Americký sen

Seděla jsem schoulená na zadním sedadle taxíku. Bylo teprve půl sedmé ráno a venku vládla zima a tma. Jela jsem na letiště vyzvednout Ephraima.

Podívala jsem se do zprávy s informacemi o jeho letu, kterou mi máma poslala ještě včera večer. Zkratka LAX značila, že letí z Los Angeles – města, kde žije podstatná část světa Showbyznysu. Hned mi bylo jasné, že přijede ještě namyšlenější Ephraim, než jakého jsem ho znávala, když byl ještě malý kluk.

Čekala jsem v příletové hale a rozhlížela se kolem sebe. Matně jsem si vybavovala, že když jsem Ephraima viděla naposledy, jeho vlasy byly špinavě blonďaté. Ovšem to nic neznamenalo, mnoho dětí má zprvu světlé vlásky a jak rostou, vlasy jim postupně tmavnou. Takže jsem vlastně neměla žádnou představu o tom, jak by mohl vypadat.

Lidé kolem mě proudili, jako bych byla neviditelná, a nikdo z nich se ani vzdáleně nepodobal klukovi z mých dětských vzpomínek. Začínala jsem být zoufalá, když v tom si za mými zády někdo odkašlal, aby na sebe upozornil. Předem mi bylo jasné, že to bude on. Otočila jsem se a zamračila se na něj, zatímco on se vesele usmíval. Když si však všiml mého výrazu, zatvářil se zmateně a usmívat se přestal.

„Ty jsi Ephraim?“ zeptala jsem se ho pro jistotu a dala se do kroku. Popadl zavazadlo a snažil se mě dohnat.

„Jo a ty budeš určitě Mia. Máš delší vlasy a trochu jsi vyrostla, ale jinak jsi úplně stejná jako tenkrát.“ Mluvil uvolněně a v jeho hlasu zazníval úsměv.

Otočila jsem se na něj a zpražila ho pohledem. Měl co dělat, aby do mě nevrazil, když jsem před ním prudce zastavila. Pohlédli jsme si do očí.

„Hodláš si mě dobírat jako tenkrát?“ zeptala jsem se ho výhružně. Ephraim se mě ale vůbec nezalekl a snažil se přede mnou schovat svůj pobavený úsměv.

„Ty se mi směješ?“ Nevěřícně jsem na něj hleděla a poté se opět zamračila. „Fajn, já jdu do práce a ty,“ ukázala jsem na něj prstem, „si dělej co chceš!“ Mávla jsem nad ním rukou v gestu jsi mi úplně volný a zamířila ven z letiště.

„Ale no tak, počkej!“ volal za mnou. Nevšímala jsem si ho a pokračovala dál. Zanedlouho mě však předběhl a zatarasil mi cestu svým mohutným tělem. Už dávno to nebyl ten malý kluk.

„Nemůžeš mě tu takhle nechat,“ řekl a jeho výraz jasně prozrazoval, že si není vědom toho, co vlastně udělal špatně.

„Ale jo, můžu,“ odpověděla jsem s převahou v hlase. „Nestihla jsem se kvůli tobě ani nasnídat a ty jsi protivný…“ Nadechovala jsem se, když mi skočil do řeči: „Já?“ protáhl udiveně obličej.

Uraženě jsem stočila pohled k velké prosklené stěně letiště a založila si ruce na prsou. Ephraim si povzdechl a zatvářil se rezignovaně.

„Dobře, omlouvám se ti,“ řekl a přinutil mě tak, podívat se zpět na něj. „I když nevím za co,“ neodpustil si dodat.

Protočila jsem oči a chtěla ho obejít, ale Ephraim mě chytil za ruku, aby mě zadržel. „Zvu tě na snídani!“ oznámil mi bez možnosti protestu.

Chvíli jsem si hrála na nedostupnou a předstírala, že váhám, ale nakonec jsem souhlasně přikývla. Měla jsem už opravdu hlad. Navíc jsem se uklidňovala tím, že při jídle toho snad tolik nenamluví.

          Sedli jsme si do kavárny kousek od letiště a Ephraim objednal spoustu jídla. Sledovala jsem, jak si na kus pečiva natírá Nutellu ve vrstvě na výšku svých zubů. Poté se do housky s chutí zakousl a když si všiml, jak na něj zírám, s plnou pusou se mě zeptal, jestli si dám taky. Zdrženlivě jsem zakroutila hlavou a otevřela broskvový jogurt. Poté jsem si vychutnala svoji kávu a Ephraim mezitím stačil sníst ještě sýrový croissant.

„Bude ti zle,“ varovala jsem ho, když si do pusy strkal poslední sousto. Zvedl ke mně své oči a s úsměvem zakroutil hlavou. Všimla jsem si, že mu na nose zůstal kousek čokolády. Na dospělém muži to vypadalo víc než komicky. Rozesmála jsem se a Ephraima to potěšilo.

„No vida, když nemáš hlad, jsi mnohem milejší,“ řekl a usmál se.

Stočila jsem v rukou svůj ubrousek a natáhla se přes stůl, abych mu nos očistila. Překvapeně zamrkal a chtěl ucuknout, ale stačil jediný pohyb rukou a čokoláda byla pryč. Nevinně jsem na něho pohlédla.

„To nic, jen čokoláda!“ Ukázala jsem mu ubrousek a znovu se posadila na svou židli.

„Jasně,“ řekl pouze a upřel na mě své hluboké oči. Měly barvu sluncem ozářeného dřeva. Takový zvláštně teplý odstín.

Znervózněla jsem. „Proč na mě tak koukáš?“

Pokrčil rameny. „Já jen, že jsi vlastně docela jiná…“ Usmál se a kolem úst se mu vytvořily vrásky. Spočítala jsem si, že mu už pravděpodobně bude něco kolem třicítky. Avšak na jeho vzhledu to nebylo znát. Kdybych chtěla, mohla bych si dokonce všimnout, jak šarmantním dojmem působí. A něžné vrásky mu slušely.

„Taky ses změnil,“ připustila jsem neochotně a uhnula před jeho dalším pohledem.

         

Po snídani jsme se vydali do studia. Venku už se dávno rozednilo, ale byl chladný den. Tiše jsme našlapovali po mokrém chodníku a každý z nás se soustředil na své myšlenky.

„Vždycky nosíš ke kostýmu tenisky?“ zeptal se mě Ephraim po chvíli a se zájmem si mou obuv prohlížel. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.

Shlédla jsem ke svým nohám a pokrčila rameny. „Kvůli tobě jsem dnes musela vstávat v pět, buď rád, že jsem nepřišla v papučích.“ Využila jsem příležitosti dát mu najevo, jakou oběť jsem kvůli němu musela podstoupit. To, že jsem na sobě měla tenisky úmyslně, aby mě nebolely nohy, vědět nemusel…

Ephraim se na mě s úsměvem podíval a já mu pohled opětovala. Byl asi o hlavu vyšší než já, takže jsem musela nepatrně zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Na denním světle se jeho dřevově hnědé oči změnily na barvu připomínající med a konečky krátkých rozcuchaných vlasů na slunci zlátly.

Sjela jsem po něm pohledem až k nohám. Měl na sobě slušivé džíny, bledě modrou košili a černé sako a jeho ležérní chůzi doplňovaly naleštěné boty. Jeho styl byl nenucený. Přesto, že na sobě neměl oblek a kravatu, vypadal úspěšně, jako někdo s dobrým postavením v práci.

„Proč jsi vlastně přijel, Ephraime? Nebudou tě v práci postrádat?“ zajímala jsem se.

„Kdepak. Umím své povinnosti efektivně delegovat na jiné.“ Věnoval mi úsměv

Takže s tím dobrým postavením jsem zřejmě měla pravdu, pomyslela jsem si.

„A proč jsi tedy přijel?“ ptala jsem se znovu. Tajemně se usmál.

„Dostal jsem pozvání od tvé mámy.“ Významně se na mě podíval a pak dodal: „Ale částečně tu jsem vlastně i pracovně.“ Jeho úsměv při těch slovech na okamžik zmizel. Nedokázala jsem říct proč.

Pokývala jsem hlavou. „Takže máš na dnešek nějaký program?“ zeptala jsem se, když jsme přišli ke schodům vedoucím do studia.

„Dnes mám volno. Myslel jsem, že bys mi třeba mohla ukázat, kde pracuješ ty. Prý to stojí za vidění…“ řekl a vzhlédl k budově studia.

„Předpokládám, že i za tím stojí má matka.“

Ephraim se na mě podíval a souhlasně se usmál. Povzdychla jsem si a začala stoupat do schodů.

„Tak pojď,“ zavolala jsem na něj přes rameno.

„Dobré ráno, slečno!“ zdravil mě Bernard.

„Dobré ráno, Bernarde!“ odpověděla jsem mu s úsměvem a otočila se na Ephraima.

„Tohle je můj kamarád Ephraim!“ představila jsem ho. Ephraim okamžitě podal Bernardovi ruku a potřásl si s ním. „Těší mě,“ řekl a Bernard se lehce uklonil. Poté nám přidržel dveře, abychom mohli vejít.

„Takže jsem kamarád?“ ptal se Ephraim s potutelným úsměvem a nadzvednutým obočím.

Zpražila jsem ho pohledem. „Můžeme být i nepřátelé, záleží jen na tobě…“

Poraženecky zvedl ruce před sebe. „Dobrá, už mlčím!“

Usmála jsem se na něj, jakoby nic a přešla k okénku, ze kterého si nás prohlížela Debra.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a automaticky se začala zapisovat do knihy.

„I vám, Mio. A kdopak je támhle ten fešák?“ zajímala se Debra a nespouštěla z Ephraima oči.

Otočila jsem se a vyzvala ho, aby k nám přišel. „Tohle je Ephraim,“ sdělila jsem jí jeho jméno. „Ephraime, tohle je Debra.“

Debra se široce usmála a zamrkala na Ephraima, který byl z její náklonnosti celý nesvůj. Pohledem mě prosil o pomoc, když se zmocnila jeho ruky a odmítala ji pustit.

Pobaveně jsem pokrčila rameny, abych mu naznačila, že jsem bezmocná a vydala se do jevištní místnosti. Avšak úsměv se mi ze rtů vytratil hned, jakmile jsem překročila práh.

Damian seděl na desce mého stolu, mírně se skláněl k cizí dívce a něco jí šeptal do ucha. Ta se při tom smála a jeden na druhého se zalíbením pohlíželi.

To přece nemůže být pravda, naříkala jsem v duchu. Vždyť to, co se mezi námi stalo včera večer… Zarazila jsem se. Co se vlastně stalo včera večer? – ptala jsem se sama sebe zoufale a musela si přiznat, že se vlastně nestalo vůbec nic. Ale to není možné… Ta chvíle mezi námi byla přece tak důvěrná. Cítila jsem to. I on to jistě musel cítit… Tak proč teď ale seděla na mé židli úplně cizí dívka?

Rozběhla jsem se směrem k východu. Ephraim si mě všimnul a najednou mu nedělalo nejmenší problém vymanit se ze spárů paní Debry. Rychle mě dohonil a chytil mě za ruku. Zastavila jsem se pod schody a snažila se udržet slzy pod víčky.

„Co se stalo?“ ptal se Ephraim zmateně.

„Práci ti ukážu někdy jindy, jo?“ řekla jsem tiše místo odpovědi a uvědomila si, že stále svírá moji dlaň. Ephraim si to uvědomil hned poté, co si všimnul, jak si naše ruce prohlížím, a rychle mě pustil.

„Tak fajn, ale co teď?“ zeptal se rozpačitě.

„Já nevím,“ přiznala jsem. Musela jsem pracovat, ale do studia jsem se vrátit nechtěla. Nevěděla bych, jak se k Damianovi zachovat. Včera jsem jeho jednání zřejmě špatně pochopila, ale nedokázala bych předstírat, že jsem nic necítila.

„Jsem zbabělec!“ povzdychla jsem si, aniž by mě trápilo, že mě Ephraim slyší. Přesně tohle se nemělo stát. To proto jsem se do Damiana neměla zamilovat. Nevyšlo to a já s ním teď nebudu moci pracovat. Paní Parkerová mě vyhodí, přijdu o byt a zpackám si celý život…

„Taky jsem jednou utekl z kanceláře. O nic nejde…“ utěšoval mě Ephraim.

„Hele, co je to s tebou, proč jsi ke mě najednou milý?“ obořila jsem se na něj rozčileně. Měl chudák smůlu, že se u mě nacházel právě ve chvíli, kdy jsem měla chuť na někoho svalit vinu.

Nakrabatil čelo a usmál se na mě. „Je mi třicet, z klukovinek jsem už tak nějak vyrostl,“ vypověděl.

Najednou jsem se zastyděla za to, jak jsem se k němu od rána chovala. „Omlouvám se,“ špitla jsem.

„Nechceš si popovídat?“ nabídl mi přátelsky. Opatrně jsem přikývla. Společně jsme vykročili po chodníku.

„Tak co se stalo, že jsi odtamtud utekla?“ chtěl vědět. Zakroutila jsem hlavou.

„Raději o něčem jiném. Pověz mi, co tě přimělo přestěhovat se do LA?“ zajímala jsem se.

„Žena,“ odpověděl prostě. Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„Jsi ženatý?“ Zakroutil hlavou a rozvážně pokračoval v chůzi. „Opustila mě dřív, než jsem ji o to stačil požádat,“ vysvětlil.

Chtěla jsem se ho zeptat proč. Dřív bych se tomu nejspíš nedivila, ale chtě nechtě jsem musela uznat, že z něj vyrostl docela fajn chlap. Přesto jsem se ho nezeptala a dál tiše kráčela po jeho boku.

„Během našeho vztahu jsem si v LA našel práci, a tak jsem tam prostě zůstal i potom, co jsme se rozešli,“ pokračoval ve vyprávění. Šel trochu shrbený, jako by na ramenou nesl tíhu smutku, který se mu zračil v očích. Nezdálo se ale, že by to byl smutek pouze z rozchodu, na to byl až příliš velký…

Připadala jsem si najednou docela hloupě, když jsem si vzpomněla, jak jsem ho ráno podezírala z toho, že bude namyšlený jen proto, že bydlí v Los Angeles. A ta jeho smutná podoba se mi vůbec nelíbila, zamlouval se mi mnohem víc u snídaně, když se vesele ládoval čokoládou a pečivem.

„Víš co? Úsměv ti sluší daleko víc,“ řekla jsem upřímně a Ephraimovi to evidentně zvedlo náladu. Znovu se na mě usmál a já byla najednou ráda, že tam je se mnou.