Americký sen

Po zbytek týdne jsme se s Ephraimem vídali každý den po práci, chodili jsme na večeře a společné procházky, jednou jsme byli i v kině. Dělali jsme spoustu věcí společně, například mi Ephraim byl ochotný dělat společnost při nákupech a doprovázet mě při návštěvě rodičů. Na konci večera jsme se ale vždy rozloučili a každý spal ve svém bytě. Samozřejmě mi Ephraim v noci nepopiratelně chyběl, ale to těšení se na něj mělo něco do sebe. Navíc mi tohle období randění poskytovalo dostatek času, který mi pomáhal vstřebat skutečnost, že se to všechno opravdu děje. Často jsem měla pocit, že se mi to jen zdá, ale stačilo Ephraima pevně obejmout, pohladit jej po tváři nebo se od něj nechat políbit, a věděla jsem, že je to pravda. Že je tu se mnou a miluje mě, stejně jako já jeho.

Dokonalé chvilky po jeho boku však byly střídány nepříjemnými střety s Damianem, který se s naším rozchodem jen těžko smiřoval. Nejprve byl uražený a choval se jako malé dítě, kterému někdo ukradl hračku, poté přešel do fáze oplácení a promenádoval se kolem mě ve společnosti Damary ve snaze vzbudit ve mně žárlivost. A když u mě ani s jedním nepochodil, začal se mi dvořit nanovo. Musím říct, že jeho snažení bylo působivé a nebylo by těžké jeho kouzlu podlehnout, kdyby ovšem nebylo Ephraima. Měla jsem ho plnou hlavu i srdce a k Damianovi jsem zkrátka byla slepá, ať už dělal cokoliv.

Moje matka byla ze mě a Ephraima nadšená a když jsme jí oznámili, že se spolu chystáme bydlet, měla slzy na krajíčku a oba nás objala.

„To je to nejkrásnější, co se mi jen ve zbytku života mohlo přihodit,“ nechala se slyšet a dramaticky si přitiskla dlaně ke své hrudi. Dojatě si nás prohlížela, jak stojíme vedle sebe – já s rukou na Ephraimově pasu a on s paží kolem mých ramen.

„Mami, přestaň s takovými řečmi. Jsem si jistá, že budeš svoji roli ztřeštěné matky a ještě ztřeštěnější tchýně zastávat ještě velmi dlouhou dobu…“ krotila jsem její černý humor.

Tatínek reagoval umírněněji. Objal mě a Ephraimovi potřásl rukou, snad jako by mu gratuloval, že získal jeho jedinou dceru a pohledem mu radil, ať mě kouká ctít a vážit si mě, nebo mu dá za vyučenou. Zdálo se, že Ephraim jeho varování zaznamenal a dal mu najevo, že mě nemá v plánu zklamat nebo mi jakkoli jinak ublížit. Hrdě jsem se na něj zadívala a ještě víc se k němu přimkla.

Tátovi bylo ve své podstatě jedno, kdo se nacházel po mém boku, býval by jistě přijal i Damiana. Jediné na čem mu záleželo, bylo mé štěstí. A já jsem snad ani nemohla být šťastnější.

 

„Co bys řekla tomuhle?“ Ephraim chtěl znát můj názor na nejnovější model Chevroleta Camero, v němž právě seděl s úsměvem od ucha k uchu. Prohlédla jsem si naleštěné černé auto s moderně vymodelovanou karoserií. Líbilo se mi, ale nevzbuzovalo ve mně takové nadšení, jako v Ephraimovi. Bylo to prostě jen auto.

Byla sobota dopoledne a už dvě hodiny jsme trávili na parkovišti před prodejnou aut. Nijak jsem se netajila tím, že mě ani jedno z nich nedostává do varu a netvářila jsem se příliš zúčastněně, když mi o nich Ephraim nebo prodejce dělali přednášku. Jediné, co jsem chtěla, bylo zajít si někam do tepla na oběd a pořádnou kávu.

„Jo, je fakt hezký. Klidně bych ho brala,“ souhlasně jsem přikyvovala v domnění, že Ephraimovi udělá radost, že jsme se shodli na stejném autě, koupíme ho, rozloučíme se s tím „milým“ břichatým prodejcem a konečně odtud odejdeme. To se ovšem nestalo.

„Taky by se mi líbilo, ale vzhledem k tomu, že je na trhu jen pár týdnů, je příšerně drahé a nemůžeme si ho dovolit.“ Ephraim nasadil smutný výraz a já začínala propadat zoufalství.

„Ephraime, zlato, já docela jsem unavená, mohli bychom už jít? Nemusíme přece auto vybrat dnes,“ přesvědčovala jsem ho tím nejmilejším možným tónem, jaký jsem v tu chvíli ze sebe dokázala dostat, přesto to vyznělo lehce nevrle. Ephraim si ale ničeho nevšiml. Dlaní pohladil palubní desku uvnitř auta a zasněně se díval před sebe. V tu chvíli jsem dospěla k názoru, že mě tu vůbec nepotřebuje. Naklonila jsem se k němu, protáhla se otevřeným okýnkem a políbila ho na tvář.

„Počkám tě naproti v kavárně,“ sdělila jsem mu a aniž bych čekala na odpověď, dala jsem se na útěk. Samozřejmě, že jsem na vysokých podpatcích neběžela, ale i tak jsem odtamtud zmizela rekordní rychlostí.

Po chvíli už jsem seděla u kulatého dřevěného stolečku uvnitř kavárny s výhledem na autoprodejnu a vychutnávala si lahodnou kávu. Svět byl zase o něco krásnější.

Netrvalo dlouho a skrz výlohu jsem viděla Ephraima, jak přebíhá silnici a míří za mnou. Usmála jsem se na něj a doufala, že se na mě nebude zlobit za to, že jsem se tak rychle vytratila.

Prsty si projel rozfoukané vlasy a posadil se naproti mně. „Promiň, že jsem tě tam držel tak dlouho. Pochopil jsem, že je ti jedno, ve kterém autě budeš jezdit…“ Vděčně a zároveň omluvně jsem se na něj usmála.

„Dáš si taky kávu?“

„Ne, díky.“ Zavrtěl hlavou.

„Dobře, tak můžeme jít. Já už mám dopito.“ Vstala jsem a Ephraim ke mně natáhl ruku. Vklouzla jsem prsty do jeho dlaně a usmála se na něj. Společně jsme vyšli ven.

„Takže, které auto by se líbilo tobě?“ projevila jsem zájem.

„V LA jsem měl Forda Mustanga. Bylo spolehlivé a dostatečně prostorné. Nebylo příliš drahé a mělo nízkou spotřebu. Dobře se s ním parkovalo. Myslím, že by se ti mohlo líbit,“ rozvykládal se.

„Fajn. Chci Forda!“ rozhodla jsem a Ephraim se usmál. „Ale koupíme ho až se nastěhujeme do nového, co říkáš?“ Ephraim souhlasil.

Stěhování připadlo na příští víkend. Zbýval už tedy pouhý týden, kdy měl každý z nás spát ve své vlastní posteli. Neubránila jsem se představám, jaké to asi bude, až se budeme společně vracet domů, usínat a probouzet se vedle sebe. Byla jsem plná očekávání a otázek. Budeme si spolu i nadále rozumět? Neomrzíme se jeden druhému? Co všechno se tím změní? Sblíží nás to?

„Na co myslíš?“ zajímal se Ephraim.

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem mu své obavy svěřila. „Mám tak trochu strach,“ přiznala jsem.

„Z toho řízení?“ Tázavě zvedl obočí a já se zasmála.

„To taky, ale větší strach mám z toho stěhování.“ Zvážněla jsem.

„To nemusíš, všechno je už zařízené. Stěhováci, které nám domluvila Amanda vypadali spolehlivě a přátelsky. Všechno dobře dopadne,“ ujišťoval mě.

„Já vím. Myslela jsem tu část po nastěhování…“ upřesnila jsem. Sledovala jsem Ephraimovy nohy. Dělal delší kroky než já, ale jeho chůze měla stejný rytmus jako ta moje.

„Čeho se bojíš?“

Zadívala jsem se na naše spojené ruce. „Budeme spolu trávit mnohem více času. Neuvidíme se už jen tehdy, kdy budeme chtít. Co když si polezeme na nervy? Já ti nechci lézt na nervy…“

Ephraim se na mě něžně usmál a stiskl mi ruku ve své dlani. „To se nestane, Mio!“ utěšoval mě.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Protože,“ zastavil se a vzal mě i za druhou ruku, „tě miluju!“ Znělo to úplně přirozeně. Jako by ani neexistovala jiná možnost. Napříč tomu, že už mi to jednou řekl, srdce mi začalo splačeně tlouct.

„A mimo to, v gaťkách jsem tě viděl už jako malou holku,“ řekl s potutelným úsměvem. Proti své vůli jsem se rozesmála a praštila ho do prsou.

„Ty si ze mě utahuješ,“ pronesla jsem nevěřícně.

„Možná maličko,“ přitakal a dal mi pusu.

„On tě ten smích přejde, abys věděl,“ odsekla jsem a dala se do kroku.

„Myslíš?“ škádlil mě. Objal mě paží kolem pasu a přitiskl si mě k sobě blíž.

„Ale teď vážně, neměj z toho strach!“ Povzbudivě se na mě usmál. „Bude to báječný!“ dodal přesvědčeně. Opravdu tomu věřil. Usmála jsem se a chystala se něco říct, když v tom se po mé levé straně otevřely dveře a někdo z nich vyběhl ven, přičemž do mě vrazil. Ztratila jsem rovnováhu, ale protože mě Ephraim držel, nespadla jsem. Než jsem se stačila vzpamatovat, tváří v tvář Ephraimovy stál Damian.

„Ty?“ Zamračil se na něj Ephraim a pevně stiskl moji ruku.

„Ty?“ napodobil jej Damian ironicky.

Nervózně jsem těkala očima od jednoho k druhému a přímo hmatatelně jsem cítila vzrůstající napětí mezi nimi.

„Co ty tady, Damiane?“ nadhodila jsem a snažila se o úsměv, abych napětí trochu uvolnila.

Ukázal ke dveřím Tabáku, z nichž se před chvílí vyřítil. „Byl jsem si koupit noviny,“ odpověděl nepřesvědčivě. Žádné u sebe neměl, zato jsem si všimla krabičky cigaret v jeho pravé ruce.

„Ty kouříš?“ zeptala jsem se překvapeně.

Damian si nás oba přeměřil pohrdavým pohledem a pak nasupeně odkráčel, přičemž Ephraimovi vrazil do ramene. Otočila jsem se za ním a dívala se, jak odchází. Měl na sobě slušivý tmavě modrý oblek a vypadal perfektně jako vždy. Došel k přechodu a podíval se naším směrem. Střetla jsem se s jeho očima, ale byl tak daleko, že jsem z nich nemohla nic vyčíst.

„Půjdeme?“ vyzval mě Ephraim a já se k němu vrátila pohledem. Starostlivě si mě prohlížel. Usmála jsem se na něj a pohladila jej po tváři. „Pojďme!“

Naobědvali jsme se ve městě, prošli se parkem a poté jsme zašli ke mně domů na dezert. Sundali jsme si kabáty a Ephraim sebou plácl na mou postel. Byla dost velká pro nás oba, proto jsme se rozhodli, že si ji nastěhujeme do našeho nového bytu, než si pořídíme nějakou novou. I z toho důvodu ji teď Ephraim považoval za svou. Usmála jsem se. Líbilo se mi s ním sdílet věci. A začínala jsem se na naše společné bydlení čím dál více těšit.

Přesunula jsem se do kuchyně a zapnula troubu, aby se předehřála. Uvázala jsem si kolem pasu zástěru a vlasy si připnula v týle. Když jsem pak spouštěla paže dolů, postřehla jsem na sobě Ephraimův pohled. Podpíral se lokty o matraci a se zalíbením si mě prohlížel. Znervózněla jsem. „Co?“ zeptala jsem se poněkud přihlouple.

Ephraim s úsměvem zakroutil hlavou. Neodpověděl. Otočila jsem se zpět k pracovnímu pultu, ale stále jsem na sobě cítila jeho pohled. Otevřela jsem dvířka skříňky a schovala se za ně se zamínkou, že něco hledám. Když jsem je však zavřela, stále na mě zíral.

Povzdychla jsem si a střelila k němu pohledem. Zvedla jsem obočí. „Nechceš se raději koukat na telku?“

„Ne!“ odpověděl nejprve, ale po pár dalších minutách rezignoval. Nakonec televizi zapnul a sledoval jakýsi pořad o přeměně bytů. Tentokrát jsem si jej chvíli prohlížela já, než jsem se s úsměvem pustila do přípravy čokoládového soufflé.

Ve vodní lázni jsem rozpustila čokoládu a máslo. Vonělo to přímo božsky a rozpuštěná čokoláda se leskla jako jezírko uprostřed noci ve svitu měsíce. Poté jsem vyšlehala vaječné žloutky s cukrem a vanilkou do nadýchané světlounce žluté hmoty a do ní jsem vmíchala čokoládovou směs. Nakonec jsem ušlehala bílky se špetkou soli na pevný sníh a opatrně jsem jej vmíchala k ostatním ingrediencím. Těstem jsme pak vyplnila zapékací kokotky a vložila je do trouby. Hotovo. Teď už jen počkat, až se upečou. Byl to jeden z nejjednodušších a přitom nejefektnějších receptů vůbec. A doposud jsem se nesetkala s nikým, kdo by jím nebyl unešený.

Spokojeně jsem se přesunula na postel vedle Ephraima a hlavou spočinula na jeho hrudi, dokud nezacinkala trouba.