Americký sen

„Ahoj!“ pozdravila jsem Ephraima a zahřálo mě u srdce, když se na mě usmál.

„Říkal jsem si, kdy tě zase uvidím…“  pronesl zvesela a narovnal se v ramenou, když jsem k němu přišla.

Vzhlédla jsem k jeho tváři a zahleděla se mu do očí. Snažila jsem se v nich vyčíst, jak na tom je. Znovu se na mě usmál a radost se mu promítla i do očí. Nespatřila jsem v nich žádnou bolest. Jeho tvář byla uvolněná a klidná. Vypadal jako by se právě probudil ze slastného spánku – spokojeně a odpočatě. Jako by dokonce omládl, působil tak nějak klukovsky. Těch pár dní tady ho změnilo k nepoznání. V duchu jsem poděkovala své matce za její skvělý nápad…

„Vypadáš dobře,“ pochválila jsem ho a rozhlédla se po zahradě, abych unikla jeho hloubavému pohledu. Chtěla jsem předstírat, že nešlo o kompliment, ale pouhé konstatování, přestože to nebyla tak úplně pravda. Líbil se mi. Stejně jako tenkrát, když jsme byli ještě děti. Avšak představa, že mě kvůli tomu odežene, jako to udělal tehdy, mě zraňovala. Proto bych mu za žádnou cenu nic nepřiznala.

Vrátila jsem se k němu pohledem a všimla si jeho rtů, zcela nepatrně stočených do polichoceného úsměvu. Přešla jsem to jakoby nic. Mohlo se mi to třeba jen zdát…

„Udělal jsi tu hromadu práce,“ řekla jsem a uznale pokývala hlavou. Tráva byla vzorně posečená, seschlé listí shrabané do úhledných hromádek, popadané ovoce připravené na kompost. Věděla jsem, že rodiče tady nebyli přinejmenším měsíc, musela to být jeho práce.

Ephraim pokrčil rameny. „Nevěřil bych, že mě práce na zahradě bude tolik bavit, ale jinak bych se tu sám nudil,“ vysvětlil.

Znovu jsem se rozhlédla. „Je to od tebe milé, táta bude mít radost…“

Tatínek svoji zahradu miloval. Umožňovala mu fyzickou práci, kterou potřebuje každý muž a zároveň mu přinášela potěšení, když viděl, že jeho snaha s sebou nese ovoce.

„Je to to nejmenší, čím můžu tvým rodičům poděkovat,“ odvětil s vděčností v hlase. Usmála jsem se a potlačovala nutkání jej obejmout. Dát mu najevo, že tu bude vždycky vítaný, ale nenašla jsem v sobě tolik odvahy. Rozpačitě jsem se zhoupla na špičkách nohou a podívala se dolů.

Najednou se otevřelo okno a objevila se v něm maminka. Oba jsme k ní natočili své hlavy, ale z místa se nepohnuli.

„Už se stmívá, pojďte dovnitř, najíme se!“ zavolala na nás. Ephraim se na ni usmál. Ador, který se potuloval kolem nás a všechno očuchával, se k ní sprintem rozběhl, jakmile zaslechl její hlas.

Vrátila jsem se pohledem k Ephraimovi a nejistě se usmála. „Půjdeme?“ Kývla jsem hlavou k vyšlapané cestičce a aniž bych počkala na odpověď, vydala se po ní k přední části domu. Až po chvíli jsem za sebou zaslechla vzdálené kroky. Do domu jsme však už vkračovali téměř zároveň, bok po boku. Zasmáli jsme se, když jsme do sebe vrazili rameny a snažili se projít futry zároveň.

„Dáma první,“ řekl Ephraim s roztomilým úsměvem a dlouhým tahem paží mi pokynul, abych vešla.

„Díky!“ Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho a vklouzla dovnitř. Zamířila jsem se rovnou do kuchyně a Ephraim mě následoval.

Maminka stála u kuchyňské linky a vybalovala z tašky jídlo, zatímco tatínek seděl u jídelního stolu z masivního dřeva a četl si návod k novému holicímu strojku, který si pořídil sem na chalupu. Když jsme vstoupili do místnosti, zvedl oči k Ephraimovi a s úsměvem se ho zeptal: „Jak se daří?“

Ephraim tátovi úsměv opětoval a posadil se ke stolu naproti němu. „Teď už mnohem líp,“ odpověděl a s úsměvem se na mě krátce ohlédl. Snad jako by mi chtěl říct, že i já mám podíl na tom, jak se cítí. Nestačila jsem na to nijak zareagovat. Hned se zase otočil.

„Jsem vám neuvěřitelně vděčný za to, že jste mi tu dovolili být, moc mi to pomohlo…“

Matka na Ephraima radostně pohlédla, přešla k němu a mateřsky mu položila ruku na rameno. „To jsme moc rádi,“ řekla a usmála se na něj, když k ní zvedl tvář. Vrátila se zpět k pultu. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ dodala se samozřejmostí.

Ephraim pouze přikývl a nic dalšího neřekl. Chtěla jsem mu vidět do tváře. Opustila jsem prostor za jeho zády a přešla na druhou stranu místnosti. Opřela jsem se o parapet, zády k oknu, ze kterého na nás před chvílí volala maminka, a pečlivě se na Ephraima zadívala. V břiše jsem pociťovala příjemné chvění. Bylo tak zvláštní, ale hezké, vidět ho sedět u stolu a čekat na společnou večeři. Bylo to pro mě něco nepoznaného. Vždycky tu byli jen rodiče a já. Najednou však bylo všechno jinak, Ephraim jako by vyplnil pomyslné prázdné místo v našem životě, o kterém jsme doposud pravděpodobně neměli ani tušení. Ovšem jeho role v něm prozatím zůstávala obestřená tajemstvím.

Střetla jsem se pohledem s jeho očima, schovanýma za pramínky vlasů. Naklonil hlavu na stranu a koutek úst zvedl do úsměvu. Promnula jsem rty a trochu stydlivě mu úsměv vrátila.

 

Po večeři si máma s tátou zalezli do postele, každý se svou oblíbenou knihou. Zatímco já a Ephraim jsme zůstali v obývacím pokoji. Měli jsme zapnutou televizi, ale nesledovali ji.

Seděla jsem na pohovce v tureckém sedu a nahlížela do krabice se starými věcmi, kterou sem snesla máma z půdy. Ador ležel na podlaze pode mnou a tiše oddechoval. Ephraim dřepěl u krbu a rozdělával oheň. Po očku jsem ho při tom sledovala. Vyhrnuté rukávy flanelové košile poodhalovaly tmavé chloupky na jeho předloktí, které podtrhovaly jeho mužnost. Světle hnědé vlasu mu při práci přitažlivě spadávaly do čela. Byl bosý a jeho nohy vábily můj pohled. Měl dlouhé a pěkně tvarované prsty. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, přinutila jsem se dívat jinam. Shlédla jsem k Adorovi. Zvedl ke mně hlavu a já ho pohladila.

V krbu vzplály první plamínky a Ephraim se posadil naproti mně. Byli jsme si blízko, ale dělila nás krabice mezi námi. Na malý moment jsem vzhlédla k jeho tváři a usmála se na něj, co nevidět jsem však pohled sklopila zpět ke krabici. Byla plná věcí z mého dětství, výkresů, knih a fotografií, mezi kterými jsme se snažili najít vzpomínky na společné léto.

Ephraim našel korálkový náramek a aniž by cokoli řekl, navlékl mi jej na ruku. Usmála jsem se a prstem po něm přejela. Poté jsem na Ephraima pohlédla. Díval se dolů, oči měl schované pod víčky, které lemovaly husté vějířky světlounce hnědých řas a koutky rtů se skoro neznatelně usmíval.

Uvědomila jsem si, že toho o něm vlastně moc nevím a proto jsem se zeptala: „Co vlastně děláš?“ Zamrkal a vzhlédl ke mně.

„Myslím zaměstnání…“ vysvětlila jsem.

„Jsem editorem v jedněch novinách,“ odpověděl nevzrušeně a opět sklonil hlavu.

„A nemůžou tě postrádat, když už jsi týden pryč?“ strachovala jsem se.

Zazubil se na mě. „Neboj, noviny kvůli mně nepřestanou vycházet…“

Chvíli jsem se dál tiše probírala věcmi, než jsem se znovu zeptala: „A co tvoji přátelé, nechceš je sem třeba pozvat?“ Nevěděla jsem, jak dlouho má v plánu zůstat, ale nechtěla jsem, aby zůstával sám.

Neodpověděl, pouze záporně zakroutil hlavou. „Podívej,“ odvedl moji pozornost jinam a vytáhl malý deskový deníček s ošoupanými rožky, na který jsem si za ta léta skoro nevzpomněla, ale až moc dobře jsem si pamatovala, co se v něm skrývá.

„Vrať mi to!“ vyhrkla jsem polekaně a paže mi vystřelila směrem k deníčku. Moje reakce však v Ephraimovi vyvolala zvědavost a ucuknul. „Co je to?“ vyzvídal.

„Nic!“ Začervenala jsem se a znovu se pro deníček natáhla. Ephraim opět pohotově uhnul a deníček provokativně otevřel.

„No tak, vrať mi to!“ opakovala jsem, ale Ephraim i nadále očima spočíval mezi stránkami. Do tváří se mi nahrnula krev.

„Prosím!“ zaúpěla jsem a srdce se mi rozbušilo, když začal číst: „…dnes jsme byli celý den u vody. Máma mi koupila kousek čerstvého kokosu od malého černouška a dovolila mi ho sníst ještě před obědem. Stavěla jsem hrad z písku, ale on mi ho rozdupal…“

Na mysli mi vytanula vzpomínka na malého Ephraima, jak se rozbíhá, na poslední chvíli se odrazí a pak oběma nohama skočí do báboviček z písku. Tehdy mi to přišlo líto a z očí mi začaly téct slzy, dnes jsem se té vzpomínce jen smutně usmála.

Ephraim si na to také vzpomněl, protože se ke mně otočil a řekl: „Promiň!“ Znělo to upřímně, ale v jeho tváři jsem viděla pobavení.

„To je dobrý! Vrátíš mi to už?“ naléhala jsem.

Znovu se začetl: „…chtěla jsem, aby mě svezl na novém člunu, který dostal od tety Darly, ale on nechtěl, že jsem prý moc malá, ale já nejsem a vůbec bych se nebála…“ Z jeho úst zněly mé dětské myšlenky docela směšně. Styděla jsem se. Pousmál a pokračoval: „…chtěla jsem, aby mi záviděl a poprosila mámu, aby mi koupila tři kopečky zmrzliny, ale sotva jsem si lízla, zmrzlina mi z kornoutku vypadla a on se mi jen smál…“ To už jsem byla celá červená a neměla sílu mu deník vtrhnout, i když by se mi to teď možná povedlo, protože přestal být soustředěný na to, co se dělo okolo. Najednou utichl a přejížděl po řádcích očima jen pro sebe. Tvářil se, jako by mu to pomalu začalo docházet.

Vyděsila jsem se a chystala se mu deník z ruky vytrhnout, když v tom jej otevřel na úplném konci a nám oběma padl zrak na voskovkou nakreslené srdíčko se dvěma iniciálami uprostřed. E + M.

Pohlédla jsem do Ephraimovy tváře, která se mi nyní naskýtala pouze z profilu, a se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Ještě chvíli pohledem spočíval na malůvce, než vyhledal mé oči. Upřeně se do nich zahleděl.

„Já… to nevěděl,“ zakroutil hlavou a zatvářil se omluvně.

„To jsi také neměl…“ odpověděla jsem dotčeně a tentokrát se mi podařilo mu deníček z ruky vyškubnout. Rychle jsem ho schovala ve svých dlaních a pohlédla ke krbu, abych unikla před Ephraimovým pohledem.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se po chvíli. Nevěřícně jsem se k němu natočila. „To jako vážně? Aby ses mi posmíval?“

Udělal nepatrný pohyb dopředu, jako by se ke mně chtěl přisunout, ale krabice mezi námi mu to znemožňovala. „Neposmíval bych se ti…“

Nervózně jsem se zasmála. „Tomu snad ani ty sám nevěříš.“

Chvíli nevěděl co říct. Opět se ke mně pokusil přiblížit a narazil na krabici. Popadl ji a přemístil na nízký stůl před pohovkou. Zpříma mi pohlédl do očí a pomalu, docela nepatrně, se mi přiblížil. „Měla jsi mi to říct,“ zašeptal.

„Bylo mi deset, Ephraime, co jsem ti měla říct?“

Pokrčil rameny. „Já nevím,“ připustil nakonec.

Ohnivé plamínky decentně osvětlovaly naše tváře z profilu a obrazy z televize vytvářely v pokoji namodralé světlo.

Sklopila jsem oči. „Byla to jen dětská láska…“ řekla jsem tichým, klidným hlasem.