Americký sen

Seděla jsem na posteli, zády opřená o zeď, s nohama nataženýma před sebou a četla knihu, když do bytu vpadl Ephraim.

Vstala jsem a vydala se za ním. Byl celý zmáčený a u nohou mu stál náš malý Ridgeback, který se v tom okamžiku oklepal a nahodil Ephraima blátem. „Proč ses neoklepal na chodbě?“ položil psovi nesmyslnou otázku a já se zasmála.

Byla středa, večer před Dnem díkůvzdání. Venku celý den pršelo, ale náš drahý Bongo potřeboval na vycházku tak jako tak.

„Pojď sem, ty můj chlupáčku.“ Vzala jsem zmoklého psa do náruče.

„Neměla bys ho tahat v náruči, za chvíli vyroste a už ho neuneseš,“ radil mi Ephraim. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář.

„No právě, musím si to užít, dokud to jde,“ řekla jsem s úsměvem.

 Odnesla jsem Bonga do koupelny a ve vaně ho velmi jemným proudem vody osprchovala. Neměl to rád. Škňuřil oči a jako obvykle se mi snažil utéct, bohužel ale neměl kam. Uklidňovala jsem ho slovy a slibovala, že to potrvá jen chvíli.

Když byl zase čistý a nehrozilo, že by nám zablátil podlahu a postel, vytáhla jsem ho z vany a chtěla ho vysušit do ručníku. To se mi ale nepodařilo. Vyletěl z koupelny jako neřízená střela a skočil rovnou do naší postele, ve které se oklepal.

„Ach ne,“ zaúpěla jsem. „Zrovna dneska jsem ji čistě povlékla,“ stěžovala jsem si Ephraimovi, který se mi postavil za záda a ruce mi položil na ramena.

Stáli jsme u dveří a sledovali, jak se Bongo rochní v našich polštářích. Byl tak rozkošný, že se ani jeden z nás nevzmohl na to, aby mu vynadal. Za pouhé dva týdny jsme si ho totálně zamilovali.

Když jsme předminulý víkend přijeli do chovné stanice postarších manželů Petersonových a viděli ho ležet na koberci u krbu, zatímco ostatní štěňata skotačila na zahradě, věděli jsme, že chceme právě jeho. Packami si zakrýval oči, jako by se před námi styděl. Byl prostě kouzelný. Manželé Petersonovi se s ním jen těžko loučili. Říkali, že je něčím výjimečný a já vím, že měli pravdu.

„No uznej, nebylo by nám tu bez něj smutno?“ zeptal se mě Ephraim a šibalsky se usmál.

„To určitě!“ dala jsem mu za pravdu a skočila za Bongem na postel. „Však je tu místa dost, viď?“ promlouvala jsem k němu a drbala ho za ušima, když mi do klína zavrtával svůj studený čumák.

Ephraim se mezitím osprchoval a převlékl a s horkým čajem se k nám vrátil. Postavil hrnečky na okenní parapet, aby kvůli Bongově divokosti nepřišel někdo z nás k úhoně. Poté si ke mně přisedl a chystal se mě políbit, když v tom Bongo mezi nás strčil svoji hlavu a dostal pusu místo mě.

„Hele kamaráde, tohle si nezvykej,“ zlobil se na něj Ephraim a já se zasmála.

Bongo byl mimo jiné strašně žárlivý a jakékoli naše projevy náklonnosti, pokud se netýkaly jeho, velmi špatně snášel. Když jsme se s Ephraimem objali, okamžitě na nás skočil, div nás nepovalil na zem, a když jsme se chtěli políbit, dělal všechno proto, aby nám to překazil, zrovna jako teď.

Natáhla jsem se k nočnímu stolku pro balíček kapesníčků, které Bongo hrozně rád cupoval, abych odvedla jeho pozornost. Podařilo se. Bongo se v klidu uvelebil na posteli, balíček kapesníčků uchopil předními tlapkami a nás si přestal všímat.

Celý den jsme se s Ephraimem neviděli a byli jsme oba nedočkaví se políbit. Uchopila jsem jeho krk do dlaní a přitiskla se na jeho rty, tak měkké a hřejivé.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem, zatímco mě zasypával letmými polibky na tvářích, čele i nose. „Ani nevíš jak moc.“

„Ty mně víc,“ řekl přesvědčivě a znovu mě políbil na rty. To už se ale Bongo opět dožadoval naší pozornosti, a tak bylo romantice odzvoněno.

Vypili jsme si čaj a ulehli do postele s Bongem mezi námi.

„Ephe?“ promluvila jsem do ticha a když mi dal najevo, že mě slyší, pokračovala jsem: „Myslím, že jsme udělali chybu, když jsme mu první večer dovolili spát s námi. Teď už ho odsud nikdy nedostaneme.“

Bongo, jako by rozuměl mým slovům, dotčeně zamručel.

„Toho se taky bojím,“ odpověděl Ephraim a přes metrovou vzdálenost mezi námi vyhledal moji ruku, aby ji sevřel ve své dlani. Poté jsme oba usnuli.

Celý čtvrtek jsem poletovala v kuchyni a chystala večeři na oslavu Díkuvzdání. Bongo mi dělal společnost a pletl se mi pod nohama, zatímco Ephraim vytíral podlahy. Vysávat totiž bylo možné jen tehdy, když šel jeden z nás s Bongem ven, neboť ten se vysavače neuvěřitelně bál. A přitom bylo kvůli němu nutné vysávat mnohem častěji, protože pelichal a na tlapkách do bytu nosil písek a hlínu.

Život s Bongem byl komplikovanější, ale zato nevyjádřitelně krásnější. A ani jeden z nás si ho bez něj už nedokázal představit.

„Tady máš, ty loudile,“ podala jsem mu kousek chlebové kůrky, která mi zbyla z přípravy chlebové omáčky.

Ephraim si mého počinu všiml. „Tohle bys neměla dělat. Nebo s tím žmudráním nikdy nepřestane,“ varoval mě.

Skousla jsem si ret a zatvářila se provinile. „Já vím, promiň.“

Ephraim se na mě povzbudivě usmál. „To nic. Pro jednou se snad nic nestane.“

Já jsem tak optimistická nebyla. „Děláme s ním spoustu chyb, co?“

„Není to dítě, Mio.“

„To sice ne, ale měli bychom si z těch knih, které jsme dostali od Petersonových, o jeho výchově přečíst víc.“

Ephraim si přidřepl k našemu čtyřnohému kamarádovi a zadíval se mu do očí. „Viď, že jsi u nás spokojenej?“ Podrbal ho za ušima a Bongo namísto odpovědi velkoryse zívl, což Ephraima přimělo znechuceně zkřivit obličej. „No, myslím, že bychom mu měli raději začíst čistit zuby. Cos to jedl, kámo?“ zeptal se ho a Bongo začal vrtět ocasem.

Zasmála jsem se. „Já vás oba miluju!“

„Slyšíš, kamaráde? To máme ale štěstí, viď?“  Ephraim se postavil a přešel ke mně. Políbil mě na spánek a strčil si do pusy řapík celeru.

Plácla jsem ho přes ruku. „Neujídat!“

Ephraim se zatvářil zmučeně. „Kdo to má vydržet, když tu od rána z trouby voní krocan,“ stěžoval si.

Podívala jsem se na hodinky. „Za dvě hodiny tu budou hosté. To už vydržíš.“ Usmála jsem se na něj. „Mimochodem, kdy dorazí Chuck?“ Byla jsem zvědavá na kamaráda, kterého pozval.

Ephraim se zatvářil rozmrzele. „Slíbil, že dorazí včas. Měl by tu být jako ostatní.“

Pokývala jsem hlavou a zahleděla se mu do očí. „Je všechno v pohodě?“ Nerozuměla jsem jeho náhlým změnám nálad, když jsem se zeptala na jeho přítele. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil.

„Jo, v pohodě,“ přisvědčil.

Snažila jsem se z jeho očí vyčíst odpověď sama, ale nedokázala jsem to. „Dobře. Tak víš co? Zatím bys mohl prostřít stůl,“ zaúkolovala jsem ho.

„Jasně,“ souhlasil a odebral se do haly. Bongo ho následoval.

Dokončila jsem zrovna poslední přípravy večeře, když na mě Ephraim zavolal, abych se šla podívat. Sundala jsem si zástěru, utřela si ruce do utěrky a vydala se za ním.

„Může to být takhle?“ zeptal se s úsměvem, jakmile jsem se objevila ve dveřích.

„Páni,“ vydechla jsem úžasem, když jsem spatřila náš nový dlouhý stůl, u kterého by se pohodlně najedlo i dvanáct lidí, prostřený bílým ubrusem se zlatou výšivkou, jemuž dominovaly vysoké svícny z broušeného skla. Ke každé židli byly pečlivě přiřazeny stříbrné příbory a porcelánové talíře po Ephraimově mamince.

„To je krása!“ hlesla jsem.

„Počkej, ještě to není kompletní,“ řekl a postupně zapálil všechny svíčky, které celou místnost rozzářily.

Oběhla jsem stůl a prudce Ephraima objala.

„Počkej, Bongo!“ stačil se smíchem říct, než nás Bongo povalil na zem. Naštěstí jsme stáli dostatečně daleko od stolu, takže se nic nerozbilo.

„Bongo!“ okřikla jsem psa, který se nad námi tyčil a střídavě nám olizoval tvář. „Tohle nemůžeš dělat, ty žárlivče!“ kárala jsem ho, zatímco se Ephraim smál. Dloubla jsem ho do ramene. „Nesměj se, podkopáváš moji autoritu. Není divu, že nás neposlouchá…“

„Promiň, lásko.“ Zatvářil se kajícně. „Ale mluvíš na něj, jako na člověka, to nebude fungovat.“ Odsunul Bonga stranou, aby mohl vstát, poté mi podal ruku a pomohl na nohy i mně.

„Takže, co navrhuješ?“ zeptala jsem se.

„Musíme mu dávat jednoduché povely,“ vysvětlil a škádlivě se usmál. „Neříkala jsi náhodou, že víš, co to je mít psa?“ popichoval mě.

„Přestaň si ze mě utahovat,“ zamračila jsem se. „Je ale pravda, že ho vychovával především táta,“ uznala jsem nakonec.

Ephraim přikývl. „Tím začneme. Musíme zvolit jednoho pána, kterého bude poslouchat na slovo.“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Ephraim zvedl obočí. „Kdo to bude?“

Pokrčila jsem rameny. „No ty, přece!“ řekla jsem bez rozmýšlení.

„Musíš mi ale slíbit, že mi do výchovy nebudeš zasahovat,“ žádal mě.

„Fajn, nechám to na tobě.“ Založila jsem si ruce na prsou a pohlédla na Bonga, který právě okusoval roh naší nové židle. „Bongo!“ vykřikla jsem a hnala se k němu, ale Ephraim mě zadržel. „Právě jsi něco slíbila.“ Významně na mě pohlédl. „Zvládnu to,“ ujistil mě a přešel k němu.

Bongo ho vzal na vědomí a párkrát zavrtěl ocasem, než se znovu vrátil k okusování nábytku.

„Dost!“ řekl Ephraim a výhružně zvedl prst. Potlačovala jsem smích, ale k mému údivu na něj Bongo upřel svůj zrak a na židli zapomněl.

Ephraim se potěšeně usmál. „Ták, a teď down!“ řekl další povel a dlaní naznačil pohyb k zemi.

Bongo zvedl uši a naklonil hlavu na stranu. Díval se na Ephraima, jako by mu právě přeskočilo.

„No tak, down!“ opakoval Ephraim a Bongo naklonil hlavu na druhou stranu. Zřejmě opravdu přemýšlel nad tím, co po něm Ephraim chce.

„Down!“ řekl Ephraim důrazněji a rukou se mu opět snažil naznačit, co tím myslí.

Bongo konečně pochopil a přední končetiny poposunul dopředu, jako by si chtěl lehnout, ale stále váhal. Ephraim ho pochválil a dal mu najevo, že je to správně, a tak Bongo pohyb dokončil a skutečně si lehl.

„No teda,“ vydechla jsem uznale. „Tys to dokázal!“

Ephraim se pyšně usmál, aniž by ho trápilo, že Bongo v pozici nevydržel ani pět vteřin. Přesto jsem měla pocit, že si oba zaslouží motivační pochvalu.

Sklonila jsem se k Bongovi. „No, ty jsi pašák, jsi moc šikovný,“ chválila jsem ho a drbala za ušima.

„A co já? Mám na tom zásluhu,“ dožadoval se pochvaly Ephraim. Usmála jsem se a vzala ho za ruku. Nechtěla jsem Bonga znovu pokoušet, proto jsem Ephraima odvedla do koupelny a zavřela za námi dveře. Ephraim se o ně opřel a já se k němu přitiskla a rukama mu vjela do vlasu.

„To bylo senzační. Za chvíli tě bude poslouchat…“ 

Ephraim se usmál, uchopil mě v bocích a ve vteřině si se mnou vyměnil místa. Vášnivě jsme se políbili a v tu chvíli se veškeré naše sebeovládání vypařilo. Pomalu jsme jeden druhého začali zbavovat oblečení a pohledem klouzali po našich tělech. Vnímala jsem jeho vůni a něžné doteky prstů a cítila, jak ve mně vzrůstá napětí. Líbala jsem ho po celém těle a když se naše touha stala neúnosnou, s vášní jsme se jeden druhému oddali.

O necelou hodinu později začali přicházet naši hosté.

„Ahoj, zlato,“ vítala se se mnou máma a krátce mě objala. Zkoumavě se mi zahleděla do tváře. „Ty jenom kveteš. Ten Ephraim s tebou ale dělá divy,“ pronesla uchváceně a já se začervenala. Letmo jsem pohlédla na Ephraima, který si zrovna podával ruku s mým tátou. Můj pohled zachytil a zářivě se na mě usmál.

Máma se kolem sebe rozhlédla kritickým okem, ale usmívala se. „Máte to tu krásné,“ pronesla spokojeně a Ephraim se na ni děkovně usmál.

„A kdepak máte toho svého psího kamaráda?“ chtěl vědět táta.

„Zavřela jsem ho zatím do ložnice, nevěděla jsem, jestli s sebou nepřivezete i Adora,“ vysvětlila jsem.

Bongo, jako by nás slyšel, začal drápat na dveře a dobývat se ven.

„Dali jsme Adora na pohlídání k sousedům. Říkali jsme si, že bude lepší, když se ti dva seznámí nejprve někde venku.“

Pokývala jsem hlavou. „Dobrý nápad!“

Bongo zakňučel.

„No tak, už ho pusť,“ pobídla mě máma.

Otevřela jsem dveře do ložnice a Bongo se z nich vyřítil, jako by mu hořelo za zadkem. V běhu si za svoji oběť vybral právě maminku, jako kdyby jí chtěl poděkovat za svoje osvobození. Zřejmě ale byla na jeho výpad připravená, a tak jej ustála.

Hlazením a svými slovy ho uklidnila. „Myslím, že budeme přátelé,“ poznamenala a natáhla k Bongovi otevřenou dlaň. Okamžitě pochopil, co po něm chce a do dlaně jí vložil svoji packu. Všichni jsme se zasmáli.

Po rodičích následovala Irma, pro kterou jsme nakonec poslali taxi, a hned za ní Audrey a Toby. Všichni se navzájem představili a okamžitě se dali do hovoru.

Ephraim zatím rozléval víno, abychom si mohli připít. Chtěla jsem se ho zeptat, kde je Chuck, když v tom někdo zazvonil.

Usmála jsem se. „Báječné, poslední host je tu,“ řekla jsem a s nadšením se hrnula ke dveřím. Ephraim mě následoval.

Za dveřmi mě čekalo překvapení. Muž v modrém saku s purpurovou košilí měl po svém boku nepříliš vysokou mladou ženu s medově zlatými vlasy.

Zatímco lidé v hale spolu živě diskutovali a smáli se, mezi námi čtyřmi se z jakéhosi důvodu rozhostilo ticho, plné napětí.

Podívala jsem na Ephraima, který si ty dva měřil pohrdavým pohledem a v té chvíli jsem si uvědomila, že mi něco podstatného uniká.

Jako první promluvila žena s medovými vlasy. Natáhla ke mně ruku a představila se jako Kelly. Střelila jsem pohledem k Ephraimovi a v ten okamžik mi to došlo. Právě přede mnou stála jeho bývala přítelkyně.

Snažila jsem se situaci zachránit a nedala na sobě nic znát. „A ty budeš zřejmě Chuck,“ usmála jsem se na muže v obleku a podala mu ruku. Přijal ji a s úsměvem řekl: „Rád tě poznávám, Mio!“

Poté jsem oba pozvala dál a na chvíli se jim omluvila. Vzala jsem Ephraima za ruku a odvedla ho do kuchyně.

Zahleděla jsem se mu do očí a přiměla ho, aby mi pohled opětoval. „Je to tak, jak si myslím?“ zeptala jsem se opatrně.

Přikývl. „Můj nejlepší kamarád s mojí tehdejší přítelkyní, bok po boku,“ řekl posměšně.

Stáhla jsem obočí. „Proč ji sem přivedl?“ nechápala jsem.

Pokrčil rameny. „Asi aby mi připomněl, že si vybrala jeho.“

„Jak to myslíš?“

Povzdychl si. „Opustila mě kvůli němu.“

„Ach, můj bože, proč jsi mi to proboha neřekl? Nenutila bych tě je sem zvát…“

Ephraim zakroutil hlavou. „Ty jsi mě nenutila. Já jsem to chtěl udělat.“ Zhluboka se nadechl. „Trápilo mě to už dlouho, chtěl jsem to s Chuckem urovnat, ale sám bych se k tomu neodhodlal. Stačilo, aby ses na mě tehdy v restauraci usmála a já si uvědomil, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a že už se na Chucka nezlobím, a tak jsem se rozhodl udělat smířlivý krok a pozvat ho. Avšak netušil jsem, že přijde i s ní.“

Pohladila jsem ho po tváři. „Jestli mezi ně jít nechceš, pochopím to,“ řekla jsem tiše.

Ephraim zavrtěl hlavou. „S tebou to dokážu,“ usmál se na mě a políbil moji ruku, kterou svíral v dlaních.