Americký sen

Byla neděle a já měla po dlouhé době volno. Neměla jsem práci ani rodinné povinnosti. Nemusela jsem dělat absolutně nic a nebo naopak úplně všechno. Záleželo zkrátka na mně.

Po probuzení jsem měla skvělou náladu a z postele jsem vstala až před polednem. Odtáhla jsem závěsy a zjistila, že venku prší. Usmála jsem se. Deštivý den je pro lenošení jako stvořený. Nejprve to ale bude chtít pár úprav – pomyslela jsem si.

Osprchovala jsem se horkou vodou, oblékla se do pruhovaného flanelového pyžama, které vypadalo jako bych si ho vypůjčila od táty, a nohy schovala do huňatých ponožek. Vlasy jsem si svázala gumičkou do ledabylého uzlu a zapálila svíčky podél zdí. Jejich plápolající světýlka ve mně navozovala příjemný pocit tepla.

Poté jsem se přesunula do kuchyně a uvařila si kávu. Dnes se mi totiž do města vůbec nechtělo, dokonce ani kvůli svému espressu. Z lednice jsem vytáhla zbylou porci hruškového kompotu a ohřála ji tak, až se z ní mírně kouřilo. Poté jsem z mrazáku vyndala kelímek italské vanilkové zmrzliny a lžící nandala štědrý kopeček do misky s kompotem. Zmrzlina se okamžitě začala rozpouštět a stékat na dno misky.

Usmála jsem a se svou miskou blaha se vrátila zpět do postele. Jíst takovou dobrotu  u stolu by byl hřích.

Zapnula jsem televizi a opřela hlavu do polštářů. Lžičku po lžičce jsem si vychutnávala hřejivou sladkou chuť hrušek, skořice a vanilky. Zavřela jsem oči a naslouchala hlasům z televize. Nevnímala jsem však jejich obsah, staly se pouze jakousi kulisou mých myšlenek.

Na zavřených víčkách jsem si promítala všechny ty situace, kdy jsme s Damianem stáli naproti sobě a sbírali odvahu něco říct, ale než jsme se k tomu odhodlali, vždy nás někdo vyrušil, případně jsem sama utekla.

Překvapilo mě, jak přesně jsem dokázala Damianovu tvář ve své mysli vykreslit. Vybavovala jsem si každou část, jeho hluboké modré oči, husté obočí, úzké rty nevýrazně červené barvy, narůžovělé líce...

Ve svých představách jsem měla možnost režírovat pokračování. Představovala jsem si, jak se k sobě pomaloučku nakláníme a chceme se políbit… Když v tom mě vylekalo zvonění telefonu, obraz se náhle rozplynul a já byla nucena otevřít oči.

Naklonila jsem se přes polštář k nočnímu stolku, na němž ležel mobil. Stiskla jsem zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.

„Zdravím, Mio! Tady Michael!“ ozvalo se.

„Micheli, jak se máte?“

„Jde to. Nezašla byste si se mnou na kávu?“ zeptal se mile.

Podívala jsem se na hodinky. Do večera zbývalo ještě několik hodin a strávit je všechny v posteli nebyla příliš lákavá představa.

„Ráda,“ souhlasila jsem. „Kam byste chtěl zajít?“

„Co kdybychom se potkali v Central Parku?“ navrhl.

Usmála jsem se. „Dobře. Tak třeba ve čtyři?“

„To by bylo skvělé. Budu se těšit!“

„Já také. Zatím nashle!“ rozloučila jsem se.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Venku Stále ještě trochu poprchalo. Takové počasí přímo volalo po něčem na zahřátí. Vzpomněla jsem si na čokoládu, která mi zbyla z pečení sušenek.

Otevřela jsem spižírnu a vyndala čokoládu na kuchyňskou linku. Přidala jsem k ní také skořici, cukr a Bourbon. Do kastrůlku jsem nalila smetanu, přidala nalámanou čokoládu a míchala, dokud se úplně nerozpustila. Poté jsem do čokoládové směsi vmíchala cukr, skořici a pár kapek Bourbonu. Báječně to vonělo.

Směs jsem dala ztuhnout do lednice a po hodině z ní vytvarovala malé lanýže. Některé jsem obalila v hořkém kakau a jiné v moučkovém cukru. Naskládala jsem je do papírové krabičky, vyložené červeným ubrouskem a jeden ochutnala. Byl příjemně chladný, v ústech se však začal okamžitě rozpouštět a na jazyku se začala rozvíjet intenzivní kořeněná čokoládová chuť, která mi na rtech vyvolala úsměv.

Oblékla jsem si černé džíny, světle růžový rolák a nepromokavý šedý baloňák. Vzala jsem si kabelku a krabičku s čokoládovými lanýži, obula si tenisky a kolem krku si ovinula černou vlněnou šálu.

Když jsem vyšla na ulici, už nepršelo, a když jsem později vkročila do parku, lenivě zpoza mraků vysvitlo slunce. Přesto bylo chladno a chodníky nasáklé deš´tovou vodou.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli někde neuvidím Michaela. Stál opodál pod jedním ze stromů a jakmile mě spatřil, zamával mi. Doběhla jsem se za ním a nechala se od něj políbit na tvář.

„Jak se máte?“ zeptal se.

„Dobře,“ usmála jsem se a zavěsila se do něj. Pomalu jsme kráčeli k mostu.

„Víte,“ začal pomalu, „přemýšlel jsem o tom, co jste mi včera řekla. A myslím, že máte pravdu.“ Pohlédla jsem na něj, ale nic jsem neřekla, nechala jsem ho pokračovat.

„Před nedávnem jsem Evelyn zahlédl v okně jedné restaurace. Chtěl jsem jí zamávat, ale neviděla mě, a pak jsem si všiml mladého muže, který tam seděl s ní.“

„A jste si jistý? Mohl to být nějaký klient, starý známý, kolega…“ napadlo mě.

„Ano, to jsem si taky říkal, ale po tom, co jste mi řekla včera jsem nad tím znovu přemýšlel a jsem si víc než jistý, že je mezi nimi něco hlubšího. Chovali se k sobě velmi důvěrně.“

„Nechápu to! Proč by to udělala?“ Kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Richard je stále na cestách,“ připomněl mi se zdviženým obočím. „Už dva měsíce se v New Yorku ani neukázal. Evelyn je žena, která se potřebuje cítit výjimečná a Richard na to zapomíná.“

Smutně jsem sledovala listí padající se stromů. Přišlo mi to líto. Paní Parkerovou jsem vždycky považovala za svůj vzor. Její sebevědomí a krásný vztah s manželem bylo něco, co jsem jí v dobrém vždy záviděla a najednou to bylo pryč.

„Co budeme dělat?“ hlesla jsem.

Michael si povzdychl. „Richard i Evelyn jsou mými přáteli. Nechci ublížit ani jednomu z nich. Myslím, že nemáme právo se do toho plést, je to mezi nimi. A jak znám Evelyn, dříve nebo později to Richardovi řekne sama.“

„Asi máte pravdu,“ pokývala jsem hlavou a poté se mezi námi rozhostilo ticho. Oba jsme přemýšleli. Zdálo se, že Michaela to trápí stejně jako mě, pravděpodobně nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát. Znal se s paní Parkerovou ještě v době, než potkala svého manžela. Byl tedy u toho, když se do sebe zamilovávali, když se rozhodli spojit své životy, a byl tu i teď, kdy se jejich cesty rozdělovali.

„Zajdeme si na tu kávu?“ zeptala jsem se a snažila se znít optimisticky. Michael souhlasil.

Mlčky jsme se přesunuli do nejbližší kavárny. Vzhledem k počasí bylo uvnitř rušno a stolečky byly obsazené. Posadili jsme se tedy k barovému pultu.

„Něco pro vás mám,“ vzpomněla jsem si a z tašky vytáhla krabičku s čokoládovými lanýži.

Michael se usmál, když jsem mu krabičku podávala. „Děkuji! Páni, to je vůně,“ řekl, když krabičku otevřel.

„Jsou čerstvé, dělala jsem je ještě dnes.“

Michael si vybral kuličku obalenou v cukru a strčil si ji do pusy. „Je vynikající!“ pochválil mně a zdálo se, že má o trochu lepší náladu.

Zanedlouho před nás servírka postavila bílé hrnečky s pěnou na povrchu. Objednali jsme si dýňové latté. Zvedla jsem svůj hrneček a naklonila se k němu, abych si mohla ke kávě přivonět. Cítila jsem sladce kořeněnou vůni skořice, zázvoru a muškátového oříšku. Netrpělivě jsem z hrnečku upila.

„Ta káva je výborná!“ řekla jsem a s úsměvem pohlédla na slečnu za pultem, která ji připravovala. Úsměv mi oplatila.

Otočila jsem se k Michaelovi. „Díky, že jste mě vytáhl ven,“ řekla jsem vděčně.

„To já děkuji, rád s vámi chodím na kávu.“

Usmála jsem se. „Jste skvělý přítel!“ Opravdu jím byl. Náš vztah byl poněkud zvláštní. Michael byl o mnoho let starší a stále jsme si vykali, přesto jsem se vedle něj cítila příjemně. Nahrazoval mi Audrey, která mi chyběla…

 

Mezitím u Damiana a Keiry v hotelové hale…

 

„Podívej na ten výhled, není tu báječně?“ rozplývala se Keira při rozmanitém pohledu z okna. Damian se podíval stejným směrem, ale tvářil se nepřítomně.

Venku začínal podzim, slunce se posunulo níž a jeho paprsky už nebyly tak hřejivé. Lidé chodili zahaleni do svetrů a šálů a jemný vánek shazoval se stromů listí. Vysoké budovy New Yourku se po dešti leskly a odrážely se v kalužích na chodnících.

„ Dokázal bych si představit tu žít,“ řekl po chvilce Damian. Keira na něj s úsměvem pohlédla.

„Vsadila bych se, že vím z jakého důvodu!,“ popichovala jej. Koutky úst mu zacukaly. Měla pravdu.

„Tak proč ji někam nepozveš?“ zajímala se. Damian zvedl obočí a odložil noviny, ve kterých stejně nečetl.

„To mi řekni ty, studovala jsi snad psychologii, tak mi poraď,“ žadonil.

„Mám ti radit, jak ji pozvat na rande?“ rozchechtala se. „Měla jsem dojem, že s něčím takovým nemáš problém.“ Damian se zamračil a přešel k oknu, ruce strčil do kapes.

„Tak se hned neurážej. Ráda ti pomůžu,“ řekla s úsměvem.

„Já ti nevím. Ona je tak zvláštní. Vůbec se v ní nevyznám…“

„To se ti na ní líbí, ne?“ odtušila.

Damian se díval na zapadající slunce a viděl v něm její zářivé oči. „Vždycky, když se jí dívám do očí, zapomenu, co jsem chtěl říct,“ svěřil se Keře a usmál se, v zápětí však jeho úsměv povadl. „Myslím, že by se mnou na rande stejně nešla,“ podotkl hořce.

„Jak jsi na to přišel?“

Pokrčil rameny. „Stále se mi vyhýbá...“

„Hloupost!“ řekla Keira a rozhodila rukama. „Sám jsi řekl, že se v ní nevyznáš a najednou víš, že se ti vyhýbá? Podle mě se prostě jen stydí. Vždyť se na sebe podívej, jsi fakt švihák…“ Zasmála se.

„Možná,“ připustil možnost, že se třeba opravdu jen stydí.

„No rčitě,“ přisvědčila Keira. „Dej jí najevo, že se ti líbí. Však ona tě nenechá jen tak odejít,“ povzbuzovala ho a vstala od stolu. „A teď se pojď někam najíst, mám hlad!“

Damian odlepil zrak od okna. „Dobře, za patnáct minut sraz tady,“ rozhodl a poté se oba rozešli do svých pokojů.

„Sluší ti to!“ pochválil Damian Keiru, když k němu kráčela v blankytně modrém kabátku, od kterého se jí odrážel lesk vlasů.

„Díky!“ odpověděla sebevědomě a s úsměvem se zavěsila do jeho nastavené paže. Společně prošli skleněnými lítačkami na ulici a nadechli se čerstvého vzduchu.

„Na jakou kuchyni máš chuť?“ zeptal se Damian.

„Nevím, mám prostě jen hlad!“

„Dobře, tak prostě půjdeme, až na něco narazíme!“

„Bezva nápad!“ souhlasila Keira a snažila se vyhnout kalužím.

Cestou si vyprávěli vtipy, hlasitě se smáli a dohadovali se, kdo je ve vyprávění vtipů lepší. Když v tom ji Damian zahlédl v jedné kavárně skrze výlohu. Zcela určitě to byla Mia, byl si tím jistý, i když ji viděl pouze z profilu. Seděla u baru s nějakým mužem a usmívala se.

Přinutil Keiru přestat se smát. „Podívej,“ ukázal prstem ke kavárně přes cestu.

„No, co tady tak stojíš, nepůjdeš za ní?“ vybízela jej Keira, když si všimla, na koho kazuje.

„Ale vždyť… s někým tam je!“

„Přece si nemyslíš, že… mohl by to být její táta!“ Měla pravdu. Vedle Miina něžného obličeje, byly v mužově tváři patrné vrásky. A jeho postoj vůči ní se zdál být spíše ochranitelský a přátelský, než jakýkoli jiný.

„Ale chtěli jsme se jít najíst,“ vzpomněl si náhle Damian. Keira se usmála a dlaněmi se opřela do jeho zad, aby jej popohnala vpřed.

„Ale jdi, navečeřím se i bez tvé pomoci,“ ujistila ho.

Starostlivě se k ní otočil. „Vážně?“

Keira se rozesmála. „Vážně! Není mi pět,“ řekla a zkřížila si ruce na hrudníku. Damian váhavě pohlédl do kavárny. Mia se uvolněně usmívala. Takovou ji neznal, ale toužil poznat.

„Tak už běž!“ popoháněla ho opět Keira, až se konečně odhodlal.

„Díky, máš to u mě,“ řekl a v rychlosti jí vlepil pusu na tvář. Poté přeběhl přes silnici a naposledy se ohlédl. Keira měla zdvižené obě ruce a naznačovala, že mu drží pěsti. Vděčně se na ni usmál a otevřel dveře do kavárny.

Uvnitř bylo příjemně teplo. Rozepnul si bundu, pohlédl směrem k té dvojici a vyčkával. Vypadalo to, že se zrovna loučí.

Po chvíli si ten muž oblékl kabát a podal si s Miou ruku. Poté se propletl mezi stoly a u dveří na Damiana pokýval hlavou. Damian se za ním otočil, neboť si ho uvědomoval ze včerejšího večera, ale osobně ho neznal.

Když se za ním zavřely dveře, Damian se vydal k Mii. Seděla k němu zády, lokty se opírala o barový pult a na zádech jí splývaly husté vlnité vlasy. Byla krásná.