Lunojasné noci - 20. díl

Dny tu plynuly tak klidně, jako voda omývala břehy pláží. Občas jsem měl pocit, že čas tu stojí na místě, a kdyby se brzy večer nezačínalo stmívat, nejspíš bych tomu i dokázal uvěřit. Snad to bylo tím, že veškeré aktivity, kterými jsem se tu od našeho příletu zabavoval si byly neuvěřitelně podobné. Nudil jsem se. Život tady mi připomínal nekonečné prázdniny. Zpočátku by se sice mohlo zdát, že je toto místo dokonalé. Každý by si přeci přál, aby jej ráno probouzelo jemné pohlazení slunečních paprsků, vychutnávat si vonící kávu a drobící se pečivo k snídani v rušných kavárnách, polehávat po pláži nebo se jen tak nechat nadnášet hladinou moře a při tom si nechat do uší šeptat tajemství vln, dopřávat si lahodnou zmrzlinu pod stínem obrovských oleandrů těch nejjasnějších barev, večer chodit s přáteli do restaurací na vybrané speciality z plodů moře a za doprovodu živé hudby popíjet víno a smát se. Ano, musel jsem uznat, že to tu bylo jako v ráji. A věděl jsem, že přesně z toho důvodu si máma právě tohle místo vybrala. Spisovatelé taková místa prostě vyhledávají. Chtějí mít na všechno čas, mít skvělou náladu, být obklopeni přírodou a získat možnost nechat své myšlenky volně plynout. A tohle všechno tu máma našla. Není tedy divu, že byla nadšená. Ale já jsem se tu cítil prázdný. Kromě hudby, kterou jsem skládal každé ráno při východu slunce, jsem tu nemohl najít nic, co by mi dělalo alespoň poloviční radost, jakou jsem cítil v Ticinu vedle Jol.

---

Bylo období meruněk. Nejkrásnější období léta vůbec. Alespoň pro mne jím bylo. Vždycky jsem cítila neuvěřitelnou sílu ze stromů. Ovšem ty obsypané něžnými oranžovými plody mne obdarovávaly silou dvakrát větší než všechny ostatní. A sladké potěšení v podobě meruněk bylo bonusem přírody.
Seděla jsem na dřevěném schodku naší verandy a vkládala jsem si do klína se zástěrou vytřízené meruňky na domácí marmeládu. Už teď jsem si představovala jak se dokonale snoubí s čerstvým pečivem k snídani. Každé sousto s tímhle zavařeným zázrakem mělo schopnost navrátit šedivým dnům barvy. A i samotné vaření marmelády mě naplňovalo štěstím, tak proč se o to ochudit a dopustit, aby všechny meruňky skončily popadané a pomlácené v trávě, rozšlapané od dětí, které se každý den proháněly před naším domem…
Vlastně jsem nevěděla, jestli strom před naším domem patří právě nám, ale nikdo jiný se o jeho plody nestaral, a tak jsem ho zkrátka za náš považovala.
Díky manuelním činnostem jsem si dokázala očistit mysl od věcí, které mě zbytečně dlouho trápily a dokázala jsem dát průchod novým myšlenkám. Začala jsem přemýšlet o novém školním roce, také o tom, čemu se budu věnovat do budoucna, ale i o běžných věcech, například o tom, co si obléknu na večeři s přáteli v úterý večer.
Vnímala jsem vůni meruněk a teplo slunce. Bylo mi příjemně a začala jsem se usmívat.
Najednou jsem zaslechla dunivý dupot. Zvedla jsem hlavu a v tu chvíli jsem spatřila, jak ke mně neuvěřitelnou rychlostí běží nějaký pes. Zamžourala jsem proti sluníčku a uvědomila si, že je to Poklad. Srdce mi poskočilo radostí. Ani jsem se nenadála a Poklad už byl u mne. Jelikož jsem stále seděla na schodech, byli jsme si tváří v tvář, nadšeně se ke mně vrhl a začal mě olizovat. Lechtalo to a nutil mě tak smát se. Oplácela jsem mu jeho radost hlazením a poplácáváním.
Po chvíli jsem si uvědomila, že k nám míří ještě někdo.
„Lucio, co to děláš, chovej se slušně.“ napomínal mého psa cizí muž, jako by to bylo dítě.
Přestala jsem se usmívat a vzhlédla jsem k tomu muži.
„Dobrý den. Jsem Dino!“ představil se a podával mi ruku. Opatrně jsem ji přijala.
„Vy budete Jolana,“ vyslovil mé jméno ještě dřív, než jsem to stačila udělat já.
Přikývla jsem a dál hladila Poklad, přičemž jsem si Dina ostražitě prohlížela.
„Chtěl jsem vám poděkovat, že jste se mi postarala o Lucia.“ řekl a poplácal Poklad po zádech.
Zasmál se. „Je rád, že vás vidí. Řekl bych, že mu chybíte. Poslední dobou se chová divně.“
„Taky mi chybí!“ řekla jsem smutně.
Usmál se. „Víte, proto jsem tady. Pracuji v jedné restauraci na náměstí a Lucia potřebuje hodně pohybu, je to stále ještě štěně. Ale kvůli práci nemám tolik času, tak mně napadlo, že byste s ním mohla chodit ven. Samozřejmě bych vám zaplatil.“
Podívala jsem se na Poklad. Nadšeně vrtěl ocasem a lovil ve vzduchu mouchy. Usmála jsem se. Byla jsem tak ráda, že je zpátky. Tolik jsem ho postrádala. Nemusela jsem se proto dvakrát rozmýšlet a Dinovu nabídku jsem přijala.
„Platit mi samozřejmě nemusíte. Vždycky jsem ho považovala za vlastního…“
„Dobrá, tak někdy přijdete na večeři k nám do restaurace.“
Podívala jsem se na toho cizího muže o něco přátelštěji než před tím a uvědomila jsem si, že se mi docela líbí. Byl to typický Ital s opálenou tváří a lehce prošedivělými vlasy. Měl milý výraz, nebyl moc vysoký a měl trošku bříško, ale byl vkusně oblečený a na nohou měl černé mokasíny.
„Můžu vám nabídnout kávu, nebo něco jiného?“ zeptala jsem se.
„Jindy bych vaše pozvání moc rád přijal, ale jdu zrovna od kamaráda a vypil jsem už něco vína, takže už raději půjdu domů. Večer musím do práce.“
Rozhlédl se, aby našel svého psa, který se mezitím někde zatoulal. „Lucio, pojď ke mně!“ volal.
Nechtěla jsem se s Pokladem tak rychle rozloučit. „A co kdybyste tady Poklad, chci říct Lucia, nechal a já bych vám ho ráno přivedla zpátky,“ nabídla jsem a doufala, že neodmítne.
Dino se poškrábal na hlavě. „No, proč ne. Jak vidím, stejně se mu odsud nechce.“ Usmál se.
„Nevím, co jste s ním udělala, ale je jako vyměněný. Doma pořád jen kňučí, ale tady se zdá být spokojený.“
„Kam vám ho můžu zítra přivést?“ zeptala jsem se.
„Restaurace Rosmarino,“ řekl a z kapsičky své vesty vytáhl vizitku.
Natáhla jsem se pro ni.
„Tak nashle a děkuji!“ řekl a pomalu se začal vzdalovat.
„To já děkuji!“ zašeptala jsem, spíše pro sebe.
Přesypala jsem meruňky ze své zástěry do hluboké misky a jakmile mi Dino zmizel z dohledu, nadšeně jsem vyskočila na nohy a utíkala za Pokladem.
Hrála jsem si s ním celé odpoledne, dokud nepřišla domů máma.
„Páni. Tady to tak krásně voní!“ Slyšela jsem mámin slastný povzdech a v hlase jí znělo uznání.
Usmála jsem se. „Nic nenavodí pocit domácí pohody víc než domácí marmeláda.“ Pronesla jsem vítězoslavně.
Máma odložila papírovou tašku s nákupem na jednu ze židlí u jídelního stolu a přišla ke mně blíž. Sklonila se nad hrnec a nasála sladkou vůni meruněk. „Jsi dokonalá, víš to?“
„Ty jsi mě to naučila.“
Dala mi pusu na tvář. „Učila jsem to i tvé sestry, ale ty jediná si to pamatuješ.“
Povzdechla jsem si. „Spíš na to mám čas. Kdybych byla zamilovaná jako ony, nejspíš bych trávila čas také venku namísto zavařováním…“
„Ale no tak. Já myslela, že ty chmury jsme už odehnaly.“
Podívala jsem se na mámu a omluvně se usmála. „Promiň. Máš pravdu.“
Zaslechla jsem škrábání na dveře ze zahrady.
„Co je to?“ ptala se máma.
„To je Poklad!“ řekla jsem s nadšením a pospíchala mu otevřít.
„Cože? Kde se tu vzal?“ nechápala.
Drbala jsem svého kamaráda za uchem a nechala ho, aby mi tahal šňůrky u mikiny.
„Tomu bys nevěřila. Odpoledne sem přiběhl se svým pánečkem v patách. Byl to takový starší muž, docela hezký, a požádal mě o pomoc. Prý je hodně zaneprázdněný a nemá čas se Luciovi – tak říká mému Pokladu – věnovat.“
„Ach tak!“ vydechla máma, jakoby úlevně.
Zasmála jsem se. „Myslela sis snad, že jsem ho unesla v Parku, nebo tak něco?“
„Jistěže ne!“
Přestala jsem se usmívat. „Popravdě, byla bych nejradši, kdybych mu ho zítra nemusela vracet!“
„Ale no tak, Jol…“
Smutně jsem se na mámu podívala. „Já vím, neměla bych takhle uvažovat…“
„To bys neměla. Sama jsi řekla, že se ti ten pán líbil. Má svého psa jistě rád tak moc jako ty…“
„Vážně si to myslíš? Nedělalo mu problém ho tu nechat!“ oponovala jsem.
„Nesuď ho. Třeba jen opravdu nemá dostatek času!“
Povzdychla jsem si. „Třeba!“

Večer jsem se nostalgicky posadila na okenní parapet ve svém pokoji a Poklad měl dovoleno schoulit se do klubíčka v mé posteli.
Dívala jsem se do dálky za okenní tabulí a vzpomínala na chvíle s Tedem. S hrůzou jsem však zjišťovala, že i po tak krátké době vzpomínky blednou. Z očí mi kanuly slzy, při pomyšlení, že o ně časem možná přijdu úplně. Rázně jsem zakroutila hlavou. Ne, tohle nikdy nesmím dopustit. Napíšu mu další dopis. Musím ho přimět vrátit se…

Druhý den ráno jsem se s Pokladem vypravila do města. Slunce na obloze předpovídalo další z teplých srpnových dnů. Já se však třásla po celém těle. V jedné ruce jsem svírala vodítko a v druhé dopis pro Teda. Nebyla jsem si jistá, jestli mu ho mám poslat. Snad by pro nás oba opravdu bylo jednodušší zapomenout. Možná se to Tedovi i daří a já bych mu to neměla ztěžovat.
Nerozhodně jsem stála nad poštovní schránkou, dopis v ní byl již napůl zastrčený. Shlédla jsem ke svému psímu kamarádovi a zeptala se ho: „Co myslíš, Poklade?“ Kývla jsem k němu hlavou, jako bych ho vybízela k odpovědi. Poklad ke mně upínal velké psí oči a téměř neznatelně zakňučel.
„Ahoj!“ zvolal hlasitě někdo za mnou a dloubl mě do ramene. S leknutím jsem pustila rožek dopisu, který jsem doposud svírala mezi prsty, a obálka zmizela uvnitř schránky.
Ohlédla jsem se a spatřila za sebou Patrika. Chtěla jsem mu vynadat, ale vlastně jsem byla ráda, že za mě rozhodování vyřešil, a pozdrav mu oplatila.
„A kdopak je tohle?“ zeptal se Patrik a dřepl si k Pokladu. Podrbal ho za ušima a já pobaveně sledovala, jak se Patrikovi zkřivil výraz ve tváři, když Poklad rozevřel tlamu, spustil z ní svůj jazyk a začal mu oddechovat do obličeje. Patrik se okamžitě narovnal.
„To je Poklad!“ odpověděla jsem na jeho předešlou otázku.
„No to sedí,“ zahuhlal Patrik a doběhl nás, neboť jsme se s Pokladem dávno dali do kroku.
„Kam to jdete?“ zeptal se a ruce si strčil do kapes u kalhot.
„Za pánečkem, viď Poklade?“ Poplácala jsem ho po hřbetě.
„Doprovodím vás, můžu?“
Pokrčila jsem rameny. „Pro mě za mě!“ pronesla jsem ledabyle, jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Ve skutečnosti jsem ale byla Patrikovi za jeho společnost vděčná. Potřebovala jsem ho, i když jsem se s ním znala tak krátce. Z nějakého důvodu mi byl hodně blízký.
Patrik si mého odbývání vůbec nevšímal, naopak jej pojal jako výzvu. Vytáhl ruku z kapsy a objal mě jí kolem ramen.