Chrám Tří sester - 18.

Chrám Tří sester – 18. kapitola
„Chrisi, potřebovala bych ti něco říct,“ začala Leontina.
„No?“ políbil ji do vlasů a zpomalil koně.
„Víš… líbí se ti malá Luisa?“
„Je moc krásná, ale proč se na ni ptáš?“
„No, protože…. víš… protože čekám dítě.“
Chris se na chvíli zarazil a potom se mu na tváři rozšířil úsměv.
„To je úžasné!“ políbil ji.

„Zastavíme tady ve vesnici a pronajmeme si pokoj v hostinci,“ rozhodl Roan a vjel do vesnice.
Tvořilo ji asi třicet menších domů a působila tichým, opuštěným dojmem.
Zastavili před patrovou budovou, zřejmě největší ve vesnici, seskočili z koní a vyšly na verandičku. Oprýskaný nápis nade dveřmi nešel přečíst, ale byli si jistí, že je to hostinec.
„Dobrý den,“ pozdravili starší ženu za pultem, když vešli.
„Dobrej, co si přejete?“
„Potřebujeme pokoj.“
„A máte peníze?“
Roan na pult vysypal tři zlaťáky.
„Stačí nám jeden pokoj na jednu noc a něco k jídlu a pití.“
„Jistě, tady máte klíč od pokoje, večeře bude za hodinu, někdo vám donese vodu na umytí.“
„Děkujeme.“
Pokoj měl dvě postele, pod oknem sedačku a dveře na balkón.
„Na ten balkón radši nechoďte,“ upozornil Chris, když zavřel dveře na něj vedoucí. „Vypadá, že se každou chvíli zřítí dolů.“
Roan se ušklíbl a vzal si od Ilsis Luisu.
„Vidíš to obydlí tam na tom kopci?“ ukázal jednou rukou na střechu vykukující mezi stromy.
„Jo.“
„Kdyby bylo opuštěné, mohli bychom tam možná zůstat.“
„Půjdeme se na něj podívat?“
„Jo, vy dvě zůstaňte tady, mezitím určitě přinesou vodu a můžete se vykoupat.“
„Ano,“ kývla Leontina a Ildsis se nadechla k protestu.
„Přece bys tu nenechala Luisu,“ předběhl ji Roan a podal jí holčičku.
Ildsis se na něj zamračila, ale vzala Luisu a sedla si na jednu z postelí.
„Dávejte na sebe pozor,“ prohodila, ještě než zmizeli za dveřmi.
„Samozřejmě.“

„Vypadá hodně opuštěně,“ prohodil Chris na účet polorozpadlého staveníčka stojícího na kopci nad vesnicí a skrytého mezi stromy.
„A rozpadle,“ dodal Roan. „Ale kdyby se opravilo, dalo by se tu žít dobře.“
„Nebylo by nebezpečné žít tak blízko vesnice?“
„Snad ani ne. Jsme dost daleko od chrámu. Poptáme se ještě ve vesnici, ale vidím to nadějně.“
Prohlédli si vnitřek stavení.
Předním vchodem se vcházelo do dlouhé, poměrně široké chodby a z ní vedly jedny dveře na každou stranu. 
Podlaha byla prohnilá a vrzala jim pod nohama, ale nevšímali si toho.
Vpravo mělo stavení tři místnosti, jedna z nich dřív zjevně sloužila jako kuchyň a další dvě byly pokoje.
Nalevo byly dvě místnosti a žebřík na půdu, kam se ale podívat nešli.
„Dalo by se to tu krásně upravit a nebyl by žádný problém tu bydlet,“ zhodnotil vše Roan.
„Každý by měl dva pokoje, kuchyň by byla společná.“
„Tak se jdeme do vesnice poptat,“ vyšel ven Chris a zamířil z kopce zpět k vesnici. 

Vrátili se do pokoje až za tmy, ale se spokojenými úsměvy na tvářích.
„Co vám tak trvalo?!“ vyhrkla Ildsis a střelila po Roanovi naštvaným pohledem. Seděla na jedné z postelí, Luisu držela v náruči a lehce ji pohupovala.
„Obhlíželi jsme okolí,“ zazubil se Chris.
„A?“ naklonila Leontina hlavu ke straně.
„A dobrý,“ ušklíbl se lakonicky.
„Chrisi!“
„Našli jsme dům, kde podle všeho nikdo nežije a mohli bychom se tam nastěhovat. Jen bude potřebovat trošku opravit.“
„Trošku víc,“ zašklebil se Roan. „Ale už zítra tam můžeme jet, jedna místnost vypadá docela zachovale a přespat se tam dá.“

Ildsis se dívala na dcerku a jejich objev nijak nekomentovala.

Luisa se zavrtěla a zakňourala.

„Ale no tak, malá…“ pohupovala ji Ildsis v náručí, sklonila hlavu a začala holčičce do ucha zpívat tichou melodii.

Roan si sedl vedle ní a pohladil dítě po tvářičce.

„Až se ten dům opraví, uvidíš, že se ti bude líbit. Zatím je to opravdu jen rozpadlá barabizna.“

Přikývla a dál se dívala na dcerku.

„Co se děje? Zlobíš se?“ pozvedl Roan obočí.

Ildsis zavrtěla hlavou a usmála se na něj.

„Ale mohli jste nám přijít říct dřív. Alespoň, že jste v pořádku.“

„Nemusíš se pořád bát, Ildsis. My se o sebe umíme postarat.“