Americký sen

Najednou jsem dostala odpověď na všechny své otázky. Proč moje matka Ephraima pozvala, co znamenala bolest v jeho očích i to, proč byl chvílemi tak vážný…

„Promiň mi to,“ hlesla jsem lítostivě, „kdybych věděla…“ Ephraim zakroutil hlavou a pomalu se odtáhl.

„Neomlouvej se, je to prostě jen čerstvé.“

Vdechovala jsem vlahý večerní vzduch a hleděla do jeho uslzených očí, v nichž se leskl svit měsíce.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Téměř neznatelně se pousmál a neurčitě odpověděl: „Možná někdy příště.“

Přikývla jsem a opatrně se natáhla pro fotografii v jeho dlani. Když jsem si ji od něj brala, naše ruce se dotkly. Na okamžik se mi zatajil dech.

„Pojď, ochutnáme máminy sušenky, co říkáš?“ snažila jsem se nadlehčit situaci, za což mě odměnil vděčným úsměvem.

Společně jsme se vydali za rodiči do jídelny. Máma netrpělivě seděla u stolu a když nás zahlédla, obličej se jí vypjal zvědavostí. Uklidnila jsem ji pohledem, vrátila jí fotografii a posadila se vedle ní. Ephraim se zaujal židli naproti mně a táta hned vedle něho.

Přisunula jsem si k sobě šálek s kávou a trochu z něj upila. Než jsem se dozvěděla tu strašnou pravdu, stačila už dávno vychladnout. Zpoza šálku jsem pokukovala po Ephraimovi. Vypadal už zase vyrovnaně jako doposud a věnoval mi další úsměv.

„Budete spát tady?“ prolomila ticho máma.

Překvapeně jsem na ni pohlédla. „Zítra musím do práce, mami, a Ephraimův kufr jsme nechali u mě doma.“

„Tvůj byt ale není pro vás dva dost velký,“ namítala.

„Počítal jsem s tím, že přespím v hotelu,“ vložil se do toho Ephraim.

„To nepřipadá v úvahu. Je už dost pozdě, přespíte tady a hotovo!“ rozhodla máma a nám nezbylo než souhlasit.

Jakmile jsme dopili kávu, pomalu se každý z nás odebral do postele. Ephraim měl ustláno v druhém patře v pokoji pro hosty, jen pár kroků od pokoje mého.

          Zatáhla jsem závěsy a vyčerpaně se položila na polštář. Byl to dlouhý den. Zavřela jsem oči, ale spát jsem nedokázala. Hlavou mi poletovaly myšlenky a mísily se mezi sebou. Pořád dokola jsem vzpomínala na včerejší večer v parku s Damianem a nedokázala pochopit, jak se to mohlo tak rychle pokazit. V kabelce jsem pořád měla schované jeho rukavice, které jsem mu chtěla dnes ráno vrátit, ale ani v myšlenkách jsem neměla sílu vracet se k tomu, proč jsem to nakonec neudělala. Myslela jsem také na Ephraima, který mě během jediného dne dokázal přimět, abych na něj změnila názor. Snažila jsem se do něj vcítit a pochopit, jak mu teď asi je, ale nedovedla jsem si ani na vteřinu představit, že bych přišla o mámu. A Ephraim to měl ještě těžší, nikdy totiž nepoznal svého tátu. Byl tak mladý na to, aby přišel o oba své rodiče a přece se tak stalo. Bylo mi ho neuvěřitelně líto, ale nemohla jsem mu nijak pomoct.

Uplynula hodina a já stále nezamhouřila oka. Z přemáhání jsem se cítila ještě více vysílená než z nespaní. Vstala jsem tedy z postele a potichu se vyplížila z pokoje. Vydala jsem se do kuchyně a prosila každý schod, aby nevrzal a nevzbudil tím ostatní.

Nalila jsem si vychladlý čaj z konvice a po špičkách se přesunula do jídelny. Ador ležel u pohovky a tiše oddechoval. Vnášel tak do mě příjemný pocit pohody. Jako by s každým nádechem i výdechem sliboval, že všechno bude dobré.

„Nemůžeš spát?“ ozvalo se mi za zády.

S leknutím jsem se otočila a spatřila Ephraima. „Vyděsil jsi mě,“ vydechla jsem.

„Promiň!“ řekl tiše.

„Dáš si čaj?“ Nabídla jsem mu svůj hrneček, ze kterého jsem se ještě ani nenapila, ale odmítl.

Všude kolem nás byla tma. Ephraim se postavil k oknu, v němž se odrážela světla pouličních lamp. Přesunula jsem se k němu a zahleděla se na silnici před domem, po které v tuto noční hodinu jen zřídka projelo nějaké auto.

Pohlédla jsem mu do tváře, která se mi nyní naskýtala pouze z profilu. „Kvůli práci jsi nepřijel, viď?“

Ephraim zakroutil hlavou. „Potřeboval jsem prostě změnit prostředí a být s někým,“ řekl a pohlédl na mě.

Usmála jsem se. „Jak dlouho v New Yorku zůstaneš?“

„Zatím nevím,“ odpověděl neurčitě a znovu se zahleděl z okna.

Sebrala jsem veškerou odvahu a řekla: „Chci, abys věděl, že jsem ráda, že jsi tady!“

Ephraim se ke mně otočil čelem a překvapeně na mě hleděl. Najednou jsem nevěděla, jak se zachovat dál, proto jsem mu popřála dobrou noc a vrátila se zpátky do svého pokoje.

Zůstala jsem stát opřená o dveře a po krátké chvíli zaslechla kroky, když se Ephraim vracel do své ložnice. U mých dveří kroky zastavily, po chvíli se ale opět rozešly. Když jsem slyšela, že za sebou zavřel dveře, lehla jsem si do postele a konečně usnula.

          Ráno jsem se vzbudila velmi brzy. Umyla jsem se a oblékla se do alespoň trochu slušného oblečení, které jsem našla ve své staré skříni.

Když jsem přišla do kuchyně, maminka už byla vzhůru. Stála ke mně zády, ozářená ranním podzimním sluncem.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ji. S úsměvem se na mě otočila. „Dobré ráno, co bys chtěla k snídani?“

„Cokoliv,“ odpověděla jsem jednoduše a opřela se o kuchyňskou linku. „Ephraim ještě spí?“ zajímala jsem se.

„Byla jsem se na něj podívat a vypadá to, že si ještě nějakou hodinku pospí.“

„To je dobře. Určitě je ještě unavený ze včerejšího letu. Nechám ti tu pro něj náhradní klíče od mého bytu, aby si tam vyzvednul své věci.“

„Dobře,“ přikývla a podala mi talířek s toustem potřeným jahodovou marmeládou. Usmála jsem se na ni a s chutí se do toustu zakousla. Byl křupavý a ještě teplý. „Mňam!“ Mlsně jsem se olízla.

Matčin výraz zvážněl. „S tátou jsme o tom přemýšleli a napadlo nás, že by Ephraim mohl nějaký čas zůstat na naší chalupě, co říkáš?“ zeptala se mě, zatímco připravovala zbylé tousty.

Nakrčila jsem obočí. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Byl by tam úplně sám…“ Kroutila jsem nerozhodně hlavou.

„Není to tak daleko,“ namítala. „A s tátou tam jezdíme skoro každý víkend.“

Kývla jsem hlavou. „Dobře, tak mu to zkus navrhnout,“ usmála jsem se na ni. „Já už teď ale musím běžet do práce,“ řekla jsem ve spěchu a vložila si do pusy poslední sousto. „Pá mami!“ Vlepila jsem jí pusu na tvář a vyběhla z domu.

 

Hned ve dveřích od studia jsem se střetla s paní Parkerovou. „Ach, Mio, kde pořád lítáte? Stále se s vámi míjím,“ stěžovala si.

Skousla jsem si ret. „Omlouvám se, paní Parkerová. Řešila jsem teď nějaké rodinné záležitosti, ale ujišťuji vás, že je vše potřebné vyřízeno.“ Byla to sice jen poloviční pravda, ale skutečně jsem neměla v plánu svěřovat se jí o svých citech k Damianovi. Měla jsem za to, že by to stejně raději ani nechtěla vědět.

Usmála se. „O tom nepochybuji, Mio, zvládáte svou práci velice dobře,“ pochválila mě. Zvedla jsem obočí.

„Děkuji,“ vydechla jsem překvapeně.

„Tak zatím nashle,“ rozloučila se kvapně a pod schody nasedla do taxíku.

Dívala jsem se za ní a byla si téměř jistá, že právě mířila za svým milencem. Neměla jsem však právo ji soudit, a proto jsem si zakázala o tom přemýšlet.

S povzdechem jsem se vydala do jevištní místnosti. Bylo ještě brzy, předpokládala jsem tedy, že tam nikoho nepotkám. Ovšem hned ve dveřích jsem spatřila Damiana. V duchu jsem zaúpěla a chtěla se otočit a nepozorovaně utéct, ale bohužel si mě stačil všimnout.

„Hej, hej, Mio!“ volal za mnou naléhavě. Dohonil mne a vzal za ruku. „Ale no tak, už to děláte zase,“ otočil mě k sobě, „utíkáte,“ dodal na vysvětlenou, když jsme se ocitli tváří v tvář.

Nervózně jsem přešlapovala na místě. Připadala jsem si přistižená a neměla jsem, co na to říct. Nenapadala mě žádná uvěřitelná výmluva a přiznat se bylo nemyslitelné. Strategicky jsem proto mlčela.

„Ani včera jsem vás tu nezahlédl,“ uvědomil si a já si vzpomněla na rukavice. Vylovila jsem je z tašky a podala mu je. „Děkuji za půjčení,“ špitla jsem a vyhnula se podhledu do jeho očí.

Překvapeně si je ode mne vzal. „Provedl jsem něco?“ zeptal se provinile. Konečně jsem vzhlédla k jeho tváři a zakroutila hlavou. Za žádnou cenu jsem nechtěla dát najevo, jak moc mě pohled na něj s jinou ženou zraňuje.

Damian v dlani stále svíral moji ruku, pak se natáhl i pro tu druhou a něžně ji uchopil.

„Ale ano,“ trval si na svém, „něco jsem musel udělat, když se mi stále vyhýbáte.“

Ruce se mi začaly třást. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a mermomocí jsem se je snažila udržet pod víčky. „Já prostě… tohle nemůžu,“ hlesla jsem zoufale a vymanila se z jeho sevření.

„Co nemůžeš?“ Damian volně přešel na tykání a o kousek se ke mně přiblížil. Kloubem ukazováčku mi zvedl bradu a přinutil mne tak, abych mu pohlédla do tváře. A i když už se to zdálo téměř nemožné, přitáhl se ke mně ještě blíž.

Bylo zřejmé, k čemu se mezi námi schyluje a já tomu v dané chvíli nedokázala – nechtěla – zabránit. Doslova jsem pod vlivem jeho blízkosti zvláčněla a nebyla schopna pohybu. Omámeně jsem zavřela oči, touhou se mi samovolně pootevřela ústa. Nakonec Damian něžně přiložil své rty k mým a pak ještě jednou, než se ode mne nepatrně odtáhnul a se šibalským úsměvem na svoji otázku navázal další: „Tohle?“

Nepatrně jsem přikývla, což pro něj mělo být znamením, aby přestal, ale můj výraz zřejmě vypovídal o něčem jiném, neboť se ke mně začal opět naklánět. V tu chvíli jsem měla pocit, že čas zpomalil, jelikož jsem si stačila uvědomit, co se vlastně děje ještě předtím, než mě znovu políbil.

S velkým sebezapřením jsem o krok poodstoupila a přiložila mu dlaň k hrudi, abych ho od sebe udržela v bezpečné vzdálenosti.

Roztřeseně jsem se nadechla. „Ano, přesně tohle a…“

Potutelně se usmál. „Co ještě?“ zajímal se  a byl mi stále příliš blízko.

Rozhlédla jsem se po hale. Nikdo tu nebyl, jen Debra, ale ta seděla za recepcí, takže nás nemohla vidět a byla dost daleko, aby nás ani slyšet nemohla.

„Nemůžu…“ začala jsem, ale jakmile jsem pohlédla do jeho temně modrých očí, nebyla jsem schopná pokračovat. Najednou jako bych všechny své důvody zapomněla.

Damian to poznal a využil situace. Jemně obtočil paži kolem mého pasu a přitáhl si mě zpátky. Tentokrát už se k mým rtům přitiskl dychtivěji. Celým tělem mi projelo příjemné napětí, dalo se přirovnat k pocitu těšení se na něco. Nedokázala jsem už déle odolávat a vyšla jeho polibkům vstříc. Naprosto jsem podlehla jeho kouzlu. Náruživě jsem uchopila jeho tvář do dlaní a prsty mu čechrala hedvábně jemné vlasy. Naše nosy se o sebe legračně třely a naše těla se k sobě zlehounka tiskla.