Americký sen

Anotace: XXVIII.díl San Francisco

„Ještě ti přidám, chceš?“ optala jsem se spíše řečnicky a přihodila Ephraimovi na talíř další, ještě teplou waffli ze zázvorového těsta.

Ephraim se na mě usmál. „Nevím, jestli čtvrtá waffle není už i na mě moc…“

Pokrčila jsem rameny a otočila se ke kuchyňské lince. „No, jak myslíš, ale až dostaneš palubní jídlo v letadle, bude tě mrzet, žes tuhle moji úžasnou snídani nedojedl…“

Ephraim vstal od stolu a zezadu mě objal. „Jsi úžasná,“ zašeptal mi do ucha.

Usmála jsem se. „Tohle jsem od tebe už jednou slyšela,“ špitla jsem provokativně.

„Cože? Jen jednou?“ podivil se Ephraim a já se zasmála.

„Jsi nejúžasnější,“ řekl a otočil si mě k sobě čelem.

Předloktími jsem se opřela o jeho ramena a dlaně spojila na temeni jeho hlavy. Obdařil mne okouzlujícím úsměvem a pažemi mě objal kolem zad, přičemž dlaněmi spočinul na mých bedrech hříšně nízko. Hleděli jsme si do očí a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Kdyby v tu chvíli začala hrát hudba, mohli bychom spolu začít tančit…

Jenomže jsme neměli času nazbyt. Byla sobota a za dvě a půl hodiny nám odlétalo letadlo, směr San Francisco.

Museli jsme se proto spokojit s letmým polibkem na rty a rychle sbalit posledních pár věcí. Tedy já musela sbalit pár věcí. Ephraim měl zavazadla ve svém zapůjčeném autě.

Mohlo by se zdát, že u mě strávil noc, ale ve skutečnosti ke mně ve vší počestnosti dorazil brzy ráno na společnou snídani.

„Můžu ti být nějak nápomocný?“ zeptal se a v očích mu tančily rozverné jiskřičky, když jsem se shýbala ke kufru.

Neubránila jsem se úsměvu, ale jeho dvojsmyslnou nabídku jsem nepřijala.

„To je v pohodě, zvládnu to sama,“ ujistila jsem ho a v hlavě si začala odříkávat seznam věcí, na které jsem nesměla zapomenout.

Jakmile jsem překontrolovala, že mám vše potřebné, včetně kartáčku na zuby a nabíječky na mobil, mohli jsme vyrazit.

Ephraim se chopil mého kufru. Společně jsme vyšli na chodbu a já řádně zamkla dveře. Poté jsme nastoupili do výtahu, kde se nám naskytla malá chvilička pro sebe navzájem. Oba jsme se usmáli a dychtivě se k sobě přitiskli. Políbili jsme se, tentokrát už opravdově. Dýchala jsem mělce, ale i tak jsem vnímala jeho smyslnou vůni. Dlaněmi jsem hladila jeho hruď pod rozepnutou mikinou a Ephraim nešťastně zasténal, když se příliš brzy ozvalo cinknutí a dveře výtahu se otevřely.

Vzal mě za ruku a rozběhl se se mnou k autu, Ephraim. Uložil moje zavazadlo k ostatním a já mezitím nastoupila. Poté jsme se rozjeli k letišti.

„Byl jsi někdy v San Franciscu?“ zajímala jsem se.

„Kdysi hodně dávno, ale pouze pracovně, nedostal jsem se ani na Golden Gate Bridge…“

Usmála jsem se. „Tak to jsi na správné adrese. Audrey mi slíbila, že nás tam vezme.“

Začala jsem se najednou hrozně moc těšit. Tohle bude určitě nezapomenutelný víkend…

 

Pevně jsem stiskla víčka a scvakla zuby. Snažila jsem se nemyslet na to, že právě vzlétáme. Nesnášela jsem to. Ten tlak v uších je k nevydržení.

Našmátrala jsem vedle sebe Ephraimovu ruku a přivlastnila si ji.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

Namísto odpovědi jsem přikývla a oči nechala zavřené. Prsty mi něžně shrnul vlasy z tváře a jejich konce mi přehodil přes rameno. Usmála jsem se, když jsem ucítila jeho rty na svém spánku. V tu chvíli bolest v uších ustoupila do pozadí.

„Děkuju,“ hlesla  jsem a vděčně si opřela hlavu o jeho rameno. Bylo tak skvělé, že tam byl se mnou…

 

Do San Francisca jsme dorazili kolem čtvrté hodiny odpoledne. Audrey na nás čekala v příletové hale. Všude bylo strašně moc lidí. Ještě štěstí, že Audrey nikdy nesplynula s davem. Skákala nahoru a dolů s rukama nad hlavou, a když nás zahlédla, s radostným křikem se k nám přiřítila.

Šťastně mě objala. „Jsem tak ráda, žes přiletěla. Jinak bych s tebou musela přestat kamarádit. Slibovalas, že nás navštívíš, jak je rok dlouhej,“ pokárala mě, ale bylo vidět, že se nezlobí.

Teprve po chvilce si všimla, že tu jsem s někým. Do telefonu jsem se jí o Ephraimovi nezmínila, čekala, že přiletím sama. Otočila se k němu čelem a bylo vidět, že jí to v hlavě šrotuje. Poté se její výraz vyjasnil a s úsměvem k němu natáhla ruku. „Ty musíš být…“

„Ephraim,“ vyhrkla jsem rychle, neboť jsem si uvědomila, že ví pouze o Damianovi. Bylo by poněkud trapné, kdyby tak Ephraima oslovila. Nikomu z nás by to nebylo příjemné.

Audrey se zarazila a střelila po mně nechápavým pohledem. Prosebně jsem se jí zadívala do očí a doufala, že mě neprozradí. Uvědomovala jsem si, že jsem se do této prekérní situace dostala sama a nejradši bych si za to nafackovala.

Audrey mě nezklamala. Když se k němu vracela pohledem, vřele se na něj usmála. „Takže Ephraim,“ zaševelila a znovu mu podala ruku, „moc mě těší. Já jsem Audrey,“ představila se, jakmile její ruku přijal.

„Moc rád tě poznávám,“ usmál se na ni a já si oddychla.

Poté jsme se společně vydali k místu, kde Audrey parkovala.

„A kdepak máš Tobyho?“ zeptala jsem se, když jsme se naskládali do auta.

„Je doma a uklízí,“ pronesla nevzrušeně a poté s úsměvem dodala: „Už se na vás moc těší.“

Zasmála jsem se. „Nejsi na něj příliš tvrdá?“

„Jak to myslíš?“ ptala se Audrey a tvářila se při tom jako neviňátko. Ve zpětném zrcátku jsem jí viděla do tváře.

„Neříkej, že uklízí dobrovolně…“

„Jistěže ano,“ řekla Audrey naprosto vážně, „miluje mě!“

„Tak tím jsem si naprosto jistá,“ pokývala jsem s úsměvem hlavou. To byl totiž důvod všeho, co pro ni Toby dělal.

Skousla jsem si ret a naklonila se, abych viděla na Ephraima, sedícího na sedadle spolujezdce přede mnou. Pootočil hlavu k rameni a koutkem oka se na mě podíval. Srdce mi radostně poskočilo, když se usmál. Měl tak krásný úsměv.

Bylo to tak zvláštní. Ještě před pár týdny jsem si říkala, jaké má Audrey štěstí, že potkala Tobyho a mylně jsem se domnívala, že bych své štěstí mohla nalézt u Damiana, když v tom se zčistajasna objevil Ephraim a já měla najednou pocit, že mě nemohlo potkat nic krásnějšího…

Předloktím levé ruky jsem se přimkla k jeho paži a Ephraim položil dlaň na mé zápěstí.

Audrey si našeho projevu náklonnosti samozřejmě všimla, a i když taktně mlčela, bylo mi jasné, že později se jejímu výslechu nevyhnu.

Zanedlouho jsme opustili dálnici a před námi se začalo otevírat San Francisco v celé své kráse. Dokonce ani mlžný opar, kterým bylo město často zahaleno, jej o krásu připravit nedokázal. Tohle město si jednoduše musel zamilovat každý. Jeho charakteristické kopcovité silnice, dřevěné viktoriánské domy, luxusní hotely, neuvěřitelné množství módních obchodů a kaváren, Chinatown, historické tramvajky, lidé originální každým coulem – to všechno a ještě mnohem víc tohle kouzelné město nabízelo.

Celá natěšená jsem začala nedočkavě poposedávat na sedačce.

Měla jsem přijet už dávno, pomyslela jsem si, ale pravdou bylo, že jsem se nemohla jen tak utrhnout z práce. Doteď mi nebylo jasné, jak se mi podařilo paní Parkerovou přesvědčit, aby mi dovolila zůstat až do pondělí. V tuto chvíli to však bylo vedlejší…

„Pane jo, proč vlastně nebydlím tady?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

Audrey na mě pohlédla do zrcátka a pobaveně se uculila. „Jsi blázen! Bydlíš v New Yorku, co víc bys chtěla…?“

Zasněně jsem se zadívala z okénka. „Zrekonstruovat starý dům v San Franciscu a odžít tu zbytek života…“ Teatrálně jsem si povzdechla.

Audrey protočila oči. „Kdybys raději jezdila častěji za mnou,“ vyčetla mi opět.

„Budu se snažit,“ slíbila jsem jí.

Audrey věnovala krátký, ale přátelský pohled Ephraimovi a varovně zvedla obočí. „Dávej si na ni pozor, tahle ženská je vážně hrozná, ale… mám ji fakt ráda!“ řekla a láskyplně se usmála.

Teda Audrey!

„Jo, to já taky!“ přitakal Ephraim a společně se začali smát, jako by si říkali nějaký vtip. Mně však ani jeden z nich nevěnoval pohled.

„Hele,“ okřikla jsem je, „já vás slyším, jsem tady,“ připomínala jsem jim svoji přítomnost a tvářila se naoko dotčeně, i když bych je nejradši oba objala.

Jejich smích utichl právě ve chvíli, kdy jsme dorazili před dům, do kterého se Audrey s Tobym přestěhovali teprve nedávno. Doposud jsem ho viděla pouze na fotkách, ale ve skutečnosti vypadal docela jinak.

Vystoupila jsem z auta a vzhlédla k němu do ohromné výšky. Měl levandulovou barvu a bílé lemování. Tmavě hnědé dveře s bílými lištami kolem vsazených okýnek byly ozdobené podzimním věncem a na schodech byly vystavené oranžové dýně.

V okně mezi záclonkami jsem zahlédla Tobyho. Zamával na nás s úsměvem od ucha k uchu. Poté vyběhl ze dveří a začal se s námi vítat. Moc dobře jsem se s ním neznala, ale od chvíle, kdy jsem se s ním setkala poprvé, jsem si ho oblíbila. Měl krátké kaštanově hnědé vlasy, přátelské zeleno-hnědé oči, stále se usmívající rty a čelist pokrytou slušivým strništěm. Nosil otrhané džíny v kombinaci s elegantními košilemi. Byl to zkrátka sympaťák.

„Ahoj Mio, jsem moc rád, žes za námi přijela,“ řekl a vroucně mě objal.

„Ahoj Toby, taky tě ráda vidím. Díky za pozvání…“ Usmála jsem se a strčila si pramínek vlasů za ucho.

„Tohle je Ephraim,“ představila jsem svého… no zkrátka Ephraima. Byli jsme spolu sotva pár dní. Pravděpodobně se zatím nehodilo nazývat ho svým přítelem nebo dokonce partnerem. Vlastně jsme spolu o našem vztahu ještě ani nemluvili. Nechala jsem to otevřené…

Toby přijal Ephraimovu ruku a poplácal ho po pravém rameni. „Rád tě poznávám. Jsem Toby,“ řekl přátelsky a Ephraim se na něj usmál.

„Potřebujete pomoct se zavazadly?“ nabídl se Toby.

„To budeš hodný, zlato,“ zamručela Audrey, dolující z kufru svého auta naše zavazadla.

Toby k ní přispěchal, políbil ji na tvář a pomohl jí.

Jakmile jsme všechna zavazadla přemístili do domu, usadili jsme se v kuchyni u stolu a dali si kávu. Když jsem se konečně napila, spokojeně jsem se usmála a rozhlédla se kolem sebe.

„Máš to tu moc pěkné, Audrey,“ pochválila jsem její prostornou kuchyň v teplých barvách.

Usmála se a věnovala Tobymu vděčný pohled. „Díky, ale celé je to Tobyho práce.“

„Vážně? Rekonstruoval jsi to sám?“ ptala jsem se překvapeně.

Toby skromně přikývl a objal Audrey kolem ramen. „Ale bez tebe bych to nezvládl, miláčku,“ řekl s láskyplným pohledem upřeným do jejích očí.

S Ephraimem jsme se na sebe usmáli.

„A co vy dva, jak jste se vlastně poznali?“ vyzvídal Toby.

„Známe se od dětství,“ prozradila jsem a Ephraim přikývl. „Ovšem ještě štěstí, že už jsme vyrostli, před pár lety bychom tu takhle asi neseděli, viď?“ usmála jsem se na Ephraima, který se ke mně natočil a hluboce mi pohlédl do očí. „Choval jsem se hloupě, ale neměl jsem tě rád o nic míň než teď,“ pronesl upřímně.

Překvapeně jsem zamrkala. Takže Irma měla pravdu, když říkala, že mě měl rád, jen nevěděl, jak mi to dát najevo.

„Proč jsi mi to neřekl?“ položila jsem mu stejnou otázku, jako on mně na chalupě mých rodičů.

Ephraim se usmál. „Asi ze stejného důvodu, proč ty jsi mi neukázala svůj deník…“ na chvíli se odmlčel a sklopil zrak. Neuplynula však ani vteřina a už mi zase pohlížel do očí. Uchopil moji tvář do dlaní, radostně se usmál a řekl: „Miluju tě, Mio!“