Americký sen

Jen dětská láska – ta slova ho na chvíli ochromila. Bez hnutí seděl naproti mně, jen panenky v jeho očích se nepatrně třepetaly, jak kmitaly mezi mýma očima.

Najednou vydechl. „Zapomněl jsem, jak je to dávno…“ řekl a jeho zkamenělé tělo znovu oživlo. Opřel si lokty o kolena a dlaněmi si vjel do vlasů. Pak se napřímil a přešel k potemnělému oknu. Zůstal ke mně otočený zády, mohla jsem však jeho tvář vidět v odrazu.

„Tak dávno, že už to ani pravda není,“ dodal sklesle.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho, ale nešla za ním. Zavrtěl hlavou a otázku nechal nezodpovězenou.

Hlasitost televize zesílila a na obrazovce se objevily reklamy. Natáhla jsem se pro ovladač a vypnula ji. Najednou jsem se nebála představy být v místnosti pouze s Ephraimem, třeba i v úplné tichosti. Ticho mezi námi mi nepřipadalo trapné, ale naprosto přirozené.

Přemýšlela jsem nad tím, co před chvílí řekl. Myslel snad na svoji matku? Protože už tu není, má pocit, že to léto v Miami neprožil? Nerozuměla jsem mu.

„Pojď se podívat!“ řekl po chvíli a natáhl paži dozadu směrem ke mně, pohledem však zůstal upřený z okna.

V tichosti jsem vstala a přišla k němu. Neotočil se, ale jakmile zaslechl mé kroky, nataženou paží mě objal kolem pasu a postrčil mě před sebe. Pak ze mě paži stáhl a ukázal jí k obloze za oknem.

„Vidíš?“ zašeptal mi u ucha. Zakroutila jsem hlavou a Ephraim otevřel okno. Ovanul mě čerstvý vzduch a rozhodil mi vlasy kolem obličeje. Jelikož stál Ephraim těsně za mými zády, bylo mi jasné, že ho prameny mých vlasů zasáhly. Pootočila jsem k němu hlavu a slyšela jeho dech.

„Promiň,“ hlesla jsem a jedním pohybem ruky si vlasy přehodila dopředu přes rameno.

Nic neříkal, přiložil dlaň k mé levé paži a lehce mě naklonil doprava k okraji okna. Prstem pravé ruky pak na obloze spojil šest hvězd.

„Už vidíš?“ zeptal se a vystrčil hlavu zpoza mého ramene, jeho tvář se přiblížila té mé. Spánek mi brněl z toho, jak jsem cítila jeho blízkost. Stačilo naklonil hlavu o pár centimetrů doprava a mohla jsem se opřít o hranu jeho čela. Roztřeseně jsem se nadechla a periferním viděním po něm pokukovala. Pak jsem se vzpamatovala a vzhlédla k obloze.

Nejprve jsem nic zvláštního nezaznamenala, ale snažila jsem se soustředit, abych to nemusela přiznat. Po chvíli se má snaha vyplatila a já skutečně spatřila, co mi ukazoval. Obrazec mi připomínal papírového draka.

„Už to asi vidím,“ špitla jsem.

„Tak to je delfín,“ sdělil mi název souhvězdí, ale nepohnul se ani o píď.

„Vážně?“ podivila jsem se, protože mi to tak vůbec nepřipadalo.

„No ano, podívej,“ řekl a opsal prstem tvar kosočtverce, který tvořily čtyři hvězdy a které mi připomínaly tělo papírového draka. „To je jeho hlava,“ vysvětlil. „A tady má zbytek těla,“ prstem spojil dvě zbývající hvězdy v čáru kolmou k zemi. 

„Představ si ho tak, že právě vyskočil z vody,“ napomáhal mojí fantazii. Když jsem to udělala, opravdu jsem spatřila náznak delfína.

„No jo,“ usmála jsem se a ještě chvíli jsem vzhlížela vzhůru, než Ephraim spustil ruku z mého ramene a ustoupil o krok do zadu. Jako by mi tím dával najevo, že jeho úkol skončil, jakmile jsem souhvězdí spatřila.

Otočila jsem se k němu tváří a on zvedl pravý koutek úst do polovičního úsměvu. „Zítra ti třeba ukážu další,“ upřel pohled do mých očí, „když budeš chtít,“ dodal.

„Dobře,“ přikývla jsem, „beru to jako slib…“

Zvedl i druhý koutek úst a věnoval mi nešizený zářivý úsměv.

„Tak… dobrou noc!“ popřála jsem mu rozpačitě. Došla jsem až ke dveřím na chodbu, když na mě znovu promluvil.

„Mio?“ oslovil mě a já se zvědavě otočila. „Ano?“

„Promiň!“ hlesl do ticha. Nechápavě jsem naklonila hlavu k rameni.

„Za co?“

„Za to, jak jsem se choval… tehdy v létě.“

Usmála jsem se. „To pusť z hlavy, odpustila jsem ti už první den, když jsi mě pozval na snídani,“ mrkla jsem na něj, i když to v přítmí pokoje patrně nezaregistroval, a zmizela na chodbě.

Stoupala jsem po schodech do svého pokoje a zažívala zvláštní pocity. Jako by mě v břiše šimralo jedno jediné chmýříčko, avšak to, co ve mně vyvolalo, bylo mnohem intenzivnější, než to, co svedli mravenečkové v Damianově přítomnosti.

 

Mezitím v New Yourku u Damiana

 

Damian se lokavě napil a se stisknutými víčky razantně postavil prázdnou sklenici na barový pult.

„To jsi teda podělal,“ poznamenal věcně jeho dlouholetý přítel Stone, když mu vypověděl, co se včera stalo. Viděli se spolu po delší době, ovšem Damian věděl, že mu může důvěřovat a proto se mu svěřil.

„Ty mě teda nešetříš,“ uchechtl se Damian. Sklopil hlavu do dlaně a promnul si čelo. „Ale máš pravdu. Tohle jsem vážně podělal,“ připustil zdrceně, jako by si to teprve teď uvědomil. Měl na sebe vztek a taky se za sebe tak trochu styděl.

„Co si o mně teď Mia asi pomyslí?“ zahlaholil nesrozumitelně.

„Další?“ zeptal se ho Stone a ukázal na prázdnou skleničku. Razantně zavrtěl hlavou a zaskučel, když mu v ní zapulzovalo.

„Ne, je mi zle. Radši bych se šel projít.“

„Jak chceš,“ odpověděl Stone a položil na pult pár bankovek. Seskočil z barové stoličky a poplácal Damiana po zádech. „Tak pojď,“ pobídl ho a počkal, až se postaví na nohy.

Damian mu obtočil paži kolem ramen a nechal se vyvést na ulici. „Dík kamaráde!“ řekl, jakmile ucítil vlahý noční vzduch a poplácal mu na rameno, kam dosahovala jeho paže. Nepřestával se přítele držet, nohy se mu trochu pletly, i když měl pocit, že toho moc nevypil.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal se Stone a Damian stáhl obočí k sobě.

„To netuším,“ přiznal poraženecky. „Většinou mi k omluvě postačila růže a pár pěkných slov, ale mám takový dojem, že Mia mi nedá nic zadarmo. Budu se muset víc snažit.“ Zachmuřil se, ale po chvíli ho napadla spásná myšlenka. „Zeptám se Keiry, ta mi určitě poradí,“ řekl a usmál se.

Nemýlil se. Poté, co ho Stone doprovodil do hotelu, zaklepal na její dveře a snažil se nedát na sobě znát alkohol. Když Keira otevřela dveře a spatřila Damiana, vrátila se zpět do pokoje a důvěřivě nechala dveře otevřené, aby mohl vejít.

„Jsi zpátky nějak brzo,“ poznamenala s pohledem upřeným na budík u své postele. Ukazoval něco málo po desáté. Pravděpodobně očekávala, že se Stonem bude vysedávat do rána, když se tak dlouho neviděli.

Damian přešel rovnou k věci: „Potřebuju s tebou mluvit.“

Keira se posadila doprostřed postele a upřela na něj své hořce-čokoládové oči. Damian zatím přecházel pokojem sem a tam. Několikrát při tom zaškobrtl o koberec, čímž na sebe Keiře prozradil, kolik toho vypil. Nijak ho za to nepokárala. Nikdy to nedělala a toho si na ní vážil. Často měl pocit, že dokonale rozumí mužské duši. Nebyl si jistý, zda to bylo tím, že se dlouhá léta věnovala psychologii anebo tou její citlivostí. Tak jako tak jí za to byl vděčný.

„Tak o co jde?“ vybídla ho po dlouhé chvilce ticha.

Damian k ní pomalu přešel a chtěl se posadit na postel, ale ona ho zarazila a nesmlouvavě ukázala na křeslo. „Právě jsi přišel z hospody,“ dodala na vysvětlenou. Damian se zasmál a posadil se na určené místo.

„Víš, to včerejší rande s Miou nedopadlo moc dobře…“ začal a smích ho okamžitě přešel.

„Co se stalo?“ zeptala se Keira a na čele se jí vyrýsovala starostlivá vráska. „Nelíbilo se jí v divadle?“

„Ale ne, divadlo ji uchvátilo, můžu za to já…“ Zatvářil se provinile.

Keira na něj pohlédla s vševědoucným výrazem a ruce si založila na prsou. „Co jsi té milé dívce zase provedl, ty prevíte?“ zeptala se s nadsázkou v hlase.

Damian si povzdechl. „Tlačil jsem na ni a když jsem nedosáhl svého, naštvaně jsem ujel,“ přiznal se. Věděl, že jestli chce, aby mu pomohla, musí jí říct pravdu. Keira ho dobře znala, nepřekvapilo ji to.

„Ach, Damiane! Ty jsi nenapravitelný. Já měla dojem, že tentokrát to bude jiné, že ti na ní záleží…“ Tázavě nadzvedla obočí.

Damian si prsty zatlačil na zavřená víčka, než pohlédl zpět na Keiru. „Taky, že jo, záleží mi na ní,“ vydechl.

Keira se na něj dívala a kroutila při tom hlavou. Jako by tím říkala, že je ztracený případ.

Zoufale zaúpěl. „Nedívej se na mě tak, a radši mi pověz, co bych měl udělat?“

Pokrčila rameny. „Je to jednoduché, omluvit se jí.“

Zmateně na ni pohlédl. „A to je všechno?“

Přikývla a pokrčila rameny. „Jsi prostě jen chlap, občas se všichni chováte jako potomci,“ pronesla, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „My ženy s tím počítáme. A i když nás to občas mrzí, dokážeme vám odpustit.“

„Ale, co když mi nebude chtít odpustit?“ zeptal se nejistě.

„Jestli tě má ráda, odpustí ti,“ ujistila ho.

 

Následujícího dne, na chalupě Miiných rodičů

 

Probudila mě hřejivá vůně lívanců. Se zavřenými víčky jsem se protáhla a se zívnutím oči otevřela. Odkryla jsem se a vstala z postele. Nazula jsem si papuče a v pyžamu se vydala do koupelny. Byla jsem stále ještě v polospánku, a tak mě nenapadlo zaklepat. Otevřela jsem dveře a leknutím nadskočila, když jsem před sebou spatřila Ephraima pouze v trenýrkách. Stál zrovna před zrcadlem a čelist měl pokrytou sněhově bílou pěnou, zrovna se holil. Vyděsila jsem ho. Škubl sebou a vzápětí sykl bolestí.

Okamžitě jsem zapomněla na to, že je téměř nahý a rychle k němu přiskočila. „Panebože, není ti nic?“ vyděsila jsem se ještě víc, než před chvílí on.

Ephraim si z poraněného místa smyl pěnu. „To nic, je to jen povrchové,“ uklidňoval mě.

„Určitě?“ nenechala jsem se odbýt a zkoumavě se zahleděla na jeho líci. Ihned jsem spatřila dvě vodorovné krvavé čárky, způsobené žiletkou. Skousla jsem si ret.

„Promiň!“ omluvila jsem se za svůj vpád.

„To je dobrý,“ řekl a s pootočenou tváří, aby ranku viděl, se zahleděl do zrcadla. „Jen teď vypadám, jako bych se neuměl holit.“ Zasmál se a já s ním.

Pohled mi pak mimoděk sklouzl po jeho těle. Zalapala jsem po dechu. „Tak já už radši půjdu,“ hlesla jsem a vycouvala z koupelny.

„Nemusíš, já už jsem hotový, koupelna je tvoje“ mrkl na mě a prošel těsně kolem mě. Ovanula mě jeho vůně a naprosto omráčila moji mysl.

„Ale… chtěl ses oholit,“ koktala jsem a očima spočinula na jeho ostře řezané bradě a lících pokrytých rašícími vousy. Hlavou mi bleskla myšlenka, že mu to něžné strniště sluší, a tak jsem byla ráda, když řekl, že si to rozmyslel.

„Dobře,“ řekla jsem a všimla si jeho zkoumavého pohledu, jímž spočíval v mých rozcuchaných vlasech a spánkem pomačkané tváři. Rychle jsem proto zapadla do koupelny a zavřela za sebou.

            Když jsem už oblečená a učesaná scházela dolů do kuchyně, nikdo tam nebyl. Všude se pouze vznášela vůně skořice a javorového sirupu. Pak jsem zaslechla hlasy a vykoukla z okna. Na zahradě byl vytažený starý dřevěný stůl, potáhnutý žlutým ubrusem s modrými puntíky, a u něho seděli a snídali rodiče společně s Ephraimem, u kterého poposedával Ador s mlsným výrazem v očích a snažil se od něj něco vyloudit. Všichni si společně povídali a chvílemi se dokonce smáli. Usmála jsem se taky. Pohled, který se mi naskýtal se mi zdál tak idylický, že jsem se skoro bála pohnout, aby se nerozplynul.

Nakonec jsem ale pocítila touhu být tam s nimi a zamířila ven.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je s úsměvem, když jsem přicházela ke stolu.

Máma se ke mně natočila. „Ahoj, zlato, už jsme se báli, že nestihneš přijít včas a nezbude na tebe ani jeden lívanec, ale máš štěstí, Ephraim ho pro tebe schoval,“ řekla s úsměvem a na její tváři se objevila neskrývaná radost, když jsme se na sebe s Ephraimem usmáli.