Přízraky a zázraky - Epilog

Epilog

Taylor stála před zrcadlem a nervózně si upravovala vlasy.

„Prosím tebe! Vypadáš úžasně!“ zasmála se Sarah, která právě vešla do dveří.

„Vážně? Není ta sukně nějak zmuchlaná?“ zamračila se.

„Ne! Prosím tě pojď nebo promeškáš svojí vlastní svatbu!“

Sarah vzala sestru za ruku a vytáhla ji z pokoje.

„Jsem nervózní!“ zastavila se Taylor přede dveřmi.

„Nemáš proč. Francesco je do tebe blázen, ty jsi blázen do něj… Můžete být spolu. Tak co řešíš?“

„Máš pravdu,“ usmála se Taylor. „kde je Miranda?“

„Už čeká venku před domem.“

„Dobře. A…“

„Pojď!“ vykřikla Sarah.

Sešly po schodech do přízemí a vyšly dveřmi na terasu.

Na trávě pod ní už bylo rozestavěno pár židlí, na nichž seděli známí Francesca a jeho rodičů. Před nimi stál kněz a Francesco na jehož tváři byl široký úsměv.

Pod schody se k Taylor připojila Miranda v bílých šatečkách s rudými kvítky a vzala za ruku Sarah, s níž šli společně za Taylor.

Oddělily se od ní, až když došly k první řadě a tam si sedly na dvě krajní židle.Taylor došla k Francescovi a zářivě se na něj usmála.

Jakmile se zahleděla do jeho očí, veškerá nervozita ji opustila.

Společně se otočili ke knězi a zároveň ke společné budoucnosti. 

Sarah seděla na verandě a dívala se na jezero. Občas zalétla pohledem k nebi a posmutněle se usmála.

„Ahoj sestřičko,“ sedla si vedle ní Taylor.

„Ahoj.“

„Proč nejsi uvnitř?“

Sarah natočila hlavu k vnitřku domu, kde se hosti veselili a usmála se.

„Chtěla jsem chvíli ticha. Tedy… jak nejvíc to šlo.“

„Sarah… kdo byl ten muž?“ zeptala se Taylor. Nemusela nic upřesňovat, Sarah pochopila.

„Dhromedas, posel Nejvyššího.“

„A co dál?“

„Měli jsme se rádi. Máme se rádi, ale jak řekl. Za čas se shledáme.“

„Chtěla jsi tam zůstat?“ zašeptala Taylor.

„Ne,“ zavrtěla Sarah hlavou. „Tedy… s ním bych zůstala ráda a celkově to tam nahoře není tak špatné,“ pohlédla k nebi, „ale život je život. Cítil chladný vzduch, moci skočit do vody a zaplavat si, smát se spolu s rodinou… To je to nejlepší co může být.“

„To jsem ráda,“ usmála se Taylor. „Mám tě moc ráda, Sarah.“

„Já tebe taky,“ objala ji.

„Uvidíš, že všechno bude dobré. Už brzy si založíš vlastní rodinu.“

„Co vlastně teď bude?“ vzhlédla k sestře zvědavě Sarah.

„No, s Francescem si postavíme domek někde v podobně krásné přírodě, nejlépe nedaleko odtud, a tam budeme spolu s tebou a Mirandou bydlet.“

„A co škola?“

„Támhle na druhou stranu je město. Není tak daleko.“

„A co těch pár let, které jsem ve škole zameškala?“

„To se doučíš. Jsi moc chytrá holka,“ usmála se Taylor. „Nebo řekneme, že jsi přerušila studium a nastoupíš do toho ročníku, kde jsi skončila.“

„Myslíš, že to půjde? Ale to bude hrozně blbé, když budu ve třídě nejstarší!“

„To přežiješ! Ostatně… neuvědomili jsme si, že tě už čeká jenom rok! Potom vejšu a hurá do práce.“

Na verandu vyšel Francesco a v patách mu šla Miranda.

„Půjdu Mirandu uložit. Je už trochu pozdě, nemyslíš prcku?“

Miranda s úsměvem přikývla, popřála Taylor s Francescem dobrou noc a odešla i se Sarah do pokoje v horním patře.

Taylor se s Francescem vrátila dovnitř do domu a zářivě se usmívala na hosty. Všechno bylo jak má být. Prostě DOKONALÉ. S pomocí přízraků a zázraků všechno zvládli.  

Dhromedas stál a hleděl na Sarah, kterou viděl v jakési míse s vodou.

Právě ukládala Mirandu. Zpívala jí a smála se. Vypdala tak spokojeně!

Posledních pár týdnů ji sledoval téměř neustále a pokaždé si opakoval, že je tam dole šťastná.

„Stýská se ti po ní?“ ozval se za ním tichý, milý hlas.

„Ano,“ přikývl a pohlédl na Nejvyššího.

„Neboj se, počkej si pár let a uvidíte se.“

„Chceš říct, že… umře?“ polekal se.

„Ne,“ zavrtěl Nejvyšší s úsměvem hlavou. „Třeba ty začneš žít.“

S těmito slovy poplácal Dhromedase po rameni a zmizel.