Americký sen

Anotace: XXVII.díl Pozvání

Následujícího dne, v poledne…

Seděla jsem na barové židličce v nově otevřeném bistru, nedaleko studia a čekala na mámu. Domluvily jsme se na společném obědě, ale ještě nedorazila. Měla jsem už hlad, a tak jsem si objednala bez ní.
„Jeden krůtí sendvič pro vás, slečno,“ řekl mladík v bílo-červené pruhované zástěře a přistrčil ke mně talířek s jídlem a zásobník na ubrousky.
„Bezva, díky!“ usmála jsem se na něj.
V tom přišla máma. „Ahoj zlato!“ vítala se se mnou.
„Ahoj mami,“ dala jsem jí pusu na tvář a neodpustila si dodat: „jdeš pozdě!“
„Omlouvám se, Mio. Před odchodem mi zavolala má matka, sama moc dobře víš, jaké hovory s ní mohou být…“
Povzdychla jsem si. „No jo, to je fakt,“ dala jsem jí za pravdu.
Moje babička dokázala být ten nejnesnesitelnější člověk na světě. Celé týdny vyčkávala, jestli jí někdo z nás nezavolá, a protože každý z nás vedl svůj vlastní život a čas od času jednoduše zavolat zapomněl, udělala to sama a během hovoru nám to pořád dokola vyčítala. Docela jsem mámu litovala, že to schytala protentokrát.
„Co si dáš?“ zeptala jsem se jí, abych převedla téma jinam. Bylo mi jasné, že o své matce se bavit nehodlá.
„Třeba to, co ty,“ odpověděla a nepřestávala něco hledat v kabelce.
Objednala jsem sendvič i pro ni a poté se konečně zakousla do toho svého.
„Á, tady to je!“ zvolala máma vítězoslavně a vytáhla z tašky malou krabičku, kterou mi podala.
„Co je to?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Otevři to a uvidíš,“ pobídla mě.
Znovu jsem se usmála a krabičku otevřela.
„Ale vždyť… to jsou tvoje oblíbené,“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila máminy stříbrné náušnice s třpytivým zeleným kamínkem. Vždycky jsem jí je záviděla, v jejích zrzavých vlasech vypadaly božsky.
„Proč mi je dáváš?“ nechápala jsem.
Maminka se usmála. „Protože jsem ti chtěla udělat radost.“
„A to je všechno?“
„Chtěla jsem, abys u sebe měla něco ode mne…“
„Och, mami!“ vydechla jsem dojatě a objala ji. „Děkuju!“
„To nic, já rada,“ řekla a spokojeně si mě prohlížela, když jsem si je nasadila.
Ještě jednou jsem jí poděkovala a poté jsme se společně pustily do jídla.
Po obědě jsme se šly ještě projít a cestou jsme si koupily čaj.
„A co Ephraim? Od té večeře jsem se s ním neviděla…“
Když vyslovila jeho jméno, snažila jsem se potlačit úsměv, abych nebyla příliš podezřelá. Původně jsem vůbec neměla v plánu jí něco říkat, ale byla to máma. A před tou jsem nikdy nic nedokázala udržet v tajnosti.
„Jsi vážně hrozná, musíš vědět všechno,“ naoko jsem se zamračila, ale nakonec jí řekla pravdu. „Já ho mám ráda, mami.“
Maminka se radostně usmála a uprostřed chodníku mě objala. Překvapeně jsem povytáhla obočí a také ji objala.
„Jsem šťastná, holčičko. To ti moc přeju!“ řekla upřímně a pohladila mě po vlasech. Něco mi říkalo, že si to přála celou dobu…
„Mami,“ odtáhla jsem se a přísně si ji změřila, „že tys to celou dobu plánovala. Pozvala jsi ho sem tak trochu i kvůli mně, viď?“
Máma se zatvářila provinile. „Chtěla jsem tomu jen trošičku pomoct,“ přiznala, „ale zbytek byl přece na vás. Kdyby jeden z vás neměl zájem, dopadlo by to jinak,“ ospravedlňovala se.
Povzdechla jsem si. „No jo, v tom máš asi pravdu.“
Usmála jsem se a opět si připadala jako ve snu. Ještě před pár dny by mě ani v nejmenším nenapadlo, že by o mě Ephraim stál. Tak trochu jsem si vedle něj stále připadala jako ta malá otravná holka. Ale po včerejším polibku se všechno změnilo a už jsem o ničem nepochybovala.
„Víš, Mio, tohle jsme si já i Darla vždycky přály,“ řekla a oči se jí zaleskly slzami.
Úsměv se mi ze rtů vytratil. „Mami, jak se to vlastně stalo? Darla byla přece téměř stejně stará jako ty…“
Máma mi s vážností pohlédla do očí. „Tohle by ti měl říct Ephraim sám, až bude chtít. Netlač na něj, ano?“
Přikývla jsem. „Dobře, počkám…“

Cestou z práce jsem si vyzvedla poštu ze schránky a unaveně vpadla do bytu. Byl nepříjemně prázdný a tichý.
Podívala jsem se na hodinky. Bylo teprve půl šesté. Ještě nebylo příliš pozdě zavolat Ephraimovi. Autem by u mě mohl být do dvaceti minut. Přestala jsem se rozmýšlet a popadla mobil.
Vytočila jsem jeho číslo a jakmile jsem zaslechla vyzvánění, nervózně jsem si skousla spodní ret. Když stál Ephraim u mě, nemusela jsem být nervózní, ale když tu se mnou nebyl, najednou jsem si nebyla ničím úplně jistá…
„Mio? Jsi to ty?“ ozval se ze sluchátka hlas, který sice nezněl tak krásně jako na živo, ale nebylo pochyb o tom, že patřil Ephraimovi…
Usmála jsem se. „Ano, jsem to já. Neruším tě…?“
Ephraim se zasmál. „Kdepak, už jsi zpátky z práce?“
„Ehm,“ hlesla jsem, „…nechtěl bys za mnou přijet?“ zeptala jsem se poněkud rozpačitě.
„To bych chtěl,“ odpověděl a i přes sluchátko byl v jeho hlase patrný úsměv.
„Dobře, můžeš přijet kdykoliv… těším se na tebe.“
„Já taky, budu u tebe do chviličky,“ řekl a poté jsme se nakrátko rozloučili.
Sotva jsem se stihla osprchovat, převléknout a přichystat něco k jídlu, když Ephraim dorazil. Rychle jsem mu běžela otevřít a ihned ho objala. Od včerejšího rozloučení mi připadalo, jako bych se s ním neviděla celou věčnost. Ephraim se rozesmál a konečky svých prstů mě začal hladit na zádech. Pravděpodobně už si zvykl, že jsem mu každou chvíli padala kolem krku. Zkrátka jsem si nemohla pomoct. V jeho náruči jsem se cítila dokonale šťastná.
„Nezlob se,“ omluvně jsem se na něj usmála, „pojď dál,“ pozvala jsem ho.
Ephraim vešel dovnitř, ale jakmile jsme za sebou zavřeli, opět si mě k sobě přitáhl. Políbil mě na čelo, na nos a nakonec i na ústa. Jeho polibky byly něžné jako dotyk motýlích křídel.
„Nemáš hlad? Nakrájela jsem nějaké sýry a ovoce…“ zašeptala jsem, když se Ephraim přesunul od mých rtů k tváři.
Nesouhlasně si povzdychl, ale nakonec mě přece jen líbat přestal a ruku v ruce se se mnou přesunul ke stolu.
Posadili jsme se naproti sobě. Stůl byl malý, takže jsme si byli stále dost blízko.
„Vypadá to senzačně,“ pronesl Ephraim s pohledem upřeným na obložený talíř.
„Ochutnej tenhle,“ ukázala jsem na francouzský sýr Roquefort s modrou plísní, „a dej si ho s pekanovým ořechem,“ poradila jsem mu, „ta kombinace je báječná.“
Ephraim se usmál a řídil se mými radami. Já jsem se mezitím natáhla pro poštu, která ležela na stole od mého příchodu, a začala se probírat obálkami.
„Tak co?“ zvedla jsem k Ephraimovi oči.
„Měla jsi pravdu, chutnalo to skvěle,“ usmál se a podával mi hrozen. Otevřel jsem pusu a slupla jej.
„Co to máš?“ zeptal se s pohledem upřeným k obálce, kterou jsem držela v rukou. Shlédla jsem k ní a přečetla si adresu odesilatele. Usmála jsem se. „To je od mojí přítelkyně Audrey, je ze San Francisca.“
Ephraim pokýval hlavou a strčil si do pusy další kousek sýra.
Rychle jsem obálku otevřela a vytáhla z ní papír sytě oranžové barvy s roztomilými obrázky dýní a netopýrů. Přečetla jsem dopis a vzhlédla k Ephraimovi. „Chce, abych za ní přijela na víkend, oslavit Halloween…“
„To je za dva dny…“ konstatoval.
Přikývla jsem. „Jo, to je!“
„A pojedeš?“
Uchichtla jsem se, protože mi neušel Ephraimův pohled. „No ne, ty žárlíš na moji kamarádku.“
„To ne,“ bránil se.
„Ale jo, vidím to na tobě,“ popichovala jsem ho.
„Jen jsem myslel, že… bychom třeba mohli být přes víkend spolu,“ přiznal se.
„No a nechtěl bys jet taky?“ navrhla jsem a se zatajeným dechem čekala na odpověď.
Ephraim se zatvářil překvapeně. „A to bych mohl?“
Představila jsem si Audrey a Tobyho, dva nejsrdečnější a nejspontánnější lidi na světě. Přijali by k sobě kohokoli, zvlášť pokud by patřil ke mně, a co se týká změn v programu, vítali je vždy s nadšením.
„Jasně!“ odpověděla jsem.
„V tom případě přijímám!“ souhlasil s radostným úsměvem.
„Vážně?“ vyhrkla jsem nadšením a rychle obešla stůl. Ephraim se na židli odsunul, aby mi udělal místo, a posadil si mě na klín. Pravou paží jsem ho objala kolem krku a láskyplně mu pohlížela do tváře. Byla jsem trochu vyvýšená, a tak jsem si mohla všimnout jeho náramně hustých a dlouhých řas. Jejich konečky byly tak světlé, že zespoda, odkud jsem na ně vždycky pohlížela, vůbec nebyly vidět. Vydechla jsem a špičkou prstu levé ruky se velmi opatrně dotkla jeho víčka. Trochu se zachvělo a poté Ephraim obě oči zavřel. Pomalinku jsem se k němu sklonila a na víčko jej políbila. Cítila jsem jak se usmál. Prsty jsem hladila jeho tvář a poté ho políbila.



Protože nám v příběhu přibyly nové postavy, můžete si doplnit představu zde: http://veronikass8.webnode.cz/fotogalerie/