Jar of hearts - Kapitola čtrnáctá

Jar of hearts
Kapitola čtrnáctá



Nabrala jsem vzduch a ucítila tu příjemně nahořklou vůni krve. Prokousla jsem pytlík s balenou krví a špičkou jazyka nejprve ochutnala první kapičku. Byla Charlesova. Zcela okamžitě jsem to poznala. Ta samotná kapka krve mi pulzovala na jazyku a mé chuťové buňky se zase probouzely. Probouzely se k životu. K novému životu.
Když jsem „povečeřela“ ucítila jsem, jak se mi do těla vlilo teplo a mé ošklivé jizvy od slunce, které se nedokázaly úplně zacelit, kvůli nedostatku krve, se rázem rozplynuly. Vlasy mi zhoustly a nabraly zpět mou přírodní zrzavou barvu s oranžovými podtóny. Má pleť se zase napnula a já pocítila nával nové energie v těle.
„Haaaaach...“ vydechnu příjemně a prázdný pytlík s posledními kapkami krve odložím na stříbrný tác na nočním stolečku.
„Je ti lépe?“ otáže se zkoumavě Charles postávající u postele.
„Jednoznačně.“ přikývnu slastně a jen na chvilinku zavřu oči, abych si aspoň jednou užila tento nový pocit, který vím, že budu stejně stále nenávidět. Na to se ozve mírný klepot na dveře a do pokoje vstoupí Lumen. Má služebná. Pohled ji padl na Charlese a pak na mě. Všimla jsem si mírného úsměvu, když mě zahlédla. Měla radost, že jsem zase zpátky při životě?
„Co?“ zeptám se do vyčkávajícího ticha.
„Oh...eh...tady vám přináším oblečení. A mám vám pomoci s hygienou a s rozčesáním vlasů.“ přikývne Lumen a v rukou třímá kupičky složeného oblečení.
„To oblečení tamhle polož a můžeš zase jít. Dokáži se o sebe postarat sama, nedělej si se mnou starosti.“ slušně ji odbydu a ji to trochu zaskočí.
„Ale...pan C´Mour mi to nakázal. Pak až budete hotová, mám vás navést do salónku.“ opáčí a jakmile vyřkne jeho jméno, mé obočí vyletí a čelo se svraští do nesouhlasných grimas.
„Roxanne...pamatuj co jsem říkal. Musíme být opatrní a v naší situaci si nemůžeme moc dvakrát vyskakovat.“ upozorní mě Charles. Nechce se mi skákat jak si C´Mour píská.
„Fajn.“ odpovím nakonec. Charles si přešlápne a souhlasně ještě přikývne.
„Počkám dole.“ dodá nakonec a vydá se pryč. Projde kolem Lumen a pak, až zmizí za dveřmi, Lumenina ramena se uvolní. Byla velmi ostražitá.






„Salón je ihned za těmito bílými dveřmi. Tam už já nemohu.“ pokyne mi Lumen a rukou ukáže na jedinou chodbu zakončenou bílými velkými dveřmi, se zlatým lemováním a vyrytými hlavami lvů. Sebejistě vykročím ke dveřím a když k ním přistoupím, ani nezaváhám, a opřu se do obou dvou kulatých klik. Vpadnu do světle zařízené a velmi prostorné místnosti, kdy u hořícího krbu sedí v křesle C´Mour a popíjí sklenku čehosi.
Za zvukem se i otočí a věnuje mi jeden krátký, přesto vážný pohled. Sklenku odloží na konferenční stolek a vstane. Upraví si formální černou vestičku a obejde křeslo, směrem ke mně.
„Slečno Brownová,“ kývne hlavou. „Jsem ráda, že jste zpátky. Zase mezi svými.“ řekne zcela v klidu, ale ten jízlivý podtón mi samozřejmě neušel. Zvlášť ta narážka, že jsem mezi svými.
„Já touhou moc teda nehořím.“ odseknu ironicky a přejdu blíže k němu.
„Vypadáte...jinak.“ řekne po chvíli a já váhám, zda si to mám vzít jako poklonu.
„Jako urozená.“ ušklíbnu se a všimnu si, jak zlehka zaskřípe zuby. Je z toho asi stejně nadšený, jak já.
„Něco jste po mě chtěl?“ otáži se a přejdu rovnou k věci. Bude to tak nejlepší.
„Ano. Chtěl jsem s vámi a taky s ostatními probrat tuto situaci. Samuel říkal, že na něco přišel. Doktorka Evellin vám chce vysvětlit, jak na tom jste a s radou musím rozhodnout co bude dál.“ vysvětlí v krátkosti a na to do místnosti vstoupí už zmíněný Samuel. Neotočím se, ani mu nevěnuji jediný pohled. Stačí mi, že cítím jeho energii a taky jsem na něj naštvaná. Ihned za ním vkročí do místnosti doktorka Evellin i s tou druhou ženou, která patří též do rady. Pozdraví se s Williamem a každý se pak usadí zvlášť na šedé kanapi. Po chvilce dorazí i zbylý tři členové rady, a ta naše poselská debata může začít.
„Víte,“ promluví do ticha jeden z těch mužů, sedíc vedle doktorky Evellin. „Když jsem zaslechl, že jste se proměnila v úplného upíra, jako že v urozeného, nejdříve jsem tomu nechtěl věřit. Ale když na vás teď pohlížím. Vidím to zcela úplně jinak. Vypadáte, jako jedna z nás.“ uzná a prohlíží si mě od shora až dolů, a znova.
„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu, či jako urážku.“ rýpnu si a William se napne.
„No, svolal jsem vás mí milý přátelé, že jsem se s vámi chtěl podělit o názor. O názor, co se bude nadále dít se slečnou Brownovou a jak to začneme řešit.“ nadhodí konverzaci William a začne přecházet přes dlouhý světlý koberec, tam a zpátky.
„Samueli, co jsi zjistil.“ obrátí se na Samuela a ten se nadechne, aby to ze sebe všechno vychrlil.
„V podstatě. Díky vzpomínkám tady Roxanne, jsem přišel na to, že ten vampír, který ji pokousal byl nedávno ztracený Nicolas Remar. Mé tvrzení se potvrdilo, když jsem prozkoumal tělo, které se i přes rozplynutí v prach, znova dalo dohromady. Jelikož pan Remar, byl jeden z vás, jeden z urozených. A víme, že urození se můžou zabít, jen jednou možností.“ poukáže na skládku srdcí, co má doma.
„T-to, ale není možné, aby to byl Remar. Proč on?“ nechápe černovlasá žena.
„Pamatujete si na tu teorii, kterou vyřkl, za níž šel právě do vězení, ze kterého zmizel?“ optá se do davu a někteří srozumněle přikývnou.
„Remar si zahrával s teoriemi o černých magiích. Ta teorie zněla tak, že duše vampírů, upírů a lidí se dají pozměnit tím, že při úplňku obětujete právě tyto tři existence a provede se kouzlo černé magie. Znělo to tak nebezpečně a pravděpodobně, že ho raději umlčeli a zavřeli do vězení, aby to nemohl dál šířit. Ovšem, byl tu někdo další kdo věděl o této teorii. Nechci nikoho napadat, nebo předhazovat vinu jemu, ale myslím, že bychom si měli promluvit s Castielem. Nejlepším přítelem pana Remara.“ promluví vážně Samuel a s prosbou se pak otočí na Williama.
„Castiel se tu neukázal už hodně dávno.“ skočí do řeči jeden z mužů rady.
„Ale můžeme ho předvolat.“ odbyde ho William a vážně se zadívá do Samuelových očí, jako kdyby mezi nimi probíhala tajná komunikace.
„Dobře,“ rozhodne William a zadívá se na ostatní. „Castiel se musí předvolat k tomuto vyšetřování. Zatáhněte do toho úplně všechny. Zvědy, policii, armádu. Prostě všechny. Do týdne tu chci mít Castiela, ať v tom už máme jasno.“ zavelí C´Mour.
„A co bude s Roxanne?“ zeptá se Samuel Williama, jehož odpověď by mě též zajímala. William se pak otočí na mě.
„Vy slečno Brownová, tu budete muset zůstat. Ale myslím, že s tím jste už počítala. Nemůžeme dopustit, aby nám tu po světe běhal mutant. Doktorka Evellin na vás provede ještě nějaké testy a vše co se vámi bude dít, bude zapisováno.“ obeznámí mě s mým programem William a výrazně ho to těší, že mě tu bude věznit.
„Budete mít svou doktorku, své bodyguardy, svou služebnou.“ dodá ještě, aby mi to nebylo jakoby líto. Jen zamračeně na něj hledím a nehty zatínám v pěst.
„A teď mě omluvte. Musím si najít novou, lehce ovlivnitelnou dívku, kterou mi nějaká bestie už neroztrhá na kusy.“ řekne co nejhnusnějším tónem a odporoučí se i ze zbytkem rady pryč. Zůstanu tam jen já a Samuel.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě po chvíli.
„Jdi se bodnout.“ odseknu mu a otočím se na patě, abych co nejrychleji zmizela zase do svého pokoje.
„No tak...počkej.“ vyhrkne a chytne mě silně za paži, abych neutekla tak rychle.
„Nesahej sakra na mě.“ pohrozím mu a agresivně se mu zadívám do očí.
„Proč ode mě utíkáš? Proč z tebe cítím jenom vztek vůči mně?“ zeptá se tak blbě.
„A proč si to nezjistíš, v té své hlavě?“ syknu a pokouším se mu vymanit z jeho sevření, ale jeho síla je překvapivě větší.
„Nedělej to.“ zakroutí hlavou.
„Nedělej co?!“
„Nechovej se tak.“
„Hach...a jak se asi mám chovat?“
„Ne takhle. Ne tvrdohlavě, bez přístupně a nepřátelsky.“
„Jdi někam Samueli. U mě sis to podělal. Teď si jdi hledat jiný kamarády.“ procedím mezi zuby a jeho stisk ruky zesílí a já ucítím nepříjemnost, kolem jeho sevření.
„Pusť mě, není mi to příjemné.“
„Mě taky není příjemné, když se mnou takto mluvíš.“
„A co asi mám dělat?“
„Být příjemnější a chovat se ke mně, jako k tvému přítelovi. Pomáhám ti. Chci ti pomoci.“ řekne vážně a mé oči se podezřívavě přimhouří.
„Nestojím o to.“ dám si záležet na těch slovech. V jeho tváři se mihne zaskočení a i jeho tvář se svraští do zamračení a nesouhlasu.
Tvrdě si mě přitáhne k sobě, jednou rukou mě chytne za hlavu, abych mu nemohla ucuknout a nakloní se ke mně.
„Co to...?“ než stihnu doříct otázku, políbí mě. Jen přitiskne své rty na ty mé, jako kdyby to vzájemně potřebovaly a klidně zavře oči. Vytřeštěně jen na něj zírám a tak trochu se zastaví můj pohyb. Ovšem po chvilce se vzpamatuji, pevně semknu víčka a kousnu Samuela do rtu. Bolestivě se ode mě odtáhne a já se okamžitě otočím a vyběhnu ven. Proběhnu kolem překvapeného Charlese a zaběhnu do zrovna otevřeného výtahu. Hlavně rychle pryč.