Tajemství Eavinu - 9. kapitola

9. kapitola
Rozvalila jsem se na posteli a otevřela oči.
Danielle seděla a četla si v nějaké učebnici. Vlasy měla rozcuchané a na tváři měla zasněný výraz. Nebylo těžké domyslet si, kde strávila noc.
Pobaveně jsem se ušklíbla, popadla čisté oblečení a zamířila do koupelny.
Rychle jsem se osprchovala, oblékla se do bílých šatů, vyčistila si zuby a vlasy si učesala do dvou nízko posazených culíků. Řasy přejela řasenkou a rty leskem.
Potom jsem zvesela zamířila směrem k učebnám.
„Angel!“
Otočila jsem se a usmála se na Stephana.
Políbil mě a prsty mne hladil po tváři.
„Za dva týdny je ten ples,“ zašeptal mi u ucha.
„Už se na něj hrozně těším,“ zašeptala jsem také a políbila ho na tvář.
„Uvidíme se po škole v parku?“
„Hm… nemůžu, jedeme s Danielle shánět šaty na ten ples,“ pohlédla jsme na něj omluvně.
„Jasně, tak si to užijte,“ usmál se na mě, políbil mne na čelo a odešel.
Vešla jsme do třídy a sedla si vedle Danielle, která už čekala v lavici.
„Mluvila jsem s Kitty, takže po poslední hodině vyrážíme společně do města vybrat šaty,“ mrkla na mě.
„Jasně,“ kývla jsem.

„Máš nějakou představu, co sháníš?“ zeptala se mě Kitty, když jsme po silnici mířily do města.
„Ne,“ zavrtěla jsme hlavou. „A ty?“
„Taky ne. Co ty Danielle?“
„Něco v červené barvě, dlouhé, ale rozhodně ne široká sukně a bez rukávů,“ odvětila bez zaváhání.

To už se před námi objevilo prvních pár obchodů.

„Tak jdeme holky!“ zavelela Danielle a rozeběhla se dovnitř.



Po dvou hodinách nákupů jsme byly ověšené taškami a zcela utahané.

Danielle se opravdu podařilo najít šaty o jakých snila jen jejich sukně sahala těsně pod kolena, Kitty si vybrala krátké stříbrné šaty nad kolena a já dlouhé smaragdově zelené šaty bez ramínek rozšiřujících se až těsně nad koleny.

„Už se nemůžu dočkat plesu!“ rozplývala se právě Danielle.

„Ty náušnice, co sis koupila, ti půjdou krásně k šatům Angel,“ oslovila mne Kitty a narážela na delší bílé náušnice ozdobené zelenými kamínky, kterým jsem nedokázala odolat.

„Jo, jsou nádherné,“ usmála jsem se.



Ve škole jsme se rozhlédly po chodbě, na níž už jasně byly vidět blížící se Vánoce. Chodby byly vyzdobené stříbrnými, rudými i zelenými barvami, které teple prosvětlovaly školní prostory, na školní pozemky se snášel sníh a mezi všemi obyvateli školy se šířila vánoční nálada.

Vyjekla jsem, když jsem vrazila do chlapce, který šel proti mně a zamyšleně koukal kolem sebe stejně tak jako já.

Než jsem spadla na zem, zachytily mne jeho silné paže a já zvedla hlavu a zadívala se do čokoládových očí.

"Promiň," omlouval se spěšně a pomohl mi sbírat spadané tašky.

"Ne, ty promiň," usmála jsem se a sklonila se k němu, abych také sesbírala svoje nákupy. "Já tobě děkuju, žes mě zachytil," dodala jsem.

"Není zač, koneckonců, měl jsem se dívat na cestu," usmál se a na tvářích se mu ukázaly dolíčky.

"Pak já ale taky," odporovala jsem s úsměvem a s díky si vzala zpět tašky, které posbíral.

"Já jsem Jonathan," natáhl ke mně ruku.

"Angel," potřásla jsem mu jí. "Vlastně Angelica, ale všichni mi říkají Angel," opravila jsem se.

"To jméno se k tobě hodí," zadíval se mi dlouze do očí a já cítila, že rudnu.

"Děkuju, musím už běžet," rozloučila jsem se a rychle pokračovala chodbou k pokoji.