Americký sen

„Na to bychom si měli připít,“ pronesla jsem slavnostně. „Ephe, zhostíš se otvírání, prosím?“ usmála jsem se na něj a podala mu víno od Keiry a vývrtku. Poté jsem se obrátila na svoji kamarádku a radostně ji objala.

„Mám takovou radost,“ řekla jsem a vzápětí ji pustila, aby nás Bongo nepodrápal. Sice se právě skláněl nad miskou a zbrkle polykal granule, přičemž se nezdálo, že by nám věnoval příliš mnoho pozornosti, ale u něj člověk nikdy neví...

Ephraim rozlil rosé do tří skleniček a s úsměvem každé z nás jednu podal, sám si vzal tu poslední a poté jsme si všichni společně přiťukli.

„Na budoucnost!“ řekla Keira.

„Na budoucnost!“ zopakovali jsme po ní s Ephraimem zároveň a pak jsme se napili.

 

Než Keira odletěla za rodinou do San Diega, strávila s námi dva předvánoční týdny, během nichž se stihla hlouběji spřátelit s Ephraimem. Snad je podvědomě sbližoval fakt, že oba přišli o svoji maminku. Nemluvili o tom spolu, ani se mnou, ale oba věděli, čím si ten druhý musel projít, což mezi nimi vytvářelo silné pouto a porozumění.

Trávili jsme spolu večery po práci a toulali se městem naplněným sváteční atmosférou. Často se k nám připojoval i Michael, jehož přítomnost vítala Keira s otevřenou náručí, neboť si díky němu nepřipadala jako páté kolo u vozu, jak často říkávala.

Bavili jsme se spolu o nejrůznějších věcech a často se nám do hovorů připletla paní Parkerová. Trápilo nás, že se to mezi ní a jejím manželem nijak nelepšilo. Přemýšleli jsme, jak bychom je mohli usmířit. Zdálo se totiž, že panu Parkerovi hrdost nedovolí udělat první krok a jeho žena se k tomu neodhodlá z pocitu viny.

„Jsou přece Vánoce,“ vzdychla Keira jednou večer, když jsme toto téma opět otevřeli, „doba, kdy si lidé otevírají svá srdce a navzájem si odpouštějí. Oni by to také měli udělat,“ nechala se slyšet.

Usrkla jsem ze svého kelímku s brusinkovým čajem, o který jsem si zahřívala zimou zkřehlé ruce a na znamení souhlasu přikývla. „Věřím, že ještě není pozdě. Dokážou své manželství zachránit, když budou chtít.“

Ephraim se usmál a vlepil mi pusu do vlasů, čímž dával najevo, že se mu můj přístup líbí.

To Michael se na záležitost díval skeptičtěji. „Takhle ošklivě se ještě nikdy dřív nepohádali. Obávám se, že Richard měl na nevěru vždy dost vyhraněný názor.“

„Ale tady jde přece o ženu jeho života,“ namítala Keira. „Chybovat je lidské…“

Opět jsem přikývla. „Měl by jí odpustit. Ona toho opravdu lituje…“

„Zpět už to ale nevezme,“ podotkl Michael poněkud trpce. Povzdychla jsem si.

„A co zorganizovat vánoční firemní večírek, na kterém se budou muset oba dva ukázat? Trošku jim k usmíření dopomoct…“ navrhl Ephraim a já se na něj usmála.

„To je výborný nápad, ne?“ obrátila jsem se na Keiru a Michaela.

„Zkusit to můžeme,“ přikývla Keira a Michael dodal: „Za zkoušku nic nedáme.“

A tak jsme ještě před Keiřiným odjezdem organizovali večírek s cílem zachránit manželství Parkerových.

Byla to docela zábava. S přípravami nám pomáhala i Debra s Bernardem a později se k nám přidala dokonce i Damara, se kterou moje usmíření neprobíhalo tak jednoduše jako s Keirou. Damianův odjezd mi dávala za vinu…

„Podala bys mi prosím támhlety lampiony?“ požádala jsem ji jednou, když jsem zrovna balancovala na žebříku v jevištní místnosti.

Zamračila se na mě a pak odsekla: „Podej si je sama!“ Vyznělo to jako facka a já se cítila, jako bych ji od ní opravdu dostala.

Nevraživost mezi námi mě dost vysilovala, proto jsem opatrně sestoupila na zem a postavila se před ni, ovšem v bezpečné vzdálenosti jednoho metru.

„Nechtěla bys mi říct, co ti vadí?“ vyzvala jsem ji.

Zkřížila ruce na prsou a tvář otočila stranou, aby mi dala najevo, že jí nestojím ani za pohled. Byla bych dokonce přísahala, že se jí nafoukly tváře pohrdáním.

Pokrčila jsem rameny a chystala se odejít, když na mě zakřičela: „Stejně jsi ho nechtěla, tak proč mě nevzal s sebou…?“ Na konci se jí hlas zlomil zklamáním.

Překvapeně jsem se otočila. „Cože?“

„Není to snad pravda? Rozešla ses s ním!“ zaútočila na mě.

Přikývla jsem. „Ano ale…“

Nenechala mě domluvit. „Tak mi teda vysvětli, proč o tebe pořád tolik usiloval a mě stále odmítal?“ Probodávala mě nenávistným pohledem, ale její hlas zněl ublíženě a zoufale.

„Damaro, je mi to líto,“ řekla jsem upřímně a pokusila se k ní přiblížit. Nic neříkala, ale bez přestání mi hleděla do očí. Zřejmě z nich vyčetla, že říkám pravdu, protože po chvíli pohled sklopila a nešťastně zasténala. Zpod víček se jí vyřinuly slzy. Úplně mě to vykolejilo. Nevěděla jsem, co mám dělat a rozpačitě jsem se rozhlédla kolem. Úlevně jsem si oddychla, když jsem viděla, že k nám míří Keira.

 „Nech to na mně, já to zvládnu. Běž zatím pomoct Michaelovi s těmi dekoracemi,“ řekla mi a já se na ni vděčně pousmála.

Z povzdálí jsem pak sledovala, jak Damaru konejšivě hladí po rameni a říká jí něco, co na ni působilo jako ukolébavka. Mluvila ale tak tiše, že jsem jejím slovům nemohla rozumět.

Když jsem se jí později zeptala, jak to dopadlo, odpověděla: „Myslí si, že je do něj zamilovaná, ale ve skutečnosti jí jenom imponovalo, že si jí všiml. Nic víc v tom není, brzy se zvrávorá…“

Stáhla jsem obočí k sobě. „Jak to víš? Vypadala vážně zdrceně, možná jí na něm opravdu záleží…“

Pochybovačně zavrtěla hlavou. „Kdepak. Jen se jí dotklo, že ji odmítl.“ Polkla jsem a nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Cítila jsem se hrozně, nikomu jsem nechtěla ublížit…

„Myslíš, že měla pravdu, když říkala, že ji odmítl kvůli mně?“ zeptala jsem se nejistě, hlas se mi třásl.

Pohlédla na mě s nakrčeným čelem a její výraz říkal: „Ty se ještě ptáš? Copak to není jasné?“ Kousla jsem se do rtu.

Keira mě vzala za ruku a posadila se se mnou na pódium. Zůstali jsme tu sami dvě, všichni ostatní už odešli domů, takže jsme měli možnost si popovídat.

„Určitě víš, že Damian není žádný svatoušek. Je to pěknej chlap a bohužel  to o sobě ví. Mezi ženami má úspěch a dělá mu to dobře. Rád se seznamuje a nerad se váže, alespoň donedávna tomu tak bylo. Přesněji do doby, než poznal tebe,“ usmála se na mě. „Z nějakého důvodu jsi mu učarovala a najednou pro něj přestalo být důležité, kolik žen může získat, když nemůže získat tu jednu jedinou, kterou chce.“ Významně na mě pohlédla, aby mi dala najevo, že tou ženou jsem já.

„Ale to přece…“ Zakroutila jsem hlavou. „Nedává to smysl. Proč by měl chtít právě mě?“ Rozhodila jsem rukama.

Keira se usmála. „A proč ne?“

Ironicky jsem se uchichtla. „Protože nejsem ničím zvláštní…“

 „Vidíš, a mu taková připadáš.“ Znovu se usmála. „No vážně!“ dodala s pozvednutým obočím, když si všimla, že jí nevěřím. „Řekl mi to už po pár dnech, kdy tě poznal,“ prozradila mi.

Srdce se mi rozbušilo. „Proč mi to neřekl?“ nechápala jsem.

„Je to Damian,“ řekla, jako by to vše vysvětlovalo, „neumí dávat city najevo, tedy alespoň ne správně… Ale na tom nezáleží, vybrala sis Ephraima, protože ho miluješ, je to tak?“

Přikývla jsem. Ano, miluju ho, tak proč mé srdce po Damianovi tolik teskní?

To bylo něco, nad čím jsem přemýšlela každý následující den.

Večírek se nám povedl, alespoň po technické stránce. Jevištní místnost, kde jsme jej pořádali, se nám podařilo krásně vyzdobit. Občerstvení, se kterým mi pomáhala Keira a Debra vypadalo úžasně a stejně dobře i chutnalo. Přišli všichni hosté, které jsme pozvali a Ephraim obstaral kvalitní hudbu. Ovšem účel, za kterým jsme večírek pořádali, jsme splnit nedokázali. Ačkoli se rozhádaní manželé akce zúčastnili, nepřiměli jsme je, aby si to ještě jednou vyříkali. Nevěra jejich vztah oslabila v základech a my všichni pochopili, že jeden společný večer vzájemnou důvěru neobnoví. Přesto bylo v jejich pohledech, které si věnovali, když si byli jistí, že se ten druhý nedívá, něco, co mě přimělo věřit, že nic ještě není ztraceno…

 

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem Keiře v objetí před jejím odletem domů. Myslela jsem to upřímně. Za těch pár posledních týdnů jsem si ji opravdu oblíbila, velkou roli v tom jistě hrála i skutečnost, že pomáhala Ephraimovi překonat ztrátu maminky. Vždy se sice tvářil silně a vyrovnaně, ale já věděla, že ho to hrozně bolí a ještě dlouho bude…

„Zase se vrátím,“ ujišťovala mě a já přikývla. „Já vím, ať je to brzy…“

„Slibuju,“ řekla mile a pak už se přesunula do Ephraimova objetí.

„Hezké svátky,“ popřál jí s úsměvem.

„Děkuju, i vám,“ pohlédla zpět na mě. „Ty dárky si rozbalte až na Štědrý den, jasný?“

Namířila jsem na ni prstem. „Stejně tak ty!“

„To se neboj,“ zasmála se a sklonila se pro své zavazadlo. „Tak ahoj!“ rozloučila se vesele a než nám sešla z očí, několikrát zamávala.

„Dala bych si kávu,“ projevila jsem své přání, když jsme zůstali sami, a Ephraim si mě k sobě se smíchem přitáhl. Objal mě kolem ramen a společně jsme opustili letiště.