Americký sen

Ke konci kapitoly se hodí tato píseň: http://www.youtube.com/watch?v=W-IHs1ZmgCo

 

 

 

Audrey, Toby a Ephraim seděli u stolu a popíjeli černý čaj s mlékem, zatímco jsem pro ně připravovala snídani.

Bylo devět hodin a každou chvíli se měla objevit Kelly s Chuckem.

Sotva jsem na ně pomyslela, u dveří zazvonil zvonek. Ephraim šel otevřít a pozval je dál. V rychlosti jsem nakoukla do haly a zamávala jim, než jsem se zase vrátila do kuchyně.

Připravovala jsem sýrovou strattu, aby měli chlapi dostatek energie na sport a my na nakupování, které je koneckonců srovnatelně fyzicky náročné.

Jakmile byla stratta upečená, v rukavicích jsem ji odnesla na jídelní stůl.

Každému jsem nabrala jednu porci a přenesla ji na talíř. Báječně to vonělo a všichni se bez okolků ihned pustili do jídla.

„Takže, kam máte v plánu zajít?“ zajímal se Chuck a díval se při tom na mě.

Pokrčila jsem rameny a pohlédla na Kelly, byl to přece její nápad.

„Doufala jsem, že bys nás mohla provést po obchodech, ve kterých nakupuješ. Poohlédly bychom se po vánočních dárcích a tak různě…“ Dívala se na mě s očekáváním.

Přikývla jsem. „Jasně! Zajdeme do Macy’s. Je odsud nedaleko, takže nebudeme potřebovat auto.“

„Ty chceš jít pěšky?“ ptala se mě nevěřícně.

„A proč ne?“

Zdála se být vykolejená. Došlo mi, že pochází z LA, kde je prakticky nemožné žít bez auta.

„Kdyby bylo nejhůř, vezmeme si taxíka,“ uklidnila jsem ji.

Pokývala hlavou.

„A kam vyrazíte vy?“ ptala se Audrey Ephraima, neboť předpokládala, že jedině on bude vědět o nějaké tělocvičně tady v New Yorku.

„Do sportovního centra, které je odsud nedaleko,“ odpověděl.

„Večer bychom mohli podniknout něco společně,“ navrhl Toby.

„Jsem pro!“ souhlasil Chuck.

„Má někdo nějaký nápad?“ zeptala jsem se.

„Navrhovala bych něco odpočinkového,“ řekla Audrey.

Dala jsem jí zapravdu. „Dobrá večeře a kino nikdy nezklame!“

„Fajn! Holky vyberou restauraci a my film,“ rozhodl Chuck.

Zasmála jsem se. „Domluveno!“

Po snídani jsme všichni společně opustili byt a před domem se rozloučili. Zatímco Toby a Chuck dali svým partnerkám jen letmé pusy na tvář, Ephraim uchopil moji hlavu do dlaní a dlouze mě políbil. Překvapeně jsem zavřela oči a prsty objala zápěstí jeho rukou.

Bongo byl zrovna zaneprázdněn očicháváním stop na chodníku, takže si nás nevšímal a zřekl se svých obvyklých projevů žárlivosti.

„Užij si to!“ popřál mi Ephraim, jakmile se od sebe naše rty odlepily.

Pohlédla jsem mu do očí. „Ty taky. A dávej na sebe pozor.“

Věnoval mi široký úsměv a doběhl Chucka s Tobym, kteří se mezitím o pár metrů vzdálili.

Připnula jsem Bongovi vodítko a otočila se na holky. Cítila jsem, že mám stále ještě zčervenalé tváře. Audrey se uculovala a Kelly se tvářila, jako by jí právě ulítly včely.

Snažila jsem se tvářit jako by nic. „Půjdeme?“ zeptala jsem se a vykročila po chodníku. Audrey se zařadila po mé levé straně a Kelly hned vedle ní.

„S těmi vánočními dárky to byl bezva nápad. Nerada je nakupuji sama. Je to stres, ale s vámi to bude zábava,“ radovala se Audrey. Byla jsem v tu chvíli nesmírně ráda za to, že tam byla s námi a rozpouštěla onen napnelismus mezi mnou a Kelly.

„Už víš co daruješ Tobymu?“ vyzvídala jsem.

Povzdechla si. „Ještě ne. Rok od roku je to těžší a těžší, jako bych postupně vyčerpala všechny možnosti,“ stěžovala si. „Co koupíš Chuckovy ty?“ zeptala se Audrey Kelly.

Pokrčila rameny. „Také ještě nevím.“

„A co ty, Mio?“ zeptala se Audrey i mě.

„Ephraim není náročný. Jsem si jistá, že bude mít radost z čehokoliv,“ odpověděla jsem. „Možná nějakou kravatu do nové práce,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Našel si práci?“ zajímala se Audrey.

Přikývla jsem. „Byl na několika pohovorech a na začátku týdne mu poslali e-mail z jednoho nakladatelství, že ho přijímají. Nastupuje od příštího týdne.“

„To je skvělé!“ řekla Audrey

„Opravdu skvělé!“ přisvědčila Kelly, ale neznělo to věrohodně. Odkašlala si. „Takže se nadobro vrací do New Yorku?“

„Koupil tu přece byt,“ připomněla jsem jí skutečnost, ze které to bylo více než jasné.

„A také psa,“ dodala Audrey.

Shlédla jsem k Bongovi, jenž se poslušně držel u mé pravé nohy. Při chůzi se mu vlnil trup a vystupovaly mu lopatky, když sklonil krk k zemi, aby něco očuchal.

„Přesně tak,“ usmála jsem se a poplácala Bonga.

Audrey si ho prohlížela. „Bongo je miláček, taky bych takového chtěla.“

„Co ti v tom brání?“ nechápala jsem. „Máte s Tobym krásný dům se  zahradou. Měl by se u vás báječně.“

„Toby má psi moc rád, ale je na ně alergický. Když je s nimi jen chvíli, tak se nic neděje, ale domů si psa pořídit nemůžeme,“ vysvětlila Audrey lítostivě.

„To je mi líto,“ řekla jsem a vzápětí se usmála. „A co děti? Neplánujete?“

Audrey málem zakopla. „Blázníš?“

„Ty nechceš mít děti?“ divila se Kelly, která také zrovna nevypadala jako mateřský typ.

„Ne! Tedy, možná, časem…“ odpověděla Audrey neurčitě.

„Jak dlouho jste s Tobym spolu?“

„Tři roky,“ řekla Audrey bez přemýšlení. „A ty? Jak jste se s Chuckem seznámili?“

Kelly se střetla s mým pohledem a pak rychle ucukla. „Seznámil nás Ephraim,“ odpověděla neochotně. Víc na sebe Audrey samozřejmě neprozradila. A já se do toho nepletla.

O chvíli později jsme dorazily na Herold square a před námi se rozprostřela ohromná budova obchodního centra Macy‘s, jež zaujímala celý blok. Všude kolem nás proudily neuvěřitelné davy lidí a ve vzduchu byla patrná sváteční atmosféra. Pro Američany byl tento den tradiční. Mnoho rodin se vydalo na nákupy už v časných ranních hodinách a všichni se předháněli v nejlepších koupích. Ceny v tomto období klesaly o desítky procent a lidé doslova šíleli. Nakupovalo se všechno – elektronika, šaty, boty, kosmetika, šperky, knihy, nábytek, doplňky, cokoliv vás napadlo. Bylo to něco nepopsatelného, něco, co v jiných zemích nemá obdoby.

Kelly se rozzářila jako vánoční stromeček a Audrey vypadala trochu vyděšeně.

„Tak pěknou zábavu,“ popřála jsem jim dřív, než mě od nich stačil dav zuřivých lidí oddělit.

„Cože? Ty nejdeš?“ divila se Audrey.

Ukázala jsem na Bonga. „Projdeme se zatím tady kolem,“ sdělila jsem jí s úsměvem.

„A nevadí ti to?“ strachovala se kamarádka.

Chodit za Kelly jako ocásek, proplétat se mezi zpocenými těly nakupujících a bát se, že mě někdo shodí na zem a budu ušlapána? Myslím, že není o co stát…

„Vůbec ne. Kdyby něco budu na telefonu. Zatím ahoj.“ Zamávala jsem jim a pokračovala v cestě ulicí.

Svítilo slunce, ale jeho paprsky nehřály, pouze vnášely do pochmurného dne více světla.

Kráčela jsem podél výloh, obklopena klasickým ruchem velkoměsta. Lidé kolem mě neustále spěchali, i když byl den, kdy si většina z nich dopřávala volno a do práce nešla. Auta kolem mě svištěla a troubila na netrpělivé chodce. Vzduch byl vlhký a plný smogu. Přesto v něm viselo cosi kouzelného. Vánoční přípravy byly v plném proudu a ulice byly vyzdobeny nespočtem žárovek, které večer nabízely naprosto úchvatnou podívanou.

V kapse kabátu mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na display a překvapeně zamrkala. Nechtělo se mi, nicméně musela jsem to vzít.

„Damiane?“ ozvala jsem se do sluchátka.

„Ahoj, Mio!“ pozdravil mě

„Dnes nepracuji. Potřebuješ něco?“ Snažila jsem se pochopit, proč mi volá.

„Chci s tebou mluvit,“ odpověděl. Tón jeho hlasu zněl jakoby rezignovaně.

„Jsem na ulici, v jedné ruce mám psa a v druhé telefon. Všude je hluk, není nejlepší chvíle, Damiane.“

„Kde jsi?“ vyhrkl.

„To není tvoje starost,“ odmítala jsem mu to sdělit.

„Mio, prosím, nezdržím tě dlouho,“ naléhal prosebně.

Povzdychla jsem si. „West 34th Street.“

„Dobře, za patnáct minut se sejdeme u Empire State Building,“ řekl spěšně a než jsem stačila cokoli namítnout, zavěsil.

O pár minut později už jsem přešlapovala na místě a byla na sebe pořádně naštvaná. Nemám tady co dělat, říkala jsem si a už se chystala k odchodu, když v tom jsem zahlédla, jak ke mně přes ulici běží Damian. Spěchal, jako by se bál, že mě nezastihne, že mu přímo před očima zmizím a já najednou neměla to srdce odejít. Zůstala jsem stát na místě a počkala na něj.

„Jsi tady,“ zněla jeho první slova, když se přede mnou zastavil. Zdálo se, jako by tomu ani nevěřil.

„Ano,“ přikývla jsem a Damian se usmál. „Takže, co jsi mi to chtěl říct?“ přešla jsem rovnou k věci.

„Ach, to je tvůj pes?“ Zabloudil očima k Bongovi a usmál se na něj, i když si ho nedovolil pohladit.

„Damiane,“ řekla jsem přísně a vyzvala ho, aby mi řekl, proč je tady.

Podíval se mi do očí a dlaní si promnul zátylek. Poté mi nabídl rámě levé ruky. „Projdeme se?“

Ostražitě jsem si ho změřila a chvíli váhala, ale když se na mě usmál, nakonec jsem opatrně obtočila ruku kolem jeho připravené paže a společně jsme vykročili ulicí.

„Pořád se na mě zlobíš?“ zeptal se a vypadal zkormouceně. Skoro bych ho s takovým výrazem ve tváři nepoznala. Zapřemýšlela jsem nad jeho otázkou a uvědomila si, že jsem se na něj nikdy nezlobila. Byla jsem z něj spíše zklamaná. A vlastně to byla i tak trochu moje chyba. Příliš jsem si ho idealizovala a mrzelo mě, když pak byla skutečnost jiná.

„Ne, nezlobím!“

„Můžeme zapomenou na to, co se stalo?“ navrhl přátelsky.

Byl najednou přesně takový, jakého jsem si ho zpočátku přála mít. Ale nelíbilo se mi to, zkrátka to nebyl on. Ať už byl jakýkoliv, nechtěla jsem ho přetvářet k obrazu svému.

„Co se stalo, Damiane?“

Zadíval se do dálky a stáhl obočí k sobě. „Mrzí mě, že to mezi námi nevyšlo…“

Píchlo mě u srdce. Nevěřila bych, že to řeknu, ale najednou jsem se slyšela, jak šeptám: „Mně taky!“

Damian se smutně usmál. „Možná, kdybychom se potkali v jiný čas, mohlo to dopadnout…“

Zarazila jsem ho. „Ne, prosím, neříkej to!“ Zakroutila jsem hlavou a pustila se jeho paže. Oba jsme se zastavili a stoupli si naproti sobě.

„Já miluji Ephraima!“ hlesla jsem s pohledem upřeným do jeho očí.

Damian vypadal zraněně, ale tentokrát z pusy nevypustil jedinou nadávku. Smířlivě přikývl a na okamžik uhnul mému pohledu. Po chvilce se mi do očí zadíval nanovo.

„Nemusíš mít strach, Mio, nepřišel jsem tě znovu přesvědčovat, abys změnila názor. Jsem tu, abych se s tebou rozloučil.“

Váhavě ke mně vztáhl ruku. Zadívala jsem se na ni a poté pohlédla zpět do jeho tváře. „Odjíždíš?“

Přikývl. „Ano, vracím se domů!“

Podívala jsem se dolů  a dotkla se jeho ruky, kterou stále držel u té mé.

„Dokud se to mezi Evelyn a richardem nevyřeší, natáčení je pozastaveno. Nemám důvod zůstávat,“ vysvětlil.

Dívala jsem se na jeho ruku, kterou jsem lehce svírala ve svých prstech a najednou jsem pocítila lítost. Z neznámého důvodu jsem nechtěla, aby odjel. Ano, byl to arogantní a sebestředný náfuka, ale uměl být také milý a pozorný.

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme se potkali v kavárně a dlouze si povídali, a pak na procházku parkem, kdy jsem toužila, aby mě políbil, ale on to neudělal. Na mysli mi vytanul večer na přehlídce a to, jak jsem se vedle něj od první chvíle cítila. Vybavila jsem si náš první, emocemi protkaný, polibek a také naše první a jediné rande, které sice neskončilo moc dobře, ale i tak bylo báječné. Nikdy na ten večer v divadle nezapomenu, stejně jako nikdy nezapomenu na den, kdy jsem přijela před studio a zamilovala se do něj hned poté, co jsem ho spatřila. Když se na mě tehdy usmál, daroval mi, aniž by to býval tušil, něco velmi cenného – sebevědomí. A ať už se pak věci odvíjeli jakkoli, za tohle jsem mu byla nesmírně vděčná.

„Kdy odlétáš?“ zeptala jsem se.

„V pondělí ráno,“ odpověděl tiše a já věděla, že tohle je naše poslední společná chvíle.

Lidé kolem nás bez zastavení proudili jako řeka kolem ostrůvku, nic z toho se jich netýkalo. Žili své životy a nestarali se o to, co cítíme, když tu s Damianem stojíme naproti sobě a mlčky se držíme za ruce. Život šel dál…

Nakonec mě Damian sevřel v náruči. Objal mě jako starší bratr svoji sestru, tak nějak ochranářsky a láskyplně. V tu chvíli jsem věděla, že mi bude chybět, stejně jako já budu chybět jemu.

Řekli jsme si sbohem, protože nejspíš ani jeden z nás nepředpokládal, že se ještě setkáme, a hned poté Damian odešel. Zůstala jsem tam stát s Bongem u nohou a dívala se, jak se mi vzdaluje a jeho záda se brzy vmísila do davu lidí, kde mi sešel z očí.