Americký sen

Víkendy jsou tak krátké, pomyslela jsem si a s povzdechem si balila věci. Představa, že mám jít zítra do práce mi připadala téměř neskutečná. Tady byl úplně jiný svět. Bezstarostný a klidný. Žádný hluk ani spěch. Prostě pohoda.

Najednou jsem si nemohla vzpomenout na důvod, který mě přiměl k tomu, abych si sem za celých sedm let neudělala cestu. Rozhlédla jsem se po svém skromném podkrovním pokojíčku. Za celou dobu se v něm nic nezměnilo. Pokoji dominovala jednolůžková vyřezávaná postel s motivy růží. Na dřevěné komodě stálo několik rámečků s fotografiemi. V dřevěné knihovničce vysoké od podlahy ke stropu byly pečlivě vyskládány pohádkové a jiné knížky z mého dětství. A z trámu u okna visela zvonkohra s motýly, která sice nezněla příliš melodicky, ale měla jsem ji ráda.

Zapnula jsem tašku s věcmi a vyšla na chodbu. Stoupla jsem si na práh a s úsměvem se ještě jednou rozhlédla po pokoji, než jsem za sebou zavřela dveře. Sešla jsem dolů a tašku nechala u schodů. Postavila jsem se mezi futra do obývacího pokoje a zaťukala na otevřené dveře, abych na sebe upozornila Ephraima, stojícího u okna s rukama v kapsách. Otočil se a když se na mě usmál, dodala jsem si odvahy přijít až k němu.

„Přijedeš zase příští víkend?“ zeptal se a dvěma prsty sjel po prameni mých vlasů, jako by je chtěl zbavit smítka.

Přikývla jsem. „To bych mohla, ale co kdybys jel s námi?“ navrhla jsem a očima klouzala po jeho hrudi, neboť jsem se bála zvednout hlavu a pohledět mu do očí. Když však dlouho neodpovídal, nakonec jsem se odhodlala a do očí mu pohlédla.

„Něco jsi mi slíbil…“ připomněla jsem mu tiše a doufala, že opravdu pojede s námi. Jeden týden tady na něj sice mohl mít blahodárné účinky, ale strávit druhý týden úplně sám by mohlo mít zcela opačný efekt. Navíc jsem se s ním nechtěla opět loučit.

Nechápavě na mě pohlédl. Musel ke mně sklánět hlavu. Napadlo mě, proč vlastně stojíme tak blízko sebe. Vzdáleností by se náš výškový rozdíl smazal a mohli bychom na sebe pohlížet s větší pohodlností. Ovšem nikdo z nás nechtěl udělat ani krok zpět.

„No, řekl jsi, že mi ukážeš další souhvězdí,“ vysvětlila jsem.

 „To je fakt,“ s úsměvem pokýval hlavou.

Povytáhla jsem obočí. „Takže?“

„Slibům by se mělo dostát,“ mrkl na mě.

Radostně jsem se usmála. „Taky si myslím.“

Do Místnosti nahlédla máma. „Za chvíli vyjíždíme, ano?“ sdělila mi. Přikývla jsem a jakmile zmizela, vrátila jsem se pohledem k Ephraimovi. „Asi by sis měl zabalit,“ řekla jsem s úsměvem a nechala ho o samotě.

Šla jsem se ještě naposledy podívat na zahradu. S příjemným pocitem jsem vdechovala chladivý podzimní vzduch a naslouchala štěbetání ptáčků, znělo to, jako by si se mnou chtěli povídat. Došla jsem až na úplný konec zahrady, který se vyvyšoval do mírného kopce. Postavila jsem se na něj a zahleděla se do dálky na zapadající slunce. Oranžové paprsky ozářily moji postavu po celé délce a něžný vánek rozvlnil vlasy kolem mého obličeje. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Byla to nádhera. Něco takového jsem na balkoně svého bytu v New Yorku zažít nemohla.

Ani jsem si nevšimla, jak rychle čas letí…

Za zády jsem zaslechla kroky. Hned jsem věděla, že je to Ephraim. Tak nějak jsem to vycítila, stejně jako před týdnem na letišti Natočila jsem hlavu k pravému rameni a koutkem oka na něj pohlédla. Poté jsem se pohledem vrátila před sebe.

„Je tady tak krásně,“ pronesla jsem a objala si hrudník pažemi. Ephraim se postavil hned vedle mě a zadíval se stejným směrem.

„Myslím, že tohle místo umí léčit,“ poznamenal. Zahleděla jsem se na něj pátravým pohledem. Nic víc už neřekl. Hleděl do dálky a vítr ho nutil pomrkávat.

Po chvíli to nevydržel a pohled mi vrátil. „Copak?“ Zakroutila jsem hlavou ve smyslu toho, že nevím co říct.

Pokrčila jsem rameny. „Já… nepoznávám tě!“ řekla jsem nakonec popravdě. Usmál se na mě a poté se opět zadíval před sebe.

„Změnil ses,“ dodala jsem ještě a otočila se k odchodu, protože už byl čas.

„Ty taky,“ věnoval mi další úsměv. „Škoda, že některé věci už neplatí…“

Zůstala jsem stát na místě a hleděla na něj s neskrývaným překvapením. Snad jsem čekala, že mi vysvětlí, jak to myslel. Ale neudělal to.

„Tak pojď,“ řekl a kývl hlavou k odchodu. Přikývla jsem a mlčky ho následovala.

Když jsme přišli před dům, máma s tátou i Adorem už seděli v autě se staženými okénky a čekali na nás. „Tak se měj hezky, zlatíčko. Dávej na sebe pozor. Uvidíme se v týdnu při večeři, ano?“ loučila se se mnou máma. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale než jsem stačila cokoliv říct, rozloučil se se mnou i táta, auto se rozjelo a zmizelo mi z dohledu.

Zmateně jsem se otočila na Ephraima. „No chápeš to? To byl vtip?“ Začala jsem se rozhlížet a čekala, že se známé auto odněkud objeví a rodiče se budou smát na celé kolo, jak si z nás vystřelili…

„Ne,“ odpověděl klidně. „Ty jedeš se mnou, vaši už neměli dost místa.“ Klíčkem namířil na stříbrného Chevroleta, kterému následně zablikala světla.

„Kde jsi vzal auto?“ ptala jsem se překvapeně.

Pokrčil rameny. „Půjčil jsem si ho v New Yorku, jak sis myslela, že jsem se sem dostal?“

„Nevím, nepřemýšlela jsem nad tím,“ přiznala jsem a Ephraim se pousmál.

„Klidně se posaď dovnitř, já ještě zaběhnu pro tvoji tašku.“

„Je pod schody!“ zavolala jsem na něj dřív, než stačil zmizet.

Ephraim dal moji tašku k ostatním věcem do kufru auta a poté se posadil za volant vedle mě. Rozjel se téměř okamžitě, ale ještě před tím mi stačil věnovat úsměv.

Uvědomila jsem si, že se usmívá tak často, jako nikdo jiný v mém okolí. Kdybych nevěděla, čím si nedávno prošel, myslela bych si, že je to ten nejšťastnější člověk, jakého znám. Rozhodně nepatřil mezi takzvané trpitele, jak jsem s oblibou nazývala ty, kteří se ve svých problémech vyžívali a nežádali pomoc od nikoho, pouze si přáli být litováni a od rána do večera si stěžovali.

Jeho úsměv neměl tolik podob, jako jsem shledala u Damiana, měl pouze jednu jedinou – upřímnou. A byl krásný.

„Nad čím přemýšlíš?“ chtěl vědět.

Procitla jsem ze svých myšlenek a otočila k němu hlavu. Můj pohled vycítil a na malou chviličku mi jej oplatil, než se zase vrátil k řízení. Během toho okamžiku jsem však stačila dojít k přesvědčení, že bude lepší si své myšlenky nechat pro sebe.

„Jen tak,“ odpověděla jsem zdánlivě ledabyle. „Nepustíme si hudbu?“

„Rád bych, ale nevím, jak se s tím zachází,“ přiznal se a střelil pohledem k přístrojové desce jako by to byl nepřítel. Zasmála jsem se.

„Já to zvládnu,“ ujistila jsem ho a propojila přístroj zabudovaný v palubní desce se svým mobilem. Zanedlouho už jsme uslyšeli první tóny a Ephraim se mě zeptal: „Jak jsi to udělala?“

„Stačí to jen synchronizovat,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen.

„Kde ses to naučila?“ zajímal se. „Pokud vím, staršího bratra nemáš.“

„Mám tátu,“ usmála jsem se, „zbožňuje všechno, co souvisí s technikou. Dokonce i ten holicí strojek už si musel koupit elektrický.“ Zasmála jsem se a Ephraim se mnou.

„Tvůj táta se mi líbí, mám ho rád,“ řekl pak zcela vážně. Podívala jsem se na něj a poté svůj pohled vrátila na silnici před sebou.

„To já taky,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a pocítila známé šimrání v břiše.

Měli jsme před sebou ještě kus cesty a já se rozhodla, že jej využiji k dalšímu poznávání.

„Pověz mi něco o svém životě v Los Angeles,“ požádala jsem ho.

Zvedl obočí. „Proč tě to zajímá?“

„Prostě zajímá… prosím!“ žadonila jsem.

„Tak jo,“ svolil nakonec. „Ty posloucháš Robieho Williamse?“ zeptal se, jakmile se z mého mobilu rozezněla jeho píseň Angels.

„Hele, neodbíhej od tématu.“

„Neodbíhám, taky se o tobě chci něco dozvědět,“ hájil se.

„Někdy,“ připustila jsem, překvapená jeho reakcí. Pousmál a poté se pustil do vyprávění:

„Jak už víš, přestěhoval jsem se tam, kvůli jedné ženě… Poznal jsem ji na pracovním pohovoru. Byla sekretářkou ve firmě v LA, kde jsem žádal o práci. Z důvodu velkého počtu uchazečů mi to místo nakonec nedali, ale Kelly mě zaujala natolik, že jsem se do LA po pár týdnech seznamování nakonec stejně přestěhoval a našel si práci v redakci novin, kde jsem ještě donedávna pracoval…“

Zarazila jsem se. „Ty už tam nepracuješ? Ale říkal jsi, že jsi editorem.“

„Vlastně jsem dal přede dvěma týdny výpověď,“ řekl mi pravdu. „Smrt mámy a rozchod mě donutil začít uvažovat nad svým životem. V LA nejsem šťastný, chtěl bych se vrátit zpět do New Yorku. S výjimkou těch tří let, jsem tam bydlel celý svůj život a mám pocit, že tam patřím…“

Žaludek se mi sevřel pocitem očekávání něčeho příjemného. Představa, že se nebudeme muset loučit se mi líbila. Opět jsem dostala chuť Ephraima obejmout a tentokrát bych v sobě našla i dost odvahy, ale skutečnost, že řídil auto mi v tom nakonec zabránila.

„Myslím, že teď je tvá šance, že se mě zbavíš, téměř nulová,“ zazubil se na mě.

„Myslím, že s tím se dokážu srovnat,“ odpověděla jsem stejně škádlivě.

Zbytek cesty jsme si už jen obyčejně povídali a smáli se, když Ephraim vyprávěl vtipy. Bylo to kouzelné, snad proto, že mě nikdy nerozesmála pointa, ke které se vlastně ani nedostal. Většinou mi vtip začal vyprávět od konce a když mu došlo, že něco není v pořádku, dávno už jsem se smíchem popadala za břicho.

„Jsi ten nejotřesnější vypravěč vtipů jakého znám, ale už dlouho jsem se tak nezasmála,“ složila jsem mu poklonu, zatímco jsem si utírala slzy smíchu a sem tam se ještě uchichtla, než smích odezněl úplně.

„To je škoda, smích ti sluší…“ oplatil mi kompliment. Pozorně jsem se na něj podívala a snažila se i z jeho profilu najít náznak toho, že si ze mě utahuje, ale když se mi zhluboka podíval do očí, zdálo se, že to myslel vážně.

„Děkuju,“ hlesla jsem a lehce zčervenala.

Netrvalo dlouho a Ephraim zastavil před mým bytem. Když jsem se odněkud vracela domů, mívala jsem ve zvyku říct: „Konečně doma!“. Tentokrát to ale bylo jiné, mnohem raději bych zůstala na chalupě a v Ephraimově společnosti alespoň o trochu déle.

Ephraim mi podal tašku a poté se opřel o kufr auta. Poznala jsem, že se mi chystá něco říct a s napětím čekala, o co půjde. Proto mě rozladilo, když se u nás zničehonic objevil Damian a skočil Ephraimovi do řeči dřív, než vlastně stihl začít.

„Mio, jsem tak rád, že jsem tě zastihl,“ vykřikoval nadšeně. „Musím s tebou mluvit!“

Ephraim se narovnal a s nelibostí na Damiana pohlédl. Napadlo mě, že to, co mi chtěl říct bylo asi důležité a přestala jsem Damiana vnímat. Avšak mou pozornost v mžiku upoutal zpět, když mi vtiskl polibek. Ephraim v tu chvíli scvakl čelist k sobě s takovou intenzitou, že se to promítlo i na jeho lících.

Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla na slovo. Očima jsem těkala mezi těma dvěma a čekala, co se bude dít.

Ve chvíli, kdy Ephraim řekl: „Tak raději, abych už šel.“, jsem si ale uvědomila, že by mě mrzelo mnohem míň, kdyby to řekl Damian.

„Ne, Ephraime, zůstaň!“ chtěla jsem ho zadržet, ale to už si sedal do auta a stříbrný Chevrolet mi pomalu mizel z dohledu.

„Kdo to byl?“ zeptal se Damian, jako by teprve teď postřehl, že jsem tu s někým byla, než se k nám přiřítil.

Naštvaně jsem si ho přeměřila. „Co tady děláš, Damiane?“ položila jsem mu otázku namísto odpovědi, ale nečekala jsem na to, co mi řekne. Otočila jsem se a vydala se ke vchodovým dveřím, zatímco jsem v tašce hledala klíče.

Damian se však nehodlal vzdát a všemožně bojoval o moji pozornost. Stoupl si přede mne a řekl: „Přišel jsem se ti omluvit.“

„Tak to se ti teda moc nepovedlo,“ odsekla jsem a nepřestávala hledat klíče.

„Myslím to vážně, Mio, moc mě to mrzí!“ snažil se dál.

Konečně jsem našla klíče a vzhlédla k němu. „A víš co, mě taky…“

 

 
 
P.S.: Kdyby někoho zajímalo, jak přibližně vypadají hlavní hrdinové v mých představách, může se podívat zde: http://veronikass8.webnode.cz/fotogalerie/#!