Americký sen

Damian se potěšeně usmál, vůbec nic nepochopil. Pohlédla jsem mu do očí a zhluboka vydechla.

„Mrzí mě, že jsem se v tobě spletla…“ řekla jsem bez špetky soucitu a jakmile jsem vešla do domu, zavřela jsem za sebou dveře, aby pochopil, že to bylo všechno, co jsem mu chtěla říct.

Když jsem nad vším později večer přemýšlela, nebyla jsem si tak úplně jistá, z jakého důvodu jsem vlastně Damiana odehnala. Nebylo to proto, že bych se na něj zlobila za páteční večer. Počítala jsem s tím, že do pondělí oba vychladneme a třeba na to i zapomeneme a zkusíme to znovu. Jenomže během víkendu jsem si na něj vůbec nevzpomněla a když se přede mnou náhle objevil, nebyla jsem na to připravená. To však nebyl ten pravý důvod. Ve skutečnosti jsem mu dávala za vinu to, že Ephraim odjel. Už dávno jsem si uvědomila, že nemá cenu sebe samu přesvědčovat, že to, co jsem k němu kdysi cítila, už je pryč, protože nebylo. Měla jsem ho ráda jako malá holka a měla jsem ho ráda i teď.

Trápilo mě, že nevím, co cítí on ke mně. Byl úplně jiný, než jakého jsem si ho pamatovala a z jeho chování jsem byla zmatená… A pak tu byl Damian, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Ovšem taková láska na první pohled může mít za následek i to, že se zamilujete do nepravého, neboť jej vůbec neznáte…

Tak tomuhle se říká dilema.

S povzdechem jsem se naklonila nad stůl a podepřela si bradu dlaněmi, když v tom zhasla všechna světla a v celém bytě se rozhostila tma.

„To snad ne,“ zaúpěla jsem nešťastně.

Za okny už se dávno setmělo, ale dopadala ke mně světla z ulice, takže jsem rozeznávala alespoň obrysy. Bohužel jsem si nemohla vzpomenout, kde bych našla baterku nebo nějaké sirky, zůstala jsem tedy sedět na místě a ani se nehnula.

Když někdo zaťukal na dveře, leknutím jsem nadskočila.

„Mio? Jsi doma?“ zaslechla jsem skrz dveře tlumený ženský hlas. Nedokázala jsem ho zařadit, ze strachu jsem proto neodpověděla…

„To jsem já, Irma!“ 

Moje sousedka.

Oddechla jsem si a vydala se ke dveřím. Rukama jsem šmátrala před sebou, abych do něčeho nevrazila.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ji, jakmile jsem otevřela.

Držela v rukou dvě svíce, takže jsem jí viděla do tváře. Usmála se na mě a potom řekla: „Mohla bych přečkat u tebe, než proud opět naběhne? Sama se doma bojím…“

„No jistě, pojďte dál,“ pokynula jsem rukou za sebe a mírně poodstoupila, aby mohla vejít.

„Vlastně jste mě zachránila. Nejspíš bych tu byla po tmě celou dobu, kdybyste se tu neukázala,“ vděčně jsem se na ni usmála a odsunula židli od stolu, aby se mohla posadit. „Nabídla bych vám čaj, ale bez varné konvice to asi nepůjde…“

Irma s úsměvem zakroutila hlavou. „Nic se neděje, voda bude stačit,“ řekla a postavila svíce na stůl.

Nalila jsem do sklenice vodu a postavila ji před ni. Poté jsem se posadila ke stolu naproti ní.

„Od čeho jsem tě vyrušila?“ zeptala se Irma.

Byla to postarší paní, mohla být zhruba ve věku mé matky. Vlasy měla střižené na krátko, její tvář byla přívětivá, oči schované za decentními brýlemi.

„Od ničeho,“ ujistila jsem ji. „Než vypadl proud, jen jsem přemýšlela...“

„Ó!“ pronesla se zdviženým obočím a zatvářila se zvědavě. „A smím vědět nad čím?“

Pousmála jsem se.

Paní Irmu jsem moc dobře neznala, krom toho, že jsme se čas od času potkaly přede dveřmi nebo u novinového stánku, jsem se s ní nevídala. Ovšem věděla jsem o ní, že žije sama, bez manžela, bez dětí, bez vnoučat. Její život byl prost veškeré zábavy a potěšení. Radost jí dělalo pomáhat druhým. Často pekla sušenky pro dětské domovy, navštěvovala nedaleký hospic, kde si našla spoustu přátel, kterým pomáhala překonat jejich utrpení, a o vánocích dobrovolně přispívala potřebným. Chovala se jako anděl a při troše fantazie tak i vypadala.

A přestože pro mě byla v podstatě cizí člověk, cítila jsem k ní obrovskou důvěru. Snad to bylo jejím láskyplným pohledem, kterým se na mě dívala, nebo dobrotivým úsměvem v její tváři.

Najednou jsem měla pocit, že právě ona je ten pravý člověk, kterému bych se mohla svěřit.

Důvěrně jsem se k ní naklonila a položila jí otázku: „Myslíte si, že se člověk může zamilovat do nepravého?“

Zadívala jsem se jí o očí a pozorně čekala na její odpověď.

Jemně se usmála. „To víš, že ano, drahá,“ odpověděla bez zaváhání. Sklíčka jejích brýlí odrážela světla plamínků svíček a její oči na mě hleděly s neuvěřitelnou moudrostí. Skoro bych si myslela, že mluví z vlastní zkušenosti.

Nešťastně jsem si povzdychla.

Irma ke mně natáhla paži a dlaň něžně položila na hřbet mojí ruky. „Pověz mi, copak tě trápí?“ ptala se soucitně.

Zvedla jsem oči z našich rukou k její tváři a zhluboka se nadechla. „Víte... téměř současně se v mém životě objevili dva muži. Jednoho sotva znám, ale zamilovala jsem se do něj už od první chvíle. Toho druhého jsem měla ráda vždycky, ale dlouhá léta jsem ho neviděla. Teď se vrátil a mé city k němu taky…“

„A vy teď nevíte, kterého z nich si vybrat.“ Neznělo to jako otázka, snad mi četla myšlenky…

Skousla jsem si ret. „Ach bože, to zní tak marnivě, ale… ano,“ přikývla jsem. „Nevím, jak se rozhodnout.“

Irma na mě významně pohlédla. „Jestli ti mohu poradit, řiď se svými city. Být zamilovaný není to samé, jako mít rád. Zamilovanost brzy přejde, ale když máš někoho ráda, cit vydří mnohem déle, někdy i napořád.“ Tón jejího hlasu mi zněl tak zvláštně, skoro jakoby mateřsky.

„Jak se jmenuje ten šťastný, kterého máš ráda.“

Srdce mi začalo zběsile tlouct. „Ephraim,“ hlesla jsem a tváře mi zahořely. „Já ale nevím, co cítí on. Když jsme byli děti, neměl mě rád, v jednom kuse se mi smál a tropil naschvály…“

Když si Irma všimla mého povadlého výrazu ve tváři, povzbudivě se na mě usmála.

„Ale tak se přece kluci chovají, když se jim někdo líbí, má milá. V jejich věku to bohužel neumějí dávat najevo jinak.“ Pohlédla jsem na ni s nadějí, ale přece ještě trochu nešťastně. „To jsi přece už musela zjistit,“ dodala s úsměvem.

„Takže vy myslíte, že…“ zarazila jsem se a začala nad jejími slovy usilovně přemýšlet.

Irmě se ve tváři usadil vševědoucný výraz. „Ano,“ odpověděla s přikývnutím.

Pousmála jsem se a vybavila si Ephraima, jak drží moji oblíbenou panenku nad hlavou a utíká s ní podél pláže s vítězoslavným pokřikem a když ho doběhnu, snaží se ji udržet z mého dosahu co možná nejvýš. Poté vzpomínku nahradila další, jak sedím u stolu s rozčesanými vlasy a Ephraim běží kolem mě, vyplázne na mě jazyk a zatahá mě za pramen vlasů. Nebo jak mi na každé fotografii nad hlavou ční parohy vytvořené jeho prsty. Pokaždé, když něco takového udělal, rozbrečela jsem se a on se utekl schovat před případným výpraskem od našich maminek.

Zničehonic v místnosti zablikalo a poté se rozsvítilo světlo. Zvedla jsem oči ke stropu a usmála se.

„No vida,“ řekla Irma a vstala od stolu. Napodobila jsem ji a vstala také.

„Děkuji,“ usmála jsem se na ni a Irma mi položila dlaň na rameno. „Rádo se stalo, drahá,“ řekla a vydala se ke dveřím.

Počkala, až jí je otevřu a vyšla na chodbu. Poté se ke mně otočila a s úsměvem dodala: „Budu na tebe myslet.“ Přešla ke svému bytu a odtud mi na rozloučenou zamávala.

 

Druhý den ráno jsem vstala velmi brzy a chystala se zavolat Ephraimovi. Toužebně jsem si přála se s ním vidět a dozvědět se pravdu. Ale nezvedal mi to. V pravidelných intervalech jsem to zkusila ještě asi pětkrát a bývala bych to zkoušela dál, ale když jsem si uvědomila, že mě mé kroky mezitím stačily zanést až ke studiu, musela jsem své snažení odložit na neurčito.

Všimla jsem si, jak u krajnice zastavuje nenápadné černé auto a v zápětí z něj vystupuje paní Parkerová. Byla jsem překvapená, většinou se totiž nechala vozit limuzínou. Napadlo mě, že se jedná o opatření, které mělo zamezit tomu, aby se o ní a jejím milenci někdo dozvěděl, když jela právě od něj. Pokud doposud existovaly jisté pochybnosti, že se s někým schází, nyní, jako by mi to sama potvrdila. Nevěděla jsem, jak se v téhle situaci zachovat, a tak jsem předstírala, že jsem si jí nevšimla a rychle vyběhla schody. Ve spěchu jsem málem ani Bernarda nepozdravila.

Vběhla jsem dovnitř, ale nepodařilo se mi utéct. Paní Parkerová mě za pár vteřin zastihla v hale. S nevolí jsem se k ní otočila, ale mermomocí se snažila vyhnout pohledu do jejích očí.

Nesouhlasila jsem s tím, co dělala a měla jsem najednou pocit, že nic z toho, co říká, nemyslí upřímně. Nevěřila jsem jí dokonce ani úsměv, který mi věnovala. A když jsem pak za jejími zády zahlédla Damiana, jak flirtuje s tou samou dívkou jako minule a mezitím po mně vrhá vyčítavými pohledy, připadala jsem si ztracená. Po idylickém víkendu se to zdálo jako příliš tvrdý dopad do reality a jediné, co jsem si v tu chvíli přála bylo odtud co nejrychleji vypadnout.

„Slyšíte mě, Mio?“ dožadovala se paní Parkerová mojí pozornosti. Zamrkala jsem a vrátila se k ní pohledem. Němě jsem přikývla.

„Co je to s vámi?“ ptala se a tvářila se starostlivě. Nemohla jsem jí odpovědět popravdě, raději jsem tedy mlčela.

Zkoumavě se mi zahleděla do tváře. „Jste nějaká bledá,“ poznamenala.

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ji pevným hlasem a znovu pohlédla Damianovým směrem. Z jeho chování bylo patrné, že mi chce oplácet. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Přerývavě jsem se nadechla a snažila se zachovat si vnitřní klid. Nebylo to vůbec jednouché.

„No já nevím, opravdu se mi nějak nezdáte, co kdybyste si dnes udělala volno. Pro jednou se tu bez vás obejdeme,“ řekla paní Parkerová, dala mi paži kolem ramen a jala se mě vyprovodit. Nebránila jsem se.

„Dnes si odpočněte, zítra vám bude určitě líp,“ poplácala mě po rameni a nechala mě stát před studiem.

Bernard si mě prohlížel a čekal, co se bude dít.

Pohrdavě jsem si odfrkla. „Tak to vidíte, Bernarde, když vám někdo ublíží, stačí si odpočinout a hned vám bude líp, co tomu říkáte?“

„Je mi líto, jestli vám někdo ublížil, slečno!“ odpověděl Bernard soustrastně.

„Nejen mně, Bernarde, někdo tu ubližuje i někomu jinému,“ řekla jsem smutně a otočila se k odchodu. Manžela paní Parkerové mi bylo upřímně líto a z Damiana jsem byla zklamaná.

Loudala jsem se městem a sedla si v nejbližší kavárně s vidinou vytoužené kávy, kterou jsem si dnes ještě nestihla dát.

Jakmile jsem si ohřála zkřehlé ruce o horký porcelánový šálek, nasála kávovou vůni plnou povzbuzení a ze šálku upila, zdál se mi dnešní den o mnoho snesitelnější.

Káva se stala mou největší závislostí. Kdyby mi v tuto chvíli šálek s kávou někdo sebral, asi bych se rozplakala.

Vlastně jsem od pláče neměla daleko, ale nechtěla jsem se mu podvolit. Zhluboka jsem se nadechla a dívala se z okna kavárny do rušné ulice. Lidé se míhali všemi směry, vítr si neposlušně hrál s jejich šálami a jejich rozličné výrazy mi pomáhaly zapomenout na všechny problémy. Začala jsem si představovat, kam asi kdo míří a nad čím právě přemýšlí. Nebylo těžké to poznat. Napovídala mi jejich chůze, držení těla, výraz v očích, ale také to, jak byli oblečeni.

Po chvíli jsem jim přestala věnovat pozornost a mnohem víc mě začalo zajímat, co asi dělá Ephraim. Kdybych tak věděla, kam včera odjel. Ubytoval se snad v hotelu, nebo přespal u nějakého dřívějšího přítele? – ptala jsem se sama sebe.

Nakonec jsem se rozhodla zavolat mámě.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ji spěšně, jakmile hovor přijala. „Nevíš, kde by mohl být Ephraim?“

„Není u tebe?“ ptala se zmateně.

„Jistěže ne, přece bych ti nevolala,“ odpověděla jsem, možná zbytečně podrážděně.

„Stalo se něco?“

Povzdychla jsem si. „Včera odjel téměř bez rozloučení, když se u mého bytu objevil Damian,“ vysvětlila jsem situaci a když jsem vyslovila jeho jméno, dostala jsem na něj vztek, stejně jako včera. Už jsem si nepřipadala poblouzněná, najednou jako bych ho prokoukla.

„Tolik na tebe žárlil?“ zeptala se s neskrývaným úsměvem. Slyšela jsem ho v jejím hlase.

„Žárlil?“ opakovala jsem nechápavě a zavrtěla hlavou. „Ne, určitě jen… já vlastně nevím…“

„Tak jeď za ním a nech si to vysvětlit,“ poradila mi.

„Ale kam?“ ptala jsem se zoufale.

„Určitě bude v Darlině bytě, po její smrti ho ještě neprodal…“

Oddechla jsem si, že nezůstal někde na ulici. Cítila jsem, jak pomalu odeznívá svíravý pocit strachu. Opravdu jsem se o něj bála…

Nechala jsem si od matky nadiktovat adresu a dál už se nerozmýšlela ani vteřinu. Vyběhla jsem na ulici a zamávala na taxík. Jakmile ale zastavil, kdosi se přiřítil, odstrčil mě a nasedl do taxíku místo mě. Nestačila jsem se ani vzpamatovat a taxík byl pryč.

„To snad není pravda,“ zakroutila jsem hlavou a nevěřícně se dívala na vzdalující se žluté auto. Nebylo to nic neobvyklého, v ulicích New Yorku se takhle lidé chovali běžně, přesto mě podobné situace nepřestaly udivovat.

Počkala jsem si na druhý taxík a ukázala řidiči ubrousek z kavárny, na nějž jsem naškrábala adresu bytu Ephraimovy matky.

Celé to bylo spontánní, proto jsem ani v nejmenším neměla představu, co se bude dít, až na místo dorazím. Nevěděla jsem co udělám, co řeknu a už vůbec jsem neměla ponětí, jak se zachová Ephraim.

Cestou jsem se nepřítomně dívala z okénka, když v tom jsem v proudu lidí, jejichž kroky směřovaly proti směru jízdy našeho auta, zahlédla právě Ephraima. Překvapeně jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že se mi to jen nezdá.

Poslední dobou jsem jej měla plnou hlavu, a tak jsem si nebyla úplně jistá, jestli si ho mezi lidmi pouze nepředstavuji. Ale nezmizel, dál kráčel ulicí a čím dál víc se mi vzdaloval. Srdce mi začalo prudce bušit.

„Zastavte!“ křikla jsem na řidiče, aniž bych otočila hlavu od okénka.

Nic se nestalo. Auto jelo dál.

Přinutila jsem se od Ephraima odtrhnout oči a s pocitem strachu, že ho ztratím z dohledu, se otočila k řidiči. V tu samou chvíli i on zvedl oči ke zpětnému zrcátku a pohlédl mi do tváře s nechápavým výrazem.

„Musím okamžitě vystoupit,“ řekla jsem naléhavým a snad i trochu prosebným hlasem.

„Nemůžete přece vystoupit uprostřed čtyřproudové silnice,“ pronesl posměšně a zakroutil hlavou ve smyslu „ta je pitomá“.

Mně ale bylo jedno, co si myslí. A když jej kolona před námi přinutila zastavit, využila jsem situace, bez váháni vyskočila z auta a na sedadlo hodila bankovku, kterou jsem měla v ruce připravenou k placení.

Ocitla jsem se ve změti světel a hluků. S bušícím srdcem a narůstajícím strachem jsem kličkovala mezi auty ve snaze dostat se co nejrychleji, nejlépe živá, na chodník. Rukama jsem máchala kolem těla, jako bych se tím snažila udržet kolem sebe dostatečný prostor. Všichni na mě troubili a pokřikovali, naštěstí jsem je ale dokázala přestat vnímat a soustředit se pouze na svůj cíl.

Naposledy jsem uskočila před nebezpečně se přibližujícím nárazníkem nějakého auta a s úlevou si uvědomila, že stojím na chodníku. Unaveně jsem si hřbetem ruky přejela po čele a oddechla si.

Asi mi vážně přeskočilo, pomyslela jsem si a v zápětí se začala rozhlížet po Ephraimovi. Měla jsem velké štěstí, že nespěchal, šel ležérním krokem s rukama v kapsách. Poznala jsem ho i ze zadu. Jeho mužnou postavu a široká ramena jsem nemohla přehlédnout. Vlasy měl snad ještě víc rozcuchané, než obvykle, přesto ve mně budily dojem dokonalého účesu, který by možná mohl dát i hodně práce.

Usmála jsem se. Byla jsem tak strašně ráda, že ho vidím.