Americký sen

Kdyby si někdo chtěl poslechnout písničku, kterou jsem u psaní druhé poloviny kapitoly poslouchala já, zde je odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=zMBTvuUlm98

 

 

 

Po kávě a krátké procházce jsem se chtě nechtě musela vrátit zpět do práce.

Láska na pracovišti by se měla zakázat – prolétlo mi hlavou, jakmile jsem vstoupila do studia. Paní Parkerová se právě zapáleně hádala se svým manželem a všichni kolem na ně hleděli s dokořán otevřenými ústy. Manželé se probodávali nenávistnými pohledy a přestože byla jejich hádka určitým způsobem kultivovaná – jeden druhého nenapadal urážkami – zdála se být mnohem horší než ta moje s Damianem.

Ani jeden z nich nevnímal zástup lidí kolem sebe. Doposud jsem byla jediná, kdo věděl o nevěře paní Parkerové i o tom, co ji způsobilo. Nyní to všechno prasklo.

Po ostré výměně názorů se oba uklidnili. Jako, když se po dlouhé době utiší dětský pláč a dítě usne únavou.

„Mrzí mě to, Richarde!“ pronesla paní Parkerová procítěně. Tvářila se tak nešťastně, že mi jí bylo nesmírně líto.

Pan Parker vypadal naprosto zlomeně. Trpěl mnohem víc, než ona. „Mně taky, Evelyn!“ Pokýval hlavou. Sklonil se pro kufřík, který mu stál u nohou a kolem krku si ovinul šálu, která mu volně visela přes ramena.

„Ach, Richarde, neodcházej, prosím!“ skuhrala a prosebně sepnula ruce. Zdálo se však, že už ji neslyší. S rukou přiloženou na hrudi, jako by jí chtěl chránit své srdce od další bolesti, se smutkem v očích se otočil a odešel. Jen, co se za ním zavřely dveře, paní Parkerové stekla po tváři slza. Rychle ji hřbetem palce setřela, neboť si náhle uvědomila, že na ni všichni upírají zrak, a poté se zavřela v kanceláři. Zatímco ostatní zůstali ještě chvíli stát na místě, otřeseni tím, co se právě stalo, než se vrátili na svá místa.

Zbytek dne probíhal v ohromné tichosti. Nikdo se neodvažoval promluvit, jen sem tam se ozvalo téměř neznatelné zašeptání, když jeden druhému sděloval své pocity z toho, co vyslechl.

Po celou dobu jsem se nemohla dočkat konce dne a když konečně nastala chvíle, kdy práci odzvonilo, s úlevou jsem zaklapla notebook a vyběhla ven. Cítila jsem se mizerně, dvě hádky za jeden den si žádaly druhé kafe a také něčí společnost. Byla jen jedna osoba, která mi v tu chvíli mohla zvednout náladu.

Nasedla jsem do taxíku a nechala se odvézt k bytu Ephraimovi maminky, jehož adresu jsem si naštěstí pamatovala. Koupila jsem dvě kávy ve Sturbucksu, kam jsme si tehdy s Ephraimem zašli na snídani, a celá rozechvělá jsem zazvonila u jeho dveří, doufajíc, že ho zastihnu doma. Měla jsem štěstí, zanedlouho jsem zaslechla dunivé kroky, přibližující se k dvěřím, zpoza kterých následně vykoukla Ephraimova hlava. Když mě spatřil, usmál se a dveře otevřel dokořán.

„Ahoj!“ pozdravil mě a poté se ke mně naklonil, aby mě políbil na levou tvář. Ačkoli nahlas nic neřekl, v jeho očích jsem jasně četla otázku, co tam dělám…

Smutně jsem se na něj usmála. „Špatnej den!“ povzdychla jsem si. „Promiň, že jsem tě tak přepadla,“ omlouvala jsem se.

Ephraim mě jemně vzal za loket a zatáhl mě dovnitř. „Asi jsi zapomněla, že spolu budeme co nevidět bydlet,“ odvětil s dalším úsměvem. „Jsem moc rád, že jsi tady!“ ujistil mě a já s úlevou vydechla. Byl vážně dokonalý partner. Snad jako by ani nebyl skutečný.

„Nesu kávu, dáš si?“ pronesla jsem schlíple a podala mu jeden kelímek. Ephraim ho přijal a zavedl mě do obýváku. Posadili jsme se na měkkou květovanou pohovku a natočili se k sobě.

„Co se stalo?“ zajímal se.

„Moje šéfová se dnes nehezky pohádala se svým mužem. Vypadá to, že se rozvedou,“ svěřila jsem mu svou starost. O hádce s Damianem jsem se rozhodla taktně pomlčet. Ti dva se už tak neměli rádi, nechtěla jsem situaci ještě zhoršovat. Natáhla jsem velký doušek kávy a zadívala se do okna za Ephraimovými zády.

„Vždycky jsem je považovala za dokonalý pár. Záleží mi na nich, obzvlášť pana Parkera mám vážně ráda. Oba se trápí a mně to bolí za ně…“

„To je mi líto,“ řekl zúčastněně a také se napil kávy. „Není šance, že se udobří?“

Pokrčila jsem rameny. „To nevím. Paní Parkerová mu zahýbala. Dotklo se to jeho ješitnosti a myslím, že i srdce.“ Na chvíli jsme se odmlčeli. Jako by si každý z nás zkoušel představit, zda by dokázal nevěru odpustit.

„Nedala by sis víno?“

Pousmála jsem se. „Ráda!“

Ephraim vstal a vydal se do kuchyně. Následovala jsem ho, neboť jsem nechtěla ani na chvíli zůstat sama. Vytáhl z lednice láhev vína a zatímco ji otvíral, shodila jsem ze sebe kabát a přehodila jej přes barovou židličku u pultu.

„Jaké to je?“ zajímala jsem se, když mi Ephraim podával sklenku červeného vína.

„Antica, jeho základem je odrůda Cabernet Sauvignon. Víno zraje v dubových sudech,“ poinformoval mě. Zakroužila jsem skleničkou v ruce a přivoněla si.

„Ochutnej,“ vybídl mě Ephraim a svoji sklenku přiblížil k té mé. Přiťukli jsme si s pohledem upřeným do očí toho druhého a pak jsme se zároveň napili.

„Hmm, je moc dobré!“ Usmála jsem se a rázem zapomněla na starosti dnešního dne.

Rozhlédla jsem se po bytě kolem sebe. Napříč tomu, že byly naše matky opravdu dobrými přítelkyněmi, nikdy dřív jsem tady nebyla. Byt byl zařízen žensky, neboť Ephraimova maminka v něm žila dlouhá léta sama. Od mámy jsem věděla, že po odchodu Ephraimova otce se už nikdy s jiným mužem nesblížila.

„Nad čím přemýšlíš?“ chtěl vědět. Často se mě na to ptal, byl už takový a já ho za to milovala snad ještě víc.

Pohlédla jsem na něj a velmi opatrně – se strachem z toho, jak zareaguje – odpověděla: „Nad tvojí maminkou.“

Něžně se při vzpomínce na ni usmál. „Všechno mi ji tady připomíná,“ řekl a rozhlédl se. Trochu posmutněl, ale stále se usmíval.

Zkoumavě jsem se zahleděla do jeho tváře. „Nebude ti líto byt prodat?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, chci žít svůj život, ve svém bytě. Její věci mi ji nevrátí…“ Mluvil o její ztrátě tak smířlivě. Plně si uvědomoval, že o ni navždycky přišel a přesto dokázal jít dál. Bylo to obdivuhodné.

„Zůstanou mi vzpomínky, nepotřebuji k tomu osiřelé předměty.“

Pozorně jsem mu naslouchala, šťastná, že se mi otevřel. Ani jsem nedutala, abych ho snad neodradila od pokračování.

„Zvláštní je, že mi teď zbyly jen ty hezké vzpomínky. Skoro jsem zapomněl na dobu, kdy jsem jí zazlíval, že mi nechtěla říct, kdo je můj otec. Teď už se to možná nikdy nedozvím, ale najednou mi na tom už tolik nezáleží. Musela k tomu mít dobrý důvod a já se rozhodl to respektovat.“ Napil se vína a ramenem se opřel o nerezovou lednici. Přesunula jsem se k němu blíž. Zahleděla jsem se do jeho krásných očí a levou dlaň přiložila k jeho hrudi. Dávala jsem mu najevo, že jsem s ním. Nenapadal mě sice žádný pádný důvod, proč by se neměl se svým otcem setkat, a dokonce jsem si v hloubi duše přála, aby se s ním shledal a vyplnil tak prázdné místo ve svém srdci, které pro něj měl rezervované, ale byla jsem odhodlaná respektovat jeho rozhodnutí, stejně jako on chtěl respektovat to matčino. Tudíž jsem ho nepřemlouvala, aby se o nalezení svého otce alespoň pokusil. Třeba to přijde časem…

„Víš co jsem si vždycky přál?“ změnil náhle téma a klukovsky se usmál. Srdce mi při pohledu na něj poskočilo. Zdálo se mi, že jsme doslova propojení. Když byl smutný, byla jsem smutná s ním, a když měl radost, já ji měla také.

„Co?“ ptala jsem se horlivě.

„Psa,“ odpoví prostě, stále s úsměvem. „Pořídíme si ho, co říkáš?“ Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„No,“ začala jsem nerozhodně, ale když na mě začal dělat psí oči, nemohla jsem jinak, než souhlasit.

 

Zbytek týdne byl poměrně hektický. Připravovala jsem se na stěhování a sdělila tuhle novinu Irmě, která z toho byla z počátku lehce přešlá, ale pochopila, že dřív nebo později to přijít muselo. Můj byt byl pro dva příliš malý.

Zprávu jsem po telefonu sdělila také Audrey.

„To myslíš vážně?“ vyhrkla nevěřícně, když jsem jí celou skutečnost popsala.

„Naprosto,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Kamarádka byla nejprve zaskočená a následně nadšená.

„Nechtěli byste s Tobym přijet na Díkuvzdání?“ zvala jsem ji. Audrey chvíli přemýšlela, nejspíš už měla nějaké plány se svojí rodinou, nakonec ale souhlasila, s tím, že to nějak zařídí.

„Skvěle. Budeme se na vás moc těšit,“ zaradovala jsem se a poté jsme se rozloučily.

V práci se opět vše vrátilo do zajetých kolejí, zato paní Parkerová byla dočista jiná. Chodila jako tělo bez duše a byla skoro k nepoznání. Během pár dní jakoby zestárla o několik let. Chtěla jsem jí nějak pomoci, ale vyhýbala se mi, nechtěla s nikým mluvit. S panem Parkerem jsem se od oné hádky neviděla. A Damianovi jsem se snažila vyhýbat, i když se mi to moc nedařilo. V práci jsme na sebe naráželi často, nikdo z nás však nepromluvil.

Ani jsem se nenadála a přišla sobota. Celý den by se dal shrnout jedním slovem – zmatek. Dva stěhováci tahali po schodech můj nábytek a já jsem zatím jezdila výtahem s krabicemi, plnými oblečení, bot, nádobí a jiných věcí, dolů a zase nahoru. Když se nám konečně podařilo natahat všechny moje věci do stěhovacího vozu, podstatně se mi ulevilo.

Nechala jsem stěhováky na ulici, aby si v klidu vypili nealkoholické pivo a naposledy jsem se vrátila do svého bytu. Vůbec bych to tam nepoznala, byt zející prázdnotou měl jen pramálo společného s mým dosavadním domovem. Bez mojí postele a závěsů to byl jen holý prostor, ve kterém tu po mně zůstaly pouze vymalované stěny.

Do ticha se zařezával zvuk mých podpatků, když jsem přes dřevěnou podlahu přešla na balkon. Dlaněmi jsem sevřela studené zábradlí, zhluboka se nadechla večerního vzduchu a pohledem jsem přelétla přes střechy domů za obzor, kam zapadávalo podzimní slunce. Vybavila jsem si všechna rána i večery, které jsem zde prožila a z nostalgie se usmála.

Mimoděk jsem pohlédla dolů a všimla si, že se stěhováci opírají o dveře auta a už mají dopito. Vrátila jsem se tedy do bytu, zamkla balkonové i vstupní dveře a chodbou přešla k protějšímu bytu. Zaklepala jsem na dveře a trpělivě čekala, dokud mi Irma neotevřela.

„Tak už opravdu odcházíš, drahá?“ zeptala se a v očích se jí zalesklo. Bylo mi jí líto. V životě zůstala úplně sama a teď i byt naproti jejímu zůstane prázdný. Objala jsem ji.

„Co děláte na Den Díkůvzdání? Byla bych strašně ráda, kdybyste ho trávila s námi!“ navrhla jsem. Irma uchopila nožičku svých brýlí mezi ukazováček a palec, aby si je na tváři poposunula. Pak se na mě zadívala skrze jejich sklíčka.

„Opravdu?“ ptala se užasle.

Usmála jsem se. „No jistě, musíte zkolaudovat náš nový byt. Počítáme s vámi!“ ujistila jsem ji a dřív než stačila cokoli namítnout jsem dodala: „Přijedeme pro vás autem.“ Irma se na mě vděčně usmála. Vypadala dojatě, když mi přála hodně štěstí do nové životní etapy a na rozloučenou mi zamávala.

Rychle jsem seběhla schody ven na ulici, nasedla do stěhovacího auta, kde už na mě oba pánové čekali, a za zvuků písničky It’s my life od Bon Joviho jsme vzápětí opustili můj byt s balkonem na 8th Avenue.

Když jsme dorazili na naši novou adresu. U chodníku už bylo zaparkované Ephraimovo auto, jenž z něj vykládal své věci. Všeho všudy to byla jen jedna krabice a kufr, s nímž do New Yourku před několika týdny přiletěl. Zbytek věcí mu stále zůstávalo v LA a já neměla tušení, kdy se tam má v plánu vrátit.

Jakmile si mně všiml, nadšeně ke mně přiběhl a dal mi pusu na čelo. Usmála jsem se na něj.

„Nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje,“ přiznala jsem rozechvěle.

„Nechceš z toho vycouvat, že ne?“ zeptal se mě z legrace, ale já naprosto vážně odpověděla: „To by mě ani nenapadlo.“

Ephraim dlaněmi objal můj krk a krátce mě políbil na rty. Poté odspěchal pomoct stěhovákům. Mého nábytku sice nebylo mnoho, zato schodů do našeho nového bytu ano. Já jsem zatím povynášela lehčí krabice s věcmi a snažila se, co nejméně překážet.

Když jsme za stěhováky konečně zavřeli dveře, venku už se setmělo. Zůstali jsem sami uprostřed obrovského bytu a rozhlíželi se. Pak jsme o sebe zavadili pohledem a usmáli se na sebe. Pomalu jsme se k sobě přiblížili, políbili se a objali.

„Teď už tomu věříš?“ zašeptal a v přítmí se mu zalesklo bělmo očí. Radostně jsem přikývla a znovu ho políbila.

Oba jsme byli po náročném dni unavení, proto jakmile jsme udělali nejnutnější, padli jsme do postele a rázem usnuli.

Pozdě v noci jsem se probudila a zjistila, že druhá polovina postele je prázdná. Spustila jsem nohy na zem a pomalu vstala. Vydala jsem se za zvukem tekoucí vody do kuchyně. Spatřila jsem Ephraima, stojícího ke mně zády, pít vodu ze sklenice. Ještě rozespalá jsem k němu přistoupila a přitiskla se na jeho nahá záda, a protože byly mé pohyby pomalé, nelekl se mě.

„Proč nespíš?“ zašeptala jsem se zavřenýma očima a tváří přiloženou k jeho lopatce. Ephraim mě vzal za ruku, jíž jsem ho hladila po břiše a otočil se ke mně čelem. Aniž by mi odpověděl, zavedl mě zpět do prázdného pokoje s postelí, ze kterého se později měla stát naše ložnice. Shrnul mi vlasy z čela a po prameni sjel až k mé šíji. Konečky prstů mě pohladil po celé délce paže tak lehounce, že mi vyskočila husí kůže. Vyvýšila jsem se na špičky bosých nohou a políbila ho na rty, nepřestala jsem se při tom dívat do jeho očí. Teprve ve chvíli, kde mě pevně objal a opatrně se mnou klesal na postel, jsem oči s bušícím srdcem zavřela. Prsty pravé ruky propletl s mými a zatímco mě líbal, natáhl mi ruku za hlavu. Ze rtů se letmými polibky přesunul níž a když jsem ucítila jeho hřejivý dech na krku, povolila jsem sevření prstů. Ephraimova ruka tedy vyklouzla z té mé a pomalu po ní sjížděla. Jakmile se mě dotkl v podpaží, vzrušením jsem se pod ním prohnula. Jeho prsty putovaly dál po okraji mého těla až k vnější straně stehna, kde uchopil okraj mé košilky a pomalu ji vyhrnul. Posadila jsem se, aby mi ji mohl přetáhnout přes hlavu. Přitiskli jsme se k sobě nahými hrudníky a znovu se dychtivě políbili. Ephraim mě vískal ve vlasech a já ho hladila na zádech. Vnímala jsem teplo jeho těla a vábivou vůni jeho kůže a vlasů. Dlaněmi jsem přejížděla každý kousek jeho těla a vkládala si ho do paměti. Poté věci získaly přirozený spád.

Noc byla dlouhá, milovali jsme se ještě dvakrát, než jsme oba opět upadli do spánku tak nevinného, jakoby se nic z toho snad ani nestalo.

Ráno mě probudil chlad, proudící z otevřeného okna. Oblékla jsem si košilku a vydala se k oknu, abych jej zavřela. Ještě předtím jsem se ale pořádně nadechla čerstvého vzduchu a poté s úsměvem jsem zamířila do kuchyně, odkud přicházely tiché zvuky rádia a cinkání nádobí.

Zrovna, když jsem přicházela, Ephraim ke mně otočil tvář a vřele se na mě usmál. Zčervenala jsem, když jsem si všimla, že na sobě nic nemá. Stál u sporáku a v pravé ruce držel rukojeť pánve. Všiml si mých rozpaků, ale nic si z toho nedělal a pokračoval v započaté činnosti. Skousla jsem si ret a s horkostí ve tvářích jsem pohledem klouzala po jeho těle. „Co to tu vyvádíš?“

„Snídani,“ odpověděl a pak se ke mně otočil celý. „Dáš si se mnou vajíčka?“ zeptal se nevinně.

„Ach bože,“ zaúpěla jsem se smíchem a zakryla si oči dlaní. „Proč mi tohle děláš?“ V denním světle byl neuvěřitelně přitažlivý a pohled na něj mě doslova rozpaloval.

„Dělám co?“ předstíral, že nechápe.

„Svádíš mě a připravuješ o rozum.“ Slyšela jsem jeho kroky, jak se ke mně přibližoval. Zvědavě jsem pomaličku spouštěla dlaň z očí. Ephraim si stoupl přímo přede mě a dlaněmi uchopil moji tvář. Zadíval se mi do očí, které mi v tu chvíli automaticky sklouzly dolů. Zčervenala jsem ještě víc a rychle se pohledem vrátila do jeho tváře, kde se zatím usadil potutelný úsměv. Nezmohla jsem se na slovo. Nechala jsem se od něj políbit na čelo a zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byl pryč. Vrátil se v riflích a rozepnuté tmavě modré kostkované košili, přičemž se stále pobaveně usmíval.