Americký sen

Když jsem šla domů z práce, pomalu už se stmívalo. Bylo chladno a splín, který mě přepadl u oběda mě stále neopouštěl. Procházela jsem potemnělou ulicí. Lidí kolem bylo stále hodně, ovšem jejich tempo zvolnilo, jako by se již chystali na odpočinkovou část dne. Pravděpodobně své kroky směřovali do svých domovů, kde na ně čekaly děti, manželé nebo manželky, a těšili se na společné chvíle strávené při přípravě večeře, kterou si pak společně vychutnají u rodinného stolu, možná si pak ještě vypijí kakao u krbu a budou si vyprávět, co pěkného během dne zažili, pak si popřejí dobrou noc a spokojeně usnou.

Zatoužila jsem po takovém životě, klidném a plném lásky a pochopení.

Podívala jsem se na špičky svých nohou a uvědomila si, jak nelibě mi zní klapání podpatků v uších. Každý krok mi působil bolest a připravoval mě o úsměv.

Opravdu jsem chtěla, aby se můj život podobal střevícům z Lucasovy dílny? Nebylo mým snem chodit spíše v měkkých papučkách a s každým krokem cítit teplo a bezpečí?

Procházela jsem zrovna kolem jednoho krámku, když v tom se s cinknutím otevřely jeho dveře, na ulici vyběhl nějaký muž s bonboniérou ovázanou červenou stuhou a mě ovanula vůně čokolády. Omámeně jsem se tou vůní nechala přivábit dovnitř.

„Dobrý podvečer!“ pozdravila mě postarší paní za pultem s jiskrou v oku. Usmála jsem se na ni a začala se rozhlížet kolem sebe. Připadala jsem si jako v pohádce o Karlíkovi.

„Co vám mohu nabídnout?“ zeptala se mě ta paní.

„Tabulku hořké čokolády, prosím!“ odpověděla jsem a nasála sladkou vůni. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozlévá příjemné teplo a špatná nálada mě pomalu opouští.

„Tu největší, co máte,“ dodala jsem a paní tím rozesmála. Vytáhla se na špičky a z police sundala téměř půl metru dlouhou čokoládu ve tvaru obdélníku, zabalenou do zlatého obalu. Když mi ji podávala, v očích jí opět zajiskřilo.

„Co jsem dlužná?“ ptala jsem se.

Paní za pultem se zatvářila udiveně, nejspíš nečekala, že bych si tak velkou čokoládu opravdu koupila, a upozornila mě, že čokoláda je velmi drahá, neboť obsahuje velký podíl kakaa.

„To vůbec nevadí,“ uklidnila jsem ji a čekala s peněženkou v ruce.

Chvíli na mě zírala. „Bude to $42,“ odpověděla nakonec. Beze slov jsem aplatila a spokojeně si vzala čokoládu do rukou. Překvapilo mě, jak byla těžká.

Paní za pultem si mě vyjeveně prohlížela a málem mi zapomněla odpovědět na pozdrav. Pravděpodobně nebyla zvyklá na zákazníky, kteří by byli ochotni tolik za čokoládu utratit.

Jakmile jsem dorazila domů, plná euforie a nadšení jsem si zula boty a bosýma nohama úlevně našlapovala na dřevěnou podlahu. Audrey ještě nebyla doma, zřejmě si zašla do města na sklenku vína. Obvykle tak trávila volné večery, víno pro ni bylo něco jako pro mě káva.

Z nedočkavosti se mi ani nechtělo převlékat, pouze jsem si kolem sebe uvázala zástěru, zapnula přehrávač hudby a pustila se do výroby sušenkového těsta, do kterého jsem nakonec přimíchala kus nasekané čokolády. Když jsem pak sušenky vložila do trouby, celý byt se provoněl sladkou teplou vůní a vykouzlil mi na rtech úsměv.

Když byly všechny sušenky upečené, odebrala jsem se z vyhřáté kuchyně na balkon a dveře za sebou nechala otevřené. Rozpustila jsem si vlasy, předloktím se opřela zábradlí a zadívala se do dálky. Vdechovala jsem chladivý noční vzduch a cítila se už o poznání lépe.

          S Damianem jsem se dnes v práci potkávala jen zřídka. Vyhýbala jsem se mu. Nechtěla jsem, aby mezi námi došlo k dalšímu trapnému vysvětlování toho, co se stalo předešlého večera. Cítila jsem se v té chvíli jako páté kolo u vozu, Damian měl Keiru, Keira měla Damiana a já tam byla zkrátka navíc.

Snažila jsem se zapudit další myšlenky na něj a vrátila se do kuchyně, dveře na balkon jsem ale nechala otevřené. Sušenky už byly vychladlé, pečlivě jsem je vyskládala do plechové krabičky a jednu ochutnala. Jemně se mi rozplynula na jazyku a zapůsobila na mě jako maminčino povzbudivé pohlazení. Spokojeně jsem se posadila na kraj postele a zaposlouchala se do tlumené hudby. Zanedlouho jsem usnula.

„Vstávej!“ Zatřásla mi ramenem Audrey. Neochotně jsem otevřela oči.

„Co se děje?“ ptala jsem se nechápavě.

„Nic, usnula jsi v oblečení. Běž se převléknout!“ Popostrkovala mě z postele.

Zakňourala jsem. Byla jsem strašně unavená, ale sukně mě táhla v pase a zástěra se mi zařezávala do krku, pomalu jsem tedy vstala a vydala se do koupelny.

„Mimochodem, ty sušenky jsou prostě báječné!“ pochválila mě a s chutí se do jedné zakousla. Usmála jsem se.

Umyla jsem se a oblékla si noční košilku, když jsem se ale vrátila do pokoje, byla mi zima. Rychle jsem zavřela balkonové dveře a oblékla si svetr. Pak jsem si zalezla do postele, z nočního stolku jsem vytáhla hřeben a pročesávala si vlasy, zatímco Audrey si před zrcadlem zkoušela nové oblečení. Sledovala jsem ji, dokud mi únavou nespadla víčka.

 

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se příjemně odpočatá a v dobré náladě. Audrey stále ještě spala. Nebyla zrovna ranním ptáčetem. Musela jsem si navyknout tichosti, abych ji nebudila.

Uvařila jsem si slabý zelený čaj a s úsměvem si vzala jednu sušenku. Byla vláčnější než včera po upečení a kousky čokolády v ní byly pěkně na skus.

Mimoděk jsem pohlédla na pikslu cereálií na kuchyňské lince. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem je snídala naposledy.

Po snídani jsem se umyla, učesala a oblékla. Do ubrousku jsem zabalila několik sušenek a vložila je do plastové krabičky, kterou jsem si schovala do kabelky.

Obula jsem si tmavě modré tenisky. Nebyly sportovní, spíše městské, ovšem ani tak se k mé sukni nehodily. Bylo mi to ale úplně jedno. Dnes jsem se nechtěla okrádat o úsměv a cítit se jako malá mořská víla, pro kterou byl každý krok po pevnině jako bodnutí nožem.

Vyrazila jsem na ulici a do práce se vydala pěšky. Celou cestu jsem se usmívala a při tom jsem si několikrát všimla, jak po mě muži pokukují, věnují mi milé úsměvy a někteří na mě dokonce mávají z projíždějících aut.

Nervózně jsem se prohlédla ve výloze květinářství, kolem kterého jsem právě procházela, ale nic nebylo v nepořádku. Nenašla jsem na sobě žádný flek od zubní pasty, neměla jsem rozcuchané vlasy ani přetočenou sukni. Avšak něčeho jsem si ve svém odrazu přece jen všimla, moc mi to slušelo. Vida, co s člověkem udělá dobrá nálada a pohodlné boty – pomyslela jsem si s úsměvem.

Poté jsem za výlohou spatřila překrásnou žlutou orchidej. Bez rozmýšlení jsem ji koupila a s velkou radostí pokračovala v cestě do práce.

          „Krásný den, slečno!“ pozdravil mě Bernard u dveří. „Dnes vám to moc sluší,“ pochválil mě.

„Děkuji, to je od vás milé!“ Usmála jsem se. „Něco pro vás mám,“ řekla jsem a z tašky vytáhla krabičku se sušenkami. „Jsou domácí,“ pochlubila jsem se a krabičku mu podala.

Bernard se potěšeně usmál. „Děkuju, ty mám moc rád!“ poděkoval mi a poté jsme se spolu rozloučili.

Když jsem přišla k recepčnímu okénku, nikdo tam nebyl. Květináč s orchidejí jsem položila na pult, zapsala se do knihy a vyčkávala. Zanedlouho se Debra objevila a jakmile mě spatřila, rychle přidala do kroku.

„Dobré ráno, Mio!“ volala zadýchaně a vřele se na mě usmála.

„Dobré ráno i vám!“ Opětovala jsem její úsměv. Debra vešla do recepční místnosti a posadila se na své místo za okénkem.

„Ach, ta je krásná!“ řekla s pohledem upřeným na žlutou orchidej.

„Jsem ráda, že se vám líbí, je totiž pro vás,“ řekla jsem a s úsměvem sledovala, jak se Debra rozzářila.

„Opravdu? To je od vás tak hezké, Mio. Mockrát děkuju!“

„Nemáte vůbec zač!“ Byla jsem ráda, že jsem Debru i Bernarda mohla potěšit alespoň takovými maličkostmi. Bylo mi jasné, že kdokoli jiný by je nedokázal ocenit tak jako oni dva.

„Je paní Parkerová u sebe?“ zeptala jsem se. „Včera jsem se s ní vůbec neviděla, ani mi nevolala,“ vysvětlila jsem.

„Ne, v kanceláři není!“ Pokrčila rameny. „Nevím, kde by mohla být.“

„Dobře, zkusím jí zavolat. Zatím nashledanou!“ rozloučila jsem se a vytočila číslo na paní Parkerovou. Když hovor přijala, ulevilo se mi.

„Dobrý den, jen jsem… měla jsem o vás docela strach. Dlouho jste se mi neozvala,“ vysvětlovala jsem důvod svého volání.

„Ach, to jste nemusela, je o mě dobře postaráno,“ řekla a zachichotala se. Její hlas byl docela jiný než obvykle. Zněla uvolněně, odpočatě a šťastně.

„No… to jsem ráda!“ Mluvila jsem trochu nervózně.

„Uvidíme se v sobotu na té přehlídce, ano? Víte, co máte dělat?“ Němě jsem přikývla a v mysli si vybavila svůj zaplněný diář. Měla jsem pocit, jako by na mě paní Parkerová za poslední dva dny delegovala veškeré pracovní záležitosti. Volali mi všichni klienti, řešila jsem veškeré plánované akce, organizovala jsem i herecké zkoušky. Vypadalo to, jako by paní Parkerová odjela na dovolenou a nikomu o tom neřekla.

„Ano, vím!“ odpověděla jsem po chvilce zamyšlení.

„Je skvělé, že je na vás spoleh, Mio. Hezký den!“ rozloučila se a než jsem stačila cokoliv říct, zavěsila. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a mobil schovala do kabelky. Víc už jsem nad tím nepřemýšlela, raději jsem si otevřela diář a začala pracovat.

 

Celý den jsem strávila u svého stolu v jevištní místnosti a vyřizovala jeden telefonát za druhým. Obrazovku notebooku jsem měla kolem dokola oblepenou barevnými papírky s důležitými poznámkami pro paní Parkerovou. Ze strachu, že něco zapomenu, jsem si zapisovala úplně všechno, co bylo jen trochu důležité, abych to pak mohla paní Parkerové předat až se vrátí.

Nedávalo mi to smysl. Nikdy dřív se nic podobného nestalo, aby jen tak zmizela. Tím spíš jsem tomu nerozuměla, že bylo jen krátce před generálkou a ona mě tu nechala samotnou.

Za zády mi poskakovali herci a nacvičovali hlavní scény z připravovaného filmu. Bylo náročné se v takovém prostředí soustředit. Najednou mi připadalo nefér, že zatímco kancelář paní Parkerové byla volná, já se musela tísnit u jednoho malého stolu bez pořádného osvětlení a pohodlné židle. Umanula jsem si, že jakmile se paní Parkerová vrátí, budu požadovat vlastní kancelář, zvlášť pokud budu muset i nadále pracovat v takovém tempu.

          Když jsem si v diáři odškrtla poslední úkol a telefon konečně přestal zvonit, venku už byla tma. Herci už dávno odešli a já zůstala sama. Vyčerpaně jsem se opřela do židle a zavřela oči. Nemyslela jsem absolutně na nic a vychutnávala si chvilku klidu.

Najednou se však do opojného ticha zařízl ostrý zvuk telefonu. S leknutím jsem se probrala z polospánku a hovor přijala.

„Kde vězíš?“ křičela na mě ze sluchátka Audrey.

„Jsem ještě v práci, dnes toho bylo hodně,“ vysvětlovala jsem.

„Mohla jsi mi zavolat, měla jsem strach!“

„Promiň, Audrey, úplně jsem zapomněla,“ omlouvala jsem se. Nebyla jsem zvyklá se někomu hlásit.

„No dobře, a už jdeš domů?“

„Ano, sbalím se a půjdu,“ ujistila jsem ji.

„Bezva, budu čekat,“

„Zatím ahoj!“ rozloučila jsem se a s velkým zívnutím hovor ukončila.

Vstala jsem ze židle, vypnula notebook, uklidila stůl a zhasla lampičku. V místnosti se rozprostřela tma a já se pomalu vydala směrem ke dveřím. Šmátrala jsem kolem sebe rukama, abych do ničeho nevrazila, když v tom jsem se dotkla někoho před sebou. S leknutím jsem přidušeně vykřikla. Uslyšela jsem vzdalující se kroky a zanedlouho se v místnosti rozsvítilo. Na druhém konci místnosti jsem spatřila Damiana s rukou na vypínači. Úlevně jsem si přitiskla dlaň na hruď a ztěžka oddechovala.

„Ach, panebože, to jste vy…“

Damian se usmál a došel k pódiu, kde stál černý kufřík. „Zapomněl jsem si ho tu!“ řekl a omluvně na mě pohlédl. „Nechtěl jsem vás vylekat,“ dodal něžným hlasem.

Přikývla jsem a dala se do kroku. Damian se zařadil vedle mě a společně jsme mířili ke dveřím. „Co tu vlastně ještě děláte?“ zeptal se mě a tázavě zvedl obočí.

„Moc práce,“ odpověděla jsem stroze.

Damian počkal až vyjdu z místnosti a poté za námi opět zhasl a zavřel dveře. Začala jsem v kabelce hledat klíč. Damian stál u mě a čekal. Nervózně jsem si ho změřila pohledem. „Nemusíte čekat!“ přesvědčovala jsem ho, když jsem konečně našla klíč.

„V pořádku, rád vás doprovodím. Tam uvnitř jste vypadala dost vyděšeně,“ poznamenal a snažil se přede mnou schovat pobavený úsměv.

Zamkla jsem dveře a pokračovala halou k východu. Velkými prosklenými dveřmi vstupoval dovnitř oslnivý měsíční svit a propůjčoval tomuto okamžiku nádech tajemna.

„Přijde vám to směšné?“ zeptala jsem se naoko uraženě. Pravdou ale bylo, že mně samotné to tak připadalo.

„Jistěže ne, než jsem na vás narazil, taky jsem se bál,“ řekl a mrkl na mě. Pak jsme se společně zasmáli.

Bernard nám otevřel dveře. Damian mi dal přednost a nechal mě vyjít jako první. Venku mě ovanul chladný večerní větřík a osvěžil mou přepracovanou mysl. Rozloučila jsem se s Bernardem, který mi ještě jednou poděkoval za sušenky a dodal že byly výtečné.

Ještě než jsem stačila sejít všechny schody, Damian mě doběhl.

„Počkejte,“ zarazil mě. „Proč mám stále pocit, že přede mnou utíkáte?“

Stáli jsme teď na chodníku proti sobě a situace se velmi podobala té minulé. Uhýbala jsem před Damianovým pohledem. „To je přece nesmysl!“ bránila jsem se. „Mám prostě jen hodně práce, celé se vám to jen zdá,“ zalhala jsem.

Damianův výraz se vyjasnil. „To jsem rád!“ Usmál se. „Už jsem se bál, že…“

„Promiňte, už budu muset jít!“ Nenechala jsem ho domluvit. Obávala jsem se toho, co řekne. Celé mi to jenom stěžoval.

Povzdechl si. „Jistě! Dobrou noc,“ popřál mi.

„Dobrou noc!“ Slabě jsem se na něj usmála a otočila se k odchodu. Cítila jsem na zádech jeho pohled a i když jsem věděla, že bych neměla, ohlédla jsem se za ním. V měsíčním světle byl tak krásný. Zamávala jsem mu na pozdrav. On mi také zamával a pak se otočil a odcházel. Role se najednou vyměnily a to já sledovala, jak se vzdaluje.