
...

Objímám si ramena a lehce sebou houpám. Pořád cítím chladno a tma, která mě stále obklopuje, mě děsí. Usínám. Zdá se mi sen o světě, v kterém jsme spolu... já, ty a děti. Smějí se, výskají a běhají kolem nás. Ty je s láskou pozoruješ, občas napomeneš, abys zkrotil jejich divokou hru, a pak se opět usměješ. Promlouváš ke mně a já jsem šťastná. Ó je to krásný svět. Chci v něm být... být s tebou, navždy. Zvedám ruce k tvé tváři, chci se jí dotknout ... otočíš se, ale nevidíš mě. Tvé oči se podivně lesknou. Proč je v nich tolik smutku? Tolik bolesti... Severusi, proč jsi tak smutný? Neodpovíš, jako bych tam nebyla. Znovu se zahledíš na děti a ze rtů ti unikne povzdech, jenž se mi bolestivě zařízne do duše. A já pochopím. Probouzím se znovu v té nekonečné zimě a tmě. Všechno je pryč. Nic tu není. Nic. Stýská se mi, ten sen mi způsobil bolest.
...

Když se druhý den odpoledne vracel z ministerstva za Lindou... bylo po všem. Teď už byl opravdu volný. Právě proběhlo formální jednání Kouzelnického soudního dvora a byla vůči němu stažena všechna obvinění. Hrozba uvěznění, která nad ním visela jako Damoklův meč, nadobro zmizela. Mohl si oddechnout, tahle část života je definitivně za ním. Lucius takové štěstí neměl. Zatkli ho ještě to ráno po bitvě a nyní čeká v Azkabanu na soud.

S pravidelností si sedal vedle ní na lůžko, aby se jí mohl dotýkat. A tak jako pokaždé uchopil její ruce do dlaní. Oproti těm jeho byly chladné, přesto Severuse jejich dotyk uklidňoval. I v tuhle chvíli mu připadala krásná a tolik toužil, aby se na něho podívala. Nikdo se na něj nikdy nedíval s takovou láskou jako ona. Ano, postrádal její oči, byly zrcadlem jejích pocitů. Pohladil Lindu po tváři a ze rtů mu unikl tichý povzdech.
'Není hodina, kdy bys mi nechyběla. Včera jsi mě dokonce navštívila ve snu a tvůj úsměv prozářil moji duši hřejivým světlem. O to horší byla bolest, když jsem se probudil. Mrzí mě, že jsem nedokázal vyjádřit slovy co cítím, protože díky tobě jsem poznal to, co každému dopřáno není. Proto se odvažuji doufat... chci věřit... Takhle to přece nemůže být, není to správné. Tvé děti tě potřebují, Sarah je příliš malá, je... Bože! Ty se musíš vrátit!'
„Zítra půjdu za tvými přáteli... zítra poznám naši dceru,“ dodal pak nahlas a políbil ji na čelo. Stále si nebyl jistý, zda se rozhodl dobře. Měl by počkat na ni, teprve po jejím boku by to bylo správné, ale zároveň si byl jistý, že by Lindu bolelo, že ani nechtěl vidět svoje dítě.
„Dobrou noc, Lindo,“ popřál a chvilku pozoroval její tvář. Ani záchvěv, ani náznak toho, že by ho slyšela.
...

Už vím, kde jsem. Uvězněná ve své hlavě. Ty ke mně nemůžeš, ale já k tobě ano. Slyším tě, jak mě voláš, ať se vrátím. Ani nevíš, jak moc chci, jen nevím jak. Co když tu zůstanu navždy? Ne! Takhle to nemůže být, děti i Severus mě potřebují a já potřebuji je. Slyšíš? Moc potřebuji slyšet tvůj hlas, pomáhá mi vzpomenout si. Vyprávěj, mluv, dotýkej se mě. I když to nemohu skutečně cítit, je mi tepleji a není taková tma. Instinktivně děláš to, po čem toužím. Nemohl jsi mě slyšet, ale děláš to. Víš, co chci, co potřebuji. Víš to.

* * *

Byl krásný den, ten druh dne kdy zpívají ptáci, nebe je modré a lidé okolo vás se usmívají, zastavují s ostatními, klábosí o ničem. Ovšem muž s černými vlasy a podivně prázdným obličejem mezi ně rozhodně nepatřil. Kráčel skryt ve stínu vyhýbající se jakémukoliv střetu s někým z nich. Netušil, jak dlouho úmyslně bloudí ulicemi Londýna, ale potřeboval být ještě chvíli sám. Musel si promyslet, co řekne, jak se zachová, jak sdělí pravdu, aby byla co nejméně bolestivá... pro všechny. Nebyl to pro něho lehký úkol, nesnášel takové situace - vypjaté, plné emocí - nezvládal je. Obzvlášť po tom všem čím si za poslední týden prošel. Ale je to její rodina, mají právo vědět, co se stalo. Také si byl vědom, jak těžké bude mluvit o dětech, o jejich budoucnosti. I když si nechtěl připustit ani myšlenku, že by se Linda nikdy neprobrala, pořád tu ta možnost byla. A on věděl, že ty otázky přijdou. Co pak bude se Samuelem a Sarah? Podle zákona měl na ně právo, ale zvládne to bez Lindy? Bude se o ně umět postarat? A jak ho přijme Samuel? Vždyť je pro něho úplně cizí člověk, už si zvykl tam kde je a jistě je mu tam dobře, copak ho může vyrvat z rodiny, kterou zná? Nejistota, obavy, snad i podivný strach mu svíraly útroby. Proto bezcílně míjel lavičky v parku, kavárničky, dlouhé řady obchodů a nic z toho nevnímal. Oddaloval tu chvíli, jak jen mohl.
Teprve na konci ulice se na chvíli zastavil a v jednom z četných výkladů, okolo kterých prošel, se zahleděl na svůj odraz. Bylo to už dávno, co měl na sobě mudlovské oblečení a musel si přiznat, že mu nijak nechybělo. Ale těžko se mohl objevit u Lindiných přátel ve svém obvyklém ošacení. Už tak předpokládal, že setkání nebude nejvřelejší. Nevadilo mu to. Byl zvyklý na odtažitý přístup, provázel jej celý život. Je tu kvůli Lindě, a taky... musel si přiznat, že kvůli Sarah. Chtěl vidět svoji dceru a doufal, že tohle právo mu neupřou. Kriticky se sjel pohledem, až se zastavil na své tváři. Vracel se mu ne příliš lichotivý obraz kamenné masky. Dokáže někdy zmizet z jeho obličeje?

...

Marka probudilo nebezpečné zakolísání na úplném kraji gauče a leknutím se posadil. Ani nevěděl, že usnul. Původně zamýšlel znovu projít připravené podklady pro svého klienta, ale ty se momentálně povalovaly na zemi, jak mu vyklouzly z ochablých rukou. Viditelně odpadl už při první stránce. Otřel si dlaní obličej, ve snaze se rychleji probrat a ještě ztěžklými víčky zamžoural na hodiny na zdi. Po nocích kdy toho ani jeden moc nenaspali, byl i za tuhle necelou hodinku vděčný. Nepřítomně se sehnul pro papíry, aby je posbíral a vrátil do desek. Rozhodl se nechat to na večer, až se vrátí Daniel a vystřídá jej u dětí. V tuhle chvíli byl nepoužitelný. Přetrvávající únava a strach o Lindu na něj doléhaly čím dál tím víc. Každým dnem bez jakékoliv zprávy o ní se cítil bezradnější. Zkrátka neměli šanci proniknout do jejího světa, ať dělali, co dělali, a Marka se začínalo zmocňovat zoufalství. Nejvíc ho ovšem bolel pohled na děti. Chyběla jim máma... moc jim chyběla.
Raději vstal, než propadne depresi, na to, aby se hroutil, nemá čas. Z vysílačky se ještě neozývaly žádné zvuky, tak mohl tu chvíli bez dětí využít pro sebe. Vyrazil do kuchyně, kde si chtěl připravit šálek čaje a něco k jídlu, když ho vyrušil hlasitý zvonek. V duchu zaklel. Došel ke dveřím a nevrle je otevřel. Za brankou spatřil neznámého muže.
„Přejete si?“ vyzval návštěvníka a doufal, že po získání potřebné informace hned zase odejde.
Severus se ohlédl za hlasem a zklamaně zjistil, že on není ten, koho hledá.
„Bydlí tu Daniel Grant? Potřebuji s ním mluvit,“ odpověděl a přimhouřenýma očima sledoval mladého muže ve dveřích.
Mark si povzdechl, v tu chvíli se vzdal naděje, že tu vytouženou chvilku klidu využije nějak prospěšně. Předpokládal, že i tento člověk přišel za jediným účelem a to na doporučení od 'společného známého', a nutně potřebuje pomoc uznávaného doktora Granta! Se špatně skrývaným podrážděním sešel dolů a otevřel branku. Jakmile však stál příchozímu tváří v tvář, přišlo mu na mysl, že on tenhle případ nebude. Pozorněji si muže před sebou prohlédl. Byl o něco vyšší, obyčejně oblečený - na jeho vkus v příliš temných barvách - a černé, lesklé vlasy mu splývaly kolem nevýrazného obličeje, z něhož čněl velký, hákovitý nos. Ale co Marka upoutalo nejvíc, byly jeho oči, temné hlubiny té největší propasti. Musel dokonce několikrát zamrkat, než ze sebe vypravil: „Ano... jistě... totiž... není právě teď doma. Ale můžu něco vyřídit, pane...“
„Severus Snape,“ odpověděl muž, aniž by se mu v obličeji hnul jediný sval.
To jméno působilo jako facka. Mark se viditelně zachvěl, pak zbledl a o krok couvl.
Severus Snape... Bože! Jistě tu nebyl náhodou, nese jim zprávy!
Když si tohle v hlavě ujasnil, pochopil, že to budou špatné zprávy.
„Osobně se neznáme,“ pokračoval Severus, když se muž před ním neměl k žádné řeči, „nemám tušení kolik toho o mě víte, zda vám vůbec Linda něco řekla, ale...“
„Vím, kdo jste,“ přerušil ho Mark, když se trochu vzpamatoval. „Jsem Danův přítel. Mark,“ dodal a podal muži chvějící se ruku. Po krátkém zaváhání ji stiskly dlouhé bílé prsty. „Pojďte prosím dál.“ Ustoupil stranou, aby mohl kolem něho projít.

Zatímco vedl hosta do obývacího pokoje, snažil se v sobě potlačit rostoucí strach. Hlavou mu vířil nespočet otázek a jedna byla obzvlášť nervy drásající. Je Linda naživu?! Každý ten den v nejistotě si nepřál nic jiného než znát pravdu a teď?! Vůbec si nebyl jistý, zda ji chce slyšet. Uvědomoval si, jak se mu rozrušením chvějí ruce, srdce cítil až v krku a jeho ohlušující tep bylo to jediné, co dokázal vnímat. Pokud se okamžitě normálně nenadechne tak zkolabuje! Udělal mělký nádech, pak ještě jeden a s očekáváním zabodl pohled na muže před sebou. Upřeně sledoval tmavé oči, bloudící po policích s knihami, obrazech i nábytku.
Severus si byl toho zírání velice dobře vědom. Snažil se navenek zůstat klidný, přestože uvnitř klidný nebyl vůbec. Dle svého zvyku, a také ve snaze oddálit nepříjemný rozhovor s cizím člověkem, se nejprve obezřetně rozhlédl a až po nekonečně dlouhé chvíli se uvolil věnovat svou pozornost mladému muži.
Jejich oči se střetly. Pokračující mlčení Markovi doslova drásalo nitro, ale zdálo se, že ani jeden z nich neví jak začít hovor. Slyšel, jak muž zhluboka vtáhnul vzduch do plic. Blesklo mu hlavou, že podobně dýchá sám, když je nucen sdělit něco nepříjemného, ne-li zdrcujícího. Jenomže temný návštěvník stále nic neříkal, jen se prohloubilo ticho. Po pár vteřinách Mark už pohled do uhrančivých duhovek nevydržel a uhnul.
Severus si nemohl nevšimnout lehkého třesu ruky, když si nervózně odhrnul vlasy z očí. Ten člověk byl z jeho přítomnosti tak rozhozený, že se z něho stával uzlíček nervů. Pročistil si hrdlo a co nejvyrovnanějším hlasem promluvil:
„Jistě také víte, proč jsem přišel.“
Mark se pod tou otázkou nepatrně zachvěl. Současně mu hlavou proběhla absolutně nevhodná myšlenka, že ten muž má příjemný až podmanivý hlas, okamžitě si v duchu vynadal. Znovu vzhlédl ke kouzelníkově tváři a skrz stažené hrdlo se mu podařilo dostat: „Žije?“
„Ano,“ odpověděl Snape, ale tón jeho hlasu dával tomu jednoduchému slovu širší význam.
Přesto Mark pocítil úlevu. „Díky bohu!“ hlesl. Ztěžka se posadil do křesla a na krátký okamžik skryl tvář do dlaní. Úplně cítil jak úzkost, která mu ještě před okamžikem drtila srdce, pomalu mizí a on je opět schopný volněji dýchat. Linda žije! Ať už mu ten člověk sdělí nyní cokoliv, důležité je, že žije. Vždyť nemá svoje schopnosti pro nic za nic. S úlevným povzdechem pozvedl hlavu a s hladovou žádostivostí po podrobnostech se zahleděl do přísného obličeje. Čím déle muže pozoroval, tím víc si uvědomoval, že něco není v pořádku. Prozradily mu to černé oči, které na rozdíl od tváře nedokázaly skrýt to velké nevyslovené... ale.
„Kde je teď... co se jí stalo?“ zeptal se a přímo visel staršímu muži na rtech.
Severuse podráždilo jeho vlastní uhánějící srdce. Jak on nenáviděl slabost! Stále se ještě neposadil, jen strnule stál na místě a ze své výšky shlížel na mladého muže v křesle. O další dva údery později se zhluboka nadechl a pečlivě kontrolovaným hlasem odpověděl.
„Linda je bohužel ve stavu kdy se nemůže vrátit. Ona... téměř zemřela, když mi zachraňovala život.“ Na okamžik se odmlčel a uvažoval jak srozumitelně popsat co se Lindě skutečně stalo, člověku, který o jejím šílenství neměl možná ani ponětí a kouzelnickému světu nerozumí. Nakonec učinil jen mělký nádech a vysvětlování se vyhnul. „Utrpěla velmi vážná zranění a od smrti ji dělilo jen nepatrné vlákno životní síly. Nebýt její schopnosti nepřežila by.“
Nebylo pro něho lehké o tom mluvit, cítil se vinný kdykoliv v mysli spatřil obraz Lindy ležící v řadě těl. Pod náporem té vzpomínky přimhouřil oči a dech mu na krátký okamžik zamrzl v plicích. Nedokázal se ubránit myšlence, že tomu všemu měl nějak zabránit. Vzpamatoval jej až mladíkův roztřesený hlas.
„Ale bude v pořádku!“ chtěl se ujistit Mark a jeho prosící oči se Severusovi přímo provrtávaly do tváře. „Linda je silná a sám jste říkal, že její schopnosti... ona...“ zmlkl. Najednou se všechny argumenty a přesvědčení rozplynuly, netušil co říci.
„Mohu vám prozradit jen tolik, kolik vím sám. Momentálně leží na ošetřovně a věřte mi, že je jí poskytnuta ta nejlepší péče, stará se o ni zkušená lékouzelnice, které věřím jako málo lidem.“ Další polknutí a mělký nádech potřebný k udržení klidného hlasu. „Fyzicky je jí už o mnoho lépe, ale stále je v bezvědomí a v tuhle chvíli vám nedokážu říct, jak dlouho tento stav potrvá, může se stát, že... S každým dnem narůstá riziko, že se nevrátí už nikdy.“ A bylo to. Něco co nechtěl ani slyšet - pomýšlet na to - sám teď vyslovil nahlas a díval se, jak se Lindin přítel pod těmi slovy hroutí do křesla víc a víc.
„Pane bože!“ zaúpěl Mark a sevřel si spánky. „To není možné, vždyť... jste kouzelníci, jistě disponujete jinými možnostmi než my tady... Jak je možné, že jste bezradní?!“ Nechtěl, aby to znělo vyčítavě, ale nemohl si pomoct.
„Ano, máme větší možnosti… to jistě,“ souhlasil Severus, vděčný svému sebeovládání, „ale ani u nás nejsou takové případy bohužel vzácností. Tělo dokážeme vyléčit podstatně snadněji než vy, ale duše... to je zcela něco jiného. Pokud je pryč nedá se nic dělat.“
Mark k němu zvedl zoufalý pohled. „A vy myslíte, že se to děje i Lindě? Že je její duše pryč, jak říkáte?“
Severus se napjal a chvíli trvalo, než odpověděl. „To já nevím. Nedaří se mi s její myslí spojit, pokaždé, když se o to pokouším narazím jen na... prázdno.“
Ticho, které následovalo, tíživou atmosféru ještě přiživilo. Severus si byl jistý, že v mladíkovi nevzbuzuje přílišnou důvěru. Proto se obrnil proti jakémukoliv výpadu a obvinění z jeho strany, ale muž se k ničemu podobnému nechystal. Pouze na něho hleděl s bolestí v očích.
„Co bude s dětmi, pokud se tak stane?“ poznamenal sklíčeně.
„O tom jsem s vámi chtěl také mluvit,“ odvětil Severus a konečně se posadil. Přišlo mu nemístné tyčit se nad svým hostitelem jako nějaký bůh pomsty. „Trochu opožděně jsem se dozvěděl, že mám dceru, a i když bych tohle všechno podstoupil za zcela jiných okolností a s Lindou po boku, jistě by chtěla, abych ji poznal.“
„Vím, jak se asi cítíte, ale udělala to jen proto, aby vás chránila.“
Ačkoliv se po Markových slovech cítil evidentně nepříjemně, nedal to na sobě znát. „Četl jsem její dopis, takže jsem s jejími pohnutkami obeznámen,“ připustil. I když Lindě nechtěl nic vyčítat, tohle bylo něco, co jej stále zraňovalo. Možná jeho slova vyzněla až příliš chladně, protože vycítil, jak mladík ztuhl, očividně narazil na tu nejcitlivější stránku. Ten majetnický pohled mu neušel.
„Je samozřejmé, že chcete Sarah vidět,“ promluvil s mírnou neochotou, „ale děti právě spí, takže pokud spěcháte...“
Severus chtěl něco říct, ale pokojem se rozdrnčel telefon. Mark po něm chňapl rychlostí blesku, obzvlášť když zjistil, kdo volá.
„Dane?“ ozval se a křečovitě přístroj sevřel prsty.
„Marku?! Stalo se něco? Zníš vyděšeně.“
„Také jsem,“ přitakal a na sucho polkl. „Mohl bys prosím přijet? Je to naléhavé!“
Na druhé straně se na okamžik rozhostilo ticho, než se znovu ozval Danielův rozrušený hlas.
„Něco s dětmi?“
„Ne. S Lindou. Právě tu se mnou sedí Severus.“
Další pauza než z telefonu zaznělo: „Bože! Je... ona je... mrtvá?“
Poslední slovo se Markovi zařízlo do srdce jako ostrý nůž. Rychle se však vzpamatoval a přítele ujistil: „Ne! Ale není to dobré. Pokud můžeš, přijeď.“
„Za chvíli jsem tam. Zařídím si to.“
Dan už dávno hovor ukončil a Mark pořád svíral mobil v ruce. Byl vděčný, že jej přítel přijede podpořit. Neměl ani tušení jak se má zachovat až ten cizí muž bude chtít odvést děti. Už jen z toho pomyšlení se mu podlamovala kolena. Přesto věděl, že s tím nic nemůže dělat, ten člověk má na ně právo a jednou by k tomu stejně došlo. Přesto to bylo pro něho něco nemyslitelného.
Uvědomil si, že v pokoji zavládlo nesnesitelné ticho. Snažil se co nejvíc uvolnit a pomalu odložil telefon na stolek. Zvedl hlavu a podíval se na Severuse. Ten člověk mu připadal jako kus kamene, on snad nikdy nepoužívá svaly v obličeji! Blesklo mu hlavou, když se díval do nehybné masky. Samozřejmě nemohl tušit, jak značné úsilí toho muže stojí, aby zabránil emocím vyhrnout se na povrch.
„Daniel dorazí za chvíli domů,“ prolomil pak ticho zcela zbytečným konstatováním.
Severus pokýval hlavou a přemýšlel, zda pokračovat tam kde skončili, než je vyrušilo zvonění telefonu, nebo nechat rozhovor o budoucnosti dětí až se objeví i druhý muž. Vyřešil to za něho Mark, když zcela změnil téma.
„Ehm... než jste přišel, chtěl jsem si dát čaj, dáte si se mnou... nebo něco jiného?“ nabídl a statečně snesl mužův zkoumavý pohled. Znovu se musel podivit té zvláštní černi a chvilku mu trvalo, než se dokázal odtrhnout.
Severus zaváhal, ale nakonec nabízený nápoj přijal. „Dám si také čaj... děkuji,“ prohlásil a pokusil se o přívětivější tón.
Zatímco Mark zmizel v kuchyni, rozhlížel se po vkusně zařízeném pokoji. Zkoumal a hodnotil každý detail v místnosti. Byl to hluboce zakořeněný zlozvyk hraničící s paranoiou, obeznámit se s okolím a znát své možnosti, ale zároveň mu to pomáhalo soustředit se. Když pohledem míjel komodu, zastavil se na vrchní desce. Její povrch zdobily krásně zarámované fotografie. Vstal a přešel k nim, aby si je prohlédl. Možná zadoufal, že najde obrázky Lindy a jejich dcery. Utřel si vlhké ruce do kalhot a přejel prsty po různých snímcích. Na většině z nich byli neznámí lidé, ale našel i jednu, na které byla Linda ještě těhotná. Stála u starodávné kašny a rozpustile se něčemu smála. Jednou rukou držela chlapce a druhou si objímala břicho. Zcela automaticky po té části těla přejel prsty. Jeho dcera. Pořád tomu nemohl uvěřit.
„Sladíte?“ ozvalo se mu za zády a on okamžitě stáhl ruku, jako by byl přistižen při něčem nedůstojném. Prudce se otočil a vrátil se na místo.
„Ne. Děkuji. Jen trochu mléka,“ odpověděl a usadil se naproti mladíkovi.
Mark nalil vroucí, příjemně vonící tekutinu do dvou šálků a jeden z nich podal hostu. Severus s lehkým pokývnutím hlavy hrnek přijal a okamžitě s požitkem nasál jemné aroma. Chvíli nebylo slyšet nic než tiché cinkání lžiček při snaze dokonale zamíchat čaj. Očividně byla tohle pro oba muže nepohodlná situace a nevěděli jak se s ní vypořádat.
Mark neodolal a po očku Severuse pozoroval. Nemohl říct, že by v něm vzbuzoval přílišnou důvěru nebo sympatie, ale musel uznat, že z něho vyzařuje zvláštní respekt. Co ale upoutalo jeho pozornost, byly mužovy ruce. Hladké, bílé, elegantní. Byly to ruce, které obracejí stránky knih, které dokáží lehce plout brkem po pergamenu, které dokáží odvádět precizní práci… které v sobě mají něco ušlechtilého.
Snape si velice podrobné zkoumání uvědomoval. Tušil, jak nelichotivý dojem na mladíka udělal, ale protentokrát si odpustil jakýkoliv komentář.
Ve snaze chovat se zdvořile a také zamaskovat rozrušení, jež Markovi rozechvívalo snad každý nerv v těle, prolomil trapné ticho nesmělou otázkou: „Linda říkala, že učíte na té vaší škole lektvary, že jste nejlepší. Ty lektvary, to je něco jako u nás výroba léků a farmaceutických přípravků?“
„Něco na ten způsob,“ odvětil suše a napil se. Považoval svoji odpověď za dostačující, neboť předpokládal, že je to pouhý pokus o nezávaznou konverzaci a ne skutečný zájem. Zřejmě se nemýlil, protože jeho společník zamumlal jen jakési: 'aha', a na podrobnosti se nevyptával.
„Co děláte vy?“ zeptal se po chvíli na oplátku Severus, rovněž bez zvláštního zájmu.
„Jsem obchodní zástupce jedné firmy tady v Londýně,“ zazněla rovnocenně strohá odpověď.
Když už si Snape myslel, že ticho vydrží až do příjezdu druhého majitele domu, byl zaskočen přímou a mírně obviňující otázkou.
„Proč se vůbec nezeptáte na Sarah? Copak vás ani trochu nezajímá jaká je? Zda je vám podobná?“ Mark viděl, že se jej dotkl. Muž jen mlčky odložil šálek na stůl a on tak mohl postřehnout lehké chvění, které rozvlnilo povrch zlatavé tekutiny uvnitř. Proto rychle dodal: „Omlouvám se. Nechtěl jsem... já jen, že pro mě Lindiny děti moc znamenají, je pro mě těžké takhle najednou... že si je odvedete,“ dodal téměř šeptem po krátké pauze.
Severus zmateně zamrkal - jediný projev vnitřního neklidu, jež celou dobu prožíval. Ten muž si vážně myslí, že teď hned odvede děti z bezpečí a nejužší rodiny?!
„Jak jste na to přišel?“ vyhrkl přísněji, než zamýšlel.
Mark také postavil svůj šálek a odhodlaně zvedl bradu. „Jste jejich otec, tedy... Sarah určitě. Máte na to právo.“
„To jistě mám, ale momentálně nejsem...“ na okamžik přemýšlel jak správně formulovat slovo 'schopný' a když si byl jistý, že přijatelný výraz našel, pokračoval, „v pozici, abych se mohl starat o malé dítě. Proto jsem vás chtěl požádat, zda by nemohly prozatím setrvat ve vaší péči, než se Linda probere, nebo... najdu jiné řešení.“ Nebylo pro něho lehké takhle mluvit, ale proto přece přišel, musel částečně zajistit alespoň nejbližší budoucnost své dcery i Samuela. Skutečně nebyl schopný postarat se o dvě děti.
„Ach tak,“ hlesl Mark a úleva, jež se mu zračila v obličeji, se nedala přehlédnout. „To je samozřejmé, postaráme se o ně a vy je můžete kdykoliv přijít navštívit.“

V další minutě se rozrazily domovní dveře, do kterých se vřítil Daniel, a z vysílačky se ozval pláč nemluvněte.