Americký sen

Seděla jsem s holkami na modrých sedačkách u černého stolku v maličké kavárně, v dlaních jsem svírala kelímek s kávou a nepřítomně hleděla do ulice skrz výlohu.

„Hej!“ křikla na mě Audrey a já sebou polekaně škubla. „Jsi tu vůbec s námi?“

Zmateně jsem na ni pohlédla. „Copak nejsem vidět?“ zeptala jsem se jí ironicky.

„To sice jo, ale hlavu máš někde v oblacích,“ konstatovala a nahnula se přes stůl, aby mi zblízka pohlédla do očí. Tvářila se jako doktor, který se snaží vypátrat, jaká nemoc mě sužuje. Znervózňovala mě tím. Na okamžik jsem dostala strach, že z mých očích snadno zjistí, že přemýšlím nad Damanem. To jsem jí nemohla dovolit.

„Přestaň!“ nařídila jsem jí a sklopila oči do kelímku s kávou. „Nic mi není, jen jsem se zamyslela.“

„Nad čím?“ vyzvídala okamžitě. 

„Už ani nevím.“ Ledabyle jsem pokrčila rameny a střelila pohledem k jejich nákupním taškám.

„Takže, co jste nakoupily?“ zeptala jsem se, abych převedla téma jinam, a nasadila zvědavý výraz. Naštěstí to zabralo a Audrey se přestala dál vyptávat. Úlevně jsem vydechla.

Kelly začala z růžové papírové taštičky s nápisem Victoria’s Secret  vytahovat spodní prádlo a jedno po druhém mi jej ukazovala. Skutečnost, že jsme se nacházeli na veřejném místě, jí v tom nedokázala nijak zabránit.

Zvedla jsem obočí a uznale kývla hlavou. „Hezký vánoční dárek pro Chucka,“ rýpla jsem si.

Audrey se zasmála, ale Kelly si z toho nic neděla a nadšeně si prohlížela své úlovky.

„Je až k neuvěření, jak byly levné,“ rozplývala se a při tom si ani nevšimla, že jí jedny z kalhotek spadly na zem přímo před Bongův nos, ten, ačkoli doposud klidně ležel vedle mé židle, po nich okamžitě chňapl a mašíroval si to s nimi na druhý konec kavárny. Dveře byly naštěstí zavřené, takže nemohl utéct na ulici. Kelly začala řvát na celou kavárnu, aby jí Bongo kalhotky vrátil, ale tím ho snad ještě víc povzbuzovala k lumpačení. Začal vrtět ocasem a vybízel ji k tomu, aby si pro ně přišla. Kelly neváhala a spěchala k němu. Bongo se jí však prosmýknul kolem těla a proběhl pod stolky na opačnou stranu kavárny. Skryla jsem si ústa dlaní, aby si Kelly nevšimla mého pobaveného úšklebku. Audrey se naproti tomu hlasitě rozesmála, když začala Kelly Bonga nahánět přes stůl a ve chvíli, kdy se naklonila na levou stranu, Bongo udělal výpad přesně na tu opačnou. Bylo to, jako by se proměnil v uličnického kluka, který chtěl pozlobit svoji kamarádku. Kdo tvrdí, že psy nemají mimiku, lže, protože Bongo měl v tu chvíli tlamu, ze které mu čouhaly tyrkysové kalhotky, zkřivenou do provokativního úsměvu.

Kdybych si později nevšimla nepříjemného pohledu jedné ze servírek, nejspíš bych Bonga nechala, ať si trochu pohraje a Kelly potrápí, ale takhle jsem byla nucená mu to zatrhnout.

„Tak jo, kamaráde, to by stačilo,“ domlouvala jsem mu, a jelikož moc dobře věděl, že moje kalhotky to nejsou, dovolil mi, abych se k němu přiblížila.

„Dej!“ přikázala jsem mu a nastavila dlaň. Bongo se chvíli zdráhal, ale nakonec mi do ruky vpustil oslintaný kus látky.

Usmála jsem se, potěšená, že mě poslechl. „Hodný chlapec!“ pochválila jsem ho a poplácala jej po hlavě.

Vrátila jsem kalhotky Kelly, která se na mě naštvaně zamračila a ani nepoděkovala. Neměla jsem jí to ale za zlé. Vtipné to bylo proto, že se to dělo jí, kdyby šlo o moje prádlo a jejího psa, také bych neměla pro hloupý humor pochopení.

Odvedla jsem Bonga za obojek zpět ke stolu, kde začal ze země slízávat bůhvíjak staré drobky. Zakroutila jsem nad ním hlavou. Nemělo cenu něco říkat, to bych ho totiž musela kárat od rána do večera. Připomněla jsem si, že je to pes a ne dítě a nechala ho, ať si ty drobky sní…

Později odpoledne jsme se vrátily domů. Udělaly jsme rezervaci na večeři v jedné z mých oblíbených restaurací a Audrey mi dala ručně malovaný porcelánový šálek na cappuccino. Při nákupech si na mě vždycky vzpomněla. Bylo to od ní milé.

Utahaný Bongo se hned po jídle odebral na svoji deku, párkrát se na ní otočil a pak se na ni s úlevným povzdechem svalil. My jsme se posadily ke stolu okolo zbylého dýňového koláče, jedly jsme ho společně z jednoho talíře a náramně se u toho bavily. Dokonce i Kelly se na mě několikrát usmála, což mě přivádělo k názoru, že se mi její nevraživost jenom zdála. Koneckonců, byla-li Ephraimovou přítelkyní, musela být dobrý člověk. Kdo ví, třeba by z nás nakonec mohly být přítelkyně, říkala jsem si. Pokud se totiž přátelský vztah mezi Ephraimem a Chuckem obnoví, určitě se budeme vídat častěji, bylo by tedy pro všechny lepší, abychom spolu dobře vycházely.

Snažila jsem se na ní najít něco pěkného a během společně stráveného večera se mi to podařilo. Ukázalo se, že má ráda umění a s několika dalšími společníky vlastní výtvarnou galerii v LA. Pozvala mě i Ephraima, abychom ji někdy navštívili a my předběžně souhlasili.

Díky ní i všem ostatním jsem dokázala své myšlenky převést jinam a nemyslet na Damiana, za což jsem byla nesmírně ráda. Prožili jsme velmi příjemný přátelský večer, který nás obohatil hezkými zážitky. 

 

Pondělí bylo za poslední dobu vůbec nejhorším dnem. Měla jsem spoustu práce s přesouváním termínů, rušením spoluprací, včetně té s Cheri Herbovou na přehlídce, a odhlašováním účasti paní Parkerové na společenských akcích, neboť téměř nevycházela ze své kanceláře. Neměla jsem zdání o tom, co tam dělá, když veškerou práci přenechala mně, z čehož jsem neměla dvakrát velkou radost, ale za těchto okolností jsem si za ní nedokázala jít stěžovat. Situace s jejím manželem se podle všeho den ode dne zhoršovala a úměrně tomu se zhoršoval i její stav. Dávno byla zapomenuta její vášeň a radost ze života. Sex-appel z ní pozvolna vyprchával a zdálo se, jako by stárla přímo před našima očima. Bylo to, jako by byla dlouhá léta zmražená v mladistvém věku a když nyní rozmrzla, začala stárnout dvakrát rychleji. Bylo to smutné. Trápilo mě to, i když se mě to netýkalo přímo. Bylo to, jako dočíst knihu se špatným koncem nebo zhlédnout film, v němž zemře hlavní hrdina. Bylo to něco, s čím se špatně smiřovalo.

A pak tu byla ještě jedna věc. Damian. Jeho odchod pro mě byl mnohem těžší, než bych si bývala byla myslela, nebo si vůbec byla ochotna přiznat. Je sice pravda, že jsme se ke konci často hádali, v lepším případě se ignorovali, ale bez něj tu bylo pusto. A nejen tady ve studiu, i uvnitř mě samotné něco chybělo. Nemohla jsem jednoduše zapomenout na to, že jsem do něj byla zamilovaná. Na takové věci se nezapomíná…

Stále dokola jsem si v hlavě přehrávala naše rozloučení a ještě pořád cítila ten nepříjemně svíravý pocit, jenž mě obklopil v mezidobí našeho objetí a jeho odchodem. Ale už se s tím nedalo nic dělat. Byl pryč a asi to tak bylo lepší…

Zničehonic jsem za sebou zaslechla kroky a když jsem se otočila, spatřila jsem Keiru. Překvapeně jsem zamrkala a po vzpamatování se na ni usmála.

„Tys neodjela,“ konstatovala jsem holou skutečnost. Na chvíli jsem zadoufala, že Damian tu je také, a pohlédla za její záda. Ovšem když jsem za nimi nikoho neviděla, uvědomila jsem si, jak jsem naivní. Vrátila jsem se pohledem ke Keiře a znovu se na ni usmála. Byla jsem ráda, že neodjela bez rozloučení, přestože jsme si v posledních dnech byly spíše cizí, než-li blízké.

„Ne, neodjela. Mám v plánu ještě nějakou dobu zůstat. New York se neopouští lehce. Možná si tu pronajmu byt, jsem si jistá, že mě to vyjde levněji, než bydlet v hotelu.“

„Nejspíš…“ přisvědčila jsem zdrženlivě. Byla jsem najednou opět opatrná. Když jsem věděla, že neodchází, měla jsem strach, že se ke mně bude chovat steně jako v posledních dnech.

Povzdychla si a přišla ke mně blíž. Vyhoupla se na jeviště a nohy spustila pod sebe. Zadívala se mi do tváře a povzbudivě se usmála. „Chybělas mi!“