Americký sen

Do nového dne jsem se probudila s úžasným pocitem a širokým úsměvem na rtech. Neexistuje účinnější předpis na smutek v srdci než se znovu zamilovat. A i když jsem se protentokrát rozhodla, že budu trochu opatrnější, něco mi říkalo, že se bát nemusím…

Stále jsem se usmívala a s poněkud nepřítomným výrazem si chystala snídani. Co teď Ephraim asi dělá? – zajímalo mě, zatímco jsem v dlaních proplachovala borůvky.  Vzápětí jsem je osušila do ubrousku a vsypala do misky s cereáliemi, poté jsem přidala ještě jogurt a vše promíchala.

Nabrala jsem na lžíci první sousto a vložila si jej do pusy, když v tom jsem si vzpomněla na pana Parkera. Uvědomila jsem si, že dnes by se měl vrátit ze své pracovní cesty. Obočí se mi stáhlo lítostí. Raději jsem ani nechtěla myslet na to, jak se budu tvářit až ho potkám…

Mé obavy se bohužel naplnily a já se s ním střetla hned ráno před studiem. V duchu jsem zazoufala, ale jelikož si mě všiml už zdálky, neměla jsem jinou možnost, než k němu s úsměvem přijít.

„No ne, Mio. Vypadáte báječně! Jak se vám daří?“ zapředl se mnou ihned rozhovor.

„Děkuji, pane Parkere, daří si mi moc dobře.“

„To je skvělé!“ zaradoval se a otcovsky mě objal paží kolem ramen. Společně jsme se poté vydali do studia.

Pan Parker mě měl vždycky velmi rád. Choval se ke mně jako k dceři, kterou nikdy neměl. Neustále při mně stál a snažil se mě ochraňovat. Bylo to od něj tak milé.

„A jak se máte vy?“ optala jsem se opatrně.

„Ale to víte, Mio. Už nejsem nejmladší a začíná se to na mě projevovat. To vy máte život před sebou. Doufám, že si jej užíváte naplno…?“

Vzpomněla jsem si na Ephraima a s úsměvem přikývla. „To ano, zato vy mluvíte, jako byste měl život za sebou – to přece není pravda. Pořád jste ještě mladý,“ povzbuzovala jsem ho a myslela to vážně.

Pan Parker byl velmi vysoký, krásný muž. Neušlo mi sice, že od doby, kdy jsme se viděli naposled, mu přibylo pár šedivých vlasů, ale jeho blankytné oči neztratily nic ze své zářivosti. Kolem očí a rtů se mu rýsovaly něžné vrásky, ale pravdou bylo, že mu slušely, stejně jako prošedivělé vlasy. Byl velice šarmantní a přitažlivý. Patřil k těm typům lidí, kteří jsou krásnější ve svém stáří, třeba jako Richard Gere, kterého mi připomínal, a to nejen kvůli jeho jménu.

Pan Parker se zasmál svým hlubokým hlasem. „Jste milá, Mio! Ale kdybych neměl svoji drahou Evelyn, ani pes by po mně neštěkl.“

Při zmínce o jeho ženě jsem se kousla do spodního rtu a podívala se do země.

„Co je to s vámi? Vypadáte zkroušeně,“ strachoval se.

Rychle jsem zakroutila hlavou, abych nevzbudila podezření. „To se vám jen zdá,“ ujišťovala jsem ho, ale nedokázala se mu podívat do očí. Bála jsem se, že by poznal, že nemluvím pravdu.

Tohle pro mě byla muka. Nevěděla jsem, co bych měla udělat. Nemohla jsem rozhodnout za paní Parkerovou a říct mu, co vím, ale zároveň jsem nechtěla přihlížet tomu, co mu provádí. Tohle si nezasloužil. Opravdu ne…

Hned uvnitř jsme se s paní Parkerovou potkali. Usmívala se a tvářila se neohroženě a sebejistě. Byla na příjezd svého manžela dokonale připravená.

„Richarde, drahý, konečně jsi tu,“ pronesla rádoby vřele, mně však její slova doslova studila.

Pan Parker ze mě spustil svou paži a přistoupil ke své ženě. Něžně uchopil její hlavu do dlaní a láskyplně jí pohlížel do očí. „Evelyn, jsem tak rád, že už jsem zpátky, bez tebe tolik strádám,“ řekl upřímně a pak ji krátce, přesto vášnivě, políbil na rty.

„Taky jsi mi chyběl, Richarde,“ usmála se na něj a pak jej objala.

Stála jsem za zády pana Parkera, takže jsem jí mohla vidět do tváře a překvapilo mě, že to myslí upřímně. Opravdu to vypadalo, že jí chyběl. Tomu jsem nerozuměla.

Proč ho podvádí, pokud jí na něm záleží?

Opět jsem si musela připomenout, že to není moje věc.

Sklopila jsem oči a nechala je o samotě. Vydala jsem se na své obvyklé místo a cestou přemýšlela, co se vlastně změnilo. Nebylo to tak dávno, co si paní Parkerová svého manžela vážila a ctila jej. Zdálo se, že nikdo jiný pro ni neexistoval. Proč to najednou nebyla pravda…

„Ahoj!“ promluvil někdo za mými zády. S leknutím jsem se otočila a spatřila za sebou Damiana.

Vydechla jsem a otočila se zpět ke svému stolu. Nechtěla jsem s ním mluvit, ale vzhledem k tomu, že jsme spolu pracovali, to nebylo možné, proto jsem se s nevolí zeptala: „Potřebuješ něco?“

Damian přešel k mému stolu a stoupl si tak, aby mi viděl do tváře. Já jsem však nechávala hlavu sklopenou a předstírala, že si zapisuji něco velmi důležitého na kousek papíru, který jsem nahmatala pod rukou.

Damian si povzdychl a dřepl si, čímž se ocitl pode mnou a mohl mi vidět do obličeje. Loktem se při tom opíral o koleno a dlaní si přejížděl přes zátylek. Špičkami prstů druhé ruky se dotýkal podlahy.

„Potřebuju si s tebou promluvit. Nechápu to, Mio…“ řekl poněkud ztraceně.

Zvedla jsem oči od stolu a pohlédla na něj.

„Přece jsem se ti za ten večer omluvil, Mio, proč se mnou nemluvíš?“ Vypadal, že ho to opravdu mrzí. Hluboce mi pohlížel do očí a čekal na vysvětlení.

Povzdychla jsem si a trochu se na židli natočila, abychom si byli tváří v tvář. „Kvůli tomu to nebylo, Damiane,“ zakroutila jsem hlavou a na chvíli zavřela oči.

„Tak kvůli čemu?“ stále se dožadoval vysvětlení.

Pevně jsem stiskla víčka k sobě, ale nakonec oči otevřela. „Možná ses přišel omluvit, ale mám takový pocit, že jsi předem počítal s tím, že máš vyhráno. A takhle se chováš pořád,“ vyčetla jsem mu. „ Občas jsi tak…“

Damian se zamračil. „Tak co?“ vybízel mě k pokračování.

Zhluboka jsem se nadechla. „Namyšlený.“

Damian se postavil na nohy. „To myslíš vážně?“ zeptal se nabroušeně.

Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat.

„A to je všechno? Tím to končí?“

Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že včera jsi mi to dal dost jasně najevo,“ odpověděla jsem a zvedla k němu oči.

Zatvářil ukřivděně. „Ty myslíš…“

„…tu blonďatou dívku, ano!“

Zaujal obhajovací post. „Ale tak to není, já jsem jí jenom…“

„…vyprávěl vtipy, aby se uvolnila?“ založila jsem si ruce na prsou. „Jistě to chápu.“

V tu chvíli jsem toho měla tak akorát dost. Vstala jsem ze židle a zlostně se na Damiana podívala. „Víš co, Damiane? Dej mi pokoj. Je mi jedno, že se někdy chováš jako gentleman, když mě vzápětí zraňuješ. Udělej mi laskavost a už za mnou nechoď!“ Otočila jsem se k odchodu, ale Damian mě chytil za paži.

„Mio, počkej, takhle jsem to nechtěl, Damara tě měla jen přimět k trošce žárlení.“

Pohrdlivě jsem se na něj podívala. „To sis mohl ušetřit,“ odsekla jsem a vytrhla se mu. Odešla jsem a nechala ho tam stát.

Pořád nechápu, kde se ve mně vzalo tolik kuráže…

        

Možná jsem na něj byla příliš tvrdá – napadlo mě, když jsem později odpoledne stála v obchodě a kupovala zeleninu do kuřecího páje. Pak jsem ale zatřásla hlavou, jako bych snad chtěla myšlenky na něj vytřepat z hlavy.

Čekal mě příjemný večer s rodiči a Ephraimem – při vzpomínce na něj jsem se opět usmála – a nechtěla jsem si ho kazit.

Naházela jsem do košíku vše potřebné, rychle zaplatila a spěchala domů. V rychlosti jsem se převlékla, stáhla vlasy do culíku a uvázala si zástěru.

Do večeře zbývaly tři hodiny. Bez otálení jsem se proto dala do vaření, neboť kuřecí páj vyžadoval svůj čas.

Ve třičtvrtě na sedm už jsem měla vše hotové a vůně páje se linula celým bytem.

Nalila jsem si sklenku bílého vína a stoupla si na balkon, abych se po vaření v rozpálené kuchyni trochu osvěžila. Sotva jsem se však opřela o zábradlí a chystala se napít, někdo zazvonil na zvonek. Srdce mi trochu poskočilo. Vydala jsem se ke dveřím a cestou sklenku odložila na stůl.

S úsměvem na rtech jsem otevřela dveře a usmála se ještě víc, když jsem před sebou spatřila Ephraima. Vidět ho po celém dni a tolika strastech bylo jako bych na opuštěném moři spatřila osvětlený maják.

„Ahoj! Promiň, jsem tu asi…“

Nenechala jsem ho to doříct a zběsile ho objala. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem to udělala, protože jsem chtěla.

V první vteřině byl nejspíš zaskočený, ale poté se vzpamatoval a přiložil své dlaně k mým zádům. Tiskla jsem se k němu a svoji hlavu schovávala pod jeho bradou. Ten pocit bezpečí a toho, že je mi tak blízko byl nepopsatelný.

„Děkuju, že tu jsi,“ hlesla jsem a ještě chvíli si ho držela u sebe.

Ephraim se prohnul v zádech a lehce se zaklonil, aby mi viděl do tváře. „Přece jsi mě pozvala,“ usmál se.

Pohlédla jsem na něj a pak svou tvář opět přitiskla k jeho hrudi. „Nemyslím jen dnešní večeři, ale i všechno ostatní. Jsem ráda, že se vracíš do New Yorku…“

V objetí se se mnou přesunul dovnitř a zavřel za námi dveře.

„Taky jsem rád,“ řekl tiše a pak dodal: „to mi připomíná, že jdu zítra na prohlídku prvního bytu. Stále platí tvá nabídka, že mi s výběrem pomůžeš…?“

Konečně jsem Ephraima pustila ze svého objetí a vzhlédla k němu. „To víš, že jo!“ kývla jsem nadšeně a pomalu se přesunula do kuchyně, abych zkontrolovala páj.

„Prohlídka je v pět, mohl bych tě třeba o půl páté vyzvednout,“ nadhodil.

Otevřela jsem troubu a usmála se. „To by bylo skvělé. Tou dobou už budu doma,“ souhlasila jsem a navlékla si rukavice.

Vyndala jsem zapékací mísu s pájem z trouby a Ephraim se usmál. „Páni, vypadá úžasně!“ pochválil mě.

Usmála jsem se. „Díky! Doufám, že tak bude i chutnat…“

Ephraim se nadechl, zřejmě chtěl něco říct, ale už to nestihl, protože zazvonil zvonek. Sundala jsem si rukavice a šla otevřít.

„Ahoj mami a tati, pojďte dál, Ephraim už je tady,“ řekla jsem a políbila oba své rodiče na tvář z jedné strany a oni mne z druhé.

Poté vešli dovnitř a než jsem za nimi stačila zavřít dveře, už jsem slyšela mámu: „Ephraime, vypadáš báječně!“

Ephraimovi se v očích zablesklo pobavení. „Vlastně vypadám stejně jako přede dvěma dny, kdy jsme se viděli naposled,“ řekl a usmál se na moji matku, „ale vy vypadáte krásně,“ dodal, tentokrát už s vážnou tváří.

Maminka se polichoceně usmála a krátce ho objala.

Poté přišel na řadu můj táta a podal Ephraimovi ruku. Ten ji přijal a usmál se na něj. „Pane Reide,“ pronesl a téměř neznatelně se uklonil. Táta zvedl levou paži a poplácal ho na pravém rameni.

Zasmála jsem se. „Bezva, tak teď, když už jsme se všichni uvítali, byste se mohli posadit a začneme podávat.“

Všichni se shromáždili kolem stolu a já doprostřed postavila mísu s pájem. Poté jsem opatrně zakrojila do vypečeného těsta na povrchu a v tu chvíli se ven vyhrnula horká pára, vonící po zelenině a kuřeti. Všichni ze zebe vydali slastné: „Hmm!“, když vůni nasáli.

Potěšeně jsem se usmála a každému nabrala na talíř jednu porci. Jakmile se rodiče i Ephraim dali do jídla, šťastně jsem se po nich dívala.